Chilské nokturno
Bolaño, Roberto: Chilské nokturno

Chilské nokturno

Ale historii, ten skutečný příběh, znám jenom já. A je prostá a krutá a opravdová a měla by nás rozesmát, měla by nás k smrti rozesmát. Ale my umíme jenom brečet...

Ale historii, ten skutečný příběh, znám jenom já. A je prostá a krutá a opravdová a měla by nás rozesmát, měla by nás k smrti rozesmát. Ale my umíme jenom brečet, jediné, co děláme přesvědčivě, je pláč. Byl zákaz vycházení. Restaurace, bary zavíraly brzy. Lidé se zvedali v rozumnou dobu. Nebylo mnoho míst, kde se mohli sejít spisovatelé a umělci na skleničku a popovídat si o čemkoli. Taková je pravda. A takhle se to stalo. Byla jedna žena. Jmenovala se María Canalesová. Byla to spisovatelka, pěkná, mladá. Myslím, že měla jisté nadání. Stále na tom trvám. Nadání, jak bych to řekl, uzavřené do sebe, zapouzdřené, zahloubané. Ostatní všechno zapřeli, zatáhnuli těžký závěs a zapomněli. Zestárlý mladík nahý skočil na kořist. Ale já znám příběh Maríe Canalesové a vím, co se všechno dělo. Byla to spisovatelka. Možná že ještě je. My spisovatelé (a kritici) jsme neměli příliš kam chodit. María Canalesová měla dům za městem. Byl to velký dům, obklopený zahradou plnou stromů, dům s přepychovým salonem, s krbem a dobrou whisky, dobrým koňakem, dům otevřený pro přátele jednou týdně, dvakrát týdně, čas od času třikrát týdně. Nevím, jak jsme se s ní seznámili. Myslím, že se jednoho dne objevila v redakci nějakého deníku, v redakci nějakého časopisu, v sídle Svazu chilských spisovatelů. Je pravděpodobné, že se chodila na nějaký literární seminář. Jisté je, že za krátký čas jsme ji všichni znali a ona znala nás. Chovala se mile. Už jsem říkal, že byla pěkná. Měla kaštanové vlasy a velké oči a četla všechno, co jí kdo řekl, že ji má přečíst, nebo nám to aspoň namlouvala. Chodila na výstavy. Možná jsme se s ní seznámili na výstavě. Možná na odchodu z výstavy pozvala nějakou skupinku k sobě domů na večírek. Byla pěkná, jak už jsem říkal. Měla ráda umění, ráda si povídala s umělci, s lidmi, se kterými dělala performance a video art, možná protože jejich celková kulturnost byla asi nižší než u spisovatelů. Nebo si to aspoň myslela. Pak se začala stýkat i se spisovateli a uvědomila si, že ani oni nemají moc široký kulturní záběr. Jakou úlevu asi cítila. Jakou typicky chilskou úlevu. V této Bohem zapomenuté zemi je nás skutečně vzdělaných pouze hrstka. Zbytek neví nic. Ale lidé jsou sympatičtí a člověk si je snadno zamiluje. María Canalesová byla sympatická a člověk si ji snadno zamiloval: byla velkorysá, zdálo se, že ji nezajímá nic než pohoda jejích hostů, a vynakládala veškeré úsilí, aby toho docílila. Je pravda, že lidé se na večírcích nebo dýcháncích nebo soirées nebo intelektuálních mejdanech u začínající spisovatelky cítili dobře. Měla dvě děti. O tom jsem se dosud nezmínil. Pokud si dobře vzpomínám, měla dva malé kluky, staršímu byly dva nebo tři roky a mladšímu kolem osmi měsíců, a byla vdaná za jednoho Američana jménem James Thompson, zaměstnance nebo zástupce americké firmy, která nedávno otevřela filiálky v Chile a v Argentině, a María Canalesová mu říkala Jimmy. Pochopitelně všichni jsme se s Jimmym seznámili. Já také. Byl to typický vysoký Američan s kaštanovými vlasy, trochu světlejšími, než měla jeho žena, nepříliš sdílný, ale zdvořilý. Někdy se účastnil uměleckých večírků Maríe Canalesové a tehdy většinou jen s nekonečnou trpělivostí naslouchal nejméně brilantním hostům večera. V době, kdy se do domu sjížděli hosté ve veselé karavaně aut rozličných značek, děti už většinou ležely ve svém pokoji v prvním patře, dům měl patra dvě, a někdy je služebná nebo chůva snesla dolů v náruči, už v pyžamkách, aby pozdravily právě příchozí a strpěly jejich obdiv, všichni vychvalovali jejich dětskou krásu a jejich dobré vychování nebo jejich zjevnou podobnost s maminkou či tatínkem, ačkoli je pravda, že ten starší, který se jmenoval stejně jako já, Sebastián, se nepodobal ani jednomu ze svých rodičů, kdežto mladší jménem Jimmy byl živým obrazem Jimmyho otce s některými kreolskými rysy zděděnými po Maríi Canalesové. Potom děti zmizely a zmizela i služebná, která se zavírala v kamrlíku sousedícím s dětským pokojem, a dole v prostorném salonu Maríe Canalesové začal večírek, hostitelka všem nalévala whisky, někdo pustil desku Debussyho či Weberna, nahranou orchestrem Berlínské filharmonie, zanedlouho někoho napadlo zarecitovat báseň, jiného napadlo vychválit přednosti toho či onoho románu, debatovalo se o malířství a současném tanci, vytvářely se diskusní kroužky, kritizovalo se něčí poslední dílo, vynášela se do nebes poslední performance kohosi jiného, zívalo se, občas ke mně přišel nějaký mladý protirežimní básník a začal vykládat o Poundovi a nakonec mluvil o vlastní práci (já jsem se vždy zajímal o práci mladých lidí, ať byli politicky orientovaní jakkoli), pak se vynořila hostitelka s tácem přetékajícím plněnými taštičkami, někdo se dal do pláče, jiní zpívali, v šest nebo v sedm ráno po skončení zákazu vycházení jsme se všichni ve vrávorajícím zástupu vraceli do svých aut, někteří se navzájem podpírali, jiní napůl spali, většinou byli šťastní, a pak ránem zahřměly motory šesti nebo sedmi aut a na několik vteřin přehlušily zpěv ptáků v zahradě a hostitelka nám z terasy mávala na rozloučenou a auta začala vyjíždět ze zahrady, jeden z nás si vzal na starost otevření železné brány a María Canalesová zůstávala stát na terase, dokud poslední auto neopustilo hranice jejího domu, hranice jejího pohostinného paláce, a vozy se za sebou rozjely po pustých předměstských ulicích Santiaga, těch nekonečných ulicích, po jejichž stranách vyrůstaly osamocené domy, vily, opuštěné nebo špatně udržované svými majiteli, a zpustlé pozemky, které se na tom nekonečném obzoru násobily, zatímco slunce se naklánělo nad Andami a z nitra města k nám doléhala kakofonní ozvěna nového dne. A za týden jsme tam byli znovu. Obrazně řečeno. Já jsem tam nejezdil každý týden. Objevoval jsem se v domě Maríe Canalesové jednou měsíčně. Nebo ještě méně. Ale byli spisovatelé, kteří tam chodili každý týden. Nebo častěji! Dnes to všichni popírají. Dnes jsou schopni říci, že jsem to byl já, kdo chodil každý týden. Že jsem to byl já, kdo chodil každý týden! Ale to i zestárlý mladík uzná, že jde o nehoráznost. Takže o tom se nebudeme bavit. Chodil jsem tam málo.

V nejhorším případě připustím, že jsem tam nechodil často. Ale když jsem tam šel, měl jsem oči otevřené a whisky mi nedokázala zamlžit rozum. Všímal jsem si věcí kolem. Například jsem si všímal malého Sebastiána, svého malého jmenovce, a jeho pohublé tvářičky. Když ho jednou služebná přinesla dolů, vzal jsem jí ho z náruče a zeptal se ho, co mu je. Služebná, čistokrevná indiánka z kmene Mapuche, se na mne upřeně zadívala a natáhla ruce, že mi dítě vezme. Uhnul jsem. Co je ti, Sebastiáne? řekl jsem mu s něhou, jakou jsem u sebe dosud nepoznal. Dítě mě pozorovalo svýma velkýma modrýma očima. Položil jsem mu ruku na obličej. Měl tak studenou tvářičku! Náhle jsem pocítil, že mám oči plné slz. V tu chvíli mi ho služebná vytrhla s drsně hrubým výrazem. Chtěl jsem jí říct, že jsem kněz. Něco, možná strach z trapnosti, ze směšnosti, což je u nás Chilanů pocit nejvíc pohotově, mi v tom zabránilo. Když chlapce nesli zas po schodech nahoru, pohlédl na mne přes rameno služebné, která ho držela v náručí, a měl jsem dojem, že ty velké oči vídají něco, co vidět nechtějí. (...)

Pak jsem se vrátil do domu Maríe Canalesové. Všechno bylo při starém. Umělci se usmívali, pili, tančili, zatímco venku, v zóně velkých pustých tříd Santiaga, panoval výjimečný stav. Já jsem nepil, netancoval, pouze se přihlouple usmíval. A přemýšlel. Přemýšlel jsem o tom, že je zvláštní, že se nikdy neobjevila hlídka karabiniérů nebo vojenské policie, ačkoli se v domě svítilo a hlučelo. Přemýšlel jsem o Maríi Canalesové, která tou dobou už byla držitelkou ceny za spíš průměrnou povídku. Přemýšlel jsem o Jimmym Thompsonovi, manželovi, který býval týdny, ba i měsíce mimo dům. A přemýšlel jsem o dětech, především o svém malém jmenovci, který rostl téměř proti své vůli. (...)

O několik měsíců později mi jeden přítel vyprávěl, že se na večírku v domě Maríe Canalesové jeden host ztratil. Byl velmi opilý nebo opilá, pohlaví nebylo jasné, a odešel hledat záchod nebo vécé, jak dosud říkají někteří z mých nešťastných krajanů. Možná chtěl zvracet, možná jen vykonat potřebu nebo si trochu svlažit obličej, ale s pomocí alkoholu se ztratil. Místo aby šel po chodbě vpravo, dal se doleva, pak prošel jinou chodbou, sešel po schodech, ocitl se nevědomky ve sklepě, dům byl totiž opravdu obrovský, hotový labyrint. Zkrátka prošel několika chodbami a otevřel spoustu dveří a nalezl spoustu místností, prázdných nebo plných krabic či velkých pavučin, které se indiánka nikdy neobtěžovala uklízet. Nakonec přišel k nejužší ze všech chodeb a otevřel poslední dveře. Spatřil jakousi kovovou postel. Rozsvítil světlo. Na kavalci ležel nahý člověk, přivázaný za kotníky a zápěstí. Vypadal, že spí, ale to se dá těžko potvrdit, protože měl pásku přes oči. Zbloudilý nebo zbloudilá přibouchl dveře, v tu ránu zcela vystřízlivělý, a opatrně se stejnou cestou vrátil. Zpátky v salonu požádal o whisky a pak o další a neřekl nic. Později, kdy později? nevím, to pověděl jednomu příteli a ten to zas řekl mému příteli, který to mnohem později vyprávěl mně. Hryzalo ho svědomí. Odejdi v pokoji, řekl jsem mu. Později jsem se od jiného přítele dověděl, že tím zbloudilcem byl jeden dramatik nebo možná herec, to on prý prochodil nekonečné chodby domu Maríe Canalesové a Jimmyho Thompsona, až došel k těm dveřím na konci slabě osvícené chodbičky a otevřel dveře a narazil na tělo připoutané ke kovové posteli, opuštěné v bezvědomí ve sklepě, ale živé, a dramatik nebo herec obezřetně zavřel dveře, aby neprobudil toho chudáka, který se spánkem zotavoval z bolesti, a vrátil se stejnou cestou na večírek či literární dýchánek, soirée Maríe Canalesové, a neřekl nic. A rovněž jsem se po letech dověděl, zatímco jsem pozoroval, jak se drolí, drobí, tříští mraky na chilském nebi, jak by se nikdy nepodařilo mrakům Baudelairovým, že to byl jeden teoretik avantgardní scény, kdo se ztratil ve výsměšných chodbách domu na kraji Santiaga, teoretik s velkým smyslem pro humor, který se nepolekal, když se ztratil, neboť krom smyslu pro humor byl obdařený přirozenou zvědavostí, a když uviděl a uvědomil si, že se ztratil ve sklepě Maríe Canalesové, nedostal strach, nýbrž spíš se v něm probudil slídilský duch, otvíral dveře a dokonce si pohvizdoval, až nakonec došel k poslední místnosti v nejužší chodbě osvětlené slabou žárovkou, otevřel dveře a spatřil muže přivázaného ke kovové posteli s páskou přes oči a zjistil, že ten muž je živý, neboť ho slyšel dýchat, přestože tělesně na tom nebyl dobře, i přes slabé světlu byly totiž patrné jeho zhnisané rány, jako ekzém, jenže to nebyl ekzém, ale ztýraná kůže a svaly, místy byl oteklý, jako by měl zlomenou víc než jednu kost, ale dýchal, v žádném případě nevypadal jako někdo, kdo umírá, a pak teoretik avantgardní scény jemně, nehlučně zavřel dveře a začal hledat cestu zpátky do salonu, zhasínaje za sebou světla, která předtím rozsvítil. A za několik měsíců nebo snad roků mi další pravidelný účastník večírků vyprávěl stejnou historku. A pak další a další a ještě další. A pak přišla demokracie, okamžik, kdy jsme se my všichni Chilané měli navzájem usmířit, a tehdy se přišlo na to, že Jimmy Thompson byl jedním z hlavních agentů tajné policie DINA a svůj dům využíval jako centrum pro výslechy. Podvratné živly procházely Jimmyho sklepeními, tam je vyslýchal, dostával z nich veškeré možné informace a potom je posílal do dalších věznic a koncentračních táborů. V jeho domě se zpravidla nikdo nevraždil. Pouze se vyslýchalo, i když jich pár zemřelo. Rovněž vyšlo najevo, že Jimmy podnikl cestu do Washingtonu, kde zavraždil bývalého Allendeho ministra a přitom i jednu Američanku. A že připravoval atentáty v Argentině proti chilským exulantům, a dokonce nějaký atentát v Evropě, civilizovaném světě, přes který Jimmy létal s bázlivostí vlastní těm, co se narodili v Americe. To vyšlo najevo. María Canalesová to pochopitelně věděla už dávno. Ale chtěla být spisovatelkou a spisovatelé potřebují fyzickou blízkost jiných spisovatelů. Jimmy svou ženu miloval. María Canalesová milovala svého Američánka. Měli překrásné děti. Malý Sebastián své rodiče nemiloval. Ale byli to jeho rodiče! Indiánka svým temným způsobem milovala Maríu Canalesovou a pravděpodobně i svého pána. Jimmyho zaměstnanci Jimmyho nemilovali, ale pravděpodobně také měli rodiny a svým temným způsobem je milovali. Položil jsem si následující otázku: Proč si María Canalesová, když věděla, co její manžel ve sklepě provádí, vodila do svého domu hosty? Odpověď byla prostá: Protože během soirées hosté zpravidla nechodili do sklepa. Položil jsem si následující otázku: Proč tu noc jeden z hostů, když se ztratil, našel toho chudáka? Odpověď byla prostá: Protože zvyk otupí každou obezřetnost, protože rutina ztlumí každou hrůzu. Položil jsem si následující otázku: Proč nikdo nic neřekl v pravou chvíli? Odpověď byla prostá: Protože měl strach, protože měli strach. Já jsem strach neměl. Byl bych býval něco řekl, ale nic jsem neviděl, nic jsem se nedověděl až do chvíle, kdy bylo příliš pozdě. Nač rozdmýchávat to, co čas milosrdně skryje? Později Jimmyho uvěznili ve Spojených státech. Promluvil. Jeho výpověď usvědčila několik chilských generálů. Pustili ho z vězení a poskytli mu speciální ochranu pro svědky. Jako by chilští generálové byli šéfové mafie! Jako by chilští generálové byli schopni natáhnout svá chapadla až do malých osad amerického středozápadu, aby umlčeli nepohodlné svědky! María Canalesová zůstala sama. Všichni její přátelé, všichni ti, co se zalíbením navštěvovali její literární večírky, se k ní obrátili zády.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Daniel Nemrava, Garamond, 2005, 132 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse