Rudan, Vedrana: Uho, grlo, nož

Rudan, Vedrana
Uho, grlo, nož

ukázka beletrie zahraniční

Mirjana je Srbka. To není důležitý. To fakt není důležitý. Koho to zajímá. Vyser se na ten údaj. To je pro vás jen informace. Ne vzkaz...

Ucho, hrdlo, nůž
Vedrana Rudan: Uho, grlo, nož (Ucho, hrdlo, nůž), nakladatelství AGM, Zagreb 2002, 118 stran

…Mirjana je Srbka. To není důležitý. To fakt není důležitý. Koho to zajímá. Vyser se na ten údaj. To je pro vás jen informace. Ne vzkaz. Víte, co se děje na obrazovce? Mladý budoucí svatební páry skáčou a snaží se velkýma jehlama propíchnout balónky, který jim visí v hroznech nad hlavou. Každý pár má na zádech číslo. Kdo propíchne nejvíc balónků, dostane cenu. Televize Město byla vždycky nápaditá. Redaktoři jsou blázni. Monty Pythonovci. Vítězové dostanou večeři pro dva v drahý restauraci v Opatiji. Na obrazovce je stůl. Stojí přímo u moře. My jsem za tím stolem seděli. Majitel restaurace dluží Kikimu tři sta dvacet marek, a tak nám dal večeři. Číšník k nám přivezl vozík s mrtvýma rybama. Vybrala jsem si malou orádu. Kiki si objednal smažený olihně. Kiki miluje smažený olihně. Mohl by je jíst až do smrti. Bude je mít k poslední večeři. Ti chudáčci na obrazovce skáčou jako opice a píchají a píchají. Nejúspěšnější pár si sedne k tamtomu stolu. Oni nevědí, co vím já. Příšerně to tam smrdí. U moře, pod tím stolem, se melou a rozkládají všechna hovna z Opatije. Tam se to nedá v y d r ž e t. U toho stolu sedí jen ti, kteří neplatí, a Češi, když přijedou poprvé do Opatije… Není hezké takhle mluvit o Češích? Myslíte si, že je to svinstvo, co jsem řekla o Češích? Já jsem svině? A ne majitel, který má pro ně rezervovaný smradlavý stůl? Pokrytci! Šmejdi! Kiki a já jsme nejedli. My jsem kvůli smradu žrali. A zmizeli. Bylo vám někdy na umření? Takový to, chci umřít, ale Bohu je to jedno. Nechce tvou duši, je mu to u prdele. Kouká se na druhou stranu. A vy ho prosíte, vem si mou duši, vem si jí, kurva. Tady je moje duše. Tak jsem se cítila, když jsem přišla domů. Nejdřív mi byla zima, pak kapky potu na zádech, líp, hůř, líp, hůř… Proč bych to měla zkracovat? Zapla jsem tři mramorový ohřívací desky. „Určitě máš virózu,“ řekl Kiki. Viry jsou teď v módě. Všichni furt melou: „ve vzduchu je nějakej virus.“ Až na mramorovým stole mojí přítelkyně Renée… Renée řeže mrtvoly. Na tom stole můžeš poznat, jestli je to virus, nebo není. Husí kůže. Bolí mě hlava. Strop se točí. Dobře, řekla jsem Kikimu, podej mi tu velkou mísu, myslela jsem tu plastovou mísu, ve který jsem kdysi dělala francouzskej salát, klidně mě zabijte, ale na recept už si nevzpomenu, salát kupujeme v Bille, myslela jsem tu mísu. Kiki mi podal velikou mísu z muránskýho skla, kterou jsme koupili v Benátkách za těžký prachy a já si sedla na záchodovou mísu a v ruce jsem držela tu muránskou mísu. OK. Blila jsem do tý mísy a srala do záchodu. Kiki mě zvedl z záchodu, utřel mi zadek, lidi jsou v manželství velmi intimní, omyl ho teplou vodou, osušil ručníkem a pak mi nahřátým ručníkem otřel pusu… Ne, neotíral mi stejným ručníkem zadek a pusu. Nechtějte mě nasrat. A pak na gauč. Rty mi namazal, nevím proč, to se budete muset zeptat jeho, mastí White Petroleum jelly U.S.P. Sto gramů. Kanadská. Můžete ji koupit na konci Korza za sedmnáct kun. To je dobrá mast i na popraskaný rty i na hemeroidy. Pokud je máte. Pokud je nemáte, tak si tím zadek nemažte, nebo budete mít na kalhotách mastnej flek. A tak jsem ležela na gauči osm dní. A četla Deník. Poblíž našeho Města stojí městečko. A v něm žili Srbové. Kominíci, soudci, žalobci, zaměstnanci, učitelky… A copak oni nám provedli?! Hele, uklidněte se trochu. Žili v bytovce. Pak padla temná noc a maskovaní odborníci vešli do domu a ťap, ťap, ťap… A Srbové na ně čekali. Za zavřenýma dveřma. Jako Anna Franková. Ano, Anna Franková! A nepůjdu se léčit! A nejsem stará kráva! Na léčení jděte vy! Honiči! Odborníci vykopli dveře, shromáždili Srby, odvezli je do nějakých kasáren, pak do kamionu, pak na louku, pak je pozabíjeli, hodili na hromadu a zapálili…  A copak oni nám provedli?! Ano. Copak nám provedli. Možná máte pravdu. Válka je zvláštní fór. Polehčující okolnost. Tak to je. Kdyby to bylo na mě, tak já bych všechny válečné zločince i ty, kteří se tak cítí, pustila na svobodu. Není stejné ošukat holčičku za války a za míru. Hodit jeptišku do studny za války nebo za míru. Zabít kluka. A ty kecy o mládí ve válce. Ty kecy. Válka je i pro mladý. Desetiletej kluk není ve válce kluk. Kdo ví, kolik může mít nepřítel n e j m é n ě let. Kdo? Nikdo. Proč by pětiletý dítě nemohlo být četnickej šmejd? Dnes jsou děti chytrý. Dobře si pamatujeme na Pavlíka Morozova… A Zoju a Slavka? Ano. Kolik jim bylo let! A jaký to byli hrdinové!

Ty chudáci. Ty manželské páry na obrazovce. Skáčou a skáčou. Píchají a píchají. Moderátorka vříská. Halenka s výstřihem až do pasu. Leskne se mladé prso. Vítězové pomlátili dvacet tři balónky. Na obrazovce běží čísla televize Město. Kdo zavolá, dostane gel na vlasy. Dvojice vítězů vypadá jako dvě děti, z nichž každý žilo se svou macechou. Ivica a Marica, ale nejsou sourozenci. Nebudu volat. Seru na gel. Dělají se mi z něj ve vlasech lupy.

Jo. Kde jsem to přestala? Boris se díval do Mirjaniných očí. Možná taky ne. Možná jí koukal na prsa. Nebo ve směru jejích prsou. Kdo to může vědět? Když byla tma a Mirjana měla bundu. Mirjana řekla Hi. Proč „Hi“? Co měla říct, Pochválen pan Ježíš Kristus? Řekla Hi. Neserte mě. I Boris řekl Hi. Trochu rychlejc. Zdá se mi, že ani vaše nervy nevydrží všechno. „Co tady děláš,“ zeptal se Boris. To je sviňárna. Co ona tam dělá? Neplete rukavice z černý vlny. Žena se dívá na maškary. Ale člověk musí nějak začít rozhovor. Já stejně jako vy vím, že jí za několik minut nebo za hodinu vylíže, ale to vůbec neznamená, vůbec to neznamená, že Boris tý ženě poví, pojď, rychle tě vylížu a hurá domů. To by bylo děsně syrový a nepatřičný. A tak nějak srbský. Ale Boris je Chorvat. Kulturní člověk. A vzdělanej. Vystudoval stavění lodí. Ve kterým roce? To už se mě trochu moc ptáte. „Hádej,“ řekla Mirjana, ale ne uraženě. Aby se Boris nenaštval. Muži jsou přecitlivělí. Jakmile ucítí, že si z nich žena dělá prdel, hned jim jde dolů. A Mirjana si nepřála, aby šlo jeho péro dolů. Ne, Borisovi péro nestálo. Mirjana počítala s tím, že by se mu měl postavit, přála si, aby se mu postavil, a tak to „hádej“ řekla sladce a ne uraženě. Ne tak, jak bych mu to řekla já. Protože já už mám čůráků až po krk. A ještě když mrzne a ještě když se opilý maškary potácejí po Korzu. To tedy opravdu není můj šálek čaje, jak by řekli Angličani a výborní znalci anglickýho jazyka. Tak. Boris a Mirjana stáli v tý tlačenici a blížila se k nim loď obrovských rozměrů. Loď? Rybářská loď obrovských rozměrů. Samozřejmě, že to nebyla loďka na lov kytovců, ale kamión, který vypadal jako loď. Proč námořník v pruhovaném tričku hodil síť na Mirjanu? Kdo ví? Proč se do sítě chytila nějaká žena v mých letech? Kdo ví.

„Půjdem,“ řekl Boris Mirjaně, „ať mi tě někdo nevezme.“ Chápete? Šmejd jeden. Šťastně ženatý a bojí se, aby mu někdo nevzal Mirjanu. Jemu?! Chlapi jsou fakt šmejdi.

„Musím zamávat Viktorovi,“ řekla Mirjana a hlavou kývla směrem k vyzdobeným vozům v průjezdu. Veliká klec. Žirafa vystrkuje krk skrz mříže. Tři ohromný slepice, velkýho nadpřirozenýho vzrůstu, zobou slepičí potravu nadpřirozený velikosti. Lev řve. Tygr vrčí. Pštros, určitě přirozeně přírodního vzrůstu, není potřeba zvětšovat pštrosa, pštrosi jsou veliký zvířata, ideální jako maškara… Kde jsem to přestala? Divokej pštros měl okýnko v místě, kde se na tlustý a veliký tělo napojoval dlouhej a tenkej krk. Proč by to bylo hloupý? To jsou maškary! Ty zvířata nebyly zvětšený kopie zvířat z encyklopedie zvířat, pokud nějaká vůbec existuje. To byly maškary. A pštros měl okýnko, protože v něm byl Viktor. Viktor vykukoval tím okýnkem a snažil se někde najít Mirjanu. V pštrosovi mu jistě bylo vedro. Mirjana pštrosovi vesele mávala. Oběma rukama. A křičela. Viktore, Viktore… Kurva jedna. Viktor marně namáhal oči zamilovanýho manžela. Marně. Kdo ví. Kdyby Viktor okýnkem zahlédl Mirjanu, kdyby Mirjana zachytila jeho pohled, kdyby... Vylízal by Boris Mirjanu? Kdyby... Kdyby... Je hloupý si to představovat. Tak to je a basta. Není cesty zpět.

Odešli do hotelu, který je hned u Korza. Tehdy byl ten hotel ještě starej hotel. Dneska je opravenej. Už to není ten, do kterýho ten večer vešel Boris a Mirjana. Ne. Nevylízal jí tam. Hotel byl jen začátek. Předehra…

Vedrana Rudan: Uho, grlo, nož (Ucho, hrdlo, nůž), nakladatelství AGM, Zagreb 2002, s. 58–61
přeložil Jaroslav Otčenášek

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1619x

Inzerce
Inzerce