Útlou publikaci vydalo v rámci rozmanité „Edice osudů“ nakladatelství Doplněk. Ačkoliv je Miluši Juříčkové osoba i osobnost a dílo laureátky Nobelovy ceny do jisté míry impulsem ke kontemplaci nad norskou i severskou kulturou obecně, v zásadě se Juříčková ve svém poněkud rozbujelém „eseji“ vydává cestami Sigrid Undsetové převážně ve třech rovinách.

Za prvé kráčí po stopách Undsetové, o níž často familiárně hovoří jako o S. U., ve vlastním slova smyslu. Po stručné úvodní kapitole, která má za úkol zakotvit S. U. v norských literárněhistorických fjordech, autorka popisuje své putování po dnešním Norsku. Navštěvuje mnohá místa spisovatelčina pobytu a zamýšlí se nad jejich historií, nad jejich významem v životě spisovatelky i nad jejich případnou projekcí do literárního díla. Představí tak čtenáři například slavnou spisovatelčinu selskou usedlost Bjerkebek v Lillehammeru. Autorka zde bydlela od roku 1919, vytvořila zde svá nejvýznamnější díla, přijímala zde návštěvy ze širokých uměleckých kruhů. Za druhé světové války, kterou S. U. strávila v exilu ve Spojených státech, nechali nacisté na Bjerkebeku zřídit pension pro norské ženy a dívky, které se zde ve jménu zachování „čisté rasy“ měly nechat oplodňovat německými vojáky. Dnes je usedlost sídlem muzea Sigrid Undsetové.

V dalším plánu cestuje M. J. životem S. U. Zastavuje se postupně u zásadních okamžiků spisovatelčina života a někdy s opravdu nebývalou dávkou vcítění (udílení Nobelovy ceny) je líčí. Za povšimnutí stojí mimo jiné konverze S. U. V době Undsetové bylo Norsko (a do značné míry je i dnes) zemí z drtivé většiny luterského vyznání, a tak lze konverzi S. U. ke katolicismu chápat jako protest proti většinové konformní společnosti. Tento osobní protest prosycený konzervativním steskem se do jejího díla promítá jednak formálně důrazem na realistické vyprávěcí postupy, a jednak tematicky zájmem o dávné (předreformační, katolické) dějiny Norska, a naznačuje kritiku současnosti a moderny.

A to už se dostáváme ke třetí cestě M. J., k cestě do hlubin díla S. U. Překvapivě málo se M. J. věnuje samotné tvorbě spisovatelky. Zmíní krátce diverzitu díla S. U. a stručně rozebere nebo spíše popíše její nejznámější romány Kristinu Vavřincovou a Olava Audunssøna, neopomene se rozhovořit o jejich mnohavrstevnatosti a nadčasovosti.

Cestami Sigrid Undsetové není vědecká literárně-historická studie – a ani se tak netváří. Miluše Juříčková se spíše snaží svézt na vlně zvýšeného zájmu o biografickou literaturu a nabídnout široké veřejnosti to, co je podle autorky „pro generace českých čtenářů synonymem norské a skandinávské literatury.“ A činí tak ve stručné a přístupné podobě. Nic víc, nic míň. Stojí nicméně za zamyšlení, proč při tak skrovném počtu původních českých publikací o Severu (literárním i neliterárním) vyjde právě jen populárně-naučná biografie o spisovatelce, která – ač nepochybně patří do zlatého fondu norské literatury, ač si neustále nachází nové příznivce a její dílo vybízí k dalším interpretacím – má přinejmenším stejně mnoho možná i pozoruhodnějších pokračovatelů.