Claus, Hugo: Fámy

Claus, Hugo
Fámy

ukázka beletrie zahraniční

Dolf Catrijsse stojí u okna, zády k jídelně a k osobě usazené v proutěném křesle s květovanými polštáři, vyhrazeném už po léta Dolfovi...

Dolf. Alma
Hugo Claus
: Fámy. Z nizozemského originálu De geruchten přeložila Olga Krijtová. Paseka, Praha-Litomyšl 2005, 205 stran

Dolf
Dolf Catrijsse stojí u okna, zády k jídelně a k osobě usazené v proutěném křesle s květovanými polštáři, vyhrazeném už po léta Dolfovi.

Ta osoba je z rodiny. Ta osoba je jeho syn, René, který se po takřka třech letech zničehonic vynořil a teď sedí v tom křesle u kamen, jako by dávno nevěděl, že tohle je místo jeho otce.

Dolfova záda v modrošedém pracovním plášti se ani nepohnou. V domě je ticho. Asi před půlhodinou zamumlal René něco o teple. Nebylo jasné, jestli myslí teplo pozdního léta nebo vlhké teplo Afriky, odkud se vrací.

Dolf se sám sebe ptá, není-li k synovi nezdvořilý, když k němu stojí zády v tom nepříjemném, rozpačitém tichu. Ale nemůže si pomoct, nedokáže se Renému podívat do očí. Nikdy to pořádně nedokázal.

Bezmála tři roky.

Dneska v noci, nad ránem, se ozvalo tiché zabušení na okenici v průčelí. A pak nepřetržité škrábání a drápání, jako od hladové kočky.

A Alma v narychlo přehozeném rozevlátém županu.

A venku chraplavý, skoro nepoznatelný hlas.

„Hej, hej.“ (Ne: „Tati, tati.“)

A Alma s nohama nacpanýma do bačkor, tlapající s radostným zapípáním ke dveřím ložnice, jako by ve spaní čekala na ten tajemný noční zvuk. „To je on,“ řekla Alma.

Kdo? Jaký on?

„René,“ řekla s tím bázlivě jásavým výrazem v tváři, jaký Dolf už dlouhé měsíce neviděl.

Byl to on. René, jak ho znal z dřívějška, uzlík nervů, zlomyslný, nebezpečný chlapík, azároveň tahle osoba, ten zpustlý, vyhaslý muž, který na svého otce sotva pohlédl a hned žuchl do proutěného křesla, v němž teď sedí. Měl na sobě bundu s vyboulenými kapsami. Tenisky potřísně-né rzí nebo zaschlou krví. Vojenský bágl, který mu teď leží u nohou.

Tuhle noc spal oblečený. Možná si lehl na prkennou podlahu. Dolf slyšel vrzání a sténání.

Teď Dolf vidí, jak se jeho syn zrcadlí v okenní tabulce jako nejasná fotografie z novin. Takhle otiskli Dolfa v jejich místním plátku, ve Waregemském zpravodaji. Naprvní stránce, Dolf s Almou na lavičce u nich na zahradě. Za nimi muškáty, jiřiny, zadní štít domu. Oba se dívali přímo do aparátu, Alma mrzutě, Dolf s poděšeným úšklebkem. V novinách stálo, že jsou bohabojní, poctivě pracující rodiče, kteří litují, že nikdy nedostali jakoukoli zprávu od svého staršího syna Reného, spatřeného naposledy s třemi jinými belgickými dezertéry na ostrově Zanzibar v bezprostředním okolí bezbožného diktátora šejka Karumeho. A že rodina Catrijssových se dennodenně modlí k Panně Marii z Fátimy, aby se jim bez újmy na těle a duchu v pořádku navrátil.

V televizi Dolf s Almou občas vídali bílé vojáky, jak se v předklonu kradou africkým porostem. Najednou nad nimi prolétla sprška šípů a kopí. Pokřikovali na sebe něco vlámsky. Jeden z těch hlasů mohl patřit Renému. Vojáci se sbíhali, máchali rukama, ale ani jeden z nich se Renému nepodobal. Ani ten poslední ne, ten, který nedoběhl včas k helikoptéře a zůstal tam v pokleku, záda a zátylek poseté šípy.

Černí pronásledovatelé, kteří také křičeli, křepčili a stříleli po vrtulníku ze samopalů, byli čtrnáctiletí kluci v ženských šatech se slámově žlutými parukami a belgickými čákami na hlavě. Někteří měli bílé podprsenky a na nich namalované krvavé bradavky.

Ráno je stále ještě šeré. A tu se foto na okenní tabulce pohne a zpopelaví. Zkřivená osoba si ubalí cigaretu, zapá-lí ji, do pokoje se vyvalí nasládlý dým. Dolf se ještě jednou zadívá do zelinářské zahrady, na fotbalové hřiště Excelsioru Alegem za ní, a ještě dál na komín pivovaru. Jako by se loučil s uspořádáním, které už nikdy nebude stejné, co se jim teď René vrátil. Obrátí se k synovi.

„Máti šla do supermarketu,“ řekne Dolf. „Doufejme, že nezapomene na naše cigarety. Protože ty příští týden podraží. Vláda nám už nedopřeje ani nejmenší plezír. To máme z toho, když vládnou společně katolíci a socialisti.“

Dolf se obrací k důvěrně známé jídelně v nasládlém dýmu.

Dnes v noci ze sebe René dostal všeho všudy tři věty, hrkavě, jako by mu to dalo bůhvíjakou práci. Dolf nerozuměl, co říká, ty větičky byly určené jen Almě a končily záchvatem kašle.

„René nechce, aby se vědělo, že je tady,“ řekla Alma potom v posteli. „Vyložil ho tu přede dveřma jeden z jeho kamarádů. Ptala jsem se, jestli ho znám, jestli je to někdo zdejší, ale na to už neřekl nic. Jako pes, než kousne. Vypadá zuboženě. Kdo ví, co si uhnal? V Kongu je na sta druhů klíšťáků a červů. A komárů, co přenášejí malárii. Rozhlížel se, jako by nikdy předtím neviděl svůj pokojíček. A my mu ho přece vůbec nepředělali. Ať jsem říkala co jsem říkala, ať jsem se ho ptala na cokoli, za odpověď mu to nestálo. Usnul tam vestoje. Co jestli si uhnal spavou nemoc? Povídala jsem mu: ,Jdou taky fámy, že po sobě střílejí navzájem i bílí, že se tam nevyvražďujou jen černoši, ale že v opilosti pak pálí jeden na druhýho. Nedalo mi to spát, když jsem to slyšela, a otec z toho taky nespal a tvůj bratr Noel taky ne!‘ Zato on spal, vestoje, s ruksakem v ruce. Řekla jsem mu, že jsme ve škole měli tu osvětovou přednášku s promítáním diapozitivů a že toho člověka, co mluvil, uvedl pan učitel Arsène a že to bylo o Kongu a jiných zámořských krajích a že jsme se tam dozvěděli, že bílí se samým strachem opijou a pak po sobě navzájem střílejí, a to že černochům nejde na rozum, jak povídal ten řečník.

A taky jsem mu řekla, že tys při přednášce usnul a že jsem do tebe drkla, když mluvil o chovu dobytka v Africe, protože jsem si myslela, že by tě to mohlo zajímat, jak černoši napíchnou kravám dírku do tepny a nachytají si krev, tu pak namíchají do mlíka a mouky a dírku potom zase zaplácnou blátem.“

Po hodině si Dolf začne dělat starosti. Ne o Reného, který tiše civí na zmrtvělou televizi, ale o Almu. Kde zůstala?

Provoz na ulici je na zabití. Alma samým vzrušením nad ztraceným a znovu nalezeným synem určitě nedá pozor, švédský náklaďák ji sejme uprostřed silnice, Alma se desetkrát překulí, auto z protisměru přejede její nákupní košík, ve zvířeném oblaku mouky a práškového cukru jí pak další auto převálcuje hrudník a lebku.

Dolf se zeptá, jestli René nechce kafe. René zavrtí hlavou s pevně zamhouřenýma očima.

Vypadá zvadle, pomyslí si Dolf, ano, to je to slovo, zvadle jako utahaná coura. Tohle že je náš malý René, náš chlapeček,co tady v kuchyni před lety půl hodiny probrečel, protože se Stan Ockers smrtelně zranil na zrádně lesklé dráze antverpské sportovní haly. Staneček Ockers, světový rekord. Nebylo to sedmapadesát kilometrů v hodině? Asi tak nějak.

Zkusím to ještě jednou. Jestli mi neodpoví, ať si pro mě za mě trhne nohou.

„René,“ řekne Dolf.

René něco zavrčí. Dobrý začátek. Teď by to chtělo přijít s nějakou zajímavostí. „Hele, pověz mi. Dokážou černoši vůbec zacházet s penězma?“

Mrtvolně bledý mladík poslouchá nějaké zvuky zvenčí. Zdá se, že by chtěl odpovědět, když tu na tabulku kuchyňského okna zaklepe Alma.

„Juhů!“ je ji slyšet z kuchyně. Taky poprvé po letech. Od té doby, co ten její paličák odtáhl do své džungle, do své pouště, ke svému vraždění.

„Vždyť ten chlapec ještě ani neměl kafe!“ Dolf se poleká rozjařenosti v ženině výkřiku.

„Já mu ho nabízel. Že je to tak, René?“

„Přinesla jsem banány,“ hlásí Alma, zatímco vykládá na kostkovaný voskovaný ubrus, co rozmařile nakoupila svému trapiči, svému bídákovi: balíčky sušenek, čokoládu, hořkou i mléčnou, párečky, žvýkačky, cigarety pro celou rodinu, naducané pytlíky plné různých plodů, jejichž jména si Dolf nedokáže zapamatovat. (Jeden z těch plodů se jmenuje japája nebo tak nějak.)

„Musela jsem se držet, abych to každýmu v sámošce nepověděla. A Nicola, tu neznáš, dělá tu teprv rok u pultu s masem, ta se ti na mě podívá a řekne: ,Almo, ty se směješ.‘ A já na to: ,Já? A kdy?‘ A ona: ,No teď. Zrovna tady u kasy. Že ty máš šamstra?‘ A já bych jí to tak ráda pověděla. Zvlášť proto, že má bratra, co dělá v administraci v Kilambu. Nebo že by to bylo v ústředně?“

Alma má tytéž světlé, chladné oči jako René. Její druhý syn Noel, můj syn, má moje oči. A i mou povahu, bohužel. Jsme prostě dobráci, a to je na nic, Noel a já. Serou nám na hlavu a my na to ještě: Merci. Naproti tomu René. Co ten se navyváděl mámě a mně, to se ani popsat nedá. A přece, když ho teď zase vidím, trosku uničenou, bere mě to za srdce. Jak tam teď sedí, zrovna jako dřív, a láme si tu zarputilou palici, jak mě co nejlíp podrazit. Protože s ním se na nás navalí mizérie, to je jednou jedna. Třeba už jen kvůli tomu zakázanýmu svinstvu, co kouří. Stačí, aby k nám do krámu přišel někdo ze sousedů, zavětřil a pověděl to komi-saři Blauteovi, a hned nám na dvůr přirazí policejní kombík, nasadí nám klepeta a už se zas vidím na přední stránce Waregemského zpravodaje.

„A jak to uděláme s Julií?“ zeptá se Alma. Dolf neví, komu platí ta otázka. René ví, kdo je Julie, ale nezeptá se na ni. Nanejvýš trochu nakrabatí hladké klenuté čelo.

„Předložíme to dneska večer Noelovi, až přijde s novinama.“ Protože čelo se pořád ještě krabatí, pokračuje se sveřepou mateřskou láskou: „Protože noviny dostáváme od pana Bijttebiera, až si je sám přečte. Někdy je ani neotevře.“

Místo odpovědi záchvat kašle.

„Zdá se ti to tady jinačí? Měli bychom si dát do krámu zářivky, povídal pivovarský, časem se to prý vyplatí.“

Časem. To, čemu Alma říká krám, byl dřív parádní pokoj. Dolf s Almou svůj salon vyklidili a co se při tom nachichotali samým vzrušením, naivkové. Byli pět let svoji, když se rozhodli, že si zařídí obchod s lihovinami. Prodali kredenc, sametové závěsy rozstříhali na kabátky pro Reného a Noela, sedací soupravu odtáhli na půdu. Pak si stloukli police a natřeli je na béžovo, pult dostali od pivovarského, a kolik láhví džinu jim ten první týden stálo na matně se lesknoucích policích? Pět? Šest? Asi tak nějak. Kolik láhví červeného vína? Alma vyrazila na poradu k velebnému pánu Lamantijnovi, který rok co rok zajíždí do Francie, aby si osobně doplnil vinný sklípek. První dva roky nakoupili příšerně moc sauvignonu. Teprvepak seznali, že většina lidí z obce jim nemůže přijít na jméno. A i lidi, co Cat-rijssovým přáli, chodili spíš do samoobsluhy.

Sauvignon jim zkysl.

„Večer udělám jehněčí s květákem v bešamelu,“ povídá Alma. „Nepočítej s tím, že budu vařit rýži nebo maniok. Jestli ovšem neřekneš: ,Máti, mám příšernou chuť na africkou stravu, na kterou jsem si zvyknul.‘ Ne? Jinak stačí otevřít pusu, René, dostaneš, nač máš chuť. Jen říct.“

Časem se police přece jen zaplnily, zvonek se rozklinkal častěji, vesničani si do krámu chodili poklábosit a Alma se pomalu dokázala vyznat ve všech těch předpisech, výnosech, provozních řádech, daních a odpisech. Neztrácela však strach z nenadálého příchodu dvou pánů v tmavých oblecích, co mají v malíčku zákony o daních, tu pružnou, nepředvídatelnou, nevyslíditelnou snůšku zákonů, ze které najednou může vypadnout hloupý předpis z dávných časů, podle něhož lze na prahu obchodu zadržet zákazníka a prodejci napočítat tučnou pokutu, i když měl u sebe míň než dvě láhve džinu.

„Věřte tomu nebo ne,“ povídá Alma, „ale když jsem šla kolem Koruny a viděla, jak v lokále sedí pan učitel Arsène, měla jsem sto chutí vejít dovnitř, posadit se k němu a říct: ,Pane učiteli, váš nejlepší žák, nemusíte se dlouho rozmýšlet, koho myslím, se vrátil domů, k nám, vidíte, že se neobejde bez rodičů.‘ Měla jsem to na jazyku. Ale spolkla jsem to, jako vždycky.

A mimochodem, byli tu dva páni, zprvu jsem myslela, že jsou z berňáku, ale byli to dva policajti v civilu. A chtěli tvou adresu. ,Je v cizině,‘ povídám jim. – ,Jo, jo, to známe,‘ na to oni, ,v cizině. Ale kde v cizině?‘ Nevěřili, když jsem jim řekla, že nevím. ,V Americe? V Asii? V Austrálii? Nebo jednoduše v Evropě?‘ A já zas: ,Myslím, že je v tom světadílu, co jste ještě nejmenovali.‘ – ,Paní Catrijssová,‘ na to ten jeden s knírkem, ,dlouho nás za nos vodit nebudete.‘ A já: ,Je mi líto, ale vážně nevím.‘ A stála jsem tam celá rudá studem, máma, co neví, kde je její dítě, který jí ani nedá adresu nebo telefon.“

Časem, pomyslí si Dolf, časem se už nebudeme muset za našeho syna stydět. Časem se už Alma nebude muset tak dřít kvůli tamhle tomu, co se jí tak podobá, kvůli té osobě se světlým pohledem, nemytou cupatou kšticí, arogantním mlčením.

Alma
Alma se na Dolfa zlobí. Ačkoliv to není jeho vina. Jsem vyšinutá, pomyslí si. Matka by řekla svým roeselarským dialektem: naše Alma je pošahaná. Zlobí ji čepice na Dolfově snědé hlavě. Má ji stlačenou na uši a ty se mu tím kroutí, hrůza pohledět, kolikrát mu říkala, aby si čepici doma sundával.

Alma se zlobí na svou zlobu. Proč se nemůže poddat radosti dnešní noci, když vedla svého zbídačeného syna do jeho vlastního pokoje k jeho vlastní ustlané posteli?

To mám po mámě. Máma ani já jsme se neprosily o útěchu.

Proč se nedokážu radovat ze života na téhle zemi? Odpověď znám, a nikdy nedovolím, aby ta odpověď vyplula na povrch.

Neměla bych zavolat mámě? René byl její miláček. Měla ho na klíně, když jsme my tři jeli slavit osmdesátiny tety Virginie. V kupé proti nám seděl podroušený muž s vypoulenýma očima a nepřetržitě civěl na matku, zatímco ona se dívala z okna na ubíhající zahrádkářské kolonie, na domky, na perony, na továrny zasazené doprostřed polí. Někde před Dendermondem položil ten muž v třídílném proužkovaném obleku a s blyštivými zlatými náramkovými hodinkami dva prsty na matčino stehno.

„Paní,“ řekl, „mám tu čest vás znát.“

Máti stále zírala ven. Vlak zpomalil.

„A vás taky,“ obrátil se ten muž ke mně. „Byla jste za války ošetřovatelka. Ano nebo ne? Gumárna Phenix. V Eschwege.“ Vstal, v ruce papundeklový kufírek. „Máte pravdu,“ řekl, „že chcete na všechno zapomenout. Byla to tvrdá doba.“

„Pane,“ na to máti, aniž vzhlédla, „starejte se o sebe.“

„Paní,“ řekl po chvíli ten muž, „viděl jsem už v životě spoustu věcí, ale tak nadutou vizáž, jako je ta vaše, ještě ne.“

„Pane,“ na to máti táhle.

„Ano, paní, jen to řekněte.“

Máti houpala malého udiveného Renečka na klíně. „A z vaší palice, pane, by se dal vzít mustr na lejno.“

Muž přikývl. A nepřestával kývat. Už se pomalu objevilo dendermondské nádraží.

„To je zvláštní,“ řekl, „ale tohle mi už jednou někdo řekl.“

Z mé pyšné, nevraživé matky zbyla teď hromádka kostí, klektavý chrup, odumírající kůže, rakovina jícnu.

Později ji zavolám.

A pak René spořádá hltavými sousty dva chleby s uzeným špekem a zapálí si pomuchlanou půlku cigarety, táhne z ní kořeněná vůně.

„Musíš si sundat košili,“ povídá Alma. „Dám ji do prádla. Mezitím si můžeš vzít tátovu.“

„Ne,“ řekne René.

„Nebo Noelovu.“

„Ne.“

„Tak teda ne. Ale tohle se snad vyprat může.“ Alma mu chce stáhnout z krku cár křiklavě barevné hedvábné šálky. René se ožene po její ruce. Šálka se tím maličko posunula. Alma ukáže na modrofialovou skvrnu na Reného krku, je jako maceška s okrově žlutým okrajem.

„Popral ses? V lokále? V lokále se špatnýma lidma?“

„Jen aby to nebylo kvůli politice,“ řekne Dolf. „Z politiky teď lidi blázněj. Zvlášť co je teď na zahraničním ten špekoun Paul Henri Spaak.“

René si utáhne šálku. Jde do kuchyně, odtamtud na verandu a pak na vyštěrkovanou pěšinku do zahrady.

Sousedi ho neuvidí, pokud se z vikýře nevykloní jeden z kluků Agneessenových. Dolf sleduje jeho nejistou chůzi. Chůzi cizince.

Je to už dávno, co uviděl jantarově žlutou hlavičku tohohle cizince v nemocnici. Alma seděla zpříma v posteli, za zády šest, sedm nacpaných polštářů. Ospale se na Dolfa usmívala.

„Co mu říkáš?“

„Musím si zvyknout,“ na to Dolf. „Je takový žlutý.“

„To přejde.“

„Doufejme.“

„Líbí se ti nebo nelíbí?“

„Líbí, moc se mi líbí. Nemůžu uvěřit, že je můj.“

„Taky že není tvůj.“

Pátral po čtveráckém posměšku v její mladé, lesklé tváři. Viděl, jak jí vlhkou noční košilí prosvítají temné bradavky. Věděl, že musí pokračovat ve hře, byla to stránka její osobnosti, která mu zůstávala cizí.

„A čí teda je?“ vypravil ze sebe.

„No koukni.“

„Ten nos?“

„Dolfe, tenhle nos má i můj táta. Tak se pořádně podívej.“

„Ten dolíček na bradě?“

„Ten má taky učitel Arsène.“

„Jen to ne, Almo, jenom ne Arsène, prosím tebe.“

Vyprskla smíchy.

„Pojď sem,“ řekla a kolem krku mu ovinula plné, tvrdé, teplé paže, zašeptala mu něco nesrozumitelného do ucha, řekla: „Nikdy se to nedovíš,“ a foukla mu jako trumpeta bolestivě do ucha. Vykřikl. „Děcka hloupá,“ okomentovala to porodní bába.

„Blázínku,“ řekla Alma, „jen se podívej na ty jeho prstíčky u nohou. Ty jsou tvoje a nikoho jinýho.“

René se vrací do místnosti. Nemůžu říct, pomyslí si Dolf, že bych měl radost z jeho návratu. Mám z něho ještě větší strach, než když tenkrát utekl, tenkrát, když měl hned za zadkem četníky i policajty, pro jednou bratrsky pospolu.

„Ještě ses ani jednou nezeptal, jak se vede Noelovi,“ řekne Alma. „Dobře jste spolu vycházeli. Už bys ho ani nepoznal.“

„Pracuje,“ řekne Dolf. „U Bijttebiera ve firmě. Nakládky, vykládky. Dělá to rád. Je na čerstvým vzduchu. To mu dělá dobře. Někdy pracuje na zahradě u velebnýho pána. Nebo ho vozí, když se velebný pán necítí, aby řídil sám.“

„Myslíme si tady s taťkou, že má známost. Neuhodneš s kým.“

„S Julií Romboutsovou,“ doplní Dolf. „Chodí si sem pro něho, když chce do kina nebo na tancovačku. Naučila ho tancovat.“

„Já to zvlášť ráda nevidím. Nebude to trvat dlouho, a co on pak, až zůstane ve štychu. Možná to tak bude lepší.“

Alma nakrabatí nos. Nic a nikdo není dost dobrý pro její dva syny, pro snášenlivého Noela a výbušného Reného. Kdyby holandská královna Juliana padla tady a teď na kolena před jejich krámem s šekem na pět milionů belgických franků v ruce plné prstenů a zeptala se, jestli by se René nebo Noel nechtěli oženit s některou z jejích princezen, nakrabatila by Alma nos, našpulila pusu a odpověděla by: „Veličenstvo, na to já se radši ještě jednu noc vyspím. Protože takhle na první pohled se mi to nějak nezdá.“

René si odkašle, pohladí se po své šále, dvěma prsty opatrně přitlačí na bolavé místo. A řekne: „Co je to za auto, s kterým jezdí náš Noel?“

„Náš Noel?“

„To auto velebnýho pána.“

„Daf 55.“

„S tím vymakaným řazením?“

„Myslím, že jo,“ řekne Dolf.

koupit knihu: www.kosmas.cz

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 7600x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce