Zajc, Dane
Slova do deště

ukázka beletrie zahraniční

Překlady z díla jednoho z nejvýznamnějších slovinských básníků 20. století.

Dane Zajc

Slova do deště
Dešti, chraň mne přede mnou.
Ať nepřijdu ke mně vrávoravým krokem
a s vypelichanou kůži.
Ani s kletbami pod nateklým
jazykem. Ani se lžemi
ani s medovými cukrátky.
Ani svůdnými úsměvy.
Ani sliby. Ani falešnými
nadějemi. Dešti, ne.

Nepouštěj mě už ke mně.
Ne pošlapaného. Ne rozebraného.
Ne, kdo bere, dešti.

Jsi zamyšlení. Zavíráš mě
do ticha kapek. Kapek. V
odou zaplavuješ cesty.
Brody děláš nepřebroditelné.
Chytni toho, o němž mluvíme,
drž ho pod vodou, nepouštěj ho.
Třískni s jeho duší o katedrálu Škednjovce.
Ať zahyne. Ať mu voda zalije oči.
Bystřina odplaví slzy.
Ať ho ptáci a krysy roznesou.
Pryč na vzdálenost celého života ode mě.
Hranice mezi námi smrt.

Dešti, zadrž mě ve vodě.
Pokryj mě kloboukem vody,
ale nenech mě mluvit.
Zamkni mě přede mnou, dešti.

Být kapkou
Být kapkou na tvých prsou,
být světlou, čistou kapkou
na žíznivé kůži,
být neklidnou kapkou
na rozpálených prsou,
být slíznutou kapkou na tvém těle.
Být třískou v tvém ohni,
být plamenem ohně v tvém ohni,
být velký oheň
v ohni tvého života,
hořet, hořet, shořet
a být popelem, který je roznášen
dechem tvé touhy,
necítit už nic víc, po ničem víc netoužit.
Jen v zániku je pokoj a láska,
jen v zániku je nekonečná věrnost,
mrtvé věci milují s pokojem věrnosti,
ach, být kamenem na poli
tvé lásky.

Hoří poezie
Oheň pročítá básně.
Oheň klade čárky.
Rychlý oheň se zuhelnatělýma očima
listuje stránkami svými plamennými prsty.

Kdo bude číst verše,
napsané v řeřavých uhlících.
Prohořelá slova. Rozpadlé slabiky.
Zkroucená písmena.

Hlava napíchnutá na kůl
básní pod zpitými víčky.
Hlava zpívá černou báseň,
zpívá ji neslyšitelně z odťatého hrdla.

Hoří světlovlasé básně s ohněm ve vlasech.
Hoří slavíci nad městem slavíků
s opálenými křídly, s prohořelým
cvrlikáním v zobáku.
Hoří růže v oplocených zahradách.
Hoří špeluňky, kůly minaretů se lámou.
Kostely hoří.
V ohni je zuhelnatělá otázka,
co je báseň.

Hoří tváře hodin,
všechny zároveň spálené.
Čas minulý, čas budoucí
vyletuje z plamenů času nynějšího.

Na otázku, co je smrt,
kane krev
ze smrtelné rány právě zrozeného.

Gotická okna
Nemluv na mě.
Utiš svůj rozeklaný jazyk.

Nedívej se na mě.
Nemám rád tvé oči.
Jiné oči se do mě dívají.
Klidné jako rozbitá gotická okna.

Slunce do nich střelilo.
Drzé slunce.
Tisíci šípů
je prostřílelo.

Hvězdy je probodaly
za dlouhých hluchých nocí
tenkými rapíry.
Ostré světlé hroty se roztančily
před velkýma nehybnýma očima.
Tvář luny se otevřela:
jako osvětlená dutina
se rozevřela její ústa,
plná obrovských kamenů smíchu.

A zmíraly světice
s dlouhými průsvitnými tvářemi.
Svěsily se prostřelené perutě
bílých andělů.

A zavíraly se úzké bdící oči světa.
Světlá studená smrt
na hrotech hvězdných paprsků.
Opilecký úsměv luny
se převalí v prázdnotě.

Nedívej se na mě.
Jiné oči se do mě dívají.
Úzké. Prázdné. Mrtvé.
Smutné.

2
Večer se rozzáří rubíny
na tvých prsou, Magdaléno.
Dva rudé rubíny pod šedým závojem.
V šeru katedrály.
V bílém kouři sfouknutých svící.
Odhoď závoj.

Odhoď ho: suchý šelest hříchu
ve vůni modliteb.
Se suchým plesknutím budou padat hvězdy
ze tvé hlavy.
Světlým proudem budou hvězdy kanout z
e tvých očích do mých otevřených úst.
Rubíny tvého těla
spadnou mi do klína.
Měsíc bude olizovat tvé boky
rudým jazykem vášně.
Odhoď závoj, Magdaléno.
Zítra budeš stát v mžícím světle slunce
nahá. Ponížená.
Moje.

3
Bílé ruce na nebi.
Bílé ruce na kameni.
Bílé světice na vysokých oknech.
Světice v rudém světle.
Tělo, zavinuté v rudou pavučinu.

Já jsem anděl z mramoru.
Anděl bez víry.
Bílé nohy.
Bílé ruce.
Tělo, zavinuté do šedého plátna.
Anděl, jenž miluje světice.

Světice se svlékají v oknech.
Slunce nahlíží přes jejich záda.
Žlutě. Rudě.
Pomalu se světice svlékají.
Jejich těla se mění v dým.
Zůstanou jen ruce.
Zůstanou jen nohy.
Znamení na modrém nebi.
Samota na bílém kameni.
Černý kříž, jenž se rozpadá.
Ve starých očích katedrály.

***

Viděl jsi něco, když jsi ji svlékal
Slepý ji svlékal

Noční motýli uloupili krystaly
Byli to maskovaní lupiči

Viděls ji když vyšla z rozlomeného krystalu
Viděls ji v pravém lesku
Viděls ji oparu ozónu
Voněla ti v hlavě
Voněla ti v zádech
Všechny schůdky života se plní
její vůní

Slyšels ji
když vysokým
když chraplavým
když hlasem všeho najednou
když zavolala
Slyšels jak do krystalu odchází
Jak se do krystalu uzavřela

Ležel jsi na lůžku
Ležel jsi na břiše
Cítil jsi že jsi silný cítil jsi že jsi světlý že jsi krev cítil jsi

Slyšels krev nočních motýlů
temné šumění ve tmě
Viděls v šumění záblesky
zlaté světélkování uloupených krystalů
duši krystalů v krvi nočních motýlů

Žena z pouště
Žena z pouště
má ňadra z písku (rudého)
pupík je dolík v písku
jako by ji vyhloubil mravkolev

mezi nohama je kůže
vlahý písek: ven rostou
měnící se pouštní růže
do písku otvírají
svá vlahá ústa

když se dotkne ženy z pouště
je z rudého ohně
hoří jí vlasy plavé
rudě se vine z pupíku
ale mezi nohama orchidea nehoří
roste jenom roste
obejme ho celého svými plnými rty
s ústy ústy všude

když křiknou cihlově
se rozdrolí na rudý písek
v písku zmizí žena z pouště
v písku ji hledá
nenajde ji na písčitém loži

Za všechno zaplatíš
Za všechno zaplatíš.
Nejvíc zaplatíš za svoje narození.
Hejno ptáčků posměváčků tě bude sledovat
po celý život.
V čase pokoje
i v čase nepokoje
se bude slétávat na tvoje prsa.
Bude chtít zaplatit.
A ty budeš dávat a dávat.
Ale spásy nikdy nenalezneš.
Neboť nikde není odpuštění.
Nikde pro člověka není spásy. V
sobě nemáš hodnotu,
kterou bys zaplatil.
A sám jsi daní za všechno.

 

Další překlady do češtiny lze nalézt na stránkách časopisu Na východ.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1685x

Inzerce
Inzerce