Šalamun, Tomaž: Stromořadí naděje

Šalamun, Tomaž
Stromořadí naděje

recenze beletrie zahraniční

Stromořadí naděje je výborem z celé básnické tvorby slovinského spisovatele Tomaže Šalamuna, což by nebylo tak neobvyklé, kdyby tato kniha neobsahovala ukázky ze všech jedenatřiceti sbírek, které vyšly mezi lety 1966 (sbírka Poker)–2001 (Tabule).

Kdo je kdo, když je všechno jedno
Tomaž Šalamun: Stromořadí naděje, H&H, 2003

Stromořadí naděje je výborem z celé básnické tvorby slovinského spisovatele Tomaže Šalamuna, což by nebylo tak neobvyklé, kdyby tato kniha neobsahovala ukázky ze všech jedenatřiceti sbírek, které vyšly mezi lety 1966 (sbírka Poker) – 2001 (Tabule). Mimo nich bylo ve Slovinsku vydáno ještě mnoho výborů z Šalamunova díla.

koupit knihu: www.kosmas.cz

František Benhart společně se Šalamunem vybral básně a zároveň je přeložil – z několika sbírek je zařazena jen jedna báseň (Imre, Hvězdy, Po stopách divoké, Lublaňské jaro, Ambra), z ostatních kolem pěti (nejvíce ze sbírky Bílá Itaka – 11). Sbírky jsou v knize řazeny ne podle roku vydání, ale podle doby vzniku.

Dvaašedesátiletý básník Tomaž Šalamun je už svým jménem spojen s českou kulturou – otec studoval v Praze na lékařské fakultě a syna, který se narodil v Záhřebu, pojmenoval podle prvního československého prezidenta Masaryka. Šalamun chtěl jít nejprve v otcových stopách, ale z medicíny nakonec zběhl k dějinám umění. Po studiích hodně cestoval, jeho tvorbu ovlivnil především pobyt ve Spojených státech a Mexiku.

Český čtenář měl možnost se s tímto básníkem setkat už v antologii Sedm slovinských básníků (1994) a o dva roky později v samostatné knize Ambra. Šalamun byl také inspirátorem pro mnoho slovinských básníků – např. Alojz Ihan (jeho básně vyšly česky v antologii Místo v prostoru) nazval svou sbírku Hráči pokru (1989) a uvozuje ji oslavná óda na Tomaže Šalamuna.

Ačkoli Šalamun za třicet pět let vydal sbírek opravdu požehnaně, jeho poetika se příliš nemění – básník spíše variuje, rozšiřuje svou metodu, než aby hledal jiné cesty. Nové zkušenosti a další motivy mu přinášely především pobyty v cizině (v Americe napsal skoro polovinu sbírek). Skutečnost, že Šalamunova poezie v jádru zůstává stejná, je jen do detailů propracovávána, umožňuje formu výboru ze všech sbírek – průřez celé tvorby, jediné velké sbírky, kterou básník píše.

Slovinsko bylo v 60. letech 20. století sice zemí se socialistickým programem, oproti situaci v Československu však byly kulturní poměry relativně benevolentní. V roce 1964 otiskuje Šalamun v časopisu Perspektive první básně, které vzbudí značný rozruch a nelibost vládnoucí strany, protože relativizují slovinské tradiční literární hodnoty a ironizují poetiku moderny, která byla tehdy nedotknutelnou. Svou první sbírku Poker vydává v roce 1966 vlastním nákladem a opět se potvrdí jeho status enfant terrible slovinské poezie. Přichází básník nové doby a netají se s názorem, že poezie je jen to, co básník chce, aby byla; přichází a dává poznat svůj proces zrození „Unavila mě podoba mého plemene/ a vystěhoval jsem se.// Z dlouhých hřebů / si svařuju údy nového těla“ (Zatmění). Jeho poezie byla soudobými kritiky označována jako nihilistická, bez tradičních poetických konstant.

Šalamunovu tvorbu ovlivnila „reistická“ filozofie skupiny OHO – jeho básně ironizují, vysmívají se i suše hodnotí nemohoucnost obyčejného člověka. „Nepochopitelné jsou věci/ve své mazanosti/ nedosažitelné pro běs živých“ (Houbičky), a jak se projeví v dalších sbírkách ještě výrazněji, básníkův subjekt mezi obyčejné smrtelníky nepatří – pozoruje ironickým drobnohledem staré hodnoty a ukazuje, že jsou „nahé“, vytváří nové tím, že svět rozebírá na součástky. Pravidla ortografie nejsou důležitá, co se týká výběru slov, používá (a v celé tvorbě bude využívat) anglické výrazy, hovorový jazyk, slang i vulgarismy. Řetězí asociace, jejichž spojnicemi jsou homonyma, synonyma či antonyma. V jedné linii se tak ocitají osobní vzpomínky subjektu, úvahy nad filozofií, uměním, historií.

I druhou sbírku Smysl peleríny vydává Šalamun v roce 1968 vlastním nákladem – využívá základní postupy konkrétní a vizuální poezie, kniha je vytvořena jako hra Člověče, nezlob se! (na první straně jsou zobrazeny figurky). Šalamun zaznamenává konkrétní situace (v ironickém tónu), zařazuje výňatky z novin, návody, „odborné texty“. Poezii (jako je případ básně „Ptáci určité velikosti jsou holubi“) vymezuje především prostor užití.

V 70. letech vyšlo Šalamunovi 14 sbírek (bez výborů), proto je toto desetiletí ve Slovinsku někdy nazýváno jako „Šalamunovo období“, jehož charakteristickým znakem je hra asociací. Významový tok bez omezení je i v dalších sbírkách, např. Putování pro Marušku (1971), básně se řídí logikou dětských říkanek a otázek, prohlubuje se narcisistní zahledění subjektu do sebe sama „bože, jak rostu / jak jsem silný, strašný a mazaný“ (Bože, jak rostu); v této tendenci pokračuje i ve sbírce Bílá Itaka (1972): „ty jsi génius tomaži šalamune/ ty jsi úžasnej ty jsi krásnej / ty jsi vysokej ty jsi velikán“ (báseň Kdo je kdo), na druhou stranu najdeme nejen v této sbírce místa, kde ironicky cituje své dřívější verše.

Vztah ke svému (snad nejdůležitějšímu) místu inspirace je zachycen ve sbírce Amerika (1972), v níž se skutečnost mění v lyrické výřezy. Básníkův subjekt je absolutním středem dění, je dění samo „Jestliže já, Tomaž Šalamun, umřu hlady, jsme na konci.“ (Jestliže já) V dalších sbírkách sebe-hrdinu reflektuje i ironizuje „se svou ženou Maruškou kupuje mlíko, aby pil mlíko.“(History, sbírka Aréna, 1973)

Ve sbírkách Sokol (1974) a Imre (1975) básník pokračuje v poetice Ameriky, ale i v přemýšlení nad otázkou svobody slova v poezii: „Kritérium je v nás“ (Sokol). Šalamun zkouší všechny básnické formy – ve sbírce Svátek (1976) vymění úsečnost za dlouhé verše, oblíbí si i sonet, ovšem nijak se formou nedá omezovat.

Nic není Šalamunovi svaté – vysmívá se ideologiím, pohodlnému („obyčejnému“) životu, ironizuje historii. Křesťanské symboly vztahuje k sobě, jako ostatně každý motiv, je „andělem nespoutanosti“, nikdy člověk (sbírka Metoda anděla, 1978), svoboda je absolutní, stejně jako je absolutní Bůh – subjekt – bytí, hranice v tomto trojúhelníku neexistují, vše se děje v cyklu, kruhu, vše je spojené s poezií „Zabíjím a rodím, protože píšu.“ (Hlas, 1983).

Poezie je prostředkem dialogu, polemikou s mýtem, vírou, erotikou i pozemskostí „Hranice je moje živé tělo.“ (Dítě a jelen, 1990), je také zároveň důkazem, že jiná omezení nejsou, ani v čase, ani v prostoru.

Další literatura:
Sedm slovinských básníků. Praha : Torst, 1994.
Leksikon slovenska književnost. Ljubljana : Cankarjeva založba, 1996.
Poniž, D.: Slovenska lirika 1950-2000. Ljubljana : Slovenska Matica, 2001.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 65 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

57%čtenáři

zhlédnuto 1899x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce