(*1940). Narodil se v Podpragu na jižních svazích Velebitu v Chorvatsku. Základní školu navštěvoval v Obrovci a střední školu v Zaprešići a Záhřebu, kde i maturoval. Ve dvaceti letech uprchl s dalšími dvěma kamarády do Terstu v Itálii. Následně putoval do Argentiny, Anglie, USA a Španělska, do Chorvatska se vrátil až v roce 1990. Vystudoval univerzitu Layola v Los Angeles, kde dokončil i doktorské studium. Dále se věnoval španělským studiím na barcelonské univerzitě a také počítačovým v USA. Kromě literární, publicistické a politické činnosti nejdéle pracoval právě s počítači. Po svém návratu do Chorvatska se stává ředitelem Hrvatske matice iseljenika (Chorvatské matice vystěhovalců). V roce 1995 se stal šéfredaktorem novin Matice chorvatské Vijenac (Věnec). Ve vydáních Knjižnice Hrvatske revije (chorvatské exilové nakladatelství) mu vyšly i tři básnické sbírky. V roce 1997 přebírá vedení právě tohoto nakladatelství.

Na pole poezie vstoupil v roce 1964 básnickou sbírkou I poslije nas ostaje ljubav (A po nás zůstane láska, Buenos Aires), následovala sbírka Govorim na sav glas (Mluvím z plna hrdla, München-Barcelona) v roce 1972 a konečně v roce 1985 Ograničenja (Omezení, München-Barcelona). Po návratu do Chorvatska mu vyšla v roce 1992 básnická sbírka Ovako (Takhle, Zagreb) a Bilo je lakše voljeti te iz daljine (Bylo snazší milovat tě z dálavy, Zagreb) v roce 1996 s podtitulem Povratničke elegije (Navrátilecké elegie). V roce 1995 vydal svéráznou kroniku Otmičari ispunjena sna (Únosci splněného snu, Zagreb). V roce 2000 obdržel nejvyšší chorvatskou cenu za poezii Vijenac Ivana Gorana Kovačiće.

Boris Maruna patří především mezi exilové autory. Řada Chorvatů uprchnula z Jugoslávie po skončení 2. světové války, hlavně kvůli své účasti na hrůzné existenci Nezávislého státu Chorvatsko. V zahraničí, hlavně v Jižní Americe, Austrálii a v USA se připojili k již existujícím emigrantským skupinám. Sem mířila také již méně četná emigrace poválečná, kam řadíme i Borise Marunu. Ač mezi uprchlíky psalo prózu a poezii velké množství autorů, mezi skutečně kvalitní jich lze zařadit jen několik. Boris Maruna je pak bezpochyby nejlepším básníkem. Jedním z řady námětů, které v jeho poezii nalezneme, je i stesk po staré vlasti. Maruna na rozdíl od řady jiných exilových tvůrců nepodléhá jednoduchému patetismu a i po návratu do vlasti, kdy se velké množství umělců (včetně bývalých emigrantů) velmi ochotně zaprodalo novému nacionalistickému režimu starého komunisty Franja Tuđmana, si zachoval nadhled.