Ghosh, Amitav: Hladový příliv

Ghosh, Amitav
Hladový příliv

ukázka beletrie zahraniční

Kánái ji spatřil ve chvíli, kdy vkročila na přeplněné nástupiště. Neoklamaly ho ani její nakrátko ostříhané černé vlasy ani její oblečení, které se spíše hodilo na chlapce pod dvacet let – volné bavlněné kalhoty a nadměrně velká bílá košile.

Země přílivu
Amitav Ghosh: Hladový příliv. Z anglického originálu The Hungry Tide přeložil Jindřich Manďák. Vydalo nakladatelství BB/art, Praha 2005, 368 stran, doporučená cena 249 Kč

Kánái ji spatřil ve chvíli, kdy vkročila na přeplněné nástupiště. Neoklamaly ho ani její nakrátko ostříhané černé vlasy ani její oblečení, které se spíše hodilo na chlapce pod dvacet let – volné bavlněné kalhoty a nadměrně velká bílá košile. S očima upřenýma na její štíhlou, pěkně rostlou postavu se neomylně proplétal mezi prodavači občerstvení a čaje, kteří rozváželi své zboží po nástupišti. Obličej měla dlouhý a úzký s rysy elegance, které nápadně kontrastovaly se strohostí jejího účesu. Na čele neměla bindí a na pažích žádné přívěsky ani náramky, ale v jednom uchu se skvěl stříbrný cvoček, který se jasně blyštěl v temně opálené kůži.
Kánái si rád myslel, že dokáže ženy jednak opravdu znalecky odhadnout, jednak ocenit, a upoutalo ho její chování, neobvyklá linie jejího postoje. Znenadání ho napadlo, že navzdory stříbrnému cvočku v jejím nose a odstínu pleti není Indka, snad jen po předcích. A v té chvíli, kdy ho to napadlo, už o tom byl přesvědčen. Byla to cizinka, odráželo se to v jejím držení těla, v tom, jak stála a s rozkročenýma nohama balancovala na patách jako boxer muší váhy. V zástupu studentek na Park Street v Kolkátě by možná nevypadala naprosto nepřístojně, ale tady, na ukoptěném pozadí nádraží v Dhákuriji, úhledně upravená bezpohlavnost jejího vzhledu vypadala nemístně, takřka exoticky.
Proč by cizinka, mladá žena, stála na nádraží v jižní Kolkátě a čekala na vlak do Canningu? Byla ovšem pravda, že tato trať představovala jediné železniční spojení do Sundarbanu. Ale pokud mu bylo známo, turisté ji nikdy nepoužívali – těch pár, kteří tím směrem cestovali, jezdilo obyčejně lodí, najímali si parníčky nebo motorové čluny na kolkátském nábřeží. Vlak používali především lidé, kteří jezdili každodenně, kteří dojížděli z okolních vesnic na práci do města.
Viděl, jak se otáčí, aby se jednoho okolostojícího na něco zeptala, a zmocnila se ho touha si to vyslechnout. Jazyk byl jednak jeho živobytí, jednak jeho mánie, a často podléhal neodolatelnému nutkání poslouchat rozhovory na veřejných místech. Protlačil se davem a dostal se na doslech právě včas, aby zaslechl závěr věty, která končila slovy „vlak do Canningu?“ Jeden z přihlížejících se pustil do vysvětlování a gestikuloval přitom zvednutou paží. Ale vysvětlení bylo v bengálštině a k ničemu jí nebylo. Zvednutím ruky muže zarazila a omluvně řekla, že neumí bengálsky: „Ami Bangla džani ná.“ Podle její rozpačité výslovnosti poznal, že mluví čistou pravdu. Tak jako cizinci po celém světě se z jazyka naučila právě tolik, aby svedla podat příslušné upozornění, že nerozumí.
Kánái byl dalším „neznámým“ člověkem na nástupišti a rychle na sebe přitáhl svůj díl pozornosti. Byl středního vzrůstu a ve dvaačtyřiceti letech jeho pořád ještě husté vlasy začaly vykazovat několik šedivých pramenů na spáncích. Jeho držení hlavy a uvolněný postoj prozrazovaly klidnou sebejistotu, znamení dobře podložené víry, že svými schopnostmi za všech okolností všechno zvládne. Třebaže měl jinak tvář nezbrázděnou, z koutků očí mu vybíhaly vějířky vrásek – ale tyto rýhy, které zvyšovaly pohyblivost jeho obličeje, zdůrazňovaly spíše jeho mládí než jeho věk. Ačkoliv byl kdysi štíhle stavěný, v průběhu let přibral v pase, ale stále se ještě pohyboval lehce, s hbitostí vycházející z instinktu cestovatele, který ví, že je třeba využít každého okamžiku.
Kánái shodou okolností táhl leteckou tašku na kolečkách s vysunovatelným držadlem. Pro obchodníky a cestující prodavače, kteří se svým zbožím pendlovali po canningské trati, bylo toto zavazadlo jen jedním z mnoha detailů Kánáiova zjevu – spolu s jeho slunečními brýlemi a semišovými střevíci – který naznačoval úspěšného muže středních let a velkoměstský blahobyt. Následkem toho byl v obležení prodavačů, uličníků a skupinek mladíků, kteří sháněli peníze na nejrůznější akce. Teprve ve chvíli, kdy konečně dorazil zelenožlutý elektrický vlak, dokázal setřást tento obtěžující doprovod.
Zatímco nastupoval, všiml si, že cizinka není při cestování tak docela bez zkušeností. Sama zvedla své dva těžké batohy a odstrčila stranou půl tuctu nosičů, kteří kolem ní kroužili. V údech měla sílu, která neodpovídala její drobné a křehké postavě. S lehkostí nabytou dlouhou praxí vhodila batohy do kupé a protlačila se zástupem hemžících se cestujících. Chvíli uvažoval, jestli jí nemá říct, že ve vlaku je zvláštní kupé pro ženy. Ale strhli ji dovnitř a on ji ztratil z dohledu.
Pak se ozval hvizd a teď rozrážel hrudí dav sám Kánái. Když se dostal dovnitř, zahlédl sedadlo a rychle na něj dosedl. Měl v plánu během cesty něco přečíst, a když se pokoušel vyndat své dokumenty z kufru, přišel na to, že místo, které si našel, není až tak moc uspokojivé. Nebylo tu dost světla na čtení a po pravici měl ženu s kňourajícím dítětem. Věděl, že by bylo těžké se soustředit, kdyby se měl zabývat odrážením páru drobných máchajících pěstiček. Po chvíli mu napadlo, že místo po jeho levici je lepší než jeho, poněvadž je hned u okna – jediným problémem bylo to, že je obsadil muž zahloubaný do bengálských novin. Kánái si chvíli čtenáře novin měřil a viděl, že je to postarší člověk s poněkud ušlápnutým výrazem, takový, na jakého by mohla platit trocha přesvědčování.
„Aré mošai, na slovíčko.“ Kánái se usmál a veškerou svou výmluvnost vrhl proti svému sousedovi. „Vám by jistě tak úplně nevadilo, kdybyste si se mnou vyměnil místo. Mám spoustu práce a u okna je víc světla.“
Čtenář novin užasle vypoulil oči a chvíli to vypadalo, že se možná zmůže i na protest nebo na odpor. Ale když zaznamenal Kánáiovo oblečení a všechny ostatní podrobnosti jeho zjevu, změnil názor. Tohle byl zcela jasně někdo, kdo má dlouhé prsty, někdo, kdo by se mohl důvěrně znát s policisty, politiky a dalšími významnými lidmi. Proč si koledovat o potíže? Úslužně Kánáiovi místo u okna uvolnil.
Kánái byl rád, že dosáhl svého bez rozruchu. Pokývnutím čtenáři novin poděkoval a rozhodl se, že mu koupí šálek čaje, až se příště u okna objeví čávála. Potom sáhl do vnější kapsy a vyndal několik listů papíru hustě popsaných bengálským písmem. Uhladil si stránky na kolenou a začal číst.
„V našich legendách se praví, že sestup bohyně Gangy z nebes by rozštěpil zemi, kdyby bůh Šiva nezkrotil její proud tím, že ho spoutal do pramenů svých vlasů slepených popelem. Poslouchat tento příběh znamená vidět řeku určitým způsobem: například jako nebeský vrkoč, nesmírný provazec vody vinoucí se rozlehlou a žíznivou plání. To, že ve vyprávění dochází k dalšímu zvratu, se stává zřejmým teprve v posledních fázích pouti řeky – a tato část příběhu pokaždé přichází jako překvapení, poněvadž se nikdy nevypráví a tudíž se o ní neuvažuje. Je to takto: existuje bod, v němž se vrkoč rozplete, kde zcuchané vlasy boha Šivy voda rozvede do rozlehlé zauzlované spleti. Jakmile se řeka dostane za tento bod, odhodí svá pouta a rozdělí se do stovek, možná tisíců propletených pramenů.
Pokud to člověk nespatří na vlastní oči, je téměř nemožné uvěřit, že tady, mezi mořem a bengálskými nížinami, leží obrovské souostroví, které se táhne téměř tři sta kilometrů od řeky Huglí v západním Bengálsku až ke břehům Meghny v Bangladéši.
Tyto ostrovy jsou vinoucí se vlákna tkáně Indie, roztřepené okraje jejího sárí, áňčal, který za sebou vleče, napůl zmáčený mořem. Tyto ostrovy se počítají na tisíce, některé jsou obrovské, některé nejsou větší než písečný práh. Některé existují po celou historickou dobu, jiné voda vytvořila před rokem či dvěma. Těmito ostrovy řeky odškodňují souš, v nich jí nabízejí zpět to, co jí vzaly, ale v takové formě, jako by si zajišťovaly nad tímto darem své trvalé panství. Koryta řek se rozprostírají po zemi jako jemně utkaná síť a vytvářejí oblasti, kde se hranice mezi zemí a vodou neustále mění, kde jsou vždy nepředvídatelné. Některá z těchto koryt jsou mohutné vodní cesty, tak široké, že z jednoho břehu není vidět na druhý. Jiná nejsou delší než dva tři kilometry a širší než pár set metrů. Přesto je každé z těchto koryt ‚řekou‘ v plném slova smyslu, každé má své vlastní, podivně evokativní jméno. Když se tato koryta setkají, bývá to často ve skupinách, po čtyřech, po pěti, ba i po šesti. V těchto soutocích se voda rozlévá daleko do kraje a les ustupuje do vzdáleného šepotu země, který se ozvěnou odráží od obzoru. V místním jazyce se takovým soutokům říká mohana – podivně svůdné slovo zahalené mnoha vrstvami šalby.
Neexistují zde hranice, které by oddělovaly sladkou vodu od slané, řeku od moře. Příliv zasahuje až tři sta kilometrů do vnitrozemí a každodenně mizí pod vodou tisíce akrů lesa, jen aby se o několik hodin později znovu vynořily. Proudy jsou tak mocné, že skoro denně mění tvar ostrovů – jsou dny, kdy voda odtrhne celé výběžky a poloostrovy; jindy vytváří nové šelfy a písčiny v místech, kde předtím žádné nebyly.
Když příliv vytváří novou zem, noční mangrovy začínají nést plody, a pokud jsou vhodné podmínky, rozšíří se tak rychle, že pokryjí nový ostrov během několika málo let. Mangrovový les je sám sobě vesmírem, naprosto nepodobný jiným zalesněným oblastem či džunglím. Nejsou tu vysoké tyčící se stromy ovinuté popínavými rostlinami, žádné kapradiny, žádné lesní květy, žádné vřeštící opice či kakaduové. Mangrovové listy jsou tuhé a kožnaté, větve sukovité a listoví často neproniknutelně husté. Viditelnost je nízká, vzduch nehybný a smrdutý. Lidské bytosti nemohou ani na chvíli zapochybovat, že jde o prostředí zcela nepřátelské vůči jejich přítomnosti, že je zrádné a vynalézavé, že je rozhodnuté je zničit nebo vyvrhnout. Každoročně zahynou v objetí toho hustého listoví desítky lidí, které připraví o život tygři, hadi a krokodýli.
Nenajde se tady krása, kvůli níž by se sem dal pozvat cizinec. Přesto je světu toto souostroví známo jako ‚Sundarban‘, což znamená ‚krásný les‘. Někteří lidé věří, že je toto slovo odvozeno od názvu běžného druhu mangrovu – sundarí, Heriteria minor. Ale původ tohoto slova není k vysvětlení o nic snadnější než jeho rozšíření, poněvadž v záznamech mughalských císařů je tato země pojmenována nikoli s odkazem na strom, nýbrž na příliv – bháti. A obyvatelům ostrovů je tento kraj známý jako bhátir deš – země přílivu – až na to, že bháti není pouze ‚příliv‘ jako takový, nýbrž jeho konkrétní fáze, odliv, bháta. Je to kraj při vrcholícím přílivu napůl ponořený a jedině při jeho ústupu umožňuje voda zrod lesa. Když sledujeme tento podivný porod, u něhož asistuje měsíc, pochopíme, proč je jméno ‚země přílivu‘ nejen přiléhavé, ale i nezbytné. Neboť je to stejné jako s Rilkeho jehnědami visícími z lísky a s jeho jarním deštěm, který padá na temnou hroudu. Když totiž hledíme na opadávající odliv,

my, kteří štěstím
myslíme cosi co stoupá,
nás by teď musel rozvrátit pohled
na jeho pád.“

koupit knihu: www.kosmas.cz

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3297x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce