Kennedy, A. L.: Noční geometrie a vlaky do Garscaddenu

Kennedy, A. L.
Noční geometrie a vlaky do Garscaddenu

ukázka beletrie zahraniční

Šla jsem k Michaelovi na návštěvu – měla jsem zpoždění, protože jsem musela jet pomalu, ale do schodů jsem vyběhla, abych to dohnala...

 

Noční geometrie a vlaky do Garscaddenu
A. L. Kennedyová
: Noční geometrie a vlaky do Garscaddenu. Z anglického originálu Night Geometry and the Garscadden Trains přeložila Zuzana Mayerová. Vydalo nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka, Praha a Litomyšl 2005, 176 stran

Čaj a sušenky
Šla jsem k Michaelovi na návštěvu – měla jsem zpoždění, protože jsem musela jet pomalu, ale do schodů jsem vyběhla, abych to dohnala. Otevřel mi a ve dveřích se zeptal:
„Slyšíš, jak se vaří voda?“
„Ovšem.“
„Tak pojď dál.“
„Dík. Díky moc.“

Jeho byt se mu hodně podobal; byl zařízený v jeho barvách, všude ležely jeho knihy a na židli v obývacím pokoji viselo jeho sako. Toho jsem si všimla. A bylo tam teplo. Zřejmě už byl nějaký čas doma, snad seděl u krbu s novinami, rukávy košile měl vyhrnuté.
„Pojď dál a něco mi povídej.“
„Cože?“
„Ukážu ti kuchyň. Pojď.“
Měla jsem na nohou punčochy. Nosím je ráda, protože se v nich cítím příjemně, a taky jsem si myslela, že se v nich budu líbit jemu. Nepředpokládala jsem, že si jich všimne, ale doufala jsem, že by se mu mohly líbit.
V kuchyni neměl nic označené, dokonce ani kávu nebo čaj. Něco ukládal do průhledných sklenic, ale ostatní věci si musel člověk pamatovat. Některé se mu věčně pletly: rýže a krupice, vločky a makarony. To jsem ale tehdy nevěděla.
Uvařil kávu a do té mojí se chystal dát cukr, jako by předpokládal, že sladím jako on. O chvíli později naopak mě zarazilo, když vzal do ruky knihu a nenasadil si brýle.
Pak jsme se vrátili do obývacího pokoje, a když se shýbal, aby ztlumil topení, všimla jsem si, že dříve šedivé skráně mu úplně zbělely. Třešňové odlesky z plynového krbu mu ozařovaly hlavu, a vlasy, na denním světle plavé, mu hrály do zrzava. Nezdálo se mi, že by jich měl míň, než jsem si pamatovala – neměl je ani prořídlé, ale viděla jsem, jak změnily barvu.

Jednou, už je to hodně dávno, odvezli mého dědečka do nemocnice. Byl tenkrát vážně nemocný – myslím, že měl infarkt, i když mi to nikdo neřekl. Šly jsme ho s babičkou navštívit, a já jsem najednou uviděla úplně cizího člověka. Měl na sobě nové bavlněné pyžamo s proužkem; to pyžamo patřilo k němu domů, nehodilo se k nemocničním povlakům. Hlavu měl zabořenou v polštáři a kůži na krku volnou a vrásčitou, jak polykal. Bez svetru a košile se vůbec nepodobal mému dědečkovi. Mohl to být kdokoli. Neznámý stařec na nemocniční posteli.
Dala jsem mu na rozloučenou pusu a měla jsem pocit, jako bych líbala muže. Bylo to zvláštní, jako když si máte představit, že Ježíš nebo pan farář jsou muži, něco takového. Připadala jsem si provinile. Dívala jsem se na svého dědečka, jak by se na něj díval někdo cizí. Viděla jsem, jak je nemocný. Seděla jsem u jeho postele, prohlížela si bílou přikrývku a vůbec jsem na něj nebyla milá. Když jsem odcházela, bylo mi nás obou líto.

Bála jsem se, že až se ráno probudíme, zažiju něco podobného s Michaelem. Bála jsem se, že až se k němu otočím, uvidím, co všechno jsem promarnila; že vedle mě bude ležet, možná trochu chrápat, stárnoucí muž, kterého jsem kdysi milovala. Bude cítit zaschlým potem, svaly na pažích bude mít ochablé a vyděsí mě jeho starý obličej, ve spánku ještě starší. Unavený, povadlý.
Mýlila jsem se; a taky to ode mně asi bylo sobecké. Nevím.
Do zad mě hřálo jeho teplé břicho a k mým stehnům se zezadu tiskla jeho stehna, příjemně a samozřejmě. Možná mě probudilo, jak se pohnul, ale každopádně to proběhlo lehce a přirozeně a já jsem byla najednou úplně čilá. Odpověděla jsem mu a vlastní hlas mě překvapil, hlavou se mi honily spousty myšlenek a připadala jsem si jako znovuzrozená, a když jsem se otáčela a hledala jeho ruku, vůbec jsem nepochybovala, že se na něj můžu podívat a nemusím se ničeho bát. Chtěla jsem, aby totéž uviděl i on na mně.
Políbil mě, myslím, že na nos, a řekl: „Dobré jitro.“
„Pojď ke mně, chci ti něco říct. Miluju tě.“
„To je od tebe hezké.“

Určitě by se to dalo říct jinak a líp. Všechno, co mě kdy napadlo, vždycky znělo jako z druhé ruky; jako vypůjčené ze slaďáků, jaké zpívá Tammy Wynettová. Měla bych taky říct, že když Michael běžel, a on běhal často, měl naprosto jedinečný styl, a právě to jsem na něm měla tak ráda. Ten jeho rhythm-and-bluesový běžecký styl. A světlé ponožky. A taky bych měla říct, že se mi to s ním sice líbilo pokaždé, ale ze všeho nejvíc poprvé, protože tenkrát jsem si připadala jako obdarovaná, a na to se nezapomíná. Byl na mě moc hodný.

Ráno to bylo zvláštní. Posadili jsme se v posteli a pomalu se probouzeli, rozhlíželi se kolem sebe a shodli se na tom, jak je to všechno neobyčejně podivné. Rackové mířili zpátky na moře, v hustých hejnech se hnali ulicí, ve výloze papírnictví svítilo světlo, ale jinak bylo všude ticho. Pod námi si tiše šeptaly lucerny, zbytky noční tmy se zvolna rozplývaly a Michael mi přinesl do postele čaj, jako bych byla po uplynulé noci nějak zranitelná.
„Jak je ti?“
„Skvěle.“
„Nic tě nebolí?“
„Ne. Jen trochu.“
„Kde?“
„Chceš to ukázat?“
„S tebou si ještě užiju.“
Řekla jsem mu, že jsem nezažila šedesátá léta a že mám pocit, jako bych potřebovala spoustu věcí dohnat. Všechnu tu svobodu.
„Nic nemusíš dohánět. A posuň se, je mi zima.“

Myslím, že nás oba nejvíc překvapilo, jaké jsme měli štěstí. Dokud jsem ještě byla jeho studentka, mohli jsme to spolu zkusit, mohli jsme si něco začít, jako to dělala spousta dalších. Dvakrát nebo třikrát se k tomu dokonce naskytla příležitost, třeba když mi umřel táta a Michael se zachoval tak hezky. Řekl mi tenkrát, že se to sice nezlepší, ale že se s tím postupně vyrovnám. Určitě mohl projevit ještě větší účast a pak za to chtít něco na oplátku. Uměl by si to nějak zařídit a mohli jsme to spolu táhnout pár semestrů, možná i déle. A když jsme se pak znovu potkali, mohla jsem být vdaná, on nemusel být rozvedený, anebo se mezitím mohlo stát něco úplně bezvýznamného. Toho dne, kdy jsme si spolu dali kávu, mohl být jeden z nás nastydlý nebo mít depresi, a k ničemu by nedošlo. Ale měli jsme štěstí.
V mlze a drobném dešti, ve stržích, kde fičel vítr a zapomenuté kopretiny pokrývalo každé ráno bílé jíní, všude tam jsme se učili jeden druhého poznávat. Vzpomněla jsem si, jak mě Michael dovedl neustále něčím překvapovat. Občas jsem si všimla, jak se v jiném světle usmívá, anebo jsem se s ním rozloučila a dívala se, jak odchází, a v duchu si říkala, kolik toho o něm ještě vůbec netuším. To mě těšilo.
Jeho minulost jsem z velké části znala, ale nemohla jsem ji s ním sdílet. Některé z jeho partnerek bych patrně na ulici poznala – určitě, kdybychom si mohly promluvit. Poznala bych je podle parfému, podle toho, co rády nosily, a kdyby mi něco vyprávěly, většinu příhod bych už slyšela. Možná bych se dozvěděla i něco nového – o tomhle muži s hnědýma očima a štíhlýma rukama, který si dával čokoládu do ledničky. Nakonec by o něm všechny prohlásily, že je mizera, a pak by se zadívaly někam přes moje rameno a krátce, unaveně by se usmály.
Tak nějak jsem si to představovala, ale nikdy jsem si to nemohla vyzkoušet. Nikdy jsem se nesetkala s jeho manželkou, tedy bývalou manželkou. A to jsem vždycky chtěla. Chtěla jsem si ověřit, jestli se mu podobala, jako se mu podobám já; chtěla jsem vidět, co jednomu po druhém zbylo, a jak to možná dopadne s námi. Čistě pro klid duše. Ujišťovala jsem ho, že nezpůsobím žádnou scénu. Prohlásil, že jsem perverzní, a tím to skončilo.
Moje minulost je prostá. A stručná. Škola: se spolužačkami se pořád scházíme, aspoň o vánocích na skleničku, nebo si zajdeme na kafe, když se náhodou potkáme. Letní prázdniny a narozeniny, tancovačky a hoši v kiltech odhalujících macatá kolena, a skoro jako naschvál žádný sex. Michael tomu nechtěl věřit. Střídavě ho to těšilo a střídavě si připadal provinile, a pokaždé se znovu divil. Univerzitní léta znal, protože v té době tam byl taky, a jako jeden z mála se o své studenty zajímal. Není to tak dávno, co jsem byl jedním z vás, říkával nám vždycky. A tak stačilo doplnit jen pět posledních let, kdy jsem nejdřív byla nezaměstnaná, pak jsem nějaký čas dělala pojišťováka, vyráběla svíčky pro skotské metodisty a nakonec jsem si našla práci. Vylíčila jsem mu to ani ne za deset minut. Moji fotku coby nemluvně na pokrčené zažloutlé kožešině už viděl, mrtvého otce a matku znal.
K matce jsme se později ohlásili na návštěvu.
Načasování nebylo zrovna šťastné. Pár dní po Novém roce, období svátků pomalu končilo a nad zmoklými ulicemi se rozlévalo olejnatě žluté světlo luceren. Měli jsme k ní zajít radši v létě, v lehkých šatech a veselí. Místo toho jsme měli tváře ztuhlé chladem a prsty zkřehlé na kost. Nutně jsme potřebovali, aby nám uvařila čaj a usadila nás ke krbu, na pohovku a do otcova křesla. Než jsme trochu roztáli, úplně ovládla situaci.
„Běž postavit vodu, miláčku.“
Poslechla jsem jako hodná holčička. Když jsem se vrátila, matka už Michaela podrobovala výslechu.
Ne že bychom to nečekali. Bylo to od ní naprosto přirozené, ale vadilo mi, že mě tak úplně vynechala. Že jsem nemohla taky něco říct. Místo toho jsem stála ve dveřích, poslouchala jen na půl ucha a myslela na knihu, kterou jsem našla v Michaelově bytě. Byla to výpravná publikace – Umění Persie nebo tak něco – nevzpomínám si přesně. Sebrala jsem ji z křesla, abych ji dala stranou, a všimla jsem si na předsádce jména, adresy a data. Zjistila jsem, že kdysi bydlel v jiném městě, v domě, který jsem neznala, a že si koupil tuhle knihu, ještě za šilinky, když mně byly teprve tři roky. Zmocnil se mě velice zvláštní pocit, skoro jako by mi přišlo hrozně líto, že umře dřív než já. Jak budu osamělá. Na to matka ve svém výslechu nejspíš nepomyslela.
Mimochodem, asi jsme se jí dotkli. Ne tím, co jsme udělali, ale protože jsem jí o Michaelovi neřekla. Celou dobu o ničem nevěděla. Chodila jsem ji navštěvovat dost často, pak už s Michaelem, ale i bez něj, a ona se mnou vždycky mluvila, jako bych byla cizí. Nikdy se mi s ničím nesvěřila; netušila jsem, co si myslí nebo o čem sní, a pokaždé jsem si před ní připadala provinile.
Občas jsem měla pocit, jako by už byla mrtvá; a snad proto, nebo kvůli Mikeovi, anebo z obou důvodů, jsem si najednou uvědomila, že chci mít dítě. Chtěla jsem, aby ve mně rostlo, abych je porodila – naše společné dítě.
Matčino těhotenství skončilo velmi šťastně, přesněji řečeno vesele. Byla právě v kině na novém filmu Woodyho Allena, myslím, že bych dokonce dokázala zjistit, na kterém, a najednou se začala do ticha smát. Smála se a smála a nemohla přestat. To, jak se smála, ji pořád víc rozesmávalo. Všechno jí bylo k smíchu – ustaraný výraz na tváři mého otce, hlouček uvaděček i spěch přítomných, když ji vyváděli ze zadní řady biografu do sanitky.
Za hodinu porodila, měsíc před termínem, a stále ještě se slzami smíchu v očích myslela na tu tajemnou věc, která ji tak rozesmála.
Já jsem se po narození ani neusmívala, jen jsem měla něco pod váhu.
A teď jsem chtěla dítě. Chtěla jsem, aby se narodilo rozesmáté, nedovolila bych jim, aby po narození plakalo. Předem bych je varovala a Mike by na ně dohlédl. Řekla bych mu o to. Bylo by to krásné.
Než to mezi námi skončilo, k tomu se ještě dostanu, prožili jsme spolu spoustu krásného, na co můžu vzpomínat. Sedím na lavičce, do zad mě tlačí dřevěné laťky a keřem cesmíny otřásá hejno vrabců, ale o kus dál za nimi je ticho. Ticho a klid. Prostor.
Mám pocit, jako bych na Michaela vždycky vzpomínala v kuchyni. Tam ho vidím nejzřetelněji, snad proto, že jsme tam spolu něco dělali, navštěvovali se, vyrušovali, vařili si jídlo. Cítím pach vlhké hlíny na bramborách, zdejší červenou, jílovitou zem. Michael vyndává z hnědého papírového sáčku pomeranče. Pomerančově to zavoní.
„Pět za padesát pencí. To jde. Jsou veliký.“
„Jsi lakomec, víš to? Už jsem si toho všimla.“
„Jsou to nádherný velký pomeranče, podívej. Nejsem lakomec.“
„Jsi škrdla.“
„Nádherný laciný pomeranče. Nejsem žádnej škrdla.“
„Jsi protivnej lakomej dědek.“
Měl na sobě zimní kabát, ten modrý, voněl večerním vzduchem a autem. Vklouzla jsem oběma rukama dovnitř a objala ho kolem pasu. Byl to takový náš zvyk.
„Tobě jde jenom o ty pomeranče.“
„Jasně, to si piš.“
Chvíli stál úplně nehnutě.
„Někdy jsem s tebou opravdu hodně šťastnej. Ani nevíš jak.“
Večeře se povedla, pomeranče jsme si nechali na potom.

Kdybych si vyšla do parku před týdnem, bylo by odpoledne delší, ale teď se stmívá brzy. Každý den je to znát. Než se dostanu domů, bude v oknech rozsvíceno a Michael už bude zpátky, topení zapnuté. Nemá rád zimu.
Pak mu to řeknu. Myslím, že mu to řeknu.

Pokládala jsem to za svou občanskou povinnost. Jako studenti jsme chodili dávat krev, protože jsme pak dostali čaj a sušenky, ale i tak jsem vždycky potom měla takový dobrý pocit. Vědomí, že jsem možná zachránila lidský život. Nevrhla jsem se sice do hořícího domu ani nevylovila z vln tonoucí dítě, ale darovala jsem ze sebe aspoň něco, co někomu jinému pomohlo. Líbilo se mi, jak mě položili na postel vedle tolika dalších lidí, všichni jsme tam leželi vedle sebe a ve vzduchu panovala lehká nervozita a zároveň zvláštní klid.
Sestřičky si s námi povídaly a přitom hledaly žílu, byly úžasně šikovné a já jsem je vždycky poprosila, abych směla ten sáček podržet, než se naplní. Sestřička mi ho položila na břicho a já jsem cítila, jak těžkne a jak je teplý. Měl taky nádhernou barvu. Sytě, temně rudou. Jednou jsem o tom vyprávěla matce, a ta se smála.
Darovala jsem krev ještě několikrát, a pak jsem začala po menstruaci trpět chudokrevností a nakonec jsem tam nějak přestala chodit. Nevím, proč jsem tam teď šla znovu.
Nic moc se od té doby nezměnilo, jen vstupní dotazník byl jiný a delší a uložili mě na postel v autobuse před nákupním střediskem, a ne v sále se stěnami z tenké překližky.
Po odběru dostanete potvrzení. Rozesílají je poštou a přiloží k němu takový sešitek, do kterého si je můžete ukládat, jako známky ze supermarketu. Jenže tentokrát jsem místo potvrzení dostala dopis. Z těch vlídných slov šel strach, protože mě vyzývala, abych se kamsi dostavila; možná mám něco s krví.
Jsem plná krve. Srdce mi ji pumpuje do celého těla. To růžové pod mými nehty je krev. Nemůžu být bez krve.
A teď najednou je všechno jinak. Čekám, co se mnou bude. Můj čas je vyměřen, řekli mi to. Alkoholik, který přestal pít, je střízlivý, ale čas má vyměřen, protože každý nový den může být tím, kdy opět selže. Všechno, čeho dosáhl, má za sebou, před ním není nic. A můj čas je vyměřený podobně. Dívám se na svůj život pozpátku a vidím, jak se krátí. Myslím, že takhle už to zůstane. Myslím, že už mě nic víc nečeká.
Takhle nějak to mám říct Michaelovi? Mohla bych začít tím, co jsem jednou slyšela o jednom kmeni amerických Indiánů. Jeho příslušníci věřili, že náš život je jako řeka, po které plujeme ve člunu obráceni čelem k jeho zádi a dopředu se díváme jenom ve snu. To je všechno, co mi teď zbývá.
Myslím, že o těch Indiánech mi vyprávěl Michael. Nejspíš ano. Aspoň nám to poslouží jako začátek rozhovoru.

koupit knihu: www.kosmas.cz

 

Překlad © Zuzana Mayerová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2392x

Koupit knihu

Inzerce