Platonov, Andrej: Čevengur (část 1)

Platonov, Andrej
Čevengur (část 1)

studie beletrie zahraniční

S delším časovým odstupem se obrací k českému čtenáři se svou zašifrovanou zprávou o apokalypse ruské utopie Andrej Platonov, který je ve světových rusistických kruzích považován za klíčového autora revoluční prózy meziválečného údobí.

 

Cesta k Čevenguru
Andrej Platonov: Čevengur. Přeložila Anna Nováková. Doslov Miluše Zadražilová. Argo, Praha 1995, 447 stran

„Musíme milovat ten vesmír, jaký by mohl být, a ne ten, jaký je. Nemožnost je nevěstou lidstva, k ní letí naše duše...“
Andrej Platonov

S delším časovým odstupem se obrací k českému čtenáři se svou zašifrovanou zprávou o apokalypse ruské utopie Andrej Platonov, který je ve světových rusistických kruzích považován za klíčového autora revoluční prózy meziválečného údobí. Činí tak tentokrát svým nejvýznamnějším románem z konce 20. let – románem Čevengur. Buďme rádi, že se nesplnilo to, co prorokoval jeden ze zcela zapomenutých funkcionářů někdejšího Svazu sovětských spisovatelů v podzimních měsících roku 1967 – že Platonovova pozůstalost bude moci spatřit světlo světa nejdříve za čechovovských dvě stě, tři sta let... Přímo apokalyptickou zlověstnost proroctví posilovala skutečnost, že bylo vysloveno už v době Platonovovy začínající posmrtné slávy, byť zatím založené jen na menších a komornějších prózách, které nemohly dát plnou představu ani o autorovi, ani o důvodech, pro které byly korektury vysázeného Čevenguru tak pečlivě střeženy ve Státním literárním archívu.

Patří k zajímavým paradoxům porevolučního vývoje sovětské literatury, kdy se tolikrát bralo nadarmo slovo „proletářský“, že dobová kritika upřela tento přídomek právě osobitému mluvčímu nejnižších sociálních vrstev, které chtěly poprvé po svém tvořit dějiny, nemluvě už o tom, že budoucí autor Čevenguru na rozdíl od svých osočovatelů z těchto vrstev sám skutečně pocházel. Jeho cesta k novému „městu Slunce“ a výkopům pro křišťálové paláce komunismu kdesi mezi tambovskou a voroněžskou gubernií započala sice ve starobylé „formanské vsi“, ale ta byla v době Platonovova dětství a mládí už periferií velice kulturního „provinčního“ města Voroněže. Potomek ze železničářské dělnické dynastie byl zapsán do matriky pod svým rodným jménem Andrej Platonovič Klimentov. Stalo se tak na samém konci 19. století – 20. srpna (1. září) roku 1899. Pro pochopení Čevenguru je důležité připomenout, že konec století prožívali zejména ruští náboženští myslitelé (vzpomeňme alespoň na Solovjovovu Legendu o Antikristu) a ruská umělecká moderna s vypjatým apokalyptickým neklidem nejen pro nadcházející symbolicky chápanou změnu letopočtu, ale především jako předzvěst otřesů, jimiž měl být ukončen starý vývojový cyklus a otevřena nová kapitola dějin. Spory se vedly jen o to, jakých dějin – zda ekonomicko-politických nebo duchovních. O tom, že život musí být přetvořen, nepochyboval z významných osobností přelomu století snad nikdo.

Dospívající Andrej Klimentov, který bude popisovat příznačně ruské, „lidové“ projevy tohoto apokalyptického neklidu, samozřejmě ještě nenaslouchal tajemnému hukotu podzemních živlů. zneklidňujících sluch nervní, přecitlivělé generace A. Bloka, A. Bělého, Vjačeslava Ivanova. Jeho dětský a chlapecký zrak spíše registroval všednodenní detaily provinčního světa (lopucha na vyprahlých pláccích kolem cest), drásavé obrazy sociální bídy (po celý život ho budou pronásledovat zástupy na kost vyhládlých páriů, míjejících v letech hladomorů formanskou ves), těla poznamenaná vysilující fyzickou prací, mysli otupené bezútěšností holého existování, duše zlhostejnělé nejen ke světu, ale k sobě samým. Z tohoto poznání bude Platonov skládat své obrazy trpitelských otců, steskem zmáhaných bezprizorných synů, stařen i národů umírajících v naprosté apatii. Do této pro nás téměř nepředstavitelné roviny, kde se vytrácejí hranice mezi vědomým životem a trpným přežíváním, mezi žitím a trváním bez záblesku myšlenky, citu, vzpomínky, zájmu se hrouží Platonovova celoživotní zkušenost. Z tohoto nulového bodu odvine pozdější spisovatel své prózy o hladomorech a krásný mýtus o osudu východního pouštního národa Džanů. Podobnými postavami bude často zaplňovat bezútěšná prostranství svého imaginárního světa. Ze živých, do paměti uložených a pamětí hypertrofovaných detailů se bude utvářet také podoba platonovovského kosmu – sluncem vyžehlé a člověkem vyčerpané planety Země, znaveného, zestárlého vesmíru, zbídačeného, atomizovaného, nebratrského lidstva, obtíženého vinami spáchanými na otcích, vydaných všanc bídě a smrti. Obraz kosmu na prahu katastrofy a smrti, volající k člověku o vymanění z moci krutých přírodních zákonů, o omlazení a uzpůsobení k novému životu.

Ve čtrnácti letech nastoupil Andrej Klimentov jako pomocný dělník do železničního depa a vzplál mladistvou láskou k parním lokomotivám, umným mechanismům, strojům a technice vůbec. Neviděl v nich mrtvé instrumenty, ale téměř oduševnělé bytosti, v mnohém lepší a dokonalejší než jednotliví příslušníci dělného kolektivu, který je stvořil a vdechl jim život. Přímo hmatatelně cítil, jak stroj, kolektivní výtvor člověka, do sebe vbíral rozum, dovednost i duše svých stvořitelů, kteří vlastně ty mrtvé železné a ocelové konstrukce oživují, zduchovňují. Odtud vzejde osobitý civilizační mýtus mladého Andreje Platonova, vtělený do obrazů polidštěných strojů, které jako lidé znají únavu, trýzeň a úzkost. Někdy se zdá, že jeho stroje téměř beze zbytku pohlcují lidskou energii, zájem i soucit do té míry, že člověku vlastně nic nezbývá pro jiné lidské bytosti ani pro sebe sama. V tom zvláštním vztahu člověka a stroje, s nímž se můžeme výjimečně setkat i ve skutečně proletářské ruské poezii prvních porevolučních let, se u Platonova pomalu rozplývají další hranice – mezi „živým“ a „neživým“. Všechno bez rozdílu tu ožívá, vyčerpává svou životní energii, opotřebovává se a umírá. Jako by v konkrétních předmětech i lidech odumírala sama látka života, to, co Platonov bude nazývat „oduševnělou matérií“, neboť jako příští neprostupnou hranici zruší nejen rozdíl mezi přírodními formami organickými a neorganickými, ale také mezi jevy fyzickými a duševními, psychickými. A tyto zrušené hranice předurčí zvláštní reakce platonovovských postav i zvláštní způsob vyjadřování autora, který svou koncepci nedeklaruje explicitně, ale rozpouští ji do slovní tkáně tak nezvyklého textu, že jej máme sklon navzdory jeho nejhlubším intencím chápat spíše metaforicky.

Druhou stránkou tohoto vnímání kosmu byla Platonovova raná fantastická víra v nemožnosti revoluce jako počátku lidského proměňování zestárlého kosmu a jako spásy pro ty sociální vrstvy, které byly do té doby jen anonymním materiálem historie. Mladý voroněžský entuziasta v provinčním tisku promlouvá halasnou rétorikou revolučních let o potřebě „generální opravy kosmu“ a mluvou střízlivější o otřesných případech už porevolučních hladomorů. Ve městě, kde žili stoupenci učení samorostlého ruského myslitele Nikolaje Fjodorova, nevypadaly podobné úvahy tak podivně a bizarně, jak nám mohou připadat dnes. Zejména, když A. Platonov nebyl rozhodně sám, kdo ruskou revoluci chápal spíše jako jev přírodní, živelný, by přímo kosmický. Není proto divu, že také on byl uchvácen fjodorovským grandiózním projektem „společného díla lidstva“, které by mělo vynaložit veškerý svůj technický talent, vědecké potence i fyzické síly na záchranu kosmu a na vzkříšení mrtvých otců. Také Platonov bude mluvit o „vzkříšení otců“ jako synovské povinnosti, a bude se ve Fjodorovových stopách představovat akt vzkříšení zcela naturalisticky – jako posbírání rozptýlených lidských atomů , jimž bude navrácena původní živá fyzická podoba. N. Fjodorov tento úkol chápal jako dovršení díla spásy, jako realizaci Kristovy výzvy, jako lidské vítězství nad smrtí. Protože Platonovovi půjde zejména o dodatečnou spravedlnost vůči mrtvým, o „poopravení“ nepříznivých přírodních zákonů, sehraje v jeho vizi budoucnosti rozhodující roli revoluce jako počátek nápravy křivd a boje se smrtí. Bude s chvěním a obavami sledovat její kroky, zvláště ty, jimiž se vepsala do života míst a sociálních vrstev, na nichž mu záleželo. jeho první „uhlířská“ víra a iluze o všemohoucnosti revolučních aktů však brzy dostaly značné trhliny. na rozdíl od svého předchůdce znal totiž skutečný život a viděl stále se prohlubující propast mezi realitou a utopickými sny.

V době prvních deziluzí, s nimiž proniká do jeho publicistických a uměleckých textů obtížně uchopitelná, ale zřetelná ironie, měl už Andrej Klimentov za sebou vydání první a jediné básnické sbírky Modravá hlubina (Golubaja glubina, 1922). Na jejím titulním listě se už objevil jeho zatím žurnalistický pseudonym Andrej Platonov, který lze chápat i jako nový křest, nové potvrzení „synovství“ k otci pokřtěnému jménem Platon. Verše až jeseninovské průzračnosti tu sousedily s příznačnými motivy básníků z proletářské skupiny Kovárna, rozpřádající industriální proletářské vize. Platonov se však nechce narozdíl od většiny porevolučních debutantů spokojit slovy. Hodlá uskutečnění svých snů přiblížit činy. Ze všech studijních oborů, které mu mohlo nabídnout voroněžské školství, si proto vybírá obory elektrifikace a meliorace, v nichž spatřoval poslední záchranu zemědělské krajiny. Z jeho raných vědecko-fantastických próz Potomci slunce (Potomki solnca, 1922), Vzdušná trasa (Efirny trakt, psáno 1926-1927, vydáno posmrtně 1967) a Měsíční bomba (Lunnaja bomba, 1926), kde rozpřádal tyto své sny, zněly ozvuky industriálních utopií jiného osobitého ruského publicisty, spisovatele, psychologa a filozofického empiriokritika Alexandra Bogdanova, jednoho z terčů zuřivých Leninových polemik. Celé pasáže Platonovových textů jako by opakovaly motivy, situace i charaktery z Bogdanovovy mnohokrát vydávané Rudé hvězdy a Inženýra Menniho. Známý sociální utopista předrevoluční doby v nich do utopického traktátu vtělil svou vizi vyspělé industriální civilizace a nového, dokonale zorganizovaného lidstva, schopného společným úsilím (tedy nově formulovaným, od teologických zřetelů oproštěným fjodorovským „společným dílem“) proměnit mrtvou planetu Mars v prostor realizované utopie. Tuto globální bogdanovovskou vizi však v Platonovových prózách rozrušovaly silné disonanční tóny, které, mimochodem řečeno, překvapivě zazněly i v utopické povídce N. Fjodorova Rok 2041. Tato povídka o jiné alternativě civilizačního vývoje, který navzdory kolosálnímu technickému pokroku končí vznikem odlidštěného světa očíslovaných lidí zbavených paměti, fantazie, rodinných a citových pout i duchovního obsahu, předjímala mnoha konkrétními detaily zracionalizovaný svět lidských čísel v Zamjatinově antiutopii My.

jako inženýr pracoval Andrej Platonov v hladových provinčních oblastech na stavbě malých vodních elektráren (o hladomoru bude záhy vyprávět v povídce Kolébka elektřiny). Zoufale se upínal k technice, třeba jen proto, že poskytovala naději v situacích zcela beznadějných. A nemohl nevidět, jak málo významu přikládaly snesitelným životním poměrům lidu, jímž se neustále zaklínaly, nové, stále byrokratičtější mocenské struktury. V roce halasně oslavovaného desátého výročí revoluce, jemuž věnoval moskevský básní a avantgardista Majakovskij oslavnou poému o nové epoše dějin s výmluvným názvem Správná věc, psal inženýr Platonov ze zapadlé tambovské vsi své budoucí ženě: „Život je tu těžší, než si lze vůbec představit. Při svých poutích po zapomenutých místech jsem viděl tolik smutných věcí, až jsem přestal věřit, že někde existuje Moskva, umění a próza. Přitom se mi ovšem zdá, že skutečné umění, skutečná myšlenka se mohou zrodit jen v takových zapadlých koutech. jenomže život je tu tak žalostný, že se člověk stydí za sebemenší kousek štěstí...“

Cesta k Čevenguru začínala právě tady – v těch zapadlých koutech, kde přemýšlivý, filozofující technik začal měřit hloubku propasti mezi svými někdejšími utopickými sny a bídou reality, zastíranou novým jazykem bombastických frází a diktátorských dekretů, jemuž tak pozorně naslouchal. S oblibou jím pak nejen kořenil své texty, ale používal jej i jako lakmusového papírku pro změření hloubky stále bezednější propasti. Svá první zjištění o porevolučních anomáliích ruského dějinného vývoje sděloval však oklikou. Zcela mimořádný význam pro pochopení Čevenguru jako příběhu ruských dějin, ruské revoluce a ruské mentality měla novela Jepifaňské splavy (Jepifaňskije šljuzy, 1927), historický exkurz do zlomového údobí vády Petra I. zvaného Veliký. byla zároveň i významným příspěvkem k dějinám „petrovského mýtu“ ruské literatury, který ji provázel už po dvě století. Jepifaňské splavy mířily k ohnisku letitých sporů o smysl petrovských reforem, ale činily tak z geograficky okrajové výspy, z provinční osady Jepifaň, kudy měl vést strategicky, vojensky i obchodně významný průplav spojující severní gubernie s jižními moři. Odvážný inženýrský projekt, doložený v historických dokumentech, vzal jaksi přirozeně za své v nedozírnosti vyprahlých ruských stepí. pod náporem nezvládnutelných, nevyzpytatelných přírodních živlů i ve smrtelné apatii nahnaných zástupů bezprávných kopáčů. Vyschlé koryto vyzývavého díla, stavěného z potu a krve obětovaných robotérů, zůstalo v krajině jako otevřená rána. V ubíjející jednotvárnosti ruských dálav i trpné lhostejnosti obyvatel Petrovy říše pozvolna vyhasl i život jednoho z jeho stavitelů, anglického inženýra Perryho, občana daleké, svobodné, technicky pokročilé země, jemuž se nakonec smrt z rukou sadistického vraha stala téměř úlevou a vysvobozením. (Historie mívá někdy tendenci se opakovat ve zvláště obludných rozměrech: zanedlouho poté, co Platonov vydal svou novelu o ambiciózním úmyslu despotického cara proměnit podobu světa, bude „slavnostně otevřen“ stejně zbytečný, nikdy nevyužitý Bělomořský kanál, vystlaný kostmi pracovních armád ze stalinských gulagů.)

Andrej Platonov věděl jako všechny ženské v Jepifani, že dekretem se nedá vydupat ze země nic rozumného. V „dekretech“, „instrukcích“, „usneseních“ viděl nepřípustné zásahy do samotoku života, živelnosti samopohybu. Jeho vize revoluce brala za své, umírala nejen na bacily smrti, které v ní byly od prvopočátku obsaženy, ale také ve svěracích kazajkách dekretů. S motivy sešněrované revoluce vstupovala do Platonovových próz jeho verze byrokratického thermidoru. V platonovovském kosmologickém myšlení šlo o bezmezné násilí nad životem, o neodpustitelnou zpupnost dekretujícího rozumu, o smrtící útok proti životu. V jeho textech na sebe vezme podobu fjodorovovského kontrastu lidí „učených“ a „neučených“ – podobu sporu abstraktního „rozumu“ a „rukou“ (tedy intuice „umu“ , citového poznání, „přemýšlení srdcem“). Především v něm se vyhrotí Platonovovy neshody s oficiální (nadekretovanou, mrtvou) doktrínou, na kterou začali od svých prvních pochyb narážet jeho podivní, bláhoví, prostodušně mudrující, „neučení“ Makarovové. tento spor byl obnažen v groteskně ironické povídce Kterak Makar zapochyboval (Usomnivšijsjy Makar, 1929) v hrdinově snu, velice připomínajícím základní situaci z Puškinova Měděného jezdce, srážkou „malého člověka“ s bronzovou jezdeckou sochou Petra Velikého. Makar z rodu bláznů božích uviděl sám sebe, bezmocného, vystrašeného, zmateného, u úpatí monumentu „vědeckého člověka“ s petrovsky napřaženou rukou a ledovým pohledem upřeným do dálky. Jenomže stačilo dotknout se monumentu – a gigant se skácel. Cestu k zářivým an rozumným zítřkům ukazoval podvrh, papundekl, mrtvý idol.

Dopad stále bdělejší literární kritiky na svém osudu pocítil Platonov už ve druhé polovině dvacátých let, kdy se rozhodl věnovat literatuře a přestěhoval se z Voroněže do Moskvy. Dostal suterénní byt na Tverském bulváru, přímo v areálu tehdejšího Literárního institutu (jak by se byla mohla nezrodit legenda o tom, že klasik porevoluční literatury byl ve spisovatelské škole domovníkem). V ústředních literárních žurnálech se začalo stále častěji psát o „chorobné fantazii“ autora a potměšilosti jeho slaboduchých prosťáčků, o nepřípustných výpadech proti nedotknutelným institucím a idejím, o sklouzávání na periferii literatury, historie a života. Do běhu se dostalo slovo „jurodivý“. Běžný ruský výraz pro „blázny boží“ vyznačoval nesouladnost platonovovského myšlení s tím, co bylo oficiálně předpokládáno jako rozumné, potřebné, správné, krásné atd. Tedy – nesouhlas s oficiální doktrínou. A protože nesouhlasit s rozumným, potřebným, správným a krásným, s čím (alespoň navenek) souhlasila stále větší část sovětské společnosti, je samozřejmě nerozumné, nesprávné, nehezké, ba dokonce bláhové, vlastně přímo šílené, bylo označení Platonova za jurodivého sovětské literatury zcela logické. Každá doba má prostě tendenci označit jinak myslícího a jinak cítícího jednotlivce za anomálii, za oběť duševní choroby, za produkt pomatené mysli. Formující se totalitní stalinský stát, následník nejhorších tradic zbyrokratizované carské monarchie, se přirozeně pokládal za nejrozumnější (a nejkrásnější) výtvor lidského rozumu, a ideologové „nejrozumnějšího ze všech světů“ nemohli považovat za normálního Platonova, který pokládal ledacos kolem sebe za nerozumné, ba přímo absurdní. Zdá se, že Andrej Platonov přijal tento cejch hrdě a nasadil si jej jako „ochrannou“ narativní masku v navenek prostoduché „kronice vesnických chuďasů“ s ironickým názvem Co nám jde k duhu (Vprok, 1931), kde si vypravěč v masce chudého duchem dokonce dovolil krutě zparodovat pasáže Stalinovy stati Závrať z úspěchu. Nejvýše postavený čtenář potměšilé kroniky putování kolektivizovanou vesnicí se nedal maskou oklamat a připsal k autorovu jménu v inkriminovaném čísle žurnálu Krasnaja Nov, kde próza vyšla, jedno jediné zvučné slovo svoloč („parchant“).

Literární osud A. Platonova byl zpečetěn. Události dostaly rychlý spád. Hlavní redaktor provinilého časopisu A. Fadějev se veřejně pokál a pro jistotu označil doposud jen „jurodivého“ autora za prohnaného „kulackého agenta“. Jak přízemní však byla ta tolikrát použitá nebezpečná nálepka proti opravdu tištěné tirádě levičáckého kritika L. Averbacha z doby, kdy ještě netušil, že také jeho čeká kulka do týla: „Platonovové k nám přicházejí jako obhájci posvátné lidskosti, kazatelé sentimentálního soucitu s trpícími, poníženými a uraženými, jako bojovníci za Člověka proti ideji. Přicházejí k nám s propagandou humanismu, jako by na světě nebylo nic lidštějšího než třídní nenávist proletariátu.“ A to Platonov byl synem proletáře a chceme-li, také „proletářským“ spisovatelem, kdežto L. Averbach synovcem jednoho z kremelských mocipánů. Jenomže o to teď nešlo. Šlo o to, že nepohodlný autor musel být vyobcován z literatury – proto byl vysázený Čevengur stažen v korekturách, proto už další díla – Stavební jáma, Džan, Šťastná Moskva, drama Čtrnáct rudých chalup, protifašistická novela Hnojný vítr aj. – za umělcova života nevyjdou. A i několik statí v posledním slušnějším žurnále 30. let, v časopise Litěraturnyj kritik, bude podepsáno krycími jmény (nejzásadnější z jeho esejů vyjdou pod výmluvným pseudonymem F. Čelověkov – F. „syn člověka“).

Brzy však půjde ještě o něco zcela jiného. O Platonovova jediného, ještě neplnoletého syna, který byl ve třicátých letech zatčen za údajný „kriminální delikt“ a odsouzen k nuceným pracím. Ani to však nebylo nic mimořádného a Platonov nebyl jediný, kdo dostal tímto způsobem poslední varování – vzpomeňme výkřik Andreje Bělého, když mu NKVD odvádělo ženu: „Proč ji, a ne mne!“, na Annu Achmatovovou a osud jejího syna Lva Gumiljova, na Viktora Šklovského, jehož bratr „budoval“ právě zmíněný Bělomořský kanál. Platonov také nebyl sám, kdo se pokoušel úlitbou zmírnit osud blízkého člověka. Nechtějme však z těchto faktů vyvozovat nic jiného než jednoduchý závěr o bezcharakternosti a surovosti moci a zoufalství bezmocných. Zoufalý Platonov se obracel na kdekoho, mimo jiné na svého „rodáka“ M. Šolochova. A Šolochov pomohl, jenomže mladého Platonova pustili domů s těžkou tuberkulózou zemřít (za války také zemřel).

 

© Miluše Zadražilová
text vyšel jako doslov ke knize Andrej PlatonovČevengur (Přeložila Anna Nováková. Doslov Miluše Zadražilová. Argo, Praha 1995)
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a nakladatelství Argo

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3872x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce