Platonov, Andrej: Stavební jáma

Platonov, Andrej
Stavební jáma

studie beletrie zahraniční

...jazyk prózy Andreje Platonova, o němž je možné stejně úspěšně říci, že přivádí ruský jazyk do významové slepé uličky nebo, což je přesnější, odhaluje filosofii vedoucí do slepé uličky v samotném jazyce. Pokud je toto tvrzení alespoň z poloviny pravdivé, stačí to, aby bylo možné Platonova označit za mimořádného spisovatele naší doby...

Stavební jáma
Josif Brodskij
: Doslov ke Stavební jámě Andreje Platonova

Představa Ráje je logickým koncem lidského myšlení v tom smyslu, že dále se myslet nedá, neboť za Rájem už nic není, nic se tam neděje. A proto je možné říci, že Ráj je slepá ulička, poslední vize prostoru, konec věci, vrcholek hory, vrchol, z něhož není kam vykročit, pouze do Času, pročež se také zavádí pojem věčného života. Totéž se vztahuje i k Peklu.

Bytí ve slepé uličce není ničím ohraničené, a pokud je možné si představit, že dokonce tam určuje vědomí a plodí svou vlastní psychologii, projevuje se tato psychologie především v jazyce. A vůbec je třeba podotknout, že první obětí rozhovorů o Utopii – zamýšlené nebo již uskutečněné – se stává gramatika, neboť jazyk nestačí myšlence, dusí se v podmiňovacím způsobu a začíná tíhnout k mimočasovým kategoriím a konstrukcím; v důsledku toho pod nohama mizí půda dokonce obyčejným substantivům a kolem nich vzniká aureola podmínečnosti.

Takovým je podle mě jazyk prózy Andreje Platonova, o němž je možné stejně úspěšně říci, že přivádí ruský jazyk do významové slepé uličky nebo, což je přesnější, odhaluje filosofii vedoucí do slepé uličky v samotném jazyce. Pokud je toto tvrzení alespoň z poloviny pravdivé, stačí to, aby bylo možné Platonova označit za mimořádného spisovatele naší doby, neboť přítomnost absurdity v gramatice svědčí nikoli o osobní tragédii, ale o lidském druhu obecně.

Dnes není obvyklé posuzovat spisovatele vně sociálního kontextu, a Platonov by byl nejvhodnějším objektem pro podobnou analýzu, pokud by to, co provádí s jazykem, dalece nepřekračovalo meze utopie (budování socialismu v Rusku), jejímž svědkem a letopiscem je ve Stavební jámě. Stavební jáma je neobyčejně chmurným dílem, čtenář zavírá knihu v tom nejsklíčenějším stavu. Kdyby v tuto chvíli byla možná přímá přeměna psychické energie na fyzickou, první, co by se po zavření knihy mělo udělat, by bylo zrušit stávající uspořádání světa a ohlásit nový čas.

To ovšem vůbec neznamená, že Platonov byl nepřítelem dané utopie, režimu, kolektivizace apod. O Platonovovi je přirozeně možné v rámci sociálního kontextu se vší vážností říci, že psal jazykem dané utopie, jazykem své epochy; a žádná jiná forma bytí nedeterminuje vědomí tak jako jazyk. Avšak narozdíl od většiny svých současníků – Babela, Pilňaka, Oleši, Zamjatina, Bulgakova, Zoščenka, kteří se více či méně zabývali stylistickým gurmánstvím, tj. hráli s jazykem každý svou hru (což je konec konců forma escapismu) – Platonov sám sebe podřídil jazyku epochy, když v něm spatřil takové propasti, do nichž stačilo jednou pohlédnout a už nemohl klouzat po literárním povrchu, zabývat se dovedným splétáním syžetu, typografickými jemnostmi a stylistickými krajkami.

Pokud se chceme zabývat genealogií platonovského stylu, je pochopitelně nezbytné připomenout hagiografickou „květnatou mluvu“ Leskova s jeho tíhnutím ke skazu, Dostojevského s jeho zalykajícími se byrokratismy. Avšak v případě Platonova nejde o přejímání nebo tradice ruské literatury, ale o závislost spisovatele na nejsyntetičtější (přesněji na ne-analytické) podstatě ruského jazyka, které podmínila – mnohdy díky čistě fonetickým aluzím – vznik pojmů zbavených jakéhokoli reálného obsahu. I kdyby Platonov užíval třeba jen ty nejelementárnější prostředky, byl by jeho „message“ skutečným, později povím proč. Jeho hlavním prostředkem však byla inverze; psal absolutně převráceným jazykem; přesněji mezi pojmy jazyk a inverze Platonov postavil rovnítko – původní verze hrála stále služebnější roli. V tomto smyslu bych za jediného Platonovova jazykového souseda označil Nikolaje Zabolockého z období Sloupů.

Jestli je možné kvůli veršům kapitána Lebjadkina o švábovi považovat Dostojevského za prvního představitele absurdní literatury, Platonova bychom měli za scénu s medvědem kladivobijcem ve Stavební jámě uznat za prvního surrealistu. Říkám za prvního, nehledě na Kafku, neboť surrealismus není jen estetická kategorie spojená s našimi představami, zpravidla s individualistickým pohledem na svět, ale forma filosofického šílenství, produkt psychologie slepé uličky. Platonov nebyl individualista, ale jeho vědomí bylo přímo naopak určováno masovostí a absolutně neosobním charakterem dění. Proto je i jeho surrealismus neosobní, folklórní a do jisté míry blízký antické (mimochodem jakékoli) mytologii, kterou bychom měli označit za klasickou formu surrealismu. Výrazem filosofie absurdity nejsou u Platonova egocentrická individua, jimž Bůh a literární tradice zajišťují krizové vědomí, ale představitelé tradičně neživotné masy pročež se tato filosofie stává mnohem přesvědčivější a naprosto neúnosná svým dosahem. Narozdíl od Kafky, Joyce nebo dejme tomu Becketta, kteří vypráví o zcela přirozených tragédiích svých „alter ego“, Platonov vypráví o národu, který se stal v jisté míře obětí svého jazyka, přesněji o samotném jazyce, který se ukázal být s to zplodit fiktivní svět, do jehož gramatické závislosti upadl.

Domnívám se, že proto je Platonov nepřeložitelný a do jisté míry je to štěstí jazyka, do nějž být přeložen nemůže. A přece je třeba vítat jakýkoli pokus znovustvořit tento jazyk, který kompromituje čas, prostor, sám život i smrt – nikoli pro chápání „kultury“, ale proto, že jím konec konců hovoříme.

1973

Přeložila Alena Machoninová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4825x

Inzerce
Inzerce