Cohen, Albert: Hubomlat

Cohen, Albert
Hubomlat

ukázka beletrie zahraniční

Šalomoun se snažil jít stejně rychle jako ostatní. Jelikož se mu to nedařilo, pustil se do klusu, z čehož dostal škytavku...

Hubomlat
Albert Cohen
: Hubomlat, překlad Michal Pacvoň, Garamond, 2005

II
Šalomoun se snažil jít stejně rychle jako ostatní. Jelikož se mu to nedařilo, pustil se do klusu, z čehož dostal škytavku. Michael zpíval svým hlubokým hlasem, na nějž byl hrdý, a přitahoval pohledy prsatých žen, které obdivovaly jeho vysokou postavu, kudrnaté vlasy, nahoru zakroucený knír jako pekařský rohlíček, masivní pěsti, jako lana silné svaly na krku, bílou skládanou sukni ke kolenům, dlouhé bílé vlněné punčochy zavázané červenou šňůrkou, střevíce s nahoru zakroucenou špicí, nad níž trčela červená bambulka, široký červený opasek, ze kterého vyčnívaly damaskované pažby dvou starobylých pistolí, a vestičku zdobenou zlatými prýmky a knoflíky. Když procházel kolem, děti přestávaly vřískat a ctnosté ženy mířící do rituální koupele klopily oči. Na konci průvodu rozvážně kráčel Matitjáš a táhl za sebou na provázku magnet, aby polapil jehly a špendlíky, které možná ztratily nerozvážné a nectnostné ženy. Obezřelým modrým pohledem zkoumal příkopy kolem cesty a občas se zastavoval, aby sebral „docela čisté kousky chleba“ zahozené hříšníky.

Hubomlat umíral netrpělivostí a neustále zasypával Saltiela otázkami. Ten však byl jako z mramoru. Nohy falešného advokáta hlasitě křupaly ve skořápkách pistáciových oříšků, kterými se Židé včera krmili, protože byla sobota, a v tento den posvátné zahálčivosti, kdy bylo zakázáno rozdělávat oheň a tím pádem i kouřit, potřebovali zabít čas a zapomenout na chuť na tabák. Matitjáš kráčel s hlavou sice sklopenou, ale s pozvednutým, šikmým, šmejdícím, přesným, rychlým a vypočítavým pohledem, který číhavě hledal v očích kolemjdoucích touhu po jeho zboží. Hubomlat zatím vypouštěl silné pšouky a pro nic za nic, jen aby si udělal radost, že na lidi působí strašně, ďábelsky a nepoctivě, se šklebil do své rozsochaté bradky.

„No tak, Saltieli, otevři bránu své výmluvnosti a skončeme s tímhle tajnůstkářstvím!“

„Trpělivost, v hospodě se všechno dozvíte. Zatím tě žádám, aby ses choval slušně.“

„Pšouk se nikdy nesmí zadržovat,“ odvětil Hubomlat. „Je to nezdvořilé vůči vlastnímu tělu. Slyšel jsem vyprávět o jedné slavné herečce, která byla tak způsobná, že je zadržovala všechny. Jenže nakonec se v ní tolik rozdováděly, že z toho praskla a umřela. Takže se vůbec nebojím vypustit nějaký ten pšouk, z jejichž síly by zbělali hrůzou i vojenští hřebci. Přinášejí mi totiž zdraví a slávu. A také jsem hrdý na jejich objem „ dva nebo tři by na otevřeném moři dokázaly napnout plachty galeony.“

Před branami se modlili studenti talmudu a lámali přitom výstřední úklony. Dva rabíni komentovali jeden verš. Mladší z nich pronikavě vřeštěl, zatímco starší si vyhrnoval rukávy a zdvořile přikyvoval v očekávání svého dialektického vítězství. Aby je Hubomlat pohoršil, zahlaholil, že Bůh existuje tak málo, až je mu z toho za Něj stydno. Talmudisté si zacpali uši a čtyři přátelé Hubomlata vypeskovali. Jenže ateista se zašklebil, zamnul rukama a prohlásil, že je zkrátka taškář. (Často věřil v Boha, rád však vypadal jako člověk moderního ducha.)

„Krásná nahá žena!“ zakřičel znenadání z ryzí zlomyslnosti na nejzbožnějšího ze studentů Zákona, mladého bledého muže s kruhy pod očima, jenž si ihned představil, jak odporná by byla tato necudná žena, kdyby z ní zaživa stáhli kůži.

Konec ghetta. Capodistrijské náměstí. Boudy lazebníků, hrajících monotónními pohyby na mandolíny v šeru vibrujícím mouchami a komáry. Náměstí Esplanade. Ve velkých kavárnách pod arkádami pojídali kapitáni od četníků vyzbrojení plácačkami na mouchy mastné zákusky, které jim nafukují a vyhlazují tváře distingovaným labužnictvím. Poblíž citadely schovala řecká služka úsměv do sladkého citronu a uznale si prohlédla Michaela. Pak si přitáhla sukni k bokům, která rozněcovala vzduch zuřivou výzvou.

Hospoda není daleko. Kvetoucí pomerančovníky se kývaly pod vlahou brízou hned vedle čtyřbarevného průhledného moře, ve kterém se třpytily korálové zahrady a modré a zelené ryby. Klidná voda byla čirá jako křemen stříknutý paví modří, nefritovou zelení a bělobou. Čas od času předváděly šarlatově rudé létající rybky idiotské skoky.

Když přátelé prošli hájem obrovských olivovníků, v jejichž sukovitých kmenech zely velké díry, skrze které prosvítaly modrobílé skvrny moře, dorazili konečně do hospody U Hluchého Mojžíše.

Sestoupili po schodech do stinného sklepa páchnoucího vínem, vybaveného třemi stoly a šesti lavicemi. Když se ujistili, že tam není žádný křesťan, srdnatě vyhnali starožitníka Nissima s nákladem protkávaných látek a jeho bratrance bankéře“hostinského, který nosil na řemeni přes rameno prosklenou bedýnku, v níž spočívalo několik bankovek a pár na rožni napíchnutých a k pečení připravených kousků skopového. Ze strachu z dlouhých uší a vtíravých očí pak dali Junáci gesty hospodskému najevo, že má zavřít krám. Hubomlat si dopřál tu radost a se slovy, že proti škytavce není nic lepšího, znenadání Šalomounovi vrazil facku. Strach, který přitom prcek zažil, však jenom zesílil onen neduh, na nějž byl ostatně zvyklý.

Aby si je neošoupal, sundal si Matitjáš, než usednul, boty připevněné na gumičku, které byly na vícerých místech proříznuté, aby měly kuří oka více prostoru. Pomocí harpuny, která ukončovala jeho amputovanou ruku, se poškrábal na vyholené hlavě, vyndal z pusy lentiškovou pryskyřici, kterou od rána do večera žvýkal, položil ji na stůl a upřel své modré, pokojné oči na Saltiela.

„A teď,“ pravil pomalu, „přestaň hrát komedii a řekni, o co jde. Jestli z toho nic nekyne, já odcházím.“

„Mlč, ty Bankomane!“ vychrlil Hubomlat.

„Takže pánové, jedná se o dobrou zprávu,“ začal Saltiel a zvedl se.

„Žádám o slovo,“ přerušil ho Hubomlat, jenž se také zvedl, sundal si cylindr a zapraskal tím, čemu říkal „ostatky mých prstů“. „Předřečník...“

Den předtím četl jedno dílo o Disraelim a zalíbil se mu tento výraz používaný anglickými poslanci. Na několik vteřin se odmlčel, aby si jej obecenstvo vychutnalo.

„Ctěný předřečník, jak říkám (pozdravil Saltiela), nebo chcete“li, můj vznešený odpůrce (pro Hubomlata byl každý mluvčí odpůrce a oponent), nám právě sdělil, sice ne s tak úchvatnou výmluvností, jakou oplývám já, zato však s tónem hodným jeho velkorysého srdce, že se jedná o zprávu dobrou. Co však znamená dobrá? Dobrá podle mého mínění, pánové, znamená peníze, prachy, sumičku v různých bankovkách! Hodí se tedy oslavit novinku jídlem a pitím, smíchem a hrou, slavností a zpustlostí!“

A přiblížil se k vylekanému hluchému hospodskému, chytil ho za límec a zařval na něj, ať přinese pět litrů retsiny, půltuctu pořádných kousků lisovaných rybích jiker, pěkně nasolených, olivový olej a tři bochníky „pěkně pórovitého chleba, který dobře saje“. Vše doprovodil kletbou „tvá matka budiž prokleta!“.

Když Šalomoun skončil s krájením vybraných lisovaných jiker na tenké plátky, které pak Hubomlat nábožnými krouživými pohyby zalil olejem, a když si všichni namočili své krajíce chleba, nasadil si Saltiel brýle s kovovými obroučkami (Vůbec je nepotřeboval, jejich poškrábaná skla naopak rušila jeho bystrý zrak. Ale působilo to ministersky.), vstal a odkašlal si.

„Přátelé, ó přátelé,“ pravil, „tři sta tisíc drachem!“

Ukončil svůj proslov a usedl. Krátký, zato však krásný. Matitjáš přestal přežvykovat a Šalomoun škytat. Hubomlat odstrčil talíř tak prudce, že spadl a potřísnil olejem Šalomounovy červené střevíce s bambulkami.

„To nevadí,“ řekl Hubomlat s laskavým úsměvem. „Padnout za vlast je nejkrásnější, nejžádostivější osud, jaký si lze představit. (Když takhle smetl ze stolu problém, obrátil se k Saltielovi.) Mluv, můj milovaný, kterého mám rád nejen já, ale i štěstěna, mluv, ó zahrado nebeské krásy! Mluv, neboť tvůj na smrt oddaný přítel a syn mého otce, který je sám otcem tří malých synů živořících v nejčernější bídě, žijících na pokraji smrti hladem, kteří si okusují špičáky, aby ukojili hlad – nemluvě o dcerách, žijících běda bez věna –, neboť já, Hubomlat, tvůj blízký přítel a světlo tvých očí, ti naslouchám s láskou, ctností a žádostivostí!“

„Co ti mám ještě říct?“

„Ech! Přece události kolem tří set tisíc drachem, ó můj drahý a geniální příteli, jakpak se k tobě dostaly, za jakých okolností a všechno, všechno ostatní, ó milovaný, ó perlo světového judaismu!“

„Ech, to bylo tak,“ pravil Saltiel. „Čistý, umytý a pěkňoučký, nevypadal jsem věru zle, v čemž se obvykle nemýlím, jsem si dnes ráno ve svém holubníku připravoval na ohništi sýrové pirožky, zpíval si žalm, připomínal si svou nešťastnou lásku k jedné královně, o které jsem nikdy nikomu neřekl ani slovo, plánoval jsem, že k výběrčímu daní vyrazím v roztrhaných šatech, aby se nade mnou slitoval, proklínal jsem Německo a chvěl se pro Francii, neboť se bojím, aby mi zase nedevalvovala frank, a četl jsem jistou obdivuhodnou knihu. (Víc o ní neřekl ze studu a taky ze strachu, aby nebyl nařčen z heretismu, jelikož dotyčnou knihou byl Nový zákon.) V okamžiku, kdy jsem zavíral řečenou knihu a hroužil se do vznešených úvah, vešel pošťácký neznaboh s tímhle doporučeným dopisem. Otevřel jsem ho tak horečně, že mé prsty po něm poletovaly jako deset ptáčků, bez dechu jsem ho přečetl a pak jsem rovnou omdlel, neboť v něm byl šek na tři sta tisíc drachem! Přečtěte si dopis!“

Podal ztuhlým rukám svých přátel na stroji napsaný list papíru. Hubomlat ho popadl a přečetl, brada se mu chvěla.

„Suma bude rozdělena následovně: sedm desetin rovným dílem mezi Matitjáše, Michaela, Šalomouna a Hubomlata. Tři desetiny pak pro Saltiela.“

Hubomlat zčervenal jak rak, otočil se třikrát dokola a pak natáhl obě ruce, které se dotýkaly v zápěstí a rozevíraly jako krokodýlí tlama.

„Dej mi můj díl!“ zahřměl.

A jeho ruce se zmítaly a čekaly. Zároveň pocítil silnou antipatii k neznámému dárci, který ho ve svém dopise jmenoval až na posledním místě.

„Kde jsou peníze?“ otázal se Matitjáš. (A troufl si dokonce dodat:) „Co jsi s nimi udělal?“

„Tady jsou,“ pravil Saltiel s klidem vlastním velikánům.

Podával jim šek Řecké komerční banky se sídlem v Aténách. Junáci se na něj vrhli. Opravdu, tři sta tisíc opravdových drachem! Opravdový šek s kudrlinkami, razítky a bohatým rýhováním, ve kterém byla vepsána posvátná suma!

Z šílené radosti začali vyvádět. Šalomoun skákal přes švihadlo. Hubomlat zpíval hebrejsky, štěkal, převrhával lavice a stoly, fackoval Hluchého Mojžíše, pronášel proslovy v různých neznámých jazycích, recitoval vysokánská čísla, vytrhával si chlupy z brady a vášnivě líbal šek. Pak se pokusil uškrtit se. Potom se začal válet po zemi v epileptickém záchvatu. Pak se zvedl, vytrhl skákajícímu Šalomounovi z rukou švihadlo a začal malého rozhořčeného mužíčka bičovat, zatímco lakomec Matitjáš šílený štěstím opatrně poskakoval na místě. Saltiel je pozoroval s něžnou shovívavostí a Michael kouřil.

Hubomlat přestal bičovat Šalomouna, křečovitě ho sevřel v náručí a líbal na čelo. Pak náhle svůj výlev zarazil. Přiblížil se ke stolu, vzal šek, ohmatával ho, zkoumal ho malýma prasečíma očkama, strčil si oba konce vousu do pusy a přežvykoval je, aby se mu lépe přemítalo. Znovu přečetl dopis, položil ho na stůl a vrhl ponurý pohled na Saltiela. Proč jim Saltiel vyprávěl o dopisu a sumě, když bylo přece tak snadné dopis zamlčet a peníze zkásnout? Každý normální člověk by to udělal! Co se skrývá za touhle počestností? Ne, ne, něco tady neklape! V předtuše neblahých hlubin přičichl k šeku, prohlédl si Saltiela rysím pohledem, zakřupal klouby svých rukou, prohlédl si své bosé nohy, jejichž prsty vyťukávaly tíseň úvah, pak si nasadil cylindr a změřil si podezřelého.

„Jseš si jistý, že tam byl jenom jeden šek?“ otázal se nakonec a vykasal si rukávy svého redingotu na způsob francouzských advokátů.

Protože v dopise se konec konců nemluvilo o třech stech tisících drachem! Kdo mu může dokázat, že v obálce nebyly dva, tři, nebo dokonce sedm dalších šeků? Kdoví, možná si čertovský Saltiel strčil větší část do vlastní kapsy a teď si troufá hrát si na počestného a předkládá jim ubohý šek na pitomých tři sta tisíc drachem!

„Za koho mě máš?“ otázal se strašlivě uražený Saltiel.

„Za inteligentního člověka,“ odvětil Hubomlat. „A proto po tobě žádám alibi!“

„Styď se!“ zařval Šalomoun.

„Domů, a hned, špinavče!“ zahrozil Hubomlat nejmenšímu z Junáků. „Ty okousaný paznehte, kdo ti dovolil mluvit a zamořovat vzduch žumpou, která ti slouží za ústa? Vypadni a vrať se do útrob své matky!“

„Má ústa voní pěkně,“ opáčil Šalomoun. „Jsou cítit po mimóze a po sedmikráskách. Naopak tvoje huba, ty černý člověče, je svým vražedným dechem zkázou much! To je má odpověď, ó ty almaro plná lží!“

„Zavřu tě do ní i s celou tvou rodinou!“

„Vepřožroute!“ zařval Šalomoun, který se ocitl za Michaelem, takže se nikoho nebál.

„Ať tě okamžitě sežere rakovina!“ zařval Hubomlat.

„Ani nápad!“ opáčil Šalomoun.

„Budeš ticho, ty nedochůdče, ty synu otce se zamrzlejma koulema!“

„Sprosťáku! Pět černých let na tebe!“

A tak dále. Avšak podivná věc, po pěti minutách přestaly vzduchem létat rakoviny a ukradené šeky a zavládlo ticho. Znovu tu sedělo pět přátel na život a na smrt a vánek vycházející ze všech úst byl prohlášen za vybraný. A jali se diskutovat nad dělením, neboť neznámý dárce měl podivný nápad rozdělit sedm desetin mezi čtyři osoby. Tužky létaly po papíře, vypadalo to na dlouhý a obtížný výpočet.

Po čtvrt hodině si Šalomoun, znavený vším tím dělením, čárkami a třiatřiceti setinami drachmy, promnul nosík a prohlásil, že to udělají jednoduše: strýček si vezme své tři desetiny, Hubomlat, Matitjáš a Michael každý po dvou desetinách, a on, Šalomoun, se spokojí s desetinou jedinou!

„A nemusíme si lámat hlavu. Jedna desetina z tří set tisíc drachem je zhruba třicet tisíc. Nikdy v životě jsem neměl tolik peněz!“

Hubomlat pohladil dobráckého prcka po šíji a pak na něj něžně položil těžkou ruku.

„Dohodnuto! Schváleno!“ zařval. „Šalomoun to slíbil! Desetina pro našeho malého hrdinu, který svou nabídku nevezme zpět, neboť jeho milosrdenství je věčné!“

Šalomounova tvář zářila hrdostí a spokojeností.

„Kdo vezme zpět, co dal, tomu se jazyk promění v hada!“ pravil Matitjáš, který se poprvé v životě usmál.

Hubomlat ze samé spokojenosti spořádal bochník chleba třemi sousty.

„Panebože, proč tak žereš?“

„Aby mi nehvízdal ve střevech průvan,“ odvětil Hubomlat. (Zvedl se a vytočil piruetu.) „Mám milion drachem! zvolal znenadání.“

Když byl požádán o vysvětlení, prozradil, že má vlastně milion, protože šedesát tisíc drachem je pro něj jako milion. A aby měl milion celý život, postačí, když svých šedesát tisíc drachem neutratí, a tak si bude moci každý rok říkat, že je milionář.

„Zajímalo by mě, kdo nám ty peníze poslal,“ pravil Saltiel.

Ticho se hemžilo domněnkami.

„K čertu!“ vybuchl náhle Šalomoun po dlouhém zamyšlení, které mu zkrabatělo nos posetý pihami. „Když už někdo pošle tři sta tisíc drachem, myslím, že by se za to nemusel stydět (zachmuřil se) a mohl by říct, kdo je. Tedy, chci říct. (Zčervenal.) Zkrátka, proč pořád nějaká tajemství jako v nějaké knížce? Dárce se mohl podepsat. Možná, strýčku, je to jeden z těch ministrů, co jim posíláte rady a co vám moc neodpovídají? Možná že se řídil vašimi radami a z vděčnosti vám poslal peníze?“

„Už jsi skončil svou řeč, ó ty bacile vší blechy?“ otázal se Hubomlat.

„Ano.“

„Tak teď, můj milý, pořádně zavři hubu! (Otočil se k ostatním a s vervou zařval.) Pojďme vyinkasovat šek! Pojďme, pánové, utíkejme, neboť v sázce je život našich dětí!“

„Trpělivost,“ pravil Saltiel, „šek je splatný v Aténách.“

„Tak já ho pojedu vyinkasovat! Pojedu! Pojedu sám! Obětuju se! Dej mi šek! Vyrazím ještě dnes večer! Svěř šek ctnostnému Hubomlatovi!“

A zmocnil se šeku. Ostatní Junáci se zamysleli a vyhýbavě po sobě pokukovali. Nakonec prolomil ticho Mattahias.

„Já pojedu s tebou,“ řekl.

„Já s tebou pojedu taky,“ pravil Saltiel. „Šek je jenom papír a papír se může ztratit,“ dodal vlídně.

Michael řekl, že pojede taky. Šalomoun znenadání vykřikl, neboť mu došlo, proč přátelé nechtějí nechat jít Hubomlata samotného.

Postavil se na nejvzdálenější stůl a začal: „Poslouchej Hubomlate, poslouchej, neboť k tobě promlouvám s odvahou. Ne, počkej. (Mužíček sestoupil ze svého vyvýšeného místa, otevřel dveře a postavil se do nich.) Hubomlate, chtěl jsem ti říct tohle: já pojedu taky s tebou. (A dodal, jak nejhlasitěji uměl.) Protože ti nevěřím a my čtyři budeme tak akorát, abychom na tebe dohlédli!“

A zdrhnul.

Hubomlat ho zavolal, řekl mu, ať se vrátí a že mu odpouští. Jakmile se ale Šalomoun ocitl na dosah, chytil ho za vlasy a vrazil mu pár pohlavků. Pak se nechal přáteli uklidnit. Vždyť co prcek řekl, nebylo zas až tak urážlivé a vlastně docela rozumné. A vlastně lichotivé. Nevzdávali tímto podezřením vlastně čest jeho finančnímu umu? Mír byl tedy zpečetěn bratrským objetím a všechno se urovnalo.

„Saltieli, ó ty gigante čestnosti,“ promluvil Hubomlat, „podej mi ještě ten lahodný šek, abych si k němu mohl přivonět.“

Saltiel mu podal šek a Hubomlat jej lačně nasával. Přepadl ho takový záchvat radosti, že se začal točit kolem dokola tak prudce, až spadl a omdlel.

Když přišel díky spěšné péči svých přátel k sobě, otevřel jedno oko a pohled mu padl na dopis ležící vedle něho. Náhle zčervenal od hlavy až k patě, vstal a ukázal přátelům to, čeho si dosud nikdo nevšiml: sloupec čísel a nesrozumitelných slov, lehce načrtnutý drobným písmem tužkou na druhé straně papíru. Přiblížil si dokument k očím, strašlivě zbledl a povolil si smokingovou kravatu, kterou měl uvázanou kolem nahého krku. Přátelé se natlačili kolem něho a četli kryptogram.

444
O 404“4
15 hř !! 127
E 33 jtet 2 !
E 4 N 10 to 22456
D 12 O 127?
¿ Pis 560 10 000
200 N !! + 650
Ad + – : ;
444
oh!!! 479
?
20 Ně 204 + 200 = 100 + 50 !!!
15000
444 mast !!! 440+4
%
567 + !
07 + 400 + 4. Rýč 500 + 7 ek
B 450!? 5! 204!! UD 444
127 e 404 M 444
5700 Í! TV 5
444 Eli
?;!
4 ko 4
404 + 4 – 4 – 4 + 4
303 000 000 franků
ura!!!
204 + 200 = 100 + 50
151 500 000 franků
156 dost ?? 51
444

„Pijme, pánové,“ vypravil ze sebe Hubomlat rozechvělým hlasem, neboť tohle je drama. (Napil se, poděkoval a znovu si přečetl kryptogram.) Stojíme na pokraji velkého bohatství! Zde leží tajemství nějakého pokladu. Třísetmilionového pokladu!“

koupit knihu: www.kosmas.cz

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2644x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce