Nafisi, Azar: Reading Lolita in Tehran

Nafisi, Azar
Reading Lolita in Tehran

ukázka beletrie zahraniční

Ještě jsem něco málo řekla k plánům na příští týden a pak jsme zahájili proces. Nejprve jsem předvolala pana Farzana, soudce, a požádala ho, aby zaujal místo na mé židli za stolem...

Reading Lolita in Tehran
Azar Nafisi: Reading Lolita in Tehran, Random House, 2003

Ještě jsem něco málo řekla k plánům na příští týden a pak jsme zahájili proces. Nejprve jsem předvolala pana Farzana, soudce, a požádala jej, aby zaujal místo na mé židli za stolem. Loudal se pomalým krokem do čela třídy a jen marně skrýval zjevné sebeuspokojení. Vedle soudcova místa byla připravena židle pro svědky. Já sama jsem se usadila vedle Zarrin v levé části místnosti hned u velkého okna, naproti nám u zdi pak seděl pan Nyazi spolu se svými přáteli. Soudce prohlásil líčení za zahájené. A tak započal proces Islámská republika versus Velký Gatsby.

Pan Nyazi byl předvolán, aby přednesl žalobu. Namísto aby stál, přesunul si židli směrem do středu místnosti a začal předčítat monotónním hlasem z papíru. Soudce se za stolem nervózně zavrtěl a zdálo se, že mu proslov pana Nyaziho doslova učaroval.

Před pár měsíci, když jsem dělala pořádek ve starých papírech, narazila jsem na práci napsanou nezaměnitelným vzorným rukopisem pana Nyaziho. Začínala slovy „Ve jménu Boha“ – týmiž slovy, která později musela stát v záhlaví všech dopisů a kterými se musely zahajovat veškeré veřejné proslovy. Pan Nyazi bral postupně do ruky další a další stránky své řeči, držel je však poměrně křečovitě. Vypadalo to, jako by se bál, že mu je někdo vezme. „Islám je jediné náboženství na světě, které přisoudilo literatuře onen posvátný úkol doprovázet člověka jeho zbožným životem,“ přednášel. „Je to ještě jasnější, když si uvědomíme, že Korán, Boží slovo, je vlastně zázračným dílem Proroka. Slovem můžeme léčit i ničit. Můžeme jím povznášet nebo prznit. Proto je Slovo buď dílem Božím, či Satanovým.“

„Imám Chomejní odsoudil naše básníky a spisovatele k nelehkému úkolu,“ hlásal triumfálně, pokládaje jednu stránku a zvedaje další. „Svěřil jim posvátný úkol, mnohem vznešenější, než jakým se zabývají materialističtí autoři na Západě. Jestliže je náš Imám pastýřem, který dohlíží na pastvě na své stádo, pak musí být spisovatelé věrnými ovčáckými psy, kteří jednají přesně dle rozkazů svého pána.“

Zezadu místnosti se ozval chichot. Podívala jsem se tím směrem a přistihla Zarrin a Vidu, jak si cosi šeptají. Nassrin soustředěně pozorovala pana Nyaziho a zamyšleně okusovala tužku. Pan Farzan byl zaměstnán neviditelnou mouchou a nepřehlédnutelně často mrkal. Když jsem začala opět vnímat pana Nyaziho, zrovna říkal: „Položte sami sobě otázku, co byste zvolili - být vykonavatelem svaté věci, nebo lpět na materiálním prospěchu, který zkorumpoval …“ v tomto místě se odmlčel, aniž by spustil zrak z papíru, zdálo se, že hledá ta správná slova, „který zkorumpoval,“ zopakoval ještě jednou, „západní spisovatele a připravil jejich díla o veškerou duchovnost a veškerý smysl. Proto náš Imám tvrdí, že pero je mocnější než meč.“

Hihňání a šepot ze zadních řad nabyly na intenzitě. Soudce Farzan nebyl příliš všímavý, a proto tomu nevěnoval větší pozornost. Avšak ze řad Nyazových příznivců se ozvala námitka: „Vaše Ctihodnosti, byl byste prosím tak laskav a upozornil pány a dámy v zadních řadách, aby měli v úctě soud i pana žalobce?“

„Vyhovuje se,“ odpověděl pan Farzan, byť poněkud nezainteresovaně.

„Naši básníci a spisovatelé jsou v této bitvě proti samotnému Satanovi“, pokračoval Nyazi, „stejně důležití jako naši věrní vojáci a budou po zásluze odměněni v nebi. My studenti jako budoucí ochránci kultury máme před sebou nelehký úkol. Dnes se nám podařilo zasít sémě vítězství Islámu přímo doprostřed klubka nepřátelských vyzvědačů a naší snahou musí být, jak vyhlásil náš Imám, očistit tuto zemi od prohnilé Západní kultury a …“

V tomto okamžiku vyskočila Zarrin a vykřikla: „Námitka, Vaše Ctihodnosti!“

Pan Farzan se na ni překvapeně podíval. „Co se Vám nezdá?“

„Tento proces se má zabývat Velkým Gatsbym,“ řekla Zarrin. „Pan žalobce hovořil patnáct minut a neřekl nic, co by mělo přímý vztah k obžalovanému. Kam tím vším míří?“

Několik minut se na ni Nyazi i Farzan užasle dívali. Pak pan Nyazi prohlásil, aniž by se podíval Zarrriným směrem: „Tohle je islámský soudní dvůr, žádný Perry Mason. Můžu svou řeč říkat, jak chci, a krom toho to má spojitost. Chci totiž říci, že jako muslim nemůžu Velkého Gatsbyho přijmout.“

Pan Farzan se snažil vžít se do své role, a proto ho pobídl: „Pokračujte, prosím.“

Bylo vidět, že se Zarrin podařilo vyvést Nyaziho z rovnováhy. Po krátké odmlce se napřímil a s jistým nadšením dodal: „Máte pravdu, nemá to cenu …“

Chvilku nebylo úplně zřejmé, co že vlastně nemá cenu. „Nepotřebuji číst z papíru a není třeba zde hovořit o islámu. Mám dostatek důkazů – každá stránka - každičká stránka tohoto románu,“ vykřikoval, „stačí k jeho odsouzení.“ Otočil se směrem k Zarrin a jediný pohled na její netečný výraz mu stačil, aby se trochu uklidnil. „Během celé revoluce jsme mluvili o tom, že Západ je naším nepřítelem, že je oním Velkým Satanem, ne tak kvůli jejich vojenské převaze, nebo snad pro jejich ekonomický vliv, ale hlavně a především,“ znovu se odmlčel: „kvůli jejich nekalému útoku na samotné základy naší kultury. Náš Imám to nazývá kulturní agresí. Já bych to pojmenoval jako znásilnění naší kultury,“ pronesl pan Nyazi a použil přitom termín, který se časem stal základním kamenem oficiální kritiky islámského státu vůči Západu. „A pokud toužíte vidět, jak vypadá kulturní znásilnění v praxi, nemusíte chodit nikam daleko, bude vám stačit tahle kniha.“ Vytáhl svůj výtisk Gastbyho zpod papírů a začal jím mávat před našimi zraky.

Zarrin opět vyskočila. „Vaše Ctihodnosti,“ ozvala se a v jejím hlase bylo cítit opovržení, „toto všechno jsou neopodstatněná tvrzení a výmysly…“

Pan Nyazi ani nenechal soudce zareagovat. Napůl se vztyčil ze své židle a vykřikoval: „Necháte mě laskavě domluvit? Přijde na Vás řada, řeknu Vám včas, dám Vám vědět…“ A pak se otočil na mě a poněkud mírnějším hlasem dodal: „Madam, nezlobte se, nic proti Vám.“

Pobídla jsem ho, protože právě v tento okamžik se mi začala celá hra líbit. „Jen pokračujte a mějte na paměti, že já tu představuji právě onu knihu. Budu mít slovo na samém konci.“

„Je možné, že za časů prohnilého režimu Rezy Pahlavího,“ pokračoval Nyazi, „ bylo cizoložství tolerováno.“

Zarrin se nechtěla nechat odbýt. „Námitka!“ křičela, „ pro toto tvrzení nemáte žádný důkaz .“

„Dobrá,“ připustil, „ale morálka byla taková, že se cizoložství netrestalo. Tato kniha veřejně propaguje nezákonný svazek mezi mužem a ženou. Nejprve tam máme Toma a jeho milenku, ta scéna v jeho bytě – dokonce i vypravěč, Nick, je do toho všeho zapleten. Nelíbí se mu jejich lhaní, ale nic nenamítá proti jejich smilstvu a tomu, jak si sedí na klíně a … a …ty všechny večírky u Gatsbyho…připomeňme si, dámy a pánové, tenhle Gatsby – hlavní postava knihy, kdo to vlastně je? Je to šarlatán, cizoložník, a lhář…to je člověk, kterého Nick obdivuje a kterého mu je dokonce líto, tohoto muže – ničitele domovů!“ Pan Nyazi se zjevně rozrušil, když líčil všechny ty smilníky, lháře a cizoložníky volně se prohánějící zářivým Fitzgeraldovým světem, zcela imunním proti jeho hněvu či možnému trestu. „Jedinou sympatickou postavou celého románu je ten nebohý parohatý manžel, pan Wilson,“ vybuchl pan Nyazi. „Když zabije Gatsbyho, je dozajista prodlouženou rukou Boží. Je ryzím symbolem všech utiskovaných v zemi Velkého Satana!“

Zásadním nedostatkem pana Nyaziho bylo, že třebaže už nečetl z papíru a byl dosti rozhořčen, jeho projev byl hrozně monotónní. Teď však už skoro stál a hlavně křičel.

„To jediné, co je na této knize dobré,“ prohlašoval mávaje zlosynem v jedné ruce,“ je to, že zcela odhaluje zkaženost a prohnilost americké společnosti, avšak my jsme bojovali právě proto, abychom se takového svinstva zbavili, a je proto nejvyšší čas, abychom knihy tohoto typu zakázali.“ Neustále nazýval Gatsbyho „tenhle pán Gatsby“ a ani nebyl schopen nahlas vyslovit jméno Daisy, a tak jí prostě říkal „tamta žena“. Pan Nyazi se domníval, že v celém románu nelze najít jedinou cudnou ženu. „Jakýpak vzor to může být pro naše nevinné a počestné sestry,“ otázal se svého nedobrovolného publika, „když jim dáme přečíst takovouhle knihu?“

Čím déle pokračoval, tím více ožíval, byť se stále ještě nehnul z křesla. „Gatsby je nemorální,“ vykřikoval pronikavým hlasem. ´“Vydělává si peníze nečestným způsobem a snaží se jimi koupit lásku vdané ženy. Tato kniha má být prý o „americkém snu“, ale co je to proboha za sen? Snaží se nám autor naznačit, že bychom měli všichni smilnit a krást? Američani jsou prohnilí a jejich kultura upadá, jde ke dnu! Tohle je poslední škytnutí mrtvé kultury!“ dodal vítězoslavně a předvedl tak Zarrině, že rozhodně není sama, kdo sleduje Perry Masona.

„Snad by nemusel být nás ctihodný pan žalobce tak přísný,“ pronesla Vida, když už bylo jasné, že Nyazi zcela vyčerpal veškeré argumenty. „Gatsby na konci umírá, že, takže by se dalo říci, že dostane, co si zaslouží.“

Avšak pana Nyaziho to evidentně nepřesvědčilo. „Je to snad jen Gatsby, kdo by měl zemřít?“ zeptal se s opovržením. „Ne, celá americká společnost by si zasloužila stejný osud. Tak si tedy představuji americký sen, ukrást někomu manželku, obhajovat sex, nevěru, podvádění… a pak ten chlápek, vypravěč Nick, ještě o sobě tvrdí, že je čestný!“

Pan Nyazi ještě chvíli v tomto duchu pokračoval, avšak zakrátko se prudce zarazil, jako by se zalkl tíhou vlastních slov. Ani tehdy však nepovstal. Nám všem nějak přišlo nevhodné vyzvat ho, aby se na zbytek procesu vrátil na své původní místo.

 

Jako další byla předvolána Zarrin, aby vystoupila se svou obhajobou. Stála profesionálně tváří směrem k třídě, elegantní ve svém modrém sáčku se zlatými knoflíky a bílými manžetami vykukujícími z rukávů. Vlasy měla stužkou svázány do volného ohonu a jedinou ozdobou jí byl pár zlatých náušnic. Kroužila pomalu kolem pana Nyaziho, čas od času se na něj prudce obrátila, když se snažila něco zdůraznit. Měla sice pár poznámek, ale podívala se do nich jen zřídkakdy.
Během své řeči kráčela po místnosti a ohon se jí do rytmu kýval za strany na stranu. Kdykoliv se otočila, musela se vyrovnávat se strnule nehybnou postavou pana Nyaziho, který seděl jako balvan na židli přímo před ní. Začala pasáží z Fitzgeraldových povídek, kterou jsem jim přednášela. „Náš drahý pan žalobce se nechal příliš ovlivnit častými návštěvami zábavního parku,“ řekla. „Už nedokáže rozlišit realitu od fikce.“

Sladce se usmála a obrátila se na samotného žalobce, uvězněného v židli. „Pan žalobce nenechává mezi těmito dvěma světy ani nejmenší prostor, není ani kde se nadýchnout. Odhalil nám svou vlastní slabost: není schopen číst román, aniž by jej soudil podle svých primitivních a povrchních kritérií – rozlišuje jen dobro a zlo.“ Pan Nyazi pozvedl hlavu, zčervenal, ale nic neřekl. „Znamená to, že román může být dobrý pouze v případě“, pokračovala Zarrin a obrátila se k třídě, „když hrdinka je ctnost sama? A je špatný jen proto, že se hrdina odchýlí od modelu morálky, který se tady pan Nyazi snaží vnutit nejen nám všem, ale celému literárnímu světu?“

Pan Farzan náhle vyskočil ze židle. „Madam,“ řekl směrem ke mně: „to, že jsem tu za soudce, neznamená, že bych nemohl nic říct?“

„Samozřejmě, že ne,“ pobídla jsem ho, a pak jsem si spolu s ostatními musela vyslechnout zdlouhavou a tendenční řeč na téma Údolí popela a zvrhlosti Gatsbyho večírků. Uzavřel to konstatováním, že hlavní Fitzgeraldovou slabinou byla jeho neschopnost překonat vlastní hamižnost – psal pokleslé povídky pro peníze a honil se za boháči. A to si představte, že tvrdil, že bohatí jsou jiní,“ dodal a zcela se tímto argumentem vyčerpal.

Pan Nyazi horečně pokýval hlavou. „Ano, ano,“ vmísil se do řeči se samolibou důležitostí, očividně spokojen s účinkem vlastních slov. „Ano, naší revoluci se příčí materialismus hlásaný panem Fitzgeraldem. Nepotřebujeme západní materialismus ani americké výrobky.“ Odmlčel se, aby se nadechl, protože ještě neskončil. „A i kdyby, můžeme přece využít jejich know-how a zavrhnout jejich morálku.“

Zarrin vyrovnaně a poklidně přihlížela. Vyčkala ještě pár vteřin poté, co utichl Nyaziho povyk a klidně poznamenala: „Zdá se, že mám proti sobě dva žalobce. Mohu, jestli dovolíte, pokračovat?“ Hodila pohrdlivý pohled směrem do kouta, kde seděl pan Farzan. „Chtěla bych panu žalobci a porotě připomenout citát, na který jsme narazili během naší první diskuse nad Diderotovým Jakubem fatalistou: „Pro mě je svoboda (autorova) stylu téměř zárukou morální čistoty.“ Také jsme hovořili o tom, že román nemůže být morální v klasickém slova smyslu. Nazýváme ho morálním, pokud nás vyburcuje z naší ztrnulosti a přinutí nás přehodnocovat jistoty, kterým věříme. Pokud tomu tak skutečně je, pak je Gatsby v tomto ohledu úspěšný. Je to úplně poprvé, co nějaká kniha vyvolala v naší třídě takové rozporuplné reakce.“

„Gatsby je tady dnes na pranýři, protože nás znepokojuje – alespoň některé z nás,“ dodala a zezadu se opět ozvalo zahihňání. „Každopádně toto není první pokus postavit román – nepolitický román zdůrazňuji – před tribunál. Vzpomeňme si na slavné procesy s Paní Bovaryovou, Odysseem, Millencem Lady Chatterleyové a Lolitou! Pokaždé zvítězil právě román. Avšak zaměřme se teď na to, co, jak se zdá, tolik znepokojuje váženého soudce a pana žalobce – osidlo jménem peníze a jeho role v románu.“

„Gatsby si uvědomuje Daisynu lásku k penězům. Právě on upozorní Nicka na to, že za kouzlem jejího hlasu se skrývá cinkot peněz. Avšak Velký Gastby přece není o lásce tohoto šarlatána k penězům.“ Zde se efektně odmlčela. „Kdokoliv tvrdí opak, ten domácí úkol nezpracoval poctivě.“ Nezřetelně se natočila směrem k nehybnému žalobci po své levici, pak došla ke stolu a vzala do rukou svůj výtisk Velkého Gatsbyho. Zvedla jej do výše, obrátila se čelem k soudci Farzanovi a zády k Nyazimu a řekla: „Ne, Vaše Ctihodnosti, tento román není o tom, že boháči jsou jiní než vy a já, i když opravdu jsou, stejně jako chudáci, a podobně i vy jste úplně jiný než já. Je o bohatství a ne o vulgárním materialismu, který je Vám a panu Nyazimu tak trnem v oku.“

„Tos jim to nandala!“ ozvalo se ze zadních řad. Otočila jsem se. Bylo slyšet smích a šepot. Zarrin se odmlčela a začala se usmívat. Soudce poněkud zaraženě vykřikl, „Ticho tady! Kdo to byl!“ Nemohl čekat, že se to dozví.

„Pan Nyazi, náš slovutný žalobce,“ pokračovala posměšně Zarrin, „jak se zdá, nepotřebuje žádná svědectví. Zastane sám jak roli žalobce, tak roli svědka. Dejme však raději prostor samotnému románu a dejme slovo některým postavám. Předvolávám teď ke svědectvím postavu nejzasvěcenější.“

„Pan Nyazi nám sám sebe představil jako soudce Fitzgeraldových postav, ale Fitzgerald měl v záloze jiný plán. Poskytne nám vlastního soudce. Tak, snad bychom mu mohli dopřát sluchu. A kteráže postava bude mít to privilegium stát se soudcem?“ obrátila se Zarrin s otázkou směrem ke třídě. „Nick, samozřejmě, a připomeňme si, jak popisuje sám sebe: „Každý má pocit, že vlastní alespoň jednu zásadní ctnost – já si o sobě myslím, že jsem jeden z mála čestných lidí, které znám.“ Pokud je tedy v románu nějaký soudce, pak to je Nick. I z toho důvodu, že je nejméně výraznou postavou, která vždy jako zrcadlo odráží svět kolem sebe.“

„Ostatní postavy jsou bez výjimky posuzovány z hlediska cti. A bohatí budou vždy těmi nečestnými. Postava doličná A Jordan Bakerová, se kterou se Nick romanticky zaplete. S její osobou je spojen skandál, který si Nick nejprve nemůže vybavit. Lhala o zápase stejně jako lhala o autě, které si půjčila a později nechala ležet střechou vzhůru tam, kde zrovna bylo. „Byla mimořádně nečestná,“ oznamuje nám Nick. „Mívala ráda převahu a nelíbilo se jí být v nevýhodě. Díky této vlastnosti se už jako velmi mladá naučila používat vytáčky a lsti, jen aby mohla neustále vrhat na okolní svět onen sebejistý spokojený úsměv a zároveň uspokojovat veškeré tělesné potřeby spojené s jejím rozmařilým a pestrým životem.“
„Postava doličná B je Tom Buchanan. Jeho nemorálnost je více než zřejmá. Podvádí svou ženu, kryje její zločin a nepociťuje za to pražádnou vinu. Daisyn případ je sám o sobě mnohem komplikovanější. Její faleš, ostatně stejně jako vše, co se jí týkalo, v sobě ukrývala určité kouzlo, ostatní nabývali dojmu, že se spolupodílejí na všech těch lžích, protože jsou jimi zároveň přitahováni. A pak tu samozřejmě máme Meyera Wolfshiema, Gatsbyho obchodního partnera. Zfalšuje mistrovství světa. „Nikdy mě nenapadlo, že by si jediný člověk mohl pohrávat s osudem padesáti milionů lidí – navíc s bezprostředností lupiče vyhazující do vzduchu sejf.“ Takže otázka morálky a naopak nečestnosti, způsobu, jakým se lidé navenek prezentují, je jen doplňkovým tématem, které dokresluje všechny ostatní hlavní události v knize. A kdože jsou v románu oni nečestní lidé?“ zeptala se, hledíc na porotu. „Vždy to jsou boháči, samozřejmě,“ řekla, náhle se obrátivši na pana Nyaziho. „Stejní lidé, o kterých zde pan žalobce tvrdí, že jim Fitzgerald straní.“

„To však není všechno. Ještě jsme s bohatými neskončili.“ Zarrin si vzala knihu a otevřela ji na poznačené stránce. „S laskavým svolením pana Carrawaye bych zde ráda ocitovala, co on sám říká na adresu bohatých.“ Začala předčítat: „Tom a Daisy byli bezohlední lidé – ničili věci a lidi kolem sebe a pak se vždy vrátili zpět ke svým penězům a nezměrné bezohlednosti, nebo co to vlastně bylo, co je drželo pohromadě. Ostatní lidi pak nechali, aby za ně dali do pořádku všechno, co způsobili …“

„Tak to vidíte,“ řekla Zarrin a mluvila opět k panu Farzanovi: „toto je postřeh nejdůvěryhodnější postavy románu. Všichni boháči v této knize, jde především o Toma a Daisy, ale také částečně o Jordan Bakerovou, jsou bezohlední lidé. Koneckonců je to právě Daisy, která poté, co přejede Myrtle, klidně dopustí, aby Gatsby na sebe vzal vinu, a pak mu ani nepošle na pohřeb květiny.“ Zarrin se odmlčela, prošla kolem židle, zdánlivě přehlížejíc soudce, žalobce i porotu.
„Slovo bezohlednost je v tomto případě klíčové,“ dodala. „Vzpomeňte si na scénu, kdy Nick kárá Jordan za její bezohledné řízení a ona mu na to odvětí, že je to možné, ale že spoléhá na opatrnost druhých. Bezohlední – to je první přídavné jméno, které vás napadne ve spojitosti s bohatými lidmi tohoto románu. Sen, který tito lidé ztělesňují, je do morku prožraný, protože zničí kohokoliv, kdo se ho pokusí naplnit. Tak to vidíte, pane Nyazi, Velký Gatsby neodsuzuje bohatou vyšší třídu o nic méně, než kterákoliv z revolučních knih, které jsme četli.“ Zarrin se náhle obrátila přímo na mne a s úsměvem řekla: “Nevím, jakým způsobem můžu oslovit knihu. Souhlasila byste, kniho Velký Gastby, že vaším záměrem nebylo obhajovat bohaté vrstvy?“

Zarrinina otázka mne zprvu poněkud zaskočila, ale ocenila jsem možnost zaměřit se v tomto okamžiku na to, co bylo klíčové pro veškeré debaty týkající se literatury. „Pokud je kritika bezohlednosti proviněním,“ prohlásila jsem poněkud sebevědomě, „pak budu přinejmenším v dobré společnosti. Bezohlednost a nedostatek empatie můžeme vidět i u záporných postav Jane Austenové: Lady Catherine, paní Norrisové, u pana Collinse či Crawfordových. Podobné téma se objevuje i v Jamesových povídkách nebo je typická pro Nabokovy „zrůdné“ postavy: Humberta, Kinbota, Vana a Adu Veenovy. Imaginace je vyvažována empatií, nemůžeme samozřejmě projít vším tím, co zažili druzí, ale můžeme porozumět i těm nejstrašnějším postavám v literárních dílech. Dobrý román je přece ten, který nám nabízí celou škálu postav, dává jim dostatek prostoru na sebevyjádření. V tomto ohledu je román demokratický – ne snad proto, že by demokracii přímo hlásal, ale že je takový od přirozenosti. Právě empatie je silnou stránkou Velkého Gatsbyho, podobně jako mnoha dalších velkých románů – neexistuje větší hřích než být slepý a hluchý k problémům ostatních. Tím, že je nevidíme, popíráme jejich existenci.“ Poněkud mě překvapilo, jak rychle a horlivě jsem to všechno vyhrkla.

„Ano,“ přerušila mě Zarrin. „Mohli bychom také říci, že tato zmiňovaná bezohlednost a slepota nám ve skutečnosti připomíná i jiný typ bezohledných lidí.“ Vrhla pohled na pana Nyaziho a dodala: „Jsou to lidé, kteří vidí svět jen bíle nebo černě a jsou doslova posedlí oprávněností vlastních skutků.“

„A i kdyby byl, pane Farzane, Fitzgerald ve svém soukromém životě opravdu tak posedlý bohatými a penězi, jak říkáte,“ pokračovala Zarrin s jistou dávkou vlídnosti, „pak jeho dílo ukazuje zhoubný vliv bohatství na běžné slušné lidi, jako je Gatsby, nebo na nápadité a temperamentní jedince, jako je Dick Diver v románu Něžná je noc. Pokud pan Nyazi toto přehlíží, pak vůbec neví, o čem Velký Gatsby je.“

Pan Nyazi, který už nějakou dobu podrobně zkoumal podlahu, náhle vyskočil a zvolal: „Protestuji!“

„Proti čemu, mohu-li vědět?“ otázala se posměšně Zarrin.

„Bezohlednost nemůže stačit!“ namítal Nyazi. „To přece román nečiní morálnějším, než je. Já jsem hovořil o takových hříších, jako jsou cizoložství, lež a nevěra a vy mi tu budete vykládat o bezohlednosti?“

Zarrin se odmlčela a pak se otočila směrem ke mně: „Chtěla bych předvolat obžalovaného.“ Pak se obrátila zpět na Nyaziho a se škodolibým zábleskem v očích se ho zeptala: „Chcete se obžalovaného na něco zeptat?“ Nyazi zamumlal nezřetelně, že ne. „V pořádku. Madam, mohla byste prosím předstoupit?“ Překvapeně jsem vstala a rozhlédla se kolem sebe. Nebylo kam si sednout. Pan Farzan, mimořádně pozorný, vyskočil a nabídl mi svou židli. „Slyšela jste, co tu pan žalobce říkal,“ řekla Zarrin směrem ke mně. „Chcete něco říci na svou obranu?“

Necítila jsem se dvakrát ve své kůži, styděla jsem se a zdráhala se promluvit. Zarrin tu odváděla vynikající práci a zdálo se mi, že již není co dodat. Avšak třída čekala, co bude. Nebylo již cesty zpět.

Nemotorně jsem se posadila na židli, již mi pan Farzan nabídl. Už když jsem se na proces připravovala, shledala jsem, že nejsem za žádných okolností schopná slovy vyjádřit nadšení a pocity, které ve mně Velký Gatsby vyvolává. Neustále jsem se vracela k tomu, co sám Fitzgerald o Velkém Gatsbym říkal: „Hlavním tématem mé knihy je ztráta iluzí, těch iluzí, které činí svět o tolik barevnější. Dokud se podílejí na vytváření onoho kouzelného klamu, nezajímá nás, jestli jsou opravdové či falešné.“ Chtěla jsem jim vysvětlit, že tento román není o cizoložství, ale právě o ztrátě iluzí. Bylo pro mě životně důležité, aby mí studenti přijali Velkého Gatsbyho takového, jaký ve skutečnosti je, aby milovali jeho neuvěřitelnou a zároveň bolestnou krásu. Avšak teď bylo zapotřebí být konkrétní a věcná.

„Nečteme Velkého Gatsbyho, abychom se dozvěděli, jestli je nevěra dobrá nebo špatná, ale proto, abychom zjistili, jak moc komplikované jsou věci jako manželství, věrnost nebo nevěra. Dobrý román tříbí smysly a učí vás větší citlivosti k životním peripetiím, zároveň vám zabraňuje posuzovat morálku na základě upjatosti a dogmatického rozlišování dobra a zla…“

„Ale madam,“ přerušil mě pan Nyazi, „na tom mít poměr s manželkou někoho jiného přece není nic složitého. Pročpak si pan Gatsby nepořídí vlastní ženu?“ přisadil si rozdurděně.

„A proč ty nenapíšeš román?“ ozval se tlumený hlas odněkud z prostřední řady. Pan Nyazi vypadal překvapeněji než kdykoliv předtím. Od této chvíle se mi už téměř nepodařilo prosadit se do diskuse. Vypadalo to, jako by si teď náhle všichni vzpomněli, že k tomu mají co říci.

Na můj návrh pan Farzan vyhlásil desetiminutovou pauzu. Vyšla jsem ven z místosti spolu s pár dalšími studenty, kteří měli také potřebu nadýchat se čerstvého vzduchu. Na chodbě jsem narazila na Mahtab a Nassrin, které živě diskutovaly. Přidala jsem se k nim a zeptala se jich, jak se jim proces líbí.

Nassrin byla rozzuřená na Nyaziho, protože se jí zdálo, že má monopol na morálku. Poznamenala, že tím netvrdí, že Gatsbyho schvaluje, alespoň však oceňuje, že byl ochoten pro lásku zemřít. Začaly jsme se procházet po chodbě. Kolem Zarrin a Nyaziho se shluklo velké množství studentů, kteří přihlíželi vášnivé výměně názorů. Zarrin obviňovala Nyaziho, že ji nazval prostitutkou. Byl brunátný vzteky a pobouřením. Vyčítal jí naopak, že mu nadávala do lhářů a hlupáků.
„Co si mám ksakru myslet o tvých prohlášeních, že ženy, které nejsou zahalené, jsou děvky a služebnice Satanovy? Tohle je u tebe morálka?“ křičela na něj. „A co takhle křesťanské ženy, které na šátky nevěří. Ty jsou taky všechny zkažené kurvy?“

„Ale tady jsme v islámské zemi,“ vehementně se bránil Nayzi. „Je to zákon a kdokoliv jej…“

„Cože, zákon?“ vpadla mu do řeči Vida. „Vy si přijdete a změníte zákony. Tohle že je ten zákon? Úplně stejný zákon bylo nosit žlutou hvězdu v nacistickém Německu. To ji tedy kvůli nějakému nablblému zákonu měli nosit úplně všichni židé?“
„Zarrin se do toho ironicky vložila. „To mu prosím tě snad ani neříkej. Řekne, že to jsou všichni sionisti, kteří si svůj osud zasloužili.“ Zdálo se, že Nyazi každou chvíli vyskočí a jednu jí vrazí.

„Vypadá to, že budu muset použít autoritu,“ pošeptala jsem Nassrin, která na ně konsternovaně hleděla. Požádala jsem je, aby toho nechali a vrátili se všichni na svá místa. Když přestal křik a utichla všechna obvinění a protiobvinění, navrhla jsem, že bychom mohli otevřít diskusi. Nebudeme hlasovat o výsledku soudu, ale dáme slovo porotě. Oni by nám měli sdělit verdikt v podobě jejich názoru na věc.

Pár levicových aktivistů se románu zastalo. Měla jsem však pocit, že to bylo spíše kvůli tomu, že muslimští aktivisté byli proti nim tak zaměření. V podstatě se jejich obhajoba příliš nelišila od Nyaziho zatracení. Tvrdili, že romány, jako je Velký Gatsby, je třeba číst proto, že nám ukazují zkaženost americké kultury. Měli pocit, že bychom měli číst více revoluční literatury, ale romány, jako je tento, také, abychom lépe poznali nepřítele.

Jeden zmínil slavný výrok soudruha Lenina o tom, jak ho jednou rozněžnila „Měsíční sonáta“, jak měl pocit, že chce všechny obejmout, místo aby proti nim bojoval. Vyčítali proto románu, že je rozptyluje od jejich revolučních povinností.
Navzdory předchozí bouřlivé diskusi, nebo spíše právě kvůli ní, většina studentů mlčela. Kolem Zarrin a Vidy se však vytvořil hlouček příznivců, který nešetřil chválou a uznáním. Později jsem se dozvěděla, že bylo mnoho takových, kteří podporovali Zarrin, ale jen málo z nich se odvážilo svůj názor veřejně projevit, protože – jak říkali – si nevěřili, že jsou schopni vyjádřit své názory tak erudovaně jako soudce Farzan či žalobce Nyazi.

Těsně předtím, než zazvonil zvonek, se Zarrin, která celou dobu od přestávky mlčela, zvedla. I když mluvila velmi tiše, bylo vidět, že je rozrušená. Řekla, že vůbec nechápe, proč se někteří lidé obtěžují dělat literaturu jako hlavní obor. „Znamená to pro ně něco?“ podivovala se. Pokud jde o román, nemá už co dodat. Kniha je sama o sobě tou pravou obhajobou. Snad nás román, potažmo pan Fizgerald, přece jen něco naučí. Ona sama se z románu nedozvěděla, zda je nevěra dobrá nebo zda se máme stát jejími advokáty. Stávkovali snad všichni nebo vyrazili směrem na Západ poté, co přečetli Steinbecka? Šli snad pod vlivem četby Melvilla lovit velryby? Nejsou lidé přece jen o něco složitější? Mají snad revolucionáři postrádat city a emoce? Nemohou se zamilovat a obdivovat krásu? Velký Gatsby je úžasná kniha, tiše dodala. Naučí vás vážit si snů, ale také se mít před nimi na pozoru. Naučí vás hledat čestnost na neobvyklých místech. Kromě toho, už jen samotné čtení byla zábava a to také něco znamená, nebo snad ne?

V tom jejím závěrečném „nebo snad ne“ bylo zaujetí, které se tolik lišilo od dřívější nenávisti a pohrdání panem Nyazim, vášeň pro věc, kterou cítila i ona sama. Na chvíli se zarazila a rozhlédla po třídě. Spolužáci setrvali v tichosti, dokonce ani pan Nyazi neměl, co by dodal .

Měla jsem z dnešní hodiny docela dobrý pocit. Když zazvonilo, mnozí si toho ani nevšimli. Proces neskončil žádným oficiálním verdiktem, ale nadšení, které teď z většiny studentů doslova sálalo, bylo nejlepším výsledkem, které podle mě mohla hodina přinést. Když jsem je pak míjela, ještě stále se dohadovali, ale ne o zajatcích či posledních demonstracích, ani se nebavili o Rajavím a Chomejním; řešili Gastbyho a jeho nenaplněné sny.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2093x

Inzerce
Inzerce