Greer, Andrew Sean: Zpověď Maxe Tivoliho

Greer, Andrew Sean
Zpověď Maxe Tivoliho

ukázka beletrie zahraniční

Každý z nás je něčí životní láska. To jsem chtěl zaznamenat pro případ, že budu odhalen a nebudu schopen všechno dopsat, pro případ, že vás má zpověď vyvede natolik z míry, že ji hodíte do ohně dřív, než se dozvíte o té velké lásce a vraždě...,

Zpověď Maxe Tivoliho
Andrew Sean Greer: Zpověď Maxe Tivoliho. Překlad David a Markéta Záleských. Vydalo nakladatelství Euromedia Group – Odeon, k.s., Praha 2006, 246 stran

I.
25. duben 1930

Každý z nás je něčí životní láska.
To jsem chtěl zaznamenat pro případ, že budu odhalen a nebudu schopen všechno dopsat, pro případ, že vás má zpověď vyvede natolik z míry, že ji hodíte do ohně dřív, než se dozvíte o té velké lásce a vraždě. Neměl bych vám to za zlé. Mezi mým příběhem a posluchačem stojí tolik překážek. Například mrtvola, to bude třeba nejprve objasnit. Žena, třikrát milovaná. Zrazený přítel. A dlouho hledaný chlapec. Proto raději začnu od konce a napíši, že každý z nás je něčí životní láska.
Sedím a užívám si krásný dubnový den. Sleduji, jak se kolem mě všechno mění: slunce vrhá hluboké stíny dětí a stromů, jež se rozplynou, když po obloze přeběhne mrak. Tráva se zatřpytí zlatem a hned nato potemní. Sluneční paprsky rozlévají po školním hřišti inkoustové kaňky, černé cákance, a šperkují ho do nesmírné krásy, a já vše uchváceně pozoruji. Nikdo jiný to nevnímá. Děvčata sedí v kroužku, jejich naškrobené šatečky se bělají spiklenectvím, chlapci pobíhají po baseballovém hřišti nebo visí hlavou dolů z větví stromů. Po nebi pluje letadlo a ohromuje mě svým vrčením a křídovou čárou, jež se za ním táhne. Letadlo. To není obloha, jakou si pamatuji.
A já, téměř šedesátiletý, sedím na pískovišti. V chladném vzduchu písek ztvrdl, takže se v něm menším dětem špatně hraje, a pak trávník, po němž cupitá slunce, je tak lákavý. Všichni na něj už dávno vyběhli a honí se za stíny; zůstal jsem tu sám.
Začneme několika omluvami.
Za tenoučký sešitový papír, který držíte v ruce. Je to vskutku žalostný relikviář mého příběhu, jen se roztrhnout, nic lepšího se mi však uzmout nepodařilo. Za krádež jak sešitu, tak krásného, plnícího pera, s nímž píši a které jsem tak dlouho zálibně okukoval na učitelově stole, až jsem ho zkrátka musel sebrat. Za písek, co ulpěl mezi stránkami, čemuž se nedalo vyhnout. Tíží mě i daleko horší hříchy, pochopitelně, rodina, o kterou jsem přišel, zrada a všechny lži, které jsem si sem na pískoviště přinesl, ale požádám vás, abyste mi odpustili jedno: mé dětské písmo.
Nikdo se nechce smířit s tím, co se z něj stalo. Nejsem žádná výjimka. Viděl jsem ženy, jak na sebe zírají do zrcadla v restauraci, když si jejich manželé odskočili, ženy v zajetí vlastního kouzla, které vidí někoho, koho nepoznávají. Viděl jsem muže, navrátivší se z války, jak na sebe mžourají do výkladů a ohmatávají si lebku pod kůží. Domnívali se, že se zbaví nechtěných rysů mládí a získají důstojný vzhled zralého věku, ale čas, který se přes ně přehnal, pohřbil veškeré naděje pod hluboký nános písku. Můj příběh je sice zcela jiný, ale v konečném důsledku to vyjde nastejno.
Jedním z důvodů, proč teď sedím na pískovišti a ošklivím si to, co se ze mě stalo, je ten chlapec. Jak dlouho a jak usilovně jsem hledal, lhal jsem úředníkům i farářům, abych zjistil jména všech dětí ve městě i okolí, vymýšlel jsem si nejnemožnější falešná jména a pak jsem plakal v motelu a trápil se myšlenkami, jestli tě někdy najdu. Byl jsi tak dobře ukrytý. Stejně jako se maličký princ v pohádkách skrývá před obrem – v kmeni stromu, v trnitém křoví, v nenápadném, nudném hnízdě. Malý, schovaný Sammy. Ale obr dítě stejně vždycky najde, viď? Tady jsi.
Jestli čteš tyto řádky, milý Sammy, ta se na mě nehněvej. Jsem pouze starý ubožák, nechtěl jsem ti ublížit. Nevzpomínej na mě jako na démona z dětství, i když jsem tak skutečně vypadal. Lehával jsem v noci ve tvém pokoji a poslouchal tvůj sípavý dech. Šeptal jsem ti do ucha, zatímco jsi snil. Jsem to, co o mě vždycky tvrdil otec – zrůda, nestvůra – a dokonce i když teď píši svůj příběh (odpusť), pozoruji tě.
Hraješ s kamarády baseball a slunce tě líbá do zlatých vlasů. Na první pohled vůdce, kterého ostatní chlapci chtě nechtě obdivují; jsem rád, že jsi oblíbený. Chystáš se na odpal, ale zvedáš ruku, asi ti něco vadí, zřejmě tě někde něco svrbí, protože se vzápětí divoce poškrábeš ve vlasech, a když toho ďáblíka zaženeš, voláš, že se zase může hrát. Chlapci – vždyť vy ani nevíte, jak jste kouzelní.
Nevšiml sis mě. Proč také? Pro tebe jsem prostě jeden z kamarádů, který si něco zapisuje na pískovišti. Udělám pokus: zamávám ti. Vidíš, spustil jsi pálku a zvedáš ruku na pozdrav, sebevědomý úsměv ti hraje na pihovaté tváři, domýšlivé, a přitom nic netušící. Kolik to jen stálo let a snažení, abych se dostal sem. Ty nic nevíš, ničeho se nebojíš. Kdy se na mě podíváš, vidíš jen malého chlapce, jako jsi sám.
Chlapec. Ano, to jsem já. Mám vám toho hodně co vysvětlovat, ale napřed vás musím přesvědčit, že vám nelžu:
Uvnitř tohoto bídného těla stárnu. Ale navenek – každičkou částečkou vyjma mysli a duše – mládnu.

*

Neexistuje pro to žádný název. Lékaři si se mnou nevědí rady. Mé buňky si kráčejí vlastní cestou, dělí se a vysmívají se nevědomosti medicíny. Já sám to beru jako nějakou prastarou kletbu. Stejnou, jakou seslal Hamlet na Polonia, ještě než starce probodl jako nafouknutý měch: že chodím pozpátku jako rak.
Neboť když píši tyto věty, vypadám na dvanáct. S téměř šesti křížky mám kecky plné písku a zablácený kšilt u čepice. Usmívám se jako měsíček. A přesto jsem býval dvaadvacetiletý mladík s puškou a plynovou maskou. A předtím urostlý třicátník, který během zemětřesení hledá svou lásku. A tvrdě pracující čtyřicátník, vyděšený padesátník, a starší a starší, čím blíž se vracíme k mému narození.
„Zestárnout umí každý,“ říkával otec, zahalený v oblaku doutníkového dýmu. Jenomže já jsem vpadl na svět jakoby z druhého konce života, a od té chvíle prodělávám obrácený fyzický vývoj, ztratily se mi vrásky kolem očí, bílé vlasy postupně zešedly a ztmavly, na pažích mi narostly svaly a pleť prostoupila míza, vytáhl jsem se do výšky a pak se scvrkl do neopeřeného, neškodného chlapce, který sepisuje tuto chatrnou zpověď.
Věčný zbloudilec, podvrženec, tvor natolik se vymykající všemu lidskému. Postával jsem na ulici a nenáviděl každého zamilovaného, každou vdovu ve smutku, každé dítě, které táhl na vodítku šťastný pes. Opilý ginem jsem plival sliny a nadávky po kolemjdoucích, kteří mě považovali za přesný opak toho, co jsem byl uvnitř – za dospělého, když jsem byl dítě, a za kluka teď, když jsem už starý muž. Za tu dobu jsem se již naučil soucitu, dokonce mi je těch lidí i trochu líto, protože vím lépe než kdokoli jiný, co si ještě budou muset prožít.

*

Na svět jsem přišel v San Francisku, v září 1871. Matka pocházela ze zámožné karolinské rodiny, vyrostla v lepší části South Parku, která byla původně stavěná pro jižanskou honoraci, ale po prohrané válce se do ní mohl nastěhovat každý, kdo měl dost na to, aby si mohl dovolit k večeři ústřice. V té době se lidé v mém rodišti již nerozlišovali podle majetku – stříbrná ruda z Comstocku udělala až z příliš mnoha žebráků blahobytně vyhlížející boháče – a tak se společnost dělila na dvě třídy: hrabata a hrabáče. Matka patřila k první, otec k té opovrhované druhé.
Není divu, že když se poprvé potkali u bazénu hotelu Del Monte a zahleděli se na sebe přes tenkou síť, která oddělovala návštěvníky obou pohlaví, zamilovali se do sebe. Ještě téhož večera se znovu setkali na terase, bez doprovodu gardedam a společníků. Matka prý na sobě měla ozdůbku podle poslední pařížské módy, živého brouka s barevnými, měňavými křídly, připoutaného k šatům zlatým řetízkem. „Políbím tě,“ šeptl otec matce, která se zatetelila láskou. Zelený brouk, lesklý, jako by byl z kovu, se jí rozeběhl po rameni a pokusil se odletět. „Nic mi v tom nezabrání, políbím tě a hned,“ zopakoval otec tvrdošíjně, ale k ničemu se neměl, proto ho popadla za jeho císařské licousy a přitiskla si jeho rty na své. Brouk se chvíli zmítal na řetízku a pak jí přistál ve vlasech. Matčino srdce vybuchlo.
Celý podzim roku 1870 se Dán a debutantka potajmu scházeli, vyhledávali odlehlá místečka v novém parku Golden Gate, kde se líbali a hladili za temného mručení bizonů v nedaleké ohradě. Touha je však jako popínavá rostlina, musí někam růst, jinak uvadne; tato touha se dočkala naplnění při odstřelu skály Blossom Rock. Byla to slavnostní událost pro celé město. Matce se nějak podařilo vyklouznout z babiččina dohledu, odjet ze South Parku a setkat se svým dánským amantem, aby vše společně sledovali. Měla to být největší exploze v dějinách města ­– odstřel útesu, který v úžině Golden Gate celé století posílal lodi ke dnu – a zatímco se optimističtí rybáři chystali na nejlepší úlovek v životě, pesimističtí odborníci varovali před velkou „pozemní vlnou,“ která se přežene přes kontinent a zpustoší každý dům, obyvatelstvo ať raději prchne. A obyvatelé? Uprchli? Pouze na nejvyšší kopce, aby měli co nejlepší výhled na konec světa.
Mí rodiče se tedy ocitli s tisícovkami dalších na vršku Telegraph Hill, a protože se báli, že je někdo pozná, uchýlili se do heliografické stanice. Představuji si matku, jak sedí v růžových šatech v křesle zřízence stanice, tiskne prst na zaprášenou okenní tabulku a čistí si oválný průhled. Skrze něj jsou vidět zástupy lidí v černých vlněných šatech, shlížející k moři. Ucítila, jak otcovy prsty rozvazují tkanici jejích šatů a při tom pozorovala skupinku chlapců, kteří venku házejí ulitami po nejvyšších cylindrech v davu. „Lásko,“ zašeptal otec a rozepínal jí dlouhou řadu knoflíčků. Neotočila se, aby opětovala jeho polibky, pouze se zachvěla, když se dotkl její kůže. Ode dne, kdy se narodila, byla nahá jen zřídkakdy, dokonce i do vany usedala v dlouhé bílé košili. Když ji můj budoucí otec vyloupl jako ústřici, zatřásla se jako skutečná ústřice, zimou, vzlyky, láskou – „mine dyr, mine dyr,“ šeptal jí – ale i úlevou, že ze sebe konečně shodí své břímě.
Ve 13:28 se z Alcatrazu ozval varovný výstřel, což bylo přesně ve chvíli, kdy skončilo matčino dětství. Krátký nádech chladného vzduchu, světlo lesknoucí se na heliografických deskách na druhém konci místnosti, a otec, kolébající se u jejího ucha, šeptající slůvka, která nemohl myslet vážně a která by mu dokázal připomínat snad jen nadmíru rozezlený rodič. Matka byla klidná, pozorovala skotačící chlapce za špinavým oknem. Dav byl vzrušený a nedočkavý. A matka – kdo ví, co matky cítí, když se jich otcové poprvé zmocní?
A pak – přesně ve 14:05 (můj mladý a dychtivý otec měl značnou výdrž) – její milý vykřikl rozkoší a vzduch se rozechvěl temným rachotem. V okně napravo matka spatřila nejúchvatnější výjev svého právě skončeného dětství: sloup vody, široký padesát metrů, černý jako smola, stoupající štiplavým vzduchem nad Golden Gate. Na jeho vrcholku se vznášely úlomky roztříštěného skaliska Blossom Rock. Připomínalo to Titánovu pěst, jež chce udeřit na oblaka. Obrovskou, hrozivou. Svět kolem zahučel tak hlasitě, že sotva slyšela výkřiky svého mládence. Parníky houkaly, rachotily stovky výstřelů z pistolí a pušek. Temný sloupec padl zpět do vody a vzápětí se k matčinu úžasu do vzduchu zvedl další – ve chvíli, kdy sténání její milého opět zesílilo – který se zhroutil do zpěněných vln zálivu, bičujících rybářské čluny na moři.
Mladý muž konečně polevil a zabořený do kůže na jejím krku mumlal vzrušená slůvka v cizí řeči. „Ano, miláčku,“ odpověděla a poprvé se na něho podívala. Vrněl jí na prsou jako malé děcko. Pohladila ho po rozpálené, zlaté hlavě a on zabroukal. Silnýma rukama jí nemotorně šátral v potrhaných krajkách. Spočíval spokojeně na jejím rameni, připoutaný jako brouk, kterého měla na sobě ten večer, kdy se poprvé políbili. V té chvíli maličko zpanikařila, vzpomínajíc na děvčata ze sousedství, která jednou šlápla vedle a pak zmizela. Ve vzdeších svého milého slyšela, jak málo ho trápí budoucnost.
A při tom milostném šmátrání a hlazení, zatímco se vlny Golden Gate pomalu tišily a zkalenou vodou se snášely kusy skály, aby na dně nalezly místo svého věčného odpočinku, při tichém bědování sklenářů a rybářů, kteří se nedočkali žní, v něž doufali, při provolávání slávy a nadšených výstřelech a sirénách a hysterickém vyhazování klobouků, při tom všem zmatku jsem byl stvořen já.
Otázkou zůstává, zda odstřel Blossom Rock a celý poprask kolem otřásl mými buňkami natolik, že se jejich růst obrátil? Byla matka tak vyděšená hlukem, nebo zkroušená vlastním osudem, že to málo, co ze mě již existovalo, nějak poškodila? Možná se to zdá absurdní, ale matka se až do smrti trápila myšlenkou na to, jakou cenu za svou lásku zaplatila.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1977x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce