Malamud, Bernard: Nový život

Malamud, Bernard
Nový život

ukázka beletrie zahraniční

Vpodvečer poslední srpnové neděle roku 1950 vystoupil někdejší alkoholik S. Levin po dlouhé a úmorné cestě vlakem přes celý kontinent v kaskádském Marathonu. Vousatý, utahaný a osamělý Levin položil brašnu a kufr na zem a rozhlížel se, jestli ho v té cizině někdo nevítá...

Nový život
Bernard Malamud
: Nový život. Přeložili Lenka Fárová a Jiří Hrubý, doslov napsal Petr Matoušek. Mladá fronta, Praha 2005 (fakticky vyšlo 2006), 360 stran, doporučená cena 299 Kč

Vpodvečer poslední srpnové neděle roku 1950 vystoupil někdejší alkoholik S. Levin po dlouhé a úmorné cestě vlakem přes celý kontinent v kaskádském Marathonu. Vousatý, utahaný a osamělý Levin položil brašnu a kufr na zem a rozhlížel se, jestli ho v té cizině někdo nevítá. Malé nádraží – takových cestou viděl desítky – se po nastalém ruchu prakticky vyprázdnilo. Levin se rozhlížel na všechny strany a pak si zklamaně řekl, že si zavolá taxíka, ale vtom na nádraží dorazil sportovně oblečený pár. Zírali na Levina – muž v podstatě vyděšeně, žena vypadala klidněji – a ten zíral na ně. Popadl zavazadla a vydal se k nim, ale oni k němu hbitě přiskočili. Muži bylo tak pětačtyřicet – byl vysoký, rázný, měl pořádnou zrzavou kštici a mířil k němu s napřaženou pravicí.
„Mrzí mě, že jsme to nestihli. Jsem doktor Gilley.“
„S. Levin,“ řekl Levin a sundal si černý plstěný klobouk. Ve vousech mu zablýskly zuby. „Z Východu.“
„Výborně.“ Gilley celý zářil a působil velmi srdečně. Ukázal na vysokou ženu v bílých plátěných šatech, která měla nápadně plochou hruď. „To je moje žena.“
„Těší mě...,“ špitl Levin.
„Pauline Gilleyová.“ Připomínala mu lilii na hodně dlouhém stonku.
„Pomůžu vám s věcmi,“ nabídl se Gilley.
„To ne, díky. Já...“
„Žádný problém.“
Popadl obě zavazadla a odnášel je do auta zaparkovaného před nádražím; jeho žena a Levin mu málem nestačili. Otevřel kufr – ležely v něm dva golfové vaky, jeden se zánovními holemi – a uložil do něj Levinova zavazadla.
Levin otevřel zadní dveře, ale Pauline prohlásila, že se dopředu pohodlně vejdou všichni tři, a sedla si doprostřed. Plaše zaujal místo vedle ní.
„Zdrželi jsme se na golfu,“ vysvětlila jejich nedochvilnost.
„Hrajete?“ zeptal se Gilley.
„Co mám hrát?“
„Golf.“
„Kdepak.“
Chvíli bylo úplné ticho.
„Snad se to jednou naučím,“ zasmál se Levin křečovitě.
„Výborně,“ poznamenal Gilley.
Levin se pohodlně usadil a užíval si jízdu. Na silnici skoro nebyl provoz; jeli širokým údolím posetým farmami, v dálce se tyčily zalesněné hory, na nekonečné obloze se do výšky kupily načechrané zlatavé mraky. Hájky na straně silnice směrem k řece byly převážně listnaté, zelené lesy šplhající po kopcích na jihu tvořily jedle s dlouhým špičatým jehličím.
Proboha, jsem na Západě! blesklo mu hlavou. Představil si, jak kdysi do tohoto údolí v krytých vozech dorazili úplně první osadníci. Přišlo mu to dojemné. Levin sice nikdy v přírodě moc nepobyl, ale vždycky ji měl rád a teď se mu zase připomněla správnost rozhodnutí, v jehož důsledku dal New Yorku vale. Spokojeně se zavrtěl, protože ho napadlo, že má vlastně ohromné štěstí.
„To nalevo je Kaskádové pohoří,“ vykládala Pauline Gilleyová. „A napravo Pobřežní hory. Jsou to hory relativně mladé, tedy geologicky. Pacifik je za nimi, ještě asi tak osmdesát kilometrů.“
„Pacifik?“
„No ovšem.“
„Senzace.“
Manželé Gilleyovi se zasmáli. „Mohli bychom si k oceánu zajet, než začne zápisový týden,“ navrhl doktor Gilley.
A pokračoval přátelským tónem: „Seymour se zkracuje na Sey, nebo ne?“
Levin přikývl.
„Tak já jsem Gerald a Pauline už ti křestní jméno řekla. Tady si všichni tykáme. Jestli tě na Západě něco trkne, tak určitě náš hodně demokratickej duch.“
„To jsem rád.“
„A každý člověk nás tady zajímá,“ pokračovala Pauline. „Na malém městě to vlastně ani jinak nejde. Nemáte v náprsní tašce fotky nějakých příbuzných? Nebo přítelkyně?“ dodala se smíchem.
Levin zrudl. „Fotky nemám, přítelkyni taky ne.“
A po chvíli dodal: „Nemám dokonce ani náprsní tašku.“
Zasmáli se. Pauline rozpustile, Gilley se spíš jen tak uchechtl.
„Koukněte támhle!“ ukázala na východní hory.
V dálce se nad černomodrým pásem kopců vznášela mohutná hora se sněhovou čepicí, vysoko nad mraky zrůžovělými od zapadajícího slunce.
„Zvláštní,“ zamumlal Levin.
„Hora náčelníka Josefa,“ vysvětlovala Pauline. „Věděla jsem, že se vám bude líbit.“
„Úžasný pohled. Ani...“
Ještě se z toho zážitku úplně nevzpamatoval, když mu oznámila: „A už jsme skoro ve městě. Máme to vzít přes univerzitu?“
„Necháme to na zejtra,“ ozval se Gilley a ukázal pod zapadající slunce. „Přijíždíme do Easchesteru. Škola stojí támhle na jihozápadě. Ta vysoká budova nad těmi stromy je Chemie. Támhleto je nová Hnojárna. Humanita, kam vystrčili nás, vidět není, ale je to tímhle směrem. My bydlíme tak kilák a půl od areálu školy, jede se tam tudy. Jestli se ti u paní Beatyový zalíbí, můžeš v naší čtvrti bydlet taky. Budeš to mít blízko do práce, tak tři bloky.“
Levin zamručel něco v tom smyslu, jak je vděčný.
Projížděli středem města, ale než si Levin stačil udělat jakýs takýs obrázek, už zase byli na předměstí: pěkné ulice, stromořadí a zajímavé dřevěné domy. Levinovi se moc líbily letité stromy a spousta zeleného listí. Po pár minutách zastavili před jednopatrovým hrázděným domem, příjemně hnědým. Na trávníku před domem rostla štíhlá bříza, její lehoučké větve se vlnily v letním vánku. Levina zaujal záhon podél chodníku v délce celého domu: hustě na něm rostly květiny – odhadoval je na astry, měsíčky, chryzantémy. V brašně měl tlustou knihu Ptáci, stromy a květiny Západu, kterou si nedávno pořídil.
„Tak tady bydlíme,“ prohlásila Pauline, „i když Gerald by radši něco jako ranč.“
„Jednou si něco postavíme,“ ozval se Gerald. „Domácnost by jí pak nedala tak zabrat.“
Levinovi se sice zamlouval dům, bříza i květiny, ale dovnitř se mu po dlouhé a namáhavé cestě nechtělo. Nedal to však najevo a následoval Gilleyho po vydlážděné cestičce a pak dovnitř.
Pauline se nabídla, že udělá nějakou rychlou večeři, nic složitého – tedy jen co dívka na hlídání nakrmí v kuchyni jejich děti.
„Nedal by sis po tý cestě něco ostřejšího?“ mrkl Gilley na Levina.
Levin zdvořile odmítl.
„Ani malýho panáka?“ Naznačil prstem a ukazováčkem.
„Ne, vážně...“
„To nic. A nebude ti vadit, když si dám já?“
„Beze všeho.“
„A co pivo?“ zeptala se Pauline. „Anebo vám otevřu pomerančovou limonádu. Nebo radši sklenici vody?“
„Klidně pivo,“ podvolil se Levin.
„Ale vodu vám můžu přinést taky.“
„Dám si pivo.“
„Kdybyste se chtěl umýt, ten modrý ručník v koupelně je váš.“
Odešla do kuchyně; Gilley na bočním okně stáhl žaluzie a namíchal martini.
Na okně do ulice zůstaly žaluzie vytažené a Levin obdivoval stromek s rudými listy, který rostl na druhé straně široké ulice – bylo jen třeba natočit se trochu víc doleva.
„Švestka,“ vysvětloval Gilley. „Vždycky na jaře je obsypaná dorůžova.“
„Nádhera.“ Levin koutkem oka pozoroval muže, který zase pozoroval jeho.
Když se Pauline vrátila s pivem pro hosta, její manžel pozvedl martini a pronesl: „Tak ať se Seyovi na naší škole daří.“
„Na zdraví,“ přidala se Pauline.
„Díky.“ Levinovi se při pozvednutí sklenice třásla ruka.
Napili se. Levin se v duchu napil ještě dřív.
„Nebude vám vadit, když se navečeříme hodně brzy?“ zeptala se Pauline. „Večery jsou pak delší. Zvykli jsme si na to, co máme děti.“
„Jak je libo.“
Levin seděl na pohovce; vychutnával si pivo a příjemnou atmosféru pokoje. Byla to podlouhlá místnost, s vkusným nábytkem i závěsy. Na zdi visela černobílá grafika – lovec střílející na ptáka – a reprodukce Vermeerova obrazu mladé ženy. Při pravé stěně byly regály plné knih. Část přiléhající ke kuchyni zjevně sloužila coby jídelna – stál tam starožitný kulatý stůl a čtyři židle; prostřeno bylo pro tři osoby.
„Pustíme si televizi?“ zeptal se Gilley. „Mám ji u sebe v pracovně.“
„Později, Geralde,“ napomenula ho Pauline. „Pan Levin už televizi určitě viděl.“
„Netvrdím, že je to pro něj novinka, ale pak už nebude čas a on se hlavně potřebuje zabydlet.“
„Nedělej si se mnou starosti,“ ozval se Levin.
„Hned po večeři tě odvezu k paní Beatyový,“ slíbil Gilley a chystal si další martini. „Má obstojně velkej pokoj se samostatným zadním vchodem. A kdybys o to stál, budeš tam mít i kuchyňku, a to ti teda řeknu, že je dost důležitý, když třeba učíš od osmi – a že od osmi učit budeš. Je to vdova po tesaři, moc milá paní, učívala na základce. Myslím, že to jsou tak dva roky, co umřel; byl z Jižní Dakoty, odkud pocházím taky já. Zajímavý je, že když jsem sem před osmnácti lety přijel, tak jsem první týden bydlel v tom samým pokoji, co teď Beatyová nabízí tobě.“
„Vážně?“ podivil se Levin.
Gilley přikývl.
„Rád se na ten pokoj podívám.“
„Kdyby se vám tam nelíbilo, můžete se na noc vrátit k nám,“ navrhla Pauline.
Gilley jako by se nad tím zamyslel, ale Levin honem řekl: „Je to od vás hezké, ale už vás nebudu otravovat. Klidně když tak půjdu do hotelu. Napsal jsi mi přece, že tu jeden je...“
„Dokonce dva. Ceny přijatelný.“
„Výborně,“ uzavřel debatu Levin.
„Tak jo. Doleju ti pivo.“
„Mně už to stačí.“
Pauline dopila a odebrala se do kuchyně.
„Jseš náš jednadvacátej člověk – na plný úvazek nás na katedře nikdy víc nebylo,“ vysvětloval Gilley Levinovi. „Profesor Fairchild tě čeká zítra ve dvě. Je to férovej člověk a coby vedoucí katedry je fakt uznalej. Bude se ti líbit, Seyi. Pár let musel držet katedru v chodu s hodně napjatým rozpočtem. Nejspíš jsi už slyšel o jeho učebnici Mluvnické prvky. Bůhví, kolikrát už to vyšlo. Už nám teď zase stoupají stavy; hned po válce totiž přišlo hodně bejvalejch vojáků, ale ti už jsou většinou zase pryč a situace se zklidňuje. Vloni nastoupili tři kolegové a příští rok chceme vzít další dva nebo tři. Na škole je asi čtyři tisíce dvě stě studentů a do deseti let by se to mělo zdvojnásobit.“
Spokojeně se na Levina usmál a Levin se usmál na něho. Pohodový člověk, takový kamarádský. A svou pohodu přenáší na ostatní.
„Hlásí se k nám z celejch Spojenejch států. Na příští školní rok už mám na stole štos přihlášek vysokej snad patnáct čísel.“
„Jsem moc rád...“
„A nebude se ti stejskat po New Yorku? Tohle město je, Seyi, fakt díra – ani ne deset tisíc duší – a moc se tady toho neděje, pokud teda nejseš přírodní typ a nebaví tě fotbal a tyhle věci. Fakulta dostává na sport zlevněný permanentky.“
„Stýskat se mi nebude,“ řekl Levin a vzdychl si.
„Pauline o cestě do New Yorku mluví už několik let.“
„Vážně?“
„Ale já bych tam dlouho nevydržel. Těžko snáším velký města a za pár dní jsem z nich celej nervózní.“
„To chápu.“
„Mám pocit, žes odtamtud odjel docela rád.“
„V životě jsem nebydlel jinde.“
„Teda. Osm milionů lidí... To je sedmkrát víc, než kolik nás je v celý Kaskádii.“
„Kdo by to byl řekl...,“ zamumlal Levin.
„Ale rosteme – každým rokem asi o tři tisíce.“
Pauline postavila na stůl skleničky a pak přišla z kuchyně s rendlíkem.
„Tuňák zapečený s bramborami,“ řekla omluvně. „Doufám, že tohle jídlo máte rád.“
„Moje nejmilejší,“ prohlásil Levin. Najednou dostal pořádný hlad. Zasedli ke kulatému stolu, který se mu kupodivu na první pohled zalíbil. Pauline zapomněla na mísu se salátem a ještě se pro ni vrátila do kuchyně. Pak vestoje všem nandávala na talíř. Z kuchyně se ozval dětský hlásek. Pauline sebou cukla a netrefila se do Levinova talíře – horké brambory s tuňákem mu přistály v klíně.
Levin vykřikl a vyskočil ze židle.
„Ježíšmarjá, promiňte.“ Začala mu kalhoty utírat, ale Levin jí utěrku vzal a radši pokračoval sám. Na kalhotech mu zůstal velký mokrý flek.
„Měl bych se převléknout,“ řekl trochu vyvedený z míry. „Mám v kufru náhradní oblek.“
„Přinesu ti ho,“ řekl Gilley, kterému podle všeho bylo dost trapně. „Zůstal v autě.“
„Všechno vám to zatím vystydne,“ ozvala se Pauline. „Geralde, půjč zatím panu Levinovi kalhoty. Bude to tak rychlejší.“
„Radši si vezmu svoje,“ nedal se Levin.
„Tak ho nech,“ řekl Gilley.
„Přece v tom nebude sedět celou dobu, než mu přineseme kufr. Ty tvoje šedivé kalhoty mu k saku půjdou výborně. Máš je ve skříni.“
„Nenuťte mě, prosím vás...“ Levin byl úplně zpocený.
„Ale vlastně má pravdu,“ řekl Gilley. „Bude to tak rychlejší.“
„Jak budu mít svůj oblek, jsem v minutě převlečený.“
„S Geraldovými kalhotami to bude o moc jednodušší.“
„Nebudou mi. Je přece vyšší než já.“
„Tak si je prostě ohrnete. A než od nás vyrazíte, budete mít kalhoty bez poskvrnky a vyžehlené. Já jsem to zavinila, a byla bych moc ráda, kdybyste mě to taky nechali vlastnoručně napravit.“
Gilley pokrčil rameny a Levin rezignoval. Převlékl se v koupelně do Geraldových kalhot.
Zrovna byl uvnitř, když Pauline zaklepala na dveře.
„Úplně jsem zapomněla na trenýrky, určitě je máte mokré taky. Přinesla jsem vám jedny Geraldovy.“
Levin tiše zaúpěl a nahlas řekl: „Nechci je.“
„Opravdu?“
„Určitě.“
Pak si Levin pořádně namydlil ruce i obličej, důkladně se osušil a přičísl si mokré vousy. Na okamžik si v plandavých Gilleyových kalhotách připadal hloupě, ale jídlo nevystydlo a bylo vynikající, takže se vydatně navečeřel.

První večer na Severozápadě, přemítal Levin po večeři v křesle. Kdo by si byl pomyslel, že se kdy v životě dostanu takhle daleko... Myšlenky mu zaletěly do minulosti, a tak se rychle přinutil myslet na něco jiného.
Gilley už je nervózní, řekl si, měl bych mu vrátit kalhoty a poohlédnout se po nějakém noclehu.
„Ještě nechoďte,“ špitla Pauline. Do čínské vázy na stole právě dávala rudé růže.
„Jasně,“ ozval se Gilley a listoval nedělními novinami.
Ale třeba se pletu, napadlo Levina.
Pauline zavřela okno a třela si paže; měla husí kůži. „Geralde, nemohl bys zatopit v krbu? Vypadá to, že už tu máme podzim,“ poznamenala a otočila se k Levinovi.
Gilley něco zabručel a vstal. Strčil pod rošt zmačkané noviny, na ně křížem naskládal třísky a navrch dal dvě polena se silnou, mechem porostlou kůrou.
„Takhle to vydrží skoro celej večer,“ vysvětloval Levinovi. „Žár z dubovýho polena nedá vyhasnout tomu druhýmu. V tom je ten fígl.“
Zapálil noviny a oheň se rozhučel. Levina to celé moc zajímalo, možná i trochu dojímalo. Vždyť kolikrát za život stál u krbu... a rozhodně ještě nikdy neviděl, jak se v něm rozdělává oheň. Kdyby v tom pokoji, o kterém Gilley mluvil, byl krb, tak by Levin ani na minutku nezaváhal.
Otevřely se dveře vedle pohovky a v nich stály dvě děti, které seshora přivedla pečovatelka. Byly vykoupané a převlečené do pyžamek. Chlapec spatřil plápolající krb a hned k němu běžel. Byl bledý a měl zrzavé vlasy. Holčička, blonďatá po mamince, měla na rukou a nohou boláky. Sotva se batolila, ale tiskla k sobě koťátko.
„Zenamae, to je pan Levin,“ sdělila Pauline pečovatelce. „Je to nový profesor angličtiny. Zenamae Sondersonová, pan Levin.“
Levin zrudl. „No profesor zrovna ne...“
Pauline dívce zaplatila a ta odešla.
Chlapec se otočil od krbu, pořádně si Levina prohlédl a rozplakal se.
„To určitě ty vousy,“ poznamenal Gilley.
Levin popadl nějaký časopis a dělal, že si čte. Kluk přestal plakat. Pauline ho za ruku přivedla až k hostovi.
„Pane Levine, tohle je Erik Gilley. Eriku, pan Levin je moc hodný pán až z New Yorku, víš?“
Levin jí byl vděčný.
Chlapec ze sebe vymáčkl cosi jako „hádku...?“.
„To ne,“ protáhl Levin obličej. „Já se zásadně nehádám.“
Pauline se zasmála: „Ale ne, on po vás chce pohádku.“
Gilley se zazubil. „Tak na tohle by sis měl udělat čas, Seyi.“
Levin se rozpačitě usmál a slíbil, že tedy klukovi pohádku vyprávět bude.
„Mně,“ prohlásila holčička. Pustila kotě a popošla k nim.
„A tohle je Mary, naše nejmenší,“ představila ji Pauline. „Je mi podobná?“
„Trochu, ale já na to nemám moc oko.“
Pauline se usmála a dala holčičce pusu.
„No možná už dneska pohádky necháme,“ ozval se Gilley. „Za pět minut vyrážíme.“
„Slíbils to.“ Erik už Levinovi seděl na klíně.
„A jakou pohádku bys chtěl?“
„Nějakou legrační.“
Levin se snažil rozpomenout na něco legračního. Pauline s Mary na klíně seděla na
takovém tom polštářovém sedátku a tvářila se soustředěně. Gilley se vytratil do své pracovny a pustil si televizi.
Levin se podrbal na pravém zrudlém uchu a pustil se do vyprávění: „Žila byla liška s dlouhými bílými vousy...“
Erik se zahihňal a pak – Levina to dost udivilo – začal úplně hýkat nadšením. Levina zase pobavilo, jak snadno dosáhl úspěchu, a najednou na stehně ucítil něco teplého. Honem vyskočil. Držel si uchechtaného kluka co nejdál od těla: tomu z poklopce pyžamových kalhot vykoukl pindík, ze kterého obloukem stříkal proud tekutiny.
„Eriku!“ vykřikl Gilley, který se znenadání objevil v obýváku.
Pauline postavila Mary na zem, popadla Erika a uháněla s ním do koupelny, zatímco Erik nepřestával čurat tím elegantním obloukem.
Levin tam stál v Gilleyho kalhotách a měl mokré celé stehno. Klopili zrak. Levinovi bylo hrozně a říkal si, že odtud musí honem zmizet, než ho začnou doopravdy nenávidět.
Pauline se vrátila s vlhkým mopem a houbou.
„Nejspíš se potřebujete převléct.“ Ani ona se mu neodvážila pohlédnout do očí.
Deprimovaný Levin přikývl.
„Přinesu ti tašku z auta,“ řekl Gilley.
„Není třeba,“ ozvala se Pauline. „Ty kalhoty už jsou suché. Můžete se zase převléct v koupelně. Geraldovy kalhoty hoďte do otvoru ve zdi. Moc mě to mrzí.“
„Nic tak hrozného se nestalo,“ řekl Levin a šel se do koupelny umýt.
Pauline zaklepala na dveře. „Nesu vám Geraldovy francouzské šortky. Nejspíš máte ty svoje taky mokré. Měly by vám sednout – když je zapnete na třetí knoflík.“
„Já je ale nechci,“ ozvalo se zevnitř.
„Bude vám příjemněji.“
„Ne.“
Rozplakala se. Levin pootevřel dveře, vystrčil ruku a vzal si od Pauline pruhované trenýrky jejího manžela.
Vyšel z koupelny – zase měl na sobě své kalhoty – ve skvělé náladě a nachystaný k odchodu; obývák už byl opět jako ze škatulky, všude sucho, a obě děti uložené v postýlkách v prvním patře.
Pauline si na bílé šaty připnula růži a teď na kanapi háčkovala. Gilley si vyráběl rybářské mušky.
„Nedáte si, pane Levine, ještě jedno kafe?“
„Díky, paní Gilleyová, ale už bych měl vyrazit.“
„Ještě u nás chvíli pobuďte.“
Levin se nervózně podíval na Gilleyho.
„Ještě nechoď, Seyi.“
„No když myslíte,“ zamumlal Levin. Nejspíš jsou zdvořilí, aby nějak zakryli ten trapas, blesklo mu hlavou. Štvalo ho to, protože už si začal dělat hlavu, že vlastně pořád neví, kde bude dneska spát.
Ale ještě se zdržel.

Po schodech sešel Erik a poprosil tátu, aby s ním šel nahoru.
„Tak jo,“ obrátil se Gilley na Levina. „A pak už bysme měli vyrazit k paní Beatyový. Taky už bude chtít jít spát.“
„Souhlas,“ řekl Levin.
Erik k němu přišel a zvedl ruce.
„Chce pochovat,“ napovídala Pauline.
Levin se na okamžik zarazil, ale pak chlapce zvedl.
Erik ho zatahal za vousy. „Jseš legrační,“ prohlásil.
„Tak to už by stačilo,“ zarazila ho Pauline.
Gilley si od Levina Erika vzal a odnesl ho nahoru.
„Člověk nikdy neví, co se stane,“ řekla Pauline.
„Ale já si ho na klín vzal dobrovolně.“
Pauline mlčela. Levin si prohlížel hřbety knih a jednu si z regálu vytáhl.
Po chvíli se ho háčkující Pauline zeptala, co hledá.
„Američana od Henryho Jamese.“
„Aha.“ Pauline vstala, chvíli něco hledala v nejspodnější polici a vytáhla odborný časopis. Podala ho Levinovi.
U krátkého článku o Howellsovi bylo Gilleyho jméno.
„Napsal to na vysoké. Už tehdy dělal asistenta a já byla jeho studentka. Gerald byl ve svém ročníku jediný, kdo už během studia publikoval v PMLA. Doufala jsem, že bude odborné věci psát dál, ale jeho to prý nebaví.“
„Vážně?“
Smutně se pousmála. „Občas sice napíše nějakou recenzi na učebnici, ale to je tak všechno. Gerald je hodně aktivní člověk a na psaní nemá dostatek trpělivosti. A taky je jasné, že už ho literatura nebaví tak jako dřív. Zdejší příroda je natolik uspokojující estetický zážitek, že člověk nechá všechno ostatní plavat.“
Levin podvědomě pokrčil rameny.
„Život je hrozně rozmanitý a obvykle se v něm dějí naprosto nečekané věci,“ pokračovala Pauline a hodila po něm pohledem. „Je toho hodně, tolik je toho třeba udělat. Já prostě...“ Pozorně si prohlédla pruh krajky, který už měla hotový, a pokračovala: „Kdyby kolem Geralda byli aspoň nějací publikující literární vědci, zřejmě by psal taky. Samozřejmě že doktor Fabrikant z katedry kapacita je, ale z mnoha důvodů, které teď nemá smysl rozebírat, si ti dva moc nesedli – a Gerald si stejně myslí, že na tomhle typu školy by se měl klást důraz na učení. Jako učitel je Gerald dost oblíbený.“
„Jakém typu...?“
„... zabývá se spoustou věcí a život ho prostě baví. Rybaří, tenhle kraj je na to ideální, kdybyste třeba měl zájem. Je skvělý muškař. Na vlastní oči jsem viděla, jak ostatní rybáři všeho nechali a koukali, jak mu to jde. Taky loví bažanty a kachny a rád sleduje sport. Nikdy by mě nenapadlo, že se na to dám taky, ale nevěřil byste, jak je sport vzrušující. Máme vynikající fotbalové a basketbalové mužstvo, i když s Kalifornií se přece jen měřit nemůžeme. Pak ještě Gerald výborně fotí. Dělá pěkné momentky a ve všech možných kategoriích už získal nejrůznější ceny. Vloni jeho snímek vyhrál na celostátní výstavě. Hned vám ji ukážu.“
Odsunula dvířka na spodku knihovny, vyndala odtud tlusté album a přinesla je na pohovku.
Tak už se vezu, pomyslel si Levin.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2068x

Koupit knihu

Inzerce