Tratnik, Suzana: Jmenuju se Damián

Tratnik, Suzana
Jmenuju se Damián

ukázka beletrie zahraniční

Ukázka překladu románu slovinské spisovatelky. Román je nevážně vážným dokumentem života dospívajícího člověka, který se kvůli své sexuální orientaci ocitá v roli outsidera.,

Jmenuju se Damián
Suzana Tratnik: Jmenuju se Damián. Ze slovinského originálu Ime mi je Damjan přeložila Alena Šamonilová, vydala Marie Chřibková, nakladatelství a vydavatelství One Woman Press, 2005

Když jsme se vrátili z Londýna, bylo všechno zase při starým; vůbec nic jsme neudělali a vůbec nic se nezměnilo. Proto jsem se, jak je mým dobrým zvykem, uzavřel do sebe (ale tak skrytě, že si nikdo nevšimnul, že jsem se uzavřel do sebe) a čekal, až se věci stanou, nebo pominou nebo cokoli jinýho. S Nelou jsme se pořád ještě scházeli, s ostatníma ale taky. Táhlo mě to k ní a pryč od ní. Když jsem byl s jinejma, byl jsem nervózní a bez nálady a pořád jsem se hnal tam, kde jsem myslel, že je ona. Anebo jsem přiběhnul k jejímu bytu, stál před dveřma a třikrát zvednul ruku, abych zazvonil.Většinou jsem fakt zazvonil, ale častokrát jsem si to taky rozmyslel a utek pryč, ještě než by mě slyšela. A když jsem byl s ní, najednou jsem byl nemluvnej a zachmuřenej a pořád jsem někomu volal a doufal, že se kvůli něčemu naštve a vyhodí mě ven. Většinou jsem se u ní díval na telku, muzika už mě nezajímala, hlad jsem neměl, nechtělo se mi ani do kina, ani nikam jinam. A pak byla naštvaná. A když byla naštvaná, pohádali jsme se a moh jsem jít. Mezi náma se ještě udály děsně romantický chvilky, většinou po sexu a ještě víc před sexem, ale co, když jsme nikdy nevěděli, kdy přijdou. Občas jsem se neuvěřitelně snažil, šli jsme do kina a na pizzu a všechno jak podle předpisu, ale když jsme přišli k ní, najednou jsme oba zmlkli, anebo jsem usnul jak dřevo. Čím dál tím víc jsem poznával, že tady se nedá už nic dělat, věci se komplikujou samy a jdou svojí cestou, nehledě na to, co uděláš, nebo neuděláš. Čím dál tím víc jsem cejtil a rozpoznával ten divnej strach, o kterým Nela mluvila už na začátku. (Aspoň toho mě mohla ušetřit!) To jsem jí nikdy neřek – připadalo mi to fakt dost hrozný, abych otevřel pusu, fakt hrozný, že bych na tom byl stejně jako ona. Ani Rokymu jsem o tom nemoh říct, vůbec nikomu, stáhnul jsem se úplně do sebe a přikryl se deklem. Nele jsem toho pověděl tolik, ale nemohl jsem jí říct nic v souvislosti s náma. Jo, jednou jsem s ní dokonce šel na nějakej sraz leseb a teploušů, ona se totiž zabejvala i tím. Nevím, šel jsem s ní, protože jsem měl hodně špatnou náladu, chtěl jsem se někam vypařit a zdálo se mi, že to bude lehčí, když se budu moct vymluvit, že se na srazu nudím. Mě to totiž nikdy nezajímalo, já prostě nevěřím takovýmu skupinovýmu žvanění a nikdy se mi nechce nic říkat. Na dýzu jsem chodil s radostí, všechno ostatní ale pro mě bylo zbyteční a nebylo mi to k ničemu. Jsem alergickej na lidi, co vedou chytrý řeči a kritizujou svět a konec. No, tenkrát jsem ustoupil, chtěl jsem nějakou změnu. Ale rychle jsem toho litoval. Bylo mi dost nepříjemně mezi neznámejma lidma, se kterejma bych sám nepromluvil ani slovo. Měl jsem pocit, že s nima nemám nic společnýho. Bylo docela těžký v klidu a tiše sedět na srazu a poslouchat jejich moudrý řeči o tom, co všechno udělaj, komu všemu pošlou dopisy a protesty a co já vím co všechno ještě. Byli takoví, jako když přijdou na nevím co, jako ty politici s kravatama, který se tvářej, že měněj svět k lepšímu, a ve skutečnosti všechno zůstane stejný, jenom jim se daří líp a my dole jsme ve stejnejch starejch sračkách. Dokonce i mě se na něco ptali, co si myslím já a co navrhuju, už proto, že jsou tak kulturní a nikdy nikoho nepřehlídnou. Řek jsem, že se v tom vůbec nevyznám a všechno to mě vůbec nezajímá, a tak s nima ve všem souhlasím. Byl jsem z toho docela nervózní, proto jsem uprostřed srazu vstal a potajmu kejvnul na Nelu. Věděl jsem, že pak půjdeme k ní, proto jsem skočil do obchodu pro cigarety a kafe, věděl jsem, že zase nic nemá, ale sama mi to říct nechtěla. Strčil jsem deset deka kafe a cigára do papírový tašky a potají je dal do jejího batohu, aby to ostatní neviděli. Pak by totiž mleli hubou, že je se mnou jenom kvůli prachům a že mě využívá. A Roky, ten to vůbec nesměl vědět. Nedejbože, abych mu to řek. Hned by žárlil, protože poslední rok už jsem neměl tolik času na pařby, a ani se mi už od tý doby, co jsem byl s Nelou, nechtělo. Na chvíli jsem si dokonce myslel, že se snad přece jenom něco dá na tom světě udělat, možná vystoupím z toho kolotoče a budu chodit po měkkým a budu se vznášet ve vzduchu. Jako ty andílci na svatejch obrázkách v peněžence mojí babičky. Možná, že to všechno dobře dopadne, možná ještě není všechno ztracený. Už dlouho jsem mluvil o tom, že Damián najde lásku svýho života. Roky a kámoši se mi jenom smáli, že prej ty a láska, vždyť ty s ženskou nemůžeš bejt ani střízlivej. Dokázal jsem jim, že nemaj pravdu, a nějakej čas jsem měl dojem, že jsem si lásku dobře zařídil. Samozřejmě, že se to zvrtlo jinak, ani sám nevím jak a proč. Nejdřív jsem si myslel, že mám boha na háku. A že už se nikdy nic nezmění, jako kdybych se zachránil jednou provždy. Sám sobě jsem mazal med kolem huby. Nevím, asi to tak je, když jsi zabouchlej. Ale to netrvá dlouho... Nic není věčný, to já vím už moc dobře, a dřív nebo pozdějc jsi tam, kde jsi byl. Nemůžeš utýct tomu metru krychlovýmu, kterej ti bůh určil, i když se zabiješ. I když se pohneš dopředu nebo dozadu, vůbec si tím svůj prostor nerozšíříš a nikam neutečeš, protože ten svůj metr krychlovej pořád vlečeš s sebou. Všechno to se mi honilo hlavou v tý krátký chvíli, kdy jsem do Nelinýho batohu cpal cigára a kafe. Tak jako ty poslední chvilky před smrtí, když už je člověk na tom tak, že se loučí se světem, a ještě naposled se mu promítne film jeho života. V Mosteckejch novinách jsem čet, že ten film trvá jen pár vteřin. Jen pár vteřin na celej život, jakej to má smysl? ptal jsem se. Fakt mě zajímá, jestli někdy zažiju tu chvíli, anebo chcípnu bez myšlenek a vzpomínek jak nějaký zvíře. A jestli někdy budu mít příležitost se na ten vteřinovej film života podívat, jestli tam budou i chybějící útržky, který vymazala kombinace prášků a alkoholu? To mě fakt zajímá! Ale ne že bych se chtěl moc brzo podívat, jak je na druhý straně.

Teď jsem se ale zamotal, jsem z toho vykládání úplně zmatenej. Nevím, co říc dřív;

za prvý, mám dopovědět to o tom srazu a co bylo pak, když jsme šli s Nelou k ní a nejspíš ještě naposled jsme se měli tak dobře, jak jsme se dovedli mít.

za druhý, anebo mám povědět o tom, jak jsem rozmlátil všechny dveře. A přesně vím, proč jsem sundal všechny dveře v našem baráku.

Vždycky jsem zamykal dveře od svýho pokoje, no jasně, že ne vždycky, ale už dost dlouho. Určitě ale od sedmý třídy základní školy, když mě starej začal víc kontrolovat. Zajímalo ho, jestli se něco učím a tak. Když jsem zjistil, že mezitím, co jsem ve škole, šmejdí v mým pokoji a hledá cigára a flašky a komiksy a kondomy a bůhví co ještě, poprvý jsem vyletěl. Zamknul jsem pokoj a přikázal jsem mu – všem jsem přikázal a pohrozil – že do mýho pokoje nikdo chodit nebude, pokud ho nebo ji výslovně nepozvu já osobně. A jinak že nemaj do mýho pokoje bez pozvání co chodit, i kdyby hořel barák. Řek jsem, že jim všem useknu ruku a zakroutím krkem, jestli se během mý nepřítomnosti dotknou jenom kliky na dveřích. Tenkrát jsem doma poprvý vyváděl a řval jsem a – poprvý mě vzali vážně. A samozřejmě, že začali vykřikovat o blázincích a psycholozích.

Jednoho dne jsem přišel z práce a vyběhnul do prvního patra, kde je můj pokoj, a lidičky zlatý, nebudete tomu věřit, co jsem uviděl. Můj pokoj byl otevřenej. Nejenomže byl otevřenej, ale vůbec tam nebyly dveře. Myslel jsem, že se mi to zdá! Můj pošahanej fotr dveře sundal. Protože nemoh odemknout, prostě dveře sundal. Nemoh jsem tomu uvěřit. Sevřel jsem pěsti a díval se kolem sebe jako vzteklej pes. Teď vás mám dost, řval jsem sám pro sebe, teď vám ukážu, zač je toho loket, aby jste si zapamatovali, koho máte doma. Zapálil jsem si cigaretu a promyslel si, jak to provedu. (Tak mi to jednou řek můj kámoš, kterej je vyhazovač. Řek: „Když tě něco naštve, zhluboka se nadechni a dobře si promysli, kam udeříš. Potom vydechni a udeř.“) A přesně jsem si promyslel, jak se jim pomstím. Dal jsem si na čas, dokonce jsem sněd chleba s májkou, než jsem se pustil do práce, nejdřív jsem sundal dveře od ložnice našich. Druhý byly na řadě dveře do kuchyně. A pak dveře do koupelny. A ještě dveře do spíže. Jenom dveře od sestřinýho pokoje jsem nesundal, nějak s tím neměla nic společnýho. Všechny ostatní jsem sundal a vynosil ven před barák na dvorek. Složil jsem je podél zdi. Sousedi se už potajmu koukali z oken. Pěkně jsem je pozdravil, chtěl jsem jim dodat odvahu, ať vyjdou ven a prohlídnou si dveře víc zblízka. Takže budou mít našim co říct, no a doma bude zase ostuda.

„Jo, dobrý den, jak se jmenuješ, jo, Damián, ne, a co to děláš? Budeš natírat dveře nebo co?“

„Jo, jo, jasně, budu natírat dveře, a proto je nosím ven, na sluníčko.“

„Panebože, ty jsi ale hodnej. Že se ti ještě po práci chce natírat dveře.“

Ta věc s natíráním dveří mi připadala fakt povedená. To si teda fakt dobře vymysleli – něco takovýho by mě asi jen tak nenapadlo.

Dveře jsem nechal takhle pěkně srovnaný venku před barákem, nakonec jsem sundal ještě vstupní dveře a pak jsem si se sklenicí limonády sednul na schody. Zapaloval jsem si jednu za druhou a čekal, až se dovalej domů. První přijel fotr. Jel pomalu a zastavil deset metrů před naším domem. Nejdřív vůbec nevystoupil z auta, vždyť nevěděl, co se děje. Dveře složený před barákem, nebyly vůbec dobrý znamení. Měl strach. Aspoň jednou v životě přijel domů a strachy si ani netroufnul z auta. Jednou v životě na vlastní kůži poznal, jaký to je, když si strachy netroufáš vejít do vlastního baráku. Měl strach, prevít starej. Od tý doby jsem věděl, že ho můžu vystrašit, od tý doby jsem byl i já silnej.

„Co to děláš?“ zeptal se mě příkře, ale hlas se mu třás. Vystoupil z auta, ale ještě pořád se ke mně nepřibližoval. „To už ti definitivně přeskočilo? Co tomu řeknou sousedi?“

Vůbec ho nezajímalo, co dělaj všechny dveře venku před domem – to by totiž zajímalo každýho normálně uvažujícího člověka – ne, jeho v první řadě zajímalo, co tomu řeknou sousedi.

„No, víš, už mě pochválili. Řekli, že jsem hodnej, že natírám dveře. Ale jinak jim je to ukradený – je to náš dvorek, nebo ne?“

Fotr vrtěl hlavou a tvářil se, že mu je špatně, a chytil se za srdce. Vrtěl hlavou a hlava mu lítala ze strany na stranu, jako kdyby mu bylo nepředstavitelně špatně.

„Přestaň pohazovat tou hlavou! A čemu se divíš? Ty už do mýho pokoje nikdy nevlezeš. Slyšíš, nikdy už se nebudeš dobejvat do mýho pokoje!“

Musím říct, že poslední slova jsem neřek normálně, ale hulákal jsem jak na lesy. Hulákal jsem na plný koule. Starej si zacpal uši, ale to nepomohlo – sousedi stejně všechno slyšeli.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1833x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce