Zdeněk Fuka zvolil pro výbor ze svých básnických prací název podle závěrečné básně – Cesta domů. Takto by mohl ve čtenáři vzbudit zvědavost, zda je zmíněná poslední báseň vyvrcholením celé sbírky, syntézou myšlenek, nebo úplně jinou cestou, kterou básník nachází. 

Kniha obsahuje básně z poměrně rozsáhlého období – první část nám předkládá verše z období ještě před rokem 1989. Do tohoto roku mohl Zdeňka Fuku poznat jako básníka jen úzký okruh čtenářů. Fuka básně vydával soukromě a jen v malém nákladu. Počátkem devadesátých let se jeho verše objevovaly v časopisech Naše rodina, Cesta a Katolický týdeník. Ve zmíněné první části jsou zařazeny básně ze sbírek Loučení s krajinou, Doteky, Cesta k pramenům (r.1991 jejich výběr vydalo nakladatelství Unitaria), nově je připojena báseň Usínání ptáků na mořském břehu.

První oddíl sbírky je nazván Když se jde k pramenům a zařazené básně jsou opravdu hledáním cest „ke zdroji“, snahou „uchopit neuchopitelné“. Fuka cítí svůj život jako bolestnou touhu nacházet božské v člověku. I vlastní tvorba je pro něj soubojem člověka s ďáblem, soubojem protikladů a největším uměním je „v nemilování milovat“ (báseň Cesta). Hledáním směřujeme k tichu a čistotě - "Jak pomalu odhalujeme/ tajemství/ i slova/ ztrácejí na významu" (Být uprostřed řeky), hlavními pomocníky na cestě jsou pokora a prostota, důležitým krokem je pochopit význam „sebezáporu“. Tajemství, k němuž se směřuje, bude nalezeno až ve smrti. Už nyní je ale naznačováno - Největším tajemstvím je Bůh v člověku.

Poezie Zdeňka Fuky není ale prostým čekáním na konec, na nový život. Jeho básně vyjadřují zároveň silnou touhu po BYTÍ, čistém BYTÍ. Naplnění tohoto procesu nenalézá v přírodě – naopak při přechodu z přírody do bytí – ztrácíme všechno, ale ztráta je vším: jen prostě jsme, nalezli jsme rozkoš z jednobodovosti.

K vyjádření nepopsatelného pomáhá básníkovi i grafická stránka básně – příkladem je Mlčení (I) a Mlčení (II), básně beze slov, připomínající Noční rybí zpěv Morgernsterna. Fukova poezie totiž není sevřena sama v sobě, právě těmito „duchovními experimenty“ se stává čtenáři bližší. Báseň Ať nevyplovou tvoří přechod mezi hrou a vážností, kosmem a intimitou, což podporuje opět grafická stránka, zvlášť proložení ilustrace přímo do veršů.

Oddíl uzavírá několik básní v próze, které se opět vrací k otázce zachycování pomíjivého, neuchopitelného, o cestě k čisté mysli, protože jen ona tvoří velká díla. Zde by se snad mohlo zdát, že básník jako by všechno pochopil. Následující oddíl, Zdi napříč, ale vnáší do Fukovy klidné poezie nejistotu. Nedorostli jsme ještě k odpovědi, jsme jen diváci televizních pořadů, sledující vlastní popravu. Celým oddílem se různě promítá motiv zdi, která je v nás a má různou podobu – někdy je pochopením naší pomíjejícnosti, někdy je cestou právě porozumět zdi v sobě (Zeď jakoby).

Tato část sbírky se liší od předcházející i ve výběru výrazových prostředků – objevují se výkřiky, otázky, dialogy. Všední den a „to lidské“ se spojuje s „kosmem“a duchovnem. Tyto prvky nestojí ve vzájemném protikladu, protože božské se (občas) zjevuje v člověku. Tím je také tento oddíl navázáním na předchozí období.

Častým motivem ve Fukově poezii je déšť, který je tradičním symbolem pro očistu, nebo i prostorem (spolu s časem noci) meditace a naslouchání vlastnímu nitru.

I do této části sbírky jsou zařazeny verše v próze, zamýšlející se nad ošidnou poezií, která ví; a subjektem básníka vůbec, básník je zde vykreslen jako ten, jenž odhaluje neprobádané.

Závěrečný oddíl nese název Nedopověděno a opět už sám charakterizuje ladění básní. Opakují se motivy předchozích období – prostota, touha po tichu, déšť. Zde se ale i bilancuje. Často se objevují nové otázky související se vzpomínkami a nezbouranými zdmi v nás – „těch kroků které jsem/ udělal/ (…) ale jdu/ poutník pomíjivého času/ pošilhávaje po hvězdách.“(Tady a teď)

Fuka se znovu vrací k BYTÍ, které mu zůstává jako jediné poznání („že/ jsme“, báseň Tu základní otázku). Sbírku uzavírá již zmíněná báseň Cesta domů, kterou básník předesílá myšlenkou, že návrat je bolestnější než odchod. Sbírku spíše otevírá, než naopak, nesklouzává do hry s „nedopovězeným“, ale vytváří atmosféru očekávání a svou formou opravdu navozuje dojem kodrcání vozu noční krajinou.

Fukova poezie je velmi úsporná, na první pohled snad až zrádně jednoduchá. Duchovní a meditativní poezie je (zvlášť v posledních letech) tanečnicí na špičce nože. Čtenář jí musí důvěřovat, jinak spadne do banality. Fuka pro mě obstál i ve chvílích vratkých, je mým nově objeveným básníkem, i kdyby napsal jen: „To klamavá hodina / spánku a bdění / - už po půlnoci - / se přišla ohřát / pod roušku Veroničinu.“ (Tuto chvíli si pamatuj)

Básník sbírku věnoval své ženě za pochopení a podporu při jeho hledání tajemství života. Doslov napsal Jiří Kutina, kniha je ilustrována Danielem Mellerem, básníkovým dlouholetým přítelem, který žije nyní v Německu.

Vyšlo v Tvaru 2003/12, 12/6/2003, s. 22.