Čevengur
Platonov, Andrej: Čevengur

Čevengur

Román o budování komunistické osady daleko od centra, kdesi v rozlehlých ruských stepích bývá nejčastěji spojován s pojmy utopie, anitiutopie či apokalypsa. Po jeho stranách stejně jako po nedozírných prostranstvích Ruska vyhlížejícího nadcházející revoluci bloudí doslova cervantesovské typy hledající štěstí, očekávající příchod pozemského ráje.

Román Čevengur, napsaný na konci dvacátých let minulého století ruským spisovatelem Andrejem Platonovem (1899-1951), se ještě před několika málo lety povaloval v Levných knihách vedle nejrůznějšího laciného čtiva. Ačkoli se takový osud knihy může zdát poněkud nepatřičný, je v něm přece jen jakýsi smysl. Možná by totiž skutečně nebylo od věci prodávat Platonovův román v jednom balení s romány z červené knihovny či detektivkami – nikoli kvůli většímu odbytu knihy, ale protože sentimentálnější povahy (a nejen ty) by měly její četbu prokládat něčím méně sžíravým. Zákazník, který se rozhodl sáhnout po Čevenguru, tak nemusel obíhat prodejny „oddechové“ literatury – stačilo natáhnout ruku k vedlejší hromádce.

Román o budování komunistické osady daleko od centra, kdesi v rozlehlých ruských stepích bývá nejčastěji spojován s pojmy utopie, anitiutopie či apokalypsa. Po jeho stranách stejně jako po nedozírných prostranstvích Ruska vyhlížejícího nadcházející revoluci bloudí doslova cervantesovské typy hledající štěstí, očekávající příchod pozemského ráje. Plíživě se blížící radikální změnu s rozechvěním očekávají nejen hrdinové, ale i veškeré rostliny a věci přítomné danému času. Ty jsou v Platonovových prózách mnohdy živější než samotní lidé, neboť jejich existence narozdíl od té lidské, jež často připomíná marný boj s větrnými mlýny, má svůj jednoznačný smysl a účel. Postavy románu, jež svou funkci teprve hledají, se po dlouhé cestě znovu vracejí na počátek, zpět do teplých útrob země, lůna matčina.

Celým románem prochází jakási bezvýchodnost, již hrdinové narušují doteky s bezbrannou přírodou, doteky s neméně zranitelnými těly soudruhů, tj. skutečně druhů, kteří putují bok po boku s nimi za zdánlivě blízkým rájem. Na první pohled beznadějné bloumání nepřátelským prostorem je tak až paradoxně poklidné a smířlivé, neboť v něm vždy existuje cesta zpět do tepla čísi náruče, jíž může být i zdánlivě chladná hladina jezera.

V dnešní době, kdy musí člověk chtě nechtě navazovat vřelé vztahy se všudypřítomnou technikou, stojí Platonovův román alespoň za letmé připomenutí.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Anna Nováková, Argo, Praha, 1995, 447 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse