Michaels, Leonard: Levá noha, co běží 1

Michaels, Leonard
Levá noha, co běží 1

ukázka beletrie zahraniční

Beckman, sotva den z nemocnice a sotva dost silný na to chodit po ulicích a hledat práci, nosil zohyzděnou tvář, která se nezahojí ani po několika týdnech a pravděpodobně nikdy nebude stejná jako dřív, byl šokován...,

Všechna možná místa
Leonard Michaels: Levá noha, co běží. Z angl. originálu Going Places, I Would Have Saved Them If I Could přel. Markéta Hofmeisterová, Dybbuk, 2004, 192 stran

Beckman, sotva den z nemocnice a sotva dost silný na to chodit po ulicích a hledat práci, nosil zohyzděnou tvář, která se nezahojí ani po několika týdnech a pravděpodobně nikdy nebude stejná jako dřív, byl šokován, když ho přijali na prvním místě, které zkusil, jako asistenta u podnikatele s nátěry, a myslel na to, že to řekne rodičům a napíše své dívce, aby přijela z Chicaga a vzala si ho, ale protože si uvědomil, jak už několikrát byl v minulosti z práce zklamaný, rozhodl se počkat, nic neříkat a sledovat, jak se věci budou vyvíjet, jestli budou nadále tak skutečné jako ta těžká silná ruka, která uchopila a silně potřásla jeho rukou, méně hrubou a chlupatou, ale přece mužnou, otlačenou volantem a pákou jeho povolání, a také silnou, když ne ve svalech a kostech, určitě na duchu, tím potřesením byl Beckman uvítán ke konci úspěšného přijímacího pohovoru a ke konci života, který mu tak zbědovaly vydrnčené ledviny, pach benzínu, cigaret, parfému a alkoholu a zvratků, ke konci černých myšlenek, opilých žen, kurvících se vojáků, potulných černochů a bělochů, ke konci všeho toho proudícího, ubohého, hrůzného, lůzného póvlu těch všech možných městských temných míst, spíše míst v pekle, když on, Beckman, řidič taxíku, jezdil na všechna ta místa, jakákoli, dokud slunce nenavrátilo den a on zastavil, zaparkoval, položil svou hlavu na opěradlo a bezmyšlenkovitě ležel, natěsnaný, chvějící se zimou ve zvlhlém svetru a špinavém spodním prádle, ležel lapen koženým sedadlem, zřízený nočním dlouhým, klikatým a halasným tahem a týráním tisíce ulic.

Beckman všech těch míst, Beckman jakýchkoli míst, nejel nikam, dokud v mlžném, ponurém rozbřesku na jeho taxík nezamávaly dvě postavy - muž s tenkým knírkem a žena s velkýma, kluzkýma černýma očima, oranžovou rtěnkou na ústech a indiánskými lícními kostmi - a nevlezli dovnitř a nezbili ho, zatímco on žadonil a křičel: „Vezměte si moje peníze.“ To také udělali a nechali ho ležet polomrtvého.

Nechali ho polomrtvého, Beckmana, který se zotavoval v nemocnici a prvními rozumnými slovy požádal o noviny a pročítal inzeráty s nabídkami práce a přemýšlel o životě, tak blízko smrti, se silným, naléhavým tlakem mysli tolik nepodobným těm neurčitým pohybům, kterými žil, když se hnal temnými ulicemi města.

Něco strašného - přejet opilce, srazit se s jiným autem - se mohlo dříve nebo později stát, ale být zbit, být zbit, to bylo přesně to, co si zasloužil, co po letech prohánění se po ulicích jako pes potřeboval, po letech čekání na změnu, která by vešla do jeho života, jako by na něj měla zamávat z rohu jako další jízda. Vlastně zamávala. Zasloužil si to, také proto, protože on, Beckman, na rozdíl od průměrného misérable, byl schopen své vlastní zkušenosti porozumět a, ne bez hrdosti, byl schopen poznat tu božskost, která na něj ve tvaru ranních postav zamávala, a nastavil tvář jejich pěstem - jako osudovému znamení, jako připomínce toho, kým byl - Beckman, syn dobrých lidí, kterým když jednou za měsíc zastavil před jejich dvoupatrovým domem v Riverdale na návštěvu, začalo být doslova špatně.

Samozřejmě, že byli šťastní, že vidí svého syna, ale kvůli Beckmanovi, vítězi druhého místa v celoměstské soutěži esejů oslavujících týden protipožární prevence, otevřené každému newyorskému dítěti, kvůli Beckmanovi, absolventu univerzity, s historií a ekonomií jako hlavními obory, riskujícímu svůj život s cizinci, ničícímu si své zdraví v hnusném stroji, to kvůli němu jim bylo špatně.

Smál se, vyprávěl příběhy, byl i trochu domýšlivý a přitom si hrál se svým odznakem s taxikářským číslem, zatímco oči jeho matky mu s bezmrkající vytrvalostí sdělovaly, že je ubohý, a jeho otec, potahující z doutníku navzdory nařízení lékaře, seděl tiše a zdvořile se zabíjel, přikyvoval, chichotal se u těch příběhů, dokud Beckman neodešel a on se mohl odpotácet z pokoje a tápavě si hledat po zdi cestu do postele. Za volantem Beckman chvatně vstrčil klíček do zapalování, kradmo se podíval do své paměti a viděl svého otce zlomeného bolestí hlavy a šlápl na plyn a vystřelil od domu a ulice, od očí své matky a otcova zpuchřelého srdce a jeho bolavé hlavy.

V jeho životě se objevovala, i když ne tak skličující, osudová znamení, pokud se ovšem padání vlasů, zkracující se dech a vrásky okolo očí a úst dají považovat za osudová znamení. Ale smrt nikdy nebyla tak blízko a tak skutečná a Beckman si nikdy neuvědomil: „Zemřu,“ jako tomu bylo, když žadonil roztažený a kroutící se na podlaze svého taxíku. Oh, tu blízkost nicoty cítil, když právě míjel podivného muže v tmavé ulici nebo když se miloval se svou dívkou, ale ze vzrušení bezprostředně hrozící nicoty nikdy nic nebylo a zmizelo to dřív, než tomu mohl porozumět, a byl z toho naštvaný nebo prázdný a sklíčený. Ale nyní, jako Pascal vynořující se z kočáru poté, co z něj téměř vypadl a zabil se, jako Dostojevský hroutící se proti zdi čmárající poznámky, zatímco popravčí četa, rozpuštěná duchaplným carem, odchází a chichotá se, jako vstávající Lazar, tak byl Beckman navrácen životu, provždy proměněn a tak hluboce upomenut se sebe samého, že se cítil jako někdo jiný.

Když do něj ta žena mlátila, křičela: „Héj, héj, Beckmane,“ - sérii slov, jež vyvolávala s tou rozhodnou nevázaností a tupou setrvačností pracovní písně, opakovanou beze změny ve stupni nebo intenzitě, zatímco na jeho lebku dopadaly pěsti a Beckman se kroutil v temnotě, mával rukama a prosil, aby si vzali jeho peníze, a pořád škemral, když ho táhli za vlasy přes přední se­dadlo na podlahu dozadu, kde byla předložka cítit whisky, zapáchajícími špačky, rozkladem plic a milionem yardů střev. „K čertu s tvými zavšivenými penězi, Beckmane,“ říkala ta žena, bodající ho do obličeje a žeber, zatímco ten muž vřískal vypětím sil a tloukl pěstmi Beckmana přímo do slabin. Ale ty rány pěstí a kopance byly poselstvím, jakkoli brutálním, byly jeho věštbou, tvarovaly obrysy jeho samého, jen je musel přijmout a pochopit. Už dávno měl mít tuhle práci u obchodníka s barvami, pravidelný plat a své noci na spaní.

Napíše své dívce hned dnes, první den po práci, přemýšlel Beckman, dopis plný dojmů, citů, tužeb a s příznačným slibem jejich společné budoucnosti, protože nyní si ji chtěl vzít, a jeho malé šedé oči viděly samy sebe, jak čtou ten řádek, když se nakláněl k zrcadlu a holil se okolo podlitin a strupů. Obočí odhalovalo oteklé švy potřísněného, ztýraného masa starého boxera, miliarda kapilár byla rozmačkána a stlačena do pevnosti kamene. Oškli­vé, ale ne beze smyslu a Beckman mohl být vůbec rád, že se mu nepřihodilo něco horšího, poškození mozku, protržení ušního bubínku, oslepnutí a vlastně v tom zkamenělém, sedřeném mase jasně spatřil jisté rysy, které ho potěšily, Tvrdost a Nebezpečí, již ve své tváři nebo ve své duši, než byl zbit, nenalézal, ale nyní tam byly stejně jako ve tvářích feťáků, šlapek, vandráků, pasáků a hospodských rváčů, těch důkladně kopaných, bodaných a řezaných obyvatel města, které vozil sem a tam ve svém taxi, memento moris mající podobu živého masa a odrážející se v jeho zadním zrcátku se nyní odráželo v jeho koupelnovém zrcadle jako útvary skal austrálské pouště a plošiny, kde žijí hadi, ještěrky a orli a kde je život pravdivý a drsný, kde se všechno pohybuje v čisté, hluboké vědomosti toho, co je dobré a co špatné, protože jinak zemřou. Beckman zašeptal: „Zemřou.“ A to zničené maso dalo najednou smysl domýšlivého naklonění jeho hlavy, jeho způsobu mluvení ze strany úst, které mu křivilo obličej, jako kdyby každý měl udělat na jeho příkaz cokoli, ačkoli on sám měřil o několik palců méně, než je průměrná výška. V mysli mu náhle vyvstalo vědomí jeho malých rukou, jak ho ty fúrie přetahovaly přes sedadlo jako němý, necitlivý pytel, ačkoli křičel, aby si vzali jeho peníze, které by si vzali tak jako tak, a jeho tělo se snažilo ubránit svůj ohavný zbytek vědomí, i když oni nemilosrdně odmítali připustit, že nějaký vůbec má. Nemohl si vzpomenout, kdy ztratil vědomí nebo kdy přestal cítit bolest nebo kdy utichl jeho hlas, ale jak teď přemýšlel, že křičel stále, i když přestal myslet nebo se hýbat, a oni ho stále tloukli, dokud jeho nekontrolovatelný, naléhavý hlas neutichl sám od sebe. Nemohly to být, ve své vytrvalosti, lidské bytosti, ale muselo to být něco božského, co se zmocnilo Beckmana, jako se duch zmocňuje proroka, kroutí jeho kosti a nechává ho krvácet ve smrtelném zápasu poznání. Beckman, obdarován prozřením, viděl sám sebe jako Kasandru Trojskou, zbitou a znásilněnou Agamemnónovými muži na veslařských lavičkách, tu, která byla Apollónova. Ale potom se podíval do zrcadla, podíval se na otekliny nad svýma očima a na maso sežehlé do zelena a modra okolo svých úst. Nebyl to obličej žádného šamana. Strčil jazyk do mezery kdysi vyplněné špičákem a stoličkou a olizoval jemnou, citlivou dáseň.

Dost, tohle byl jiný Beckman. Popravdě, žádný prorok, ale ani pytel vmáčknutý do kůže, skla a oceli, pobízený někým, aby zastavil, jel, cítil úzkost, počítal drobné z nečistých prstů, dýchal benzín a poslouchal mládež, jak odtikává v niklácích. Tohle byl Beckman mezi malíři, který se učí jejich řemeslu, s galonovou plechovkou v každé ruce obhlíží velký, dutý, klenutý strop továrny, kterou tam on a ti muži přišli natřít. Vysoké cihlové stěny se nezdály, že omezují, ale pouze v tom prostoru, který teď patřil jemu, jen naznačují hranice. On a parta malířů se plahočili podél zdi s plechovkami, štětci a provazy, vlekli se nahoru směrem k obloze a tovární lomoz pod nimi klesal do jednotvárného a všeobecného dunění jako vzdálené moře. Světlo, ke kterému se přibližovali, se zostřilo a zbělelo, jakmile do něj vstoupili, šplhajíce po úzkém schodišti, jež se chvělo pod jejich chodidly. Do Beckmanových nohou ťukaly ze stran plechovky, držadla vyrývala tenké kanálky do jeho dlaní. Na vrcholku továrny, proti bílému ránu deroucímu se střešním oknem, umístili malíři své nářadí na ocelovou plošinu. Zamíchali barvu v plechovkách, upevnili lana k trubkám, které vedly pod střešním oknem a houpnutím se dostali do mohutného prostoru vzduchu. Beckman stál vzadu na plošině a snažil se dívat pronikavě do přirozenosti těchto věcí a cítit svou důležitost. Slunce se posunulo k vrcholu a planulo střešním okénkem. Spalovalo mu vršek hlavy, zatímco pozoroval malíře pohupujícího se deset stop od konce plošiny, jehož paže a trup se klátily jako těžký přívažek jeho rukou. Chodidla sebou pohazovala v čiré prázdnotě. Houpačku měl zavěšenou na trubce, jež vedla podél té, kterou natíral, a jak se vzdaloval, zanechával za sebou yardy lesknoucí se oranžové. Beckman cítil, jak se mu zrychluje dech, když se naklonil blíže k dlouhému plesknutí a tahu malířova štětce. Tam a zpátky, překrýval vrstvu za vrstvou a brzy mezi Beckmanem a jím zažhnulo třicet stop rozpálené třpytivé barvy. Beckman toužil být při tom, postavit se tváří v tvář čisté oceli, natřít ji, vidět, jak zazáří, oživne, zatímco on se rozplyne v rituálu úderů. Malíř přestal pracovat a podíval se na něj. Žíla mu rozdělovala spánek ve středu a klikatila se jako kořen stromu. Na tvářích mu svítily oranžové skvrny. Ukázal štětcem na plechovku na okraji plošiny a Beckman ji uchopil, stoupl si na okraj a držel ji ve vzduchu v natažené ruce směrem k malíři. Tím, že podával plechovku, podával sám sebe, uchopil život za držadlo a zvedl ho jako galon své vlastní krve, mával s ním jako mocný hráč kuželek vstříc budoucnosti. Betonová podlaha, tyčící se zdi, zaplavující světlo volalo hosana, zatímco Beckmanova paže tuhla a rozklepala se od zápěstí až po vazy na krku, jak setrvával v postoji — nakloněn s těžkou plechovkou jako alegorická socha: Muž, co se snaží dosáhnout. Malíř se zakřenil, pokýval hlavou a Beckman viděl v záblesku oslepující slepoty, že jeho úsilí obsáhnout třicet stop bylo imbecilní. Jeho hlava sebou škubla zpět, zaujala svůj drze shlížející výraz a Beckman opustil svůj alegorický postoj. Šinul se zpět se sebeposměšným pokrčením ramen a postavil plechovku dolů na plošinu, jako by její zvednutí bylo v první řadě chybou. Malířovo křenění se změnilo v úsměv a muž poklepal na trubku, na kterou byla připevněna jeho houpačka. Beckman pochopil - přines plechovku tak, že s ní přilezeš po trubce. Jeho srdce roztrhla mrzutost. Smysl jeho života sestával z okamžiků jako je tento, neobratných a podivínských, když duch, svaly a kosti klesnou ještě níže než obyčejná věc, týl mu zaplavoval černý otok času jako nechtěná sraženina a rozléval se dolů, do jeho lebky s divným pocitem groteskních cákanců, škubáním, žbluňkáním a zápachem mysli. Ale malíř pokračoval ve své dobré práci a Beckman, s úlevou a uspokojením, byl ihned opět sám sebou, imunní vůči sobě samému a znovu uchopil plechovku. Na kraji plošiny se sehnul, položil volnou ruku na trubku a pak si na ni obkročmo sedl. Pravou rukou pevně sevřel držadlo plechovky, odrazil se od plošiny, naklonil se dopředu a sunul se koleny, stehny a lokty směrem k malíři. Jeho chodidla se komíhala, oči se zavrtávaly do trubky a on se odtlačoval. Plazil se jako červ a nepřemýšlel ani necítil, co dělá. Patnáct stop od okraje plošiny se zastavil, aby vyrovnal sevření plechovky, byla nyní těžší a houpala se tak, že by mohl znejistit na pravé straně těla, a tak ji na levé straně pevněji stiskl, až se nalevo i naklonil. Plechovka se rozkymácela, obě nohy sevřely trubku a v lýtkách a holenních kostech se objevil třas, který mířil k zadnici a spodní části zad.

Beckman stiskl trubku nohama i pažemi a pomalu pod ni sklouzával levou rukou, aby uchopil do dlaně její výduť. Pravá ruka, která křečovitě svírala držadlo plechovky, visela přímo dolů a Beckman položil na trubku svou bradu a poslouchal, jak mu knoflíky u košile skřípají o ocel. Dýchal pomalu, aby ten skřípot minima­lizoval, a civěl ve směru trubky do prudké a lámající se záře ranního světla. Jeho kolena skrze látku cítila ocel a výduť v jeho dlani byla kluzká. Třas, nyní v jeho ramenou, se přestěhoval nahoru ke svalům na krku. U úst cítil, pak i ochutnával ocel, která odporně zvlhla potem a slinami. Cítil, jak se mu pomalu proti jeho vůli pomalu vlévá voda do kalhot, jako tomu bylo, když ho bili a bili bezdůvodně a on se kroutil a řval na podlaze svého taxíku. Cítil nutkání se pohnout a nechtěl se podívat do okolního prázdného vzduchu ani si představovat to bití nebo že se snad třas v bradě a rtech změní v dlouhý, čistý křik, který prodlouží nit jeho života, až bude padat na betonovou podlahu ke strojům. Cítil nutkání se pohnout, vzpomínal, jaké to je, cítit narůstající sílu v těle, aby tělem pohnul, jaké to je, cítit narůstající sílu hučící v motoru jeho taxíku, aby s ním pohnul skrze temné ulice města. Zíral ve směru trubky, držel se, těsně k ní nalepen, a viděl, jak malíř přestal pracovat a dívá se na něj, dívá se s překvapením a jakoby pouze rty opakuje, znovu a znovu: „Drž se, Beckmane.“ Přisál se k trubce, stiskl život proti hrudi a nebyl schopen se ani pustit, ani se sunout dál směrem k malíři. Slyšel muže, jak křičí z plošiny: „Nepouštěj se, Beckmane.“ Nepouštěl se. Třas přešel do svalu stejně tak tuhého jako byla ocel, kterou sval tiskl.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Diskuse

Vložil: RO, 04.04.2006 07:07
Michaels, Leonard: Levá noha, co běží 1
To Pleska: Šroubovací může být tak leda žárovka. Styl je tak maximálně šroubovaný. Ohledně "zatrachtile dlouhých vět" doporučuji článek o stylu psaní židovských autorů na iLiteratuře - zjistíte, že mnohdy je ten překotný styl úmyslem autorovým. Jinak ovšem souhlasím, že překlad má jisté rezervy.
Vložil: pleska, 03.04.2006 09:10
Michaels, Leonard: Levá noha, co běží 1
Bohužel, chyby ve vazbách, nezvládnutý slovosled... a to jen zběžné čtení... Nedivím se, tak zatrachtile dlouhé věty, tak šroubovací styl -- pes by to nežral, ale někdo to stejně překládá. Nebylo to ono, pro začátek.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1736x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce