Markschies, Christoph: Mezi dvěma světy. Dějiny antického křesťanství

Markschies, Christoph
Mezi dvěma světy. Dějiny antického křesťanství

recenze beletrie zahraniční

Christoph Markschies, v současné době profesor starších církevních dějin (patristiky) na Humboldtově universitě v Berlíně, je, lze snad říci že v celoevropském měřítku, jedním z nejznámějších a „nejpopulárnějších“ odborníků na ranou církev.

Christoph Markschies: Mezi dvěma světy. Dějiny antického křesťanství, přel. Kateřina Rynešová, Praha: Vyšehrad 2005, 256 str. ISBN 80-7021-775-8

Christoph Markschies (nar. 1962),[[1]] v současné době profesor starších církevních dějin (patristiky) na Humboldtově universitě v Berlíně, je, lze snad říci že v celoevropském měřítku, jedním z nejznámějších a „nejpopulárnějších“ odborníků na ranou církev. Toto renomé mu náleží právem; jeho dosavadní bibliografie čítá na čtrnáct samostatných monografií a přes stovku odborných článků na tak rozmanitá témata, jako je gnóze, trojiční nauka ve staré církvi, Suger ze St. Denis a Dionysios Areopagita či Ambrosius z Milána. Německý originál jeho knihy Zwischen den Welten wandern. Strukturen des antiken Christentums, tedy doslova „Putování mezi (dvěma) světy. Struktury antického křesťanství“, jejíž český překlad se dnes pod pozměněným názvem dostává díky Vyšehradu do rukou čtenářů, vyšel poprvé v roce 1997 a v roce 2001 se v Německu dočkal druhého vydání. Překlady do světových jazyků následovaly téměř okamžitě: nejprve anglický (London 1999), dále španělský (Madrid 2001), italský (Milano 2003) a japonský (Tokio 2003). Čeština je tedy pátým jazykem, do něhož byla Markschiesova práce přeložena, a to na české poměry velmi brzy po originálním vydání. Už jen za tuto promptnost si Vyšehrad zaslouží pochvalu. Vezmeme-li dále v úvahu, že se k českému čtenáři dostává jedna vůbec z prvních moderních publikací, zabývajících se obecně fenoménem raného křesťanství, který navzdory své popularitě jinde ve světě je u nás stále ještě do velké míry ignorován či mu až na několik výjimek není věnován soustavný badatelský zájem, je jasné, že jde o počin nesmírně vítaný a potřebný.

koupit knihu: www.kosmas.cz

 Zvolený český podtitul Dějiny antického křesťanství je poněkud zavádějící. Markschiesova kniha totiž není striktně chronologicky uspořádanou příručkou historie církve, což autor sám výslovně říká v úvodu (str. 9). Jeho cíl byl zdánlivě mnohem skromnější, o to však pro čtenáře přitažlivější: Markschies se zaměřuje „nejen na klasické ,instituce‘ dějin křesťanství …, ale také na historicky relevantní fenomény, kterým se dostalo zasloužené pozornosti až v posledních desetiletích: zbožnost jednotlivých členů společenství a celých skupin, ale i různorodé sociální podoby křesťanství v antice císařské doby“ (tamtéž). Neméně důležitým aspektem, který má autor neustále na zřeteli napříč celým svým textem, je ono „putování mezi dvěma světy“, tedy „pohanský“ kontext raného křesťanství, který formující se křesťanské náboženství po dlouhou dobu obklopoval, přičemž to z něj stejnou měrou čerpalo, jako se proti němu kriticky vymezovalo.

Autor zvolil pro svůj záměr formu jakési kontinuální narace, přičemž látku rozdělil do tří velkých tematických celků, které jsou dále členěny na několik podkapitol. Po úvodním, historicko-sociálním přehledu („Antické křesťanství – prostor a čas“; str. 13–48) se zaměřuje na „Jednotlivce“ (str. 49–132), tedy zjednodušeně řečeno na život křesťana od narození, resp. konverze po jeho smrt (včetně vlastní náplně křesťanského života), dále na „Formy života“ (manželství, mnišství, atd.; str. 133–157) a konečně na „Společenství“ (církevní obec a její fungování; str. 158–200). Kniha končí „Závěrem“, v němž se Markschies zamýšlí nad důvody úspěchu křesťanství v antické společnosti, následují poznámky k textu a obligatorní soupisy pramenů, literatury a rejstříky (str. 207–252).

Úvodní kapitola lokalizuje fenomén křesťanského náboženství s ohledem na dějiny (pozdně) antického světa. Markschies zde, vypůjčíme-li si název klasické Harnackovy práce, načrtává misie a šíření křesťanství od jeho počátků coby „židovské sekty“ až k přerodu ve státní náboženství a k proskripci pohanství ve čtvrtém století, přičemž si všímá i christianizace celé zastřešující kategorie, v níž tato změna probíhala, totiž času a jeho sakralizovaných jednotek. Již od prvních stran je přitom pro Markschiesův výklad charakteristické směřování in medias res; jednotlivá historická fakta či data, jejichž vysvětlení by čtenář očekával v klasických dějinách rané církve jako nezbytný předpoklad navazujících informací, jsou autorem užívány téměř výhradně jako nástroje, jejichž prostřednictvím se specifikuje a ilustruje pojednávané téma či jeho část.

Nejrozsáhlejší část knihy, věnovaná křesťanskému jednotlivci, tak otvírá tu v těsnější, tu ve volnější logické návaznosti na to, co Markschies právě probral v předešlém odstavci, celou plejádu témat, kterým bývají jinak často věnovány samostatné studie či dokonce monografie – iniciace do pohanských mysterijních kultů a jejich souvislost s rity provázející konverzi ke křesťanství, potraty, narození a pojmenovávání dětí v pohanské a křesťanské společnosti, různá data Kristova narození, průběh křtu, ale například i vznik biblického kánonu, fenomén mučednictví a význam mučedníků v rané církvi atd.

Poslední dvě kapitoly, které zkoumají nejrůznější raně křesťanské struktury především s ohledem na místo jednotlivce uprostřed společnosti, a to jak jeho minoritních souvěrců, tak po dlouhou dobu pohanské majority, jsou zaměřeny jednak na společenství osobní a intimní, tedy na společenství manželů a na manželství jako instituci vůbec, a dále na křesťany stále prosazovanější alternativu manželství, totiž na asketický život v odříkání. Velkou pozornost konečně Markschies věnuje i fungovaní křesťanského společenství, které se záhy zformovalo v hierarchizovanou instituci církve, vysvětluje její základní principy i kultovní úkony, ale popisuje kupříkladu i typy budov, v nichž se tyto úkony odehrávaly.

Z celé knihy jasně prosvítá Markschiesova nevšední erudice a obrovská zběhlost v rozmanitých literárních i neliterárních památkách prvních křesťanských staletí. Své vývody opírá kromě literárních dokladů o památky hmotné kultury (v knize nalezneme deset užitečných vyobrazení), sekundární literaturu cituje zřídka, naopak vydatně čerpá z převážně raně křesťanských pramenů, a to včetně obvykle jen málo využívaných syrských textů, koncilních kánonů, papyrů nebo nápisů. Stejně tak je nezpochybnitelná jeho schopnost vybrat z těchto textů právě ty pasáže, jež jsou svým často anekdotickým stylem čtenářsky velmi vděčné, a přitom dobře ilustrují tezi, kterou se Markschies snaží rozvinout. Cum grano salis by se tedy dalo říci, že pouze vybírá z primárních pramenů vděčné anekdoty, které pak vysvětluje či koriguje svým komentářem.

Pracuje-li někdo metodou, kterou si Markschies zvolil, vystavuje se logicky námitkám ohledně opomenutí jednoho či druhého fenoménu, který lze v kontextu dějin rané církve považovat za stěžejní. Nejinak je tomu i s touto knihou: kupříkladu v souvislosti s formováním biblického kánonu nepadne ani zmínka o Markiónovi ani o před hieronymovských latinských překladech bible, natož o Muratoriho kánonu; vysvětluje-li Markschies ritus křtu v rané církvi, překvapí, že ani nezmíní Tertullianův spis De baptismo či jednu ze základních součástí tohoto ritu, tzv. abrenunciační formuli; jeho výklad exorcismu ulpívá na povrchu a čtenář se nedozví, jak vlastně probíhal; při výkladu o manželství a mnišství by snad bylo namístě očekávat alespoň obšírnější zmínku o misogynním naladění antické společnosti, kterou do svých křesťanských děl převzali i církevní spisovatelé včetně těch nejvýznamnějších; Markschiesovo hodnocení situace křesťanů uprostřed (v té době stále ještě) pohanského světa, kteří podle něj „v provinčních městech jako například Kartágo … přišli do přímého styku s římským státem a jeho orgány jen zřídka“ (str. 129) lze označit za hrubě zjednodušené, stejně jako jeho poznámku, že křesťanský všední život se od toho pohanského odlišoval jen málo (str. 126) – připomeňme jen instituci podívaných, jejichž pořádání bylo spojeno s většinou svátků, které v pozdní antice vyplňovaly až polovinu roku, při účasti na nichž křesťané přišli do kontaktu nejen s římským státem, ale i s jeho kultem, a naopak pokud se jich neúčastnili, byli stigmatizováni obklopující pohanskou majoritou, atd.

Prvků, které mohou jednotliví čtenáři z řad odborníků považovat za fundamentální a které v Markschiesově knize chybí, by se samozřejmě dalo nalézt mnohem víc, vždy podle jejich subjektivních preferencí. Tyto námitky jsou ovšem stejně samozřejmě zpochybnitelné právě díky své subjektivnosti. Problém, jenž je po mém soudu mnohem závažnější, než absence některých problémů či jevů raného křesťanství, je však spjat s publikem recenzované publikace. Markschiesova studie je knihou populárně vědeckou, jejíž čtivost vyplývá do značné míry z již zmíněné autorovy práce s prameny. Sáhnou po ní tedy zřejmě především lidé, kteří se s fenoménem raného křesťanství budou chtít obecně seznámit, případně studenti z řad teologů či filosofů. Právě oni však mohou být navzdory vnitřní logice Markschiesova členění látky zaskočeni jistou neuspořádaností sumy poznatků, prezentovaných ve velkých „narativních celcích“, z nejrůznějších oblastí života rané církve ze všech koutů obrovského římského impéria a v časovém rozpětí téměř pěti staletí. Podobná kniha, jakou předkládá autor, má jistě své hluboké opodstatnění; jde spíše o to, zda díky šíři jejího záběru čtenáři neulpí jen na povrchu, naplněni pouze blíže nekonkretizovatelným pocitem fascinace z fenoménu, o němž právě dočetli. I kdyby tomu tak ale bylo, lze to považovat skutečně za nedostatek?

Na závěr se podívejme na recenzovanou knihu z hlediska jejího českého zpracování. Překladatelka svazku Kateřina Rynešová odvedla velmi solidní práci jak pokud jde o vlastní přetlumočení, tak s ohledem na nelehké formální nuance přepisu antických jmen či způsobu odkazování na antické prameny. Přesto by v eventuálním dalším vydání bylo dobré dotáhnout ji do konce. V textu samém lze bez poměřování německým originálem nalézt jen nepatrné množství míst, kde český překlad působí poněkud nezvykle („projít po obrácení [tj. ke křesťanství] vzdělávacím kánonem“, str. 53; „Ty, který jsi od dětství vyučován ve víře, této pravdě stále ještě nedosvědčuješ?“, str. 77; „Křesťané se vyznačují, i když se angažují pro manželství, vědomím jeho předběžnosti“, str. 133; „určují však tuto vládu blíže jako milující starostlivost a podřízení jako solidární přizpůsobení se“, str. 135; „v Dúra nalezli archeologové fragment řeckého papyru evangelijní harmonie“, str. 170). Co naopak četbu českého textu poměrně zatěžuje, je překladatelčina občasná snaha po německém vzoru kondenzovat souvětí pomocí velmi dlouhých větných členu v platnosti atributu, jež předřazuje substantivu, k němuž se celá vazba vztahuje („zde zaujala poprvé i nežidy zřejmě ze židovské obce vzešlá skupina těch, kteří“, str. 17; „že za touto podle židovského kalendáře řídící se praxí Velikonoc“, str. 45; „téměř sto padesát let po Ježíšovi a ještě jím samým povolaných lidech“, str. 187).

Tiskové chyby jsou řídké a z větší části se omezují na poznámky za textem. Pro přepis antických jmen a původně řeckých slov je zvolena jakási střední varianta, kterou u nás propaguje například nakladatelství Oikúmené, jež přepisuje českými dlouhými vokály pouze řeckou omegu, étu a dvojhlásku ou (a nikoli například dlouhé řecké a, i, nebo y). Řecká a latinská vlastní jména jsou ponechána ve své původní podobě, s výjimkou těch případů, kde zřejmě podle názoru redaktorů existuje vžitá česká alternativa: v knize tak vystupuje nikoli Tertullianus (v této podobě zřejmě omylem jen na str. 126), ale Tertulián, Cyprián, Justin, Řehoř z Nyssy, ale již Grégorios Thaumatúrgos, Kléméns Alexandrijský či Jan Cassianus; Basileios Veliký je pak uváděn i jako Basil Veliký. Možná by bylo dobré vysvětlit tuto strategii v ediční poznámce, která ke knize připojena není. Názvy citovaných antických děl jsou ve většině případů uváděny v českém překladu, avšak jindy, aniž by byl vysvětlen důvod, jsou ponechány v latinské verzi: např. Iulianus, Contra Christianos (str. 207, pozn. 7), Aristeidés, Oratio (str. 208, pozn. 44, 45), Augustin, Sermo (str. 208, pozn. 46), Palladios, Historia Lausiaca (str. 214, pozn. 246) atd.

Ocenění zasluhuje české zpracování Markschiesem uváděných bibliografií, které jsou doplněny o česká vydání sekundární literatury a především citovaných pramenů. Zmíněn je například i zbrusu nový Pavlíkův překlad Theodórétova spisu o syrských mniších (vyšlo v listopadu 2005), naopak u některých titulů jejich český překlad z neznámého důvodu chybí (Claudianus, Iúliános Apostata, Quntilianus – u něj není omylem uveden původní název díla, ale jen jeho německý překlad, Suetonius).

Co dodat? Vyšehrad si svou agilní nakladatelskou politikou, jejímž výsledkem je i publikace Markschiesovy studie, připsal další kladné body a jako první alespoň částečně zaplnil citelnou mezeru, která u nás v oblasti knih o raném křesťanství zeje již mnoho let. Doufejme, že si z něj ostatní nakladatelství vezmou příklad.

POZNÁMKY

[[1]] Tedy nikoli roku 1965, jak je uvedeno na přebalu recenzované knihy (srv. oficiální webové stránky; naposledy verifikováno 14. 11. 2005).

vyjde v Listech filologických 129, 1-2, 2006

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 129 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

49%čtenáři

zhlédnuto 3702x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce