Lorenzen, Rudolf: Všechno, jen ne hrdina

Lorenzen, Rudolf
Všechno, jen ne hrdina

anotace beletrie zahraniční

V románu Všechno, jen ne hrdina vypráví Rudolf Lorenzen příběh Roberta Mohwinkela, mladíka vyrůstajícího v rodině úředníka soukromé firmy. Robert se celý život přizpůsobuje požadavkům svého okolí – rodičů, kamarádů, školy a nakonec svých nadřízených. Chce zůstat nenápadný a nevybočovat z řady.

Všechno, jen ne hrdina
Rudolf Lorenzen: Všechno, jen ne hrdina, přel. Tomáš Dimter, Prostor, 2005, 576 stran 

V románu Všechno, jen ne hrdina vypráví Rudolf Lorenzen příběh Roberta Mohwinkela, mladíka vyrůstajícího v rodině úředníka soukromé firmy. Robert se celý život přizpůsobuje požadavkům svého okolí – rodičů, kamarádů, školy a nakonec svých nadřízených. Chce zůstat nenápadný a nevybočovat z řady. S nástupem národního socialismu má neprůbojný chlapec značné problémy, stejně jako se školou, kde se klade důraz na fyzickou zdatnost a rázné vystupování. I jako účastník letního tábora Hitlerjugend má potíže, a když si postěžuje, že s ním nikdo nechce bydlet, skončí hned první den u pomocných prací v kuchyni. Tím se ovšem vyhne také případným trestům za svou neschopnost řádně pochodovat…

koupit knihu: www.kosmas.cz

Už před válkou se u Roberta začíná projevovat velmi jemný cit pro hierarchii společnosti, který pak využívá ve svůj prospěch. Tato vlastnost i jeho přirozená inteligence mu pomohou projít bez úhony nejdříve Říšskou pracovní službou a poté přežít útrapy války na východní frontě. Protože prošel frontou jako voják, který nedosáhl vyšší hodnosti, vidí německé důstojníky kritickýma očima. Byli to větší nepřátelé obyčejných německých vojáků než Rusové, říká o nich. Také v ruském zajetí při práci v sibiřských dolech umí přesně odhadnout, kdy mu jde o život, a postarat se o svou záchranu.

Autorovi se podařilo rafinovaným použitím jazyka každodennosti a poezie banality vystihnout předválečné napětí v Německu i poválečný hospodářský zázrak. Román Všechno, jen ne hrdina vyšel poprvé roku 1959, a už tehdy – stejně jako v roce 2002, kdy v Německu vyšel znovu jako pocta k autorovým osmdesátinám – zaznamenal mimořádný ohlas u čtenářů i u odborné kritiky, která jej přirovnávala k Plechovému bubínku Güntera Grasse. Lorenzenův román přináší jak panoramatický obraz německé společnosti ve třicátých až padesátých letech 20. století, tak i mikroskopické vhledy do všedního života, jeho radostí i strastí. Příběh Lorenzenova antihrdiny se čte jedním dechem a zcela právem je řazen k největším dílům německé poválečné literatury.

Rudolf Lorenzen se narodil v roce 1922 v Lübecku. Nejprve působil jako lodní makléř, poté pracoval jako grafik a reklamní poradce. Od roku 1955 žije v Berlíně jako spisovatel na volné noze. Mezi jeho nejznámější díla dále patří Die Beutelschneider (Střihači sáčků, 1962), Grüße aus Bad Walden (Pozdrav z lázní Walden, 1981), Cake Walk oder eine katalanische Reise in die Anarchie (Cake Walk aneb katalánská cesta do anarchie, 1999).

„Nejsem si zcela jist, zda Všechno, jen ne hrdina není nejlepší román současného německy píšícího autora. Celou svou knihovnu bych vyměnil za tuto jedinou knihu.“
Sebastian Haffner 

„Velký román o německých dějinách.“
Frankfurter Allgemeine Zeitung

„Pozoruhodný dokument a zrcadlo života obyčejného Němce.“
Tageszeitung

„Hlavní hrdina románu patří mezi největší antihrdiny německé literatury.“
Neue Zürcher Zeitung 

„Lorenzen je výjimečný vypravěč, který napsal výjimečný román.“
Westdeutscher Rundfunk

 

Diskuse

Vložil: Antonín Kudláč, 29.07.2013 09:49
Lorenzen, Rudolf: Všechno, jen ne hrdina
Takto "celoplošně" současnou českou literaturu posuzovat nedokážu, ale řekl bych, že v těchto případech hodně záleží na konkrétním kritikovi a jeho představách o tom, co je hodno pozoru a ocenění. Ale s nějakými výrazně "postmodernistickými" nebo "modernistickými" (existuje vůbec ještě něco takového?)... požadavky na dílo jsem se u nás nesetkal. Každý autor má přece nějakou vlastní poetiku a psaní a la these se většinou rychle dá poznat... Takže ještě uvedu dva příklady českých autorů, kteří vycházejí z "tradičního" přístupu k literatuře a zároveň by se dali označit za "postmodernisty": Stanislav Komárek a jeho dosavadní tři romány, a pak mladá Marie Michlová a její debut. Zdá se tedy, že věc je poněkud složitější než by se zdálo...
Vložil: Oto Horák, 29.07.2013 08:24
Lorenzen, Rudolf: Všechno, jen ne hrdina
Částečně s Vámi souhlasím. Je pravda, že v současné době pozorujeme určitý revival klasického vypravěčství, navazujícího právě i na román 19. století (Hilary Mantelová, Sarah Watersová atd.). Důvodů může být více, včetně komerčních, ale je možno i říci, že nelze stále vynalézat nové literární postupy... (může pak jít totiž o točení k kruhu). Souhlasím s Vámi i v tom, že nálepka "postmoderní" toho mnoho o literárním díle neříká a od většiny z nich se "odchlipuje". Sám tento termín při psaní o nějaké konkrétní knížce zpravidla nepoužívám... (Proto ani nechci hodnotit, zda byl "postmodernistou" Václav Erben, autor velice pozoruhodný, byť nevyrovnaný...) Úplně bych s Vámi však nesouhlasil v tom, že kritika "(post)moderní postupy" u knih nevyžaduje. Vezměte si např. co píší kritici (u nás i v USA) o výborné - a velice tradicionalisticky napsané - knize Ethana Canina Ameriko Ameriko. (Netknutost moderním psaním prý brání autoru ve vstupu do "vyššího patra" literatury. Atd.) Vezměte si také, jaké současné české prózy jsou kritikou nejvíce oceňovány a získávají literární ceny. Šindelka, Tučková, Denemarková, Zmeškal aj. vždy nějak své vyprávění "ozvláštňují" (ne vždy přesvědčivě a poněkud "zvenku", řekl bych), aby dali najevo, že vědí, která v literatuře "bije". Pokud někdo naopak napíše prózu jako tradičně fabulovanou výpověď, bez (post)moderního opentlení a kudrlinek, neštěkne po něm ani kritický pes. Viz např. Václav Chytil se svou nesmírně silnou výpovědí Chodci v soumraku, kterou čeští kritici vesměs ani nezaregistrovali. Nebo že by někdo ocenil Aleše Dostála za jeho povídky Velikonoční jelen? To jsou přece jen "myslivecké povídky", tedy jakási kalendářová "podliteratura" - co na tom, že kniha říká o dnešní době možná víc, než někteří autoři, kteří musí být vždy "in"...
Vložil: Antonín Kudláč, 28.07.2013 22:46
Lorenzen, Rudolf: Všechno, jen ne hrdina
Dovolil bych si k předchozímu komentáři podotknout, že si nejsem zcela jist tím, že by v naší (a už vůbec ne v zahraniční) literatuře byl "realistický" způsob psaní nějak označován za za přežilý. Naopak, většina dnes kritikou oceňovaných a mnohdy i komerčně úspěšných děl vychází z tradic romanopisectví,... které má v podstatě předavantgardní kořeny. Konkrétně současná angloamerická literatura je takových knih stále plná. Jeden příklad za všechny: David Lodge. Ten si svá díla dokonce sám jako literární vědec přesně takto "zaškatulkoval". A s pojmem "postmoderna" bych byl opatrný, co platilo u nás řekněme v 90. letech, už dávno neplatí. On je to vůbec pojem značně gumový a nejednoznačný. Třeba Vámi zmiňovaný Václav Erben byl z mého pohledu jedním z prvních českých postmodernistů... Jinak ale zcela s Vámi souhlasím v tom, že literatura je "rozšiřováním možností" vyprávění, nikoli nahrazování "přežilého" něčím "pokrokovějším". Je ovšem paradoxem, že takový názor je typicky postmoderní.
Vložil: Oto Horák, 28.07.2013 14:11
Lorenzen, Rudolf: Všechno, jen ne hrdina
Pozor: Výhodná koupě za pouhých 39 Kč v některých (lepších) pražských knihkupectvích. Román Rudolfa Lorenzena Všechno, jen ne hrdina je zvláštním úkazem v německé literatuře druhé poloviny 20. století. Na jedné straně je oceňován jako jedna z nejsilnějších výpovědí o nových německých dějinách i jako... přesvědčivý portrét typického antihrdiny, na straně druhé je mu vytýkána realistická popisnost, netknutost literárním modernismem. V tomto smyslu je dáván do kontrastu se známým Grassovým Plechovým bubínkem či prózami Arno Schmidta (nedávno zpřístupněnými i v českém překladu). Myslím si, že zde je na místě odmítnout jeden častý omyl. Spočívá v přesvědčení, že realistický či (vzhledem k nepřesnosti tohoto termínu) spíše tradicionalistický přístup k prozaické látce je překonaný, dnes nepoužitelný. Tento postoj vychází z názoru, že dějiny literatury (podobně jako např. dějiny malířství) jsou dějinami vývoje techniky a způsobu zobrazování, takže se nelze vracet zpět a tvořit “postaru”. Implicitně se tím vlastně říká, že např. Tolstého Vojna a mír je geniální dílo vzhledem k času, v němž vznikla – kdyby byla napsána o sto let později, byla by (možná úctyhodným) anachronismem. Maximálně lze v tomto pojetí připustit, že nějaké literární dílo je sice kvalitní, ale mohlo být ještě lepší, kdyby “nezaostávalo” za vývojem. Takto např. hodnotí nositel Nobelovy ceny J. M. Coetzee romány Josepha Rotha: jsou prý skvělé, ale škoda, že spisovatel málo četl a neznal moderní proudy v literatuře... (Což není mimochodem ani úplně pravda: Roth leccos četl a např. Joyce, Lawrence či Gida zavrhoval zcela vědomě – podobně jako film, sport a jiné “moderní” vynálezy.) Myslím si, že tento striktně vývojový přístup není správný. Prózu chápu jako vyprávění příběhů. Má mnoho kořenů jako je Bible, epos o Gilgamešovi, Ílias a další mýty, a jen postupně se ustalovala a jako žánr pevně odlišila od poezie či dramatu. V literatuře začala próza dominovat vlastně až na přelomu 18. a 19. století, kdy vznikl román jako realistické zrcadlo života společnosti. Milovníci ideje “pokroku” později stanovili nejrůznější – vesměs umělé a poněkud neurčitě definované – vývojové literární kategorie, “etapy”, jako je romantismus, realismus, naturalismus, symbolismus, literární avantgardy typu surrealismu atd., modernismus (s “proudem vědomí”), magický realismus, postmodernismus, přičemž je prý vždy staré nahražováno novým, “pokročilejším”, “jedině odpovídajícím duchu současné doby”. Druhý přístup – jehož jsem zastáncem já – chápe literaturu jako rozšiřování možností. Neznamená apriorní odmítání nových směrů, ale nezná relevantní důvod, proč by se nemohlo nadále psát tradičním způsobem (např. s vševědoucím vypravěčem, psychologickou motivací a přehlednou, lineární časovou strukturou). Je třeba si totiž i uvědomit, že smysluplné změny (tedy nikoli “změny pro změny”) nelze ani v literatuře nacházet a aplikovat donekonečna, nebo jde o posuny nutně a stále více parciální. Svět se ovšem mění a próza by měla tuto skutečnost reflektovat. Zda tak činí “realistickými” prostředky či spíše nepřímo, vytvořením vlastního, autonomního “světa slov”, metafikce, je věc druhá. Rozhodně volba toho či onoho přístupu nijak nesvědčí o kvalitě díla, oba (či spíše všechny) mohou být neinvenční, pasivně napodobující, eklektické, zacílené jen na komerční úspěch. Román Rudolfa Lorenzena Všechno, jen ne hrdina je dokladem, že “realistický” popis může být nadále (román ovšem v originále vyšel už před půlstoletím, roku 1959) účinný a svrchovaně užitečný. Za dodržení některých nezbytných podmínek: přesného strukturování textu, lexikálního a syntaktického bohatství, psychologické pronikavosti a neotřelosti, věrohodnosti (ve smyslu nikoli “otrocké” napodobivosti konkrétních předobrazů, nýbrž formulace typu “toto a asi takto se stává”). Lorenzenův román líčí život “průměrného Němce” (smíme-li to tak nazvat) od třicátých let, přes válku až do konce let padesátých. Hlavní postava Robert Mohwinkel v ničem zvlášť nevyniká, není okázale loajální vůči režimu (v daném případě zejména nacistickému), ale ani mu nijak neodporuje, není úspěšný ve škole ani průbojný v zaměstnání, těžko se seznamuje s dívkami (pozdní milostná zkušenost s Ilsou vede k dlouhodobé “pohodlné” závislosti na ni) i s opravdovými přáteli, ve válce (slouží jako radista) však osvědčuje sebezáchovnou chytrost, která mu umožní přežít boje i zajetí v Sovětském svazu. (Válečné pasáže jsou nesmírně přesvědčivé a jsou stylizovány poněkud groteskněji než “mírové”, takže při jejich čtení musíme chvílemi myslet na Švejka či Hlavu XII. Kvůli drsným pasážím z – de facto likvidačního – sovětského zajetí bylo mimochodem nemyslitelné, aby román vyšel za minulého režimu...) V poválečném německém “hospodářském zázraku” je nejprve Robert Mohwinkel stíhán profesními neúspěchy (jak v Německu, tak ve Francii, kam se později přesune), přičemž svou – relativní – chudobu snáší docela odevzdaně. Nakonec však využije příležitosti a stane se úspěšným podnikatelem (loďařem). K penězům se přitom dostane podvody, okrádáním zaměstnavatele (s pomocí dalších společníků zašantročuje v přístavišti část lodního nákladu a ten pak rozprodává). Lorenzenův román se tak řadí k těm dílům, kteří říkají, že “vzmoci” k samostatnému, zajištěnému postavení se člověk může jen nepoctivým způsobem. (Vzpomeňme zde namátkou jiná vynikající díla s tímto tématem a poselstvím, např. Fregatu Johannu Marii Arthura van Schendela či Trapný konec rytíře Bartoloměje Václava Erbena.) Antihrdinu Roberta opouštíme v románu v okamžiku, kdy je úspěšným podnikatelem (ale nikoli štvancem, honícím se stále více za penězi), čemuž logicky odpovídá i nový vztah s mladou ženou, kterou si vybral jako sekretářku... Román Všechno, jen ne hrdina zpochybňuje čítankové příběhy o čestných hrdinech, kteří právě proto v životě uspěli – či naopak (jako antiteze) neuspěli. Robert Mohwinkel má určité morální základy, ale nikoli tak pevné a neměnné, aby jej to omezovalo v pragmatickém jednání (k ženám, rodičům atd.). A především se hrdina prakticky přesvědčí, že poctivost, puntičkářství a věrnost zaměstnavateli nebývá zpravidla oceněna. A zařídí se podle toho. Lorenzenův román Všechno, jen ne hrdina je důkazem, že tradiční vyprávění – pokud je dobře, obratně technicky provedené a pravdivé (ve vyšším slova smyslu) – nemůže nikdy zastarat. Neškodilo by, aby si to uvědomili i někteří současní čeští spisovatelé, píšící "postmoderně" nikoli proto, že je jim to zcela vlastní, ale spíše, že "se to tak dělá, chce"...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 3802x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce