Piccolomini, Enea Silvio: Historie česká 1

Piccolomini, Enea Silvio
Historie česká 1

ukázka beletrie zahraniční

V předmluvě, ve které se obrací k adresátovi díla, neapolskému králi Alfonsovi, Piccolomini mimo jiné provádí morální soud nad Čechami a slibuje nevídané vyprávění.

O Češích a jejich zemi
E. S. Piccolomini
, Historia Bohemica/Historie česká, vydali a přeložili D. Martínková, A. Hadravová, J. Matl, KLP, Praha 1998

V předmluvě, ve které se obrací k adresátovi díla, neapolskému králi Alfonsovi, Piccolomini mimo jiné provádí morální soud nad Čechy a slibuje nevídané vyprávění. Líčí Čechy jako nejhorší pakáž pod sluncem, která zradila pravou katolickou víru. Pro Piccolominiho, v době nejintenzivnější práce na Historii české kardinála a zanedlouho papeže, je tato interpretace zcela pochopitelná, a nejen pro něj. Před Lutherovým vystoupením bylo pro Evropu nemyslitelné, že by mohla existovat legální odchylka od učení římské kurie.

V podobném tónu je líčena povaha českého národa i v první kapitole. V ní Piccolomini správně pozoruje jazykovou spřízněnost s „Dalmatinci“, tedy obyvateli dalmatského pobřeží (dnešní Chorvatsko). Kromě svědectví Strabóna a obecné charakteristiky země uvádí podivný detail neznámého původu, tj. že v kostelech se káže německy, zatímco pohřební obřad probíhá česky.

Piccolomini uvádí jménem některé husitské představitele. Jana Husa, Jeronýma Pražského a Jana Žižku snad netřeba představovat. Jan Čapek ze Sán byl husitským knězem a vrchním hejtmanem polního vojska sirotků. U Lipan prchl s celou jízdou ze ztraceného boje. Hynek Ptáček z Pirkštejna byl významným šlechticem, umírněným kališníkem, u Lipan bojoval na straně panské jednoty. Bývá uváděn jako muž ryzí povahy a vzor ctnosti mezi jinak spíše chamtivou a násilnickou českou šlechtou. Václav Koranda byl radikálním táborským knězem, který svými názory tolik vyděsil Piccolominiho při návštěvě Tábora v roce 1451. Jakoubek se Stříbra byl jedním z prvních husitských teologů jsa také učitelem Rokycany a zároveň původcem přijímání pod obojí. Prokop Holý, řečený Veliký, obávaný husitský vojevůdce, byl knězem a po Žižkově smrti vrchním velitelem spojených vojsk táborů a sirotků, padl u Lipan. Prokop Malý, řečený Prokůpek, byl duchovním sirotčího vojska, v menší míře vojevůdcem, i on padl u Lipan. Jan Rokycana byl jednou z nejvýraznějších a nejmocnějších postav kališnické církve, zastával (bez papežova potvrzení) úřad pražského arcibiskupa.

Předmluva
(…) Ti, jimž byla odňata naděje na jiný život, si snad budou přát žít jakkoliv, ač i takoví lidé by si někdy zvolili smrt. Ale křesťanu, který pevně věří, že Bůh stvořil svět, a nepochybuje, že spravuje to, co stvořil, a rovněž ví, že každá nepravost je Bohu cizí, dávají víru starobylé posvátné výklady, které tvrdí, že duše opouštějící těla odcházejí do jiných míst, kde dojdou odměny za dobré skutky a trestu za hříchy, i když vidíme, že na tomto světě jsou dobří lidé stíháni neštěstím a nespravedliví se často těší přízni osudu a jsou unášeni k nejvyšším metám.

Lze to pozorovat u všech národů na zemi, dostatečným svědectvím by však mohly být Čechy, kde zůstávají v naší době nejhorší lidé, kteří odmítli poslušnost římské církvi, pošlapali víru svých otců, povraždili Kristovy služebníky, rozvrátili chrámy svatých a žijí bez víry, bez dobrých mravů, v loupežích, cizoložstvu a ve vší nemravnosti, neporaženi nejmocnějšími králi, nespočetnými národy, nejzkušenějšími vojevůdci a ani dokonale vyzbrojenými vojsky. Mnozí z nich se dožili dneška a jsou obklopeni blahobytem, mnozí, ačkoli dlouho žili podle své zvůle, nezemřeli ani chorobou, ani nesešli z tohoto světa mečem, nýbrž zásahem přírody skonali stářím, takže kdybys neuvažoval o ničem jiném než o běhu tohoto života, pokládal bys za blažené ty, kteří dobyli tolika vítězství, byli svými krajany milováni a uprostřed velkého bohatství, nepostiženi nemocemi, pokud je člověku možno, dosáhli vysokého věku. Naopak bys mohl říci, že byli nešťastní a u nebešťanů v nemilosti ti, kteří buď zemřeli ve vyhnanství v chudobě pro ochranu zákona svých otců, pro pravdu, spravedlnost a čest, nebo byli uchváceni smrtí uprostřed svého života a bídně a krutě zahubeni před tváří svých blízkých. Nejpravdivější však je tvrzení křesťanského náboženství, které praví, že po dožit tohoto pozemského života je uchystán život jiný, krásný a blažený pro ty, kdo žili zbožně, pro ostatní však těžký a neblahý. (…)

Žižka, Čapek i Ptáček, které Čechové pokládali za šťastné, za vítěze v tolika bitvách a za velmi mocné, rovněž Koranda a Jakoubek, jimž jako Kristovým apoštolům nebo andělům seslaným z nebes popřával lid sluchu, zároveň s oběma Prokopy, zabitými v bitvě, s Janem a Jeronýmem, odsouzenými velkým koncilem v Kostnici k upálení, pykají a budou věčně pykat v pekle za poskvrnění pravé víry. Je bude nepochybně následovat Rokycana a všichni ti hanobitelé božího zákona, kteří mu naslouchají, nenabudou-li před koncem svého života opět rozumu. Naopak lidé stálí, kteří pro Kristův zákon statečně podstoupili buď vyhnanství, vězení nebo smrt, panují se svým králem na nebesích a radují se z jiného vítězství. Takových zrodily Čechy na tisíce. Vždyť jako zběsilost husitů českému jménu uškodila, tak je vytrvalost statečných mužů oslavila. Není žádné země, která by v naší době vydala více Kristových mučedníků než Čechy. (…)

Třebaže jsou staré události hodné paměti, pokládám za významnější věci nové, které jsou jednak nepochybné, jednak pozoruhodné. Podle mého mínění není žádné království, ve kterém by v naší době došlo k tolika změnám, tolika válkám, porážkám i zázrakům, kolik nám jich ukázaly Čechy.

Kapitola I.
O poloze českého království
(5) Krajina je to velmi chladná, oplývá rybami a stády dobytka, je také bohatá ptactvem, zvěří a obilím. Místo vína se pije opojný nápoj, který nazývají pivem, jako by byl zhotoven z obilí. Nejlepší půda v celém království je kolem Žatce. Pahorky u Litoměřic jsou osázeny vinnou révou. Víno, které se zde rodí, je trpké; bohatší lidé pijí vina dovážená z Rakous nebo z Uher.

(6) Lid mluví-stejně jako Dalmatinci. Staré zvyky se udržují až po naši dobu. V kostelích učí lid jazykem německým, na hřbitovech, kde jsou buď sbory světských kněží, nebo mnichů vlastnících statky, pak hovoří česky. Pouze žebravým mnichům bylo dovoleno učit lid jazykem, jakým chtějí. Zjevně to nasvědčuje tomu, že to kdy­si byla německá krajina a teprve ponenáhlu sem přišli Čechové. Je to možno potvrdit Strabónovým svědectvím, u něhož najdeš v sedmé knize Zápisků tato slova: „Se­nonové, svébský kmen, jak jsem výše uvedl, žije částečně v lese, částečně mimo něj a sousedí s kmenem Gótů. Největší kmen Svébů se dostal od Rýna až k řece Labi, část tohoto kmene spásá též území za Labem, jako například Hermundurové a Lan­gobardi.“ Potud Strabón.

(7) Lid celého království je oddán opilství a obžerství, je náchylný k pověrám a dychtivý novot. Kdykoliv krčmáři začnou prodávat krétské víno, najdeš mnohé, kteří se zapřisáhli, že nevyjdou z krčmy dříve, dokud nedopijí sud vína. Totéž dělají i s vybranými víny italskými. Ti, kteří trochu vynikají a stojí někde mezi prostým lidem a pány, jsou odvážní, vychytralí, nestálé povahy, zbrklí v řeči, chtiví lupu a nikdy nemají dost. Šlechta je slávychtivá, zkušená v bojích, pohrdá nebezpečím a dodržuje sliby, ačkoliv i její hltavost lze velmi těžko nasytit; avšak kdybys posu­zoval národ jako celek, není nikoho, kdo by se protivil náboženství, ale zajisté u kaž­dého národa jaký je správce, takovým shledáš i lid.

Vybráno z č. překladu E. S. Piccolomini, Historia Bohemica/Historie česká, vydali a přeložili D. Martínková, A. Havrdová, J. Matl, KLP, Praha 1998, str. 3, 5, 7, 11, 13.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3722x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce