Michaels, Leonard: Levá noha, co běží 2

Michaels, Leonard
Levá noha, co běží 2

ukázka beletrie zahraniční

Zakřičel jsem, přiběhla a já ukázal: „Proč je to zelené?“ Plácla se přes ústa. Zařval jsem: „Proč je to zelené?“ Odpověděla… Zavřeštěl jsem: „Faginální infekce!“ Zašeptala… „Zelená medicína!“,

Zelené myšlení
Leonard Michaels: Levá noha, co běží. Z angl. originálu Going Places, I Would Have Saved Them If I Could přel. Markéta Hofmeisterová, Dybbuk, 2004, 192 stran

Zakřičel jsem, přiběhla a já ukázal: „Proč je to zelené?“ Plácla se přes ústa. Zařval jsem: „Proč je to zelené?“ Odpověděla… Zavřeštěl jsem: „Faginální infekce!“ Zašeptala… „Zelená medicína!“ Nenechal jsem ji, aby mě utěšovala, a odstrčil ji na stranu. „Žádné utěšování!“ Vzala hadr na nádobí. Přece jsem ji to nemohl nechat utřít. „Žádné utírání!“ Vklouzl jsem do oblečení, ironicky se zasmál, zabouchl za sebou… Schody do metra, expres do centra, osmdesát mil za hodinu. Horko, zima, na zvracení. Ale, ale, ale. Ne jako posledně, boj, boj, zhroucení: lízomrdosakyfaky. Zkontroloval jsem si poklopec. Lehce těsně. Ale nahmatal jsem to zelené, podíval se okolo. Nikdo si nevšiml. Dobrý poklopec. Daly by se v něm vyvolávat fotky. Dáma si ocucávala zub. Cuc. Cuc. Muž vedle mě luštil křížovku a dloubal se v nose. Cuc. Dloub. Všichni zaměstnaní. Newyorčané v hřmícím podzemí. Přízemní. Osamocení. Zdrženliví. Všichni pohřbeni v hluku. Vyzvracel jsem se. Trvalo to chvíli. Nikdo si toho nevšiml. Použil jsem botu, vsunul do ní zpět chodidlo a vzhlédl klidně na inzeráty: bavte se, bojte se komunismu, kuřte, pijte. Vytvářely klima společnosti. Kolem mě bylo plno věcí k popukání. Dáma si ocucávala svůj zub, muž luštil svou křížovku, dloubal se v nose. Metro plné potěšení. Soustředění. Ta nálada se mi líbila. Přemítal jsem: Co to znamená jet do centra? Osmdesát mil za hodinu? Ve tři hodiny ráno? S botou plnou zvratků? Všiml jsem si dívky opírající se o svého chlapce. Mariňáka. Měla ropuší oči, nehybné, snící o mouchách. Vypadala tak nějak retardovaně. Nic na tom ale nebylo. Zabouchl jsem za sebou, byl jsem si jist, že na tom něco přeci jen bylo. Ironicky jsem se smál. Otevřela dveře. Ironicky jsem čekal na výtah. Cítil jsem její upřený pohled, šedý, zamlžený, prolezlý vinou. Řekla: „Tvůj obličej, Phillipe.“ Otočil jsem se. „Dej mi na jízdné.“ Záblesk bílého zadku, blondýny. Zmizela, vrátila se, štrachala v blbostech v kabelce. Namáhala se, nahá, nestydatá. Byl jsem klidný. Vytáhla dolar. Zelený. Bylo mi špatně a dělalo se mi ještě hůř. Kýval jsem se, narážel, kýval jsem se, narážel. Ale tohle bylo naposled. Zpíval jsem k mambu kol: „Naposled, naposled. Tgdgdnnng, tgdgdnnng. Zelené, zelené.“ Brzy budu muset jít pěšky. Opuštěné budovy, skladiště, uličky, kočky, krysy, opilci, zákeřné výplody městské tmy. Město v noci, plné zázraků, mystérií. Jako Bůh. Nemohl jsem se dočkat, až se dostanu domů, zamknu dveře, lehnu si a budu spát. Ale mohl bych narazit na děti ze sousedství, být okraden, rozsekán, zapálen, počůrán, nacpán do popelnice. To by znamenalo, že mě město nenávidí. Vážil jsem si té nenávisti, chápal ji, chtěl jsem vyrazit k řítícímu se tunelu. Ale podíval jsem se na toho mariňáka a jeho dívku: oba byli bledí a v obličeji stažení, nicméně zdraví. Viděl jsem ho už předtím. Na zdech u záchodků. Ji také, čekala na něj, ptáka a koule. Mohli jsme to být klidně my: pan a slečna Metrovi. Ale bohužel. Cecily měla vysoké IQ, diplom z Barnardu. Hihňal jsem se tomu. Ta retardovaná se opírala o toho mariňáka. Jak morální. Nakláněli se proti tomu narážejícímu železnému zuřivému spěchu jako… jako by se nakláněli proti ranám života. Záviděl jsem, styděl jsem se: za svoji osamocenost, za svoji sebelítost. Chtěl jsem je vystrčit ven z vlaku. Chtěl jsem se vrátit zpátky, tlouct na její dveře. Ona je otevře. Já se zahihňám. Ale znal jsem pravidla. Teď byla na řadě ona. Láska nestačí. K čertu s ní. Blonďaté vlasy, šedé oči, bílá pleť, zelený rozkrok. Ctnost sama. Podebírá se ve vagíně. Ber nebo nech být. Ironicky jsem se zahihňal. Muž zakryl svou křížovku. Trochu se posunul, gumoval. Měl jsem z něj nepříjemný, divný pocit. Chtěl jsem ho zaškrtit. Zakřičel jsem: „Tu křížovku nemůže nikdo vyřešit!“ Podíval se na mě tak, jako by se mu to nikdy předtím nestalo. Pokrčil jsem rameny. On si přesedl. Rozvalil jsem se jako vulgární svině, zívnul, podrbal se na zadku, pozoroval toho mariňáka a jeho dívku, věci, vzory. Moje matka říkávala: „Proč ty nebýt jako Kenneth?… Jako Bernard?… Jako Trdlař? Proč ty být takový, Phillipe?“ Proč já nebýt jako ten mariňák? Žádné kotlety, aby se tam zachytávala špína a hlava se vychylovala z rovnováhy. Jenom mlha jehel propichující vršek hlavy. A její vlasy: husté, zrzavé, vylézající zpod uší jako maso. Takový pronikavý rozdíl: pan Jehly a slečna Maso. Na čem mohl být založený jejich vztah? „Žádný takový hrabání na můj vocas. Zkus to a roztrhnu ti jí.“ Ona roztaje. On zvrací jako nakloněný džbán. Na, ber, ber. Vylévající se mariňáci. Morální. Ale já byl také morální. Zabouchl jsem za sebou. Vynikající večeře, vína, dezert v posteli. Nahý, uspokojený, silně močící do burácejícího víru a celý záchod odrážel souzvuk s cinkáním jako potvrzení toho, že nehledě na to zelené svinstvo zažil dobré věci, špatné věci a „CECILY,“ zařval jsem, dávící vlak minul Bloomingdale’s. Udělala to schválně. Vlak se zastavil. Vešel muž, nesl noviny. LETECKÉ NEŠTĚSTÍ. Zelený rozkrok znovu útočí. Dále už jsem nečetl. Prostě to ke mně přišlo: patnáct set lidí se vracelo z fotbalového zápasu, tým, trenéři, roztleskávačky. Obvyklé složení. Lidé potřásají hlavami, tss, tss, ale oni nejsou mrtví. Deset centů na to, že nejsou mrtví. Nic mě to nestálo, pohled, vteřina usilovného studování v metru. Byl jsem naživu, uvědomoval jsem si to, více než naživu. Chtěl jsem dělat dřepy, kliky, dát si pár koleček. Možná by se ke mně ten mariňák přidal: „Hej, trdlo, co si takhle dát před další zastávkou trochu fyzického tréninku?“ Jistojistě by se zazubil. Ta jeho debilka také. Ale byla tu další zastávka. Moje. Byl jsem na nohou, rázoval si to ven, krok, čvacht, krok, čvacht, hut-hut! Byl jsem sám. Teď jsem mohl přemýšlet. Zavřel jsem oči, pevně přimáčkl. Přemýšlel jsem: „Mysli!“ Myslet nešlo. To dokazovalo, že jsem společenský. Žádný osamělý myslitel, žádný Thoreau tenhle Phillip. Kudy k jezeru? Podívám se, pamatuji se na tu hromádku ptačího trusu ze včerejška. Trvá to roky jenom se dostat ze srubu k jezeru. „Zjednodušuj,“ řekl Thoreau. Uvidíš, o čem je život. Vlastně, jenom se vrať, to je vše: tady je starý Phillip, šmuc a blechy, žádná kniha, možná malá mapa. „Vidíš, X je ten srub. Chápeš? Kruh je to jezero.“ Co tím myslíš, otevři dveře, spadni do jezera? Byl jsem nervózní. Potřeboval jsem ještě jiný hlas. Dobrá. „Řekni něco.“ Co? „Řekni důležité, jednoduché, smysluplné slovní spojení.“ Řekl jsem: „Ludwig Wittgenstein,“ ohnul se, svinul se, rozkoulel se, pištěl: „Jaký to kaštan,“ a vkutálel se do telefonní budky. Čísla vyškrábaná do stěn. Jména. Návrhy. Město bylo plné lidí, jak bych vůbec mohl bydlet někde jinde? „Volejte Carlu pro prvotřídní práci prstů u nohou.“ Zakroutil jsem svými prsty u nohou. Vypadaly v pořádku. Zapamatoval jsem si její číslo, opustil budku, běžel. Co jsem čekal: opuštěné budovy, uličky, kočky. Můj byt. Musel jsem někomu zavolat. Zelený rozkrok byl pryč. Popadl jsem telefon, vytočil Henryho číslo. Bylo hodně pozdě, ale byl to můj přítel. Odpověděla Marjorie: „Nejdřív tvoje jméno, kreténe.“
„Marjorie, tady Phillip. Řekni Henrymu, že je mi špatně.“
„Dobře.“
Zavěsila.
Seděl jsem na posteli a bublavě se smál. Jak je to od ní hloupé, co udělala. Teď má zbytek svého života na to, aby přemýšlela o tom, jakou podobu na sebe vezme moje pomsta. Zabublal jsem: „Zabít, zabít, zabít.“ Zazvonil telefon. Popadl jsem sluchátko. Henryho hlas: „Phillipe? Phillipe?“
„Phillip, Phillip.“
„Neříkej mi, že ti není dobře.“
„Samozřejmě, že ne.“
Praštil jsem sluchátkem o zeď, rozbilo se o zem.
Pípalo to: „Phillipeep, Phillipeep… Něcoo see stalooo Phillipoviip, Marjorieep.“
Porazil jsem prádelník se šuplíky.
„Phivieep, Phivieep.“
Zpíval jsem: „La, la,“ a vyzvracel se na sluchátko.
„Phiuipeep, cuoo suee ďueejueee? …juee tuaam Cuecuiuiip?“
Cítil jsem se lépe, zavěsil jsem, svlékl se. Lehl jsem si, zavřel oči, začal šukat Cuecuiuiip, ale každý kromě toho mariňáka a mě skákal a křičel. Stalo se tam neštěstí. Pokýval mým směrem. Pokýval jsem zpátky, velmi potěšen, že jsem byl poznán člověkem jako je on, s jeho slušným účesem. Muž upustil svou křížovku, zakřičel: „Ne­hoda. Stala se tady vážná nehoda.“ Začal masturbo­vat, ale vlak se nepohnul a náhle, rup, utrhl si svého ptáka. Zakřičel jsem a dívka řekla:
„Co se děje, Phillipe?“
„Kdo je to?“
„Sukubus.“
Pokusil jsem se usmát. „Vrať se později, zlato. Jsem trochu indisponovaný.“
Stála vedle postele, nehýbala se. Slyšel jsem její dech.
„Nestůj v těch blitkách, drahoušku.“
„Doprdele!“
„Stála jsi v tom, he?“
„Nevadí. Vidím, že máš na noze botu, Phillipe. To vždycky spíš s botou?“
„Když vstanu, abych se šel vyčůrat, doskáču přímo k míse. Ušetří to zbytečnou paniku.“
„Phillipe, podívej se na mě.“
„Je mi zle.“
„Člověk je obrazem svých skutků.“
„Nic jsem neudělal.“
„Věřím ti, Phillipe, ačkoli někteří by řekli, že jsem blázen.“
„Ty dobrý sukubus, zlato.“
„Otevři oči. Také si sundám šaty.“
„Je zima.“
Padly na mě kabát a kalhoty. Klobouk, košile, kra­vaty, pytel na špinavé prádlo, kufr, něco těžkého. Cítil jsem to.
„Dobrý nápad.“
„Nemáš jiný koberec?“
„Tohle je jediný.“
„Můžu pod to za tebou?“
„Dej mi cigaretu.“
Pokusil jsem se posadit, ale na mé hrudi spočívala příliš velká váha. Vsunula mi cigaretu mezi rty. Chtěl jsem potáhnout.
„Zapal ji.“
„Promiň.“
„Zapal ji.“
„Odpověď je nénéné.“
„Lehni si.“
Kouřil jsem. Položila nohu přes moji, ruku na mé břicho. Řekla: „Chci se tě na něco zeptat.“
„Ptej se.“
„Když je člověku tak zle, jako je tobě, tak zábrany padají, že? Řekne cokoli, že?“
Její rty byly v mém uchu.
„Ptej se, ptej se.“
„Co si… Já nemůžu. Vidíš. Ha ha. Nebudu mít žádnou další šanci, jako je tahle.“
„Ach, Cecily, ptej se, ptej se.“
Típnul jsem cigaretu o zeď.
„Chci vědět, co si o mně myslíš. Co si o mně myslíš, Phillipe?“
Chopila se mého ptáka.
„Líbí se mi tvůj styl,“ zakřičel jsem.
„A dál?“
„Nic dalšího není.“
Mrštila mým ptáka dolů.
„Nemusela jsem sem chodit, Phillipe. Nemusela jsem se hnát a štvát se pro taxi. Ty ke mně mluv, ty. Já položila otázku. Co si o mně myslíš, Phillipe?“
„O tomhle panuje jednotné obecné mínění.“
„Vážně?“
„Dokonale obecný kurevský mínění.“
„Co, co lidé říkají?“
„Říkají, že jsi kráva.“
„To je to, co ty cítíš? To je to, co mi ty říkáš?“
„Je mi příliš špatně na to, abych něco nějak hodnotil.“
„Tak ahoj, Phillipe. Tohle bylo naposledy.“
Popadl jsem ji za zápěstí. Věci spadly na podlahu. Koberec všude zvarhanatěl. Kroutila sebou, kopala, tloukla.
„Parchante. Dej si sprchu. Chtěl jsi mě nakazit.“
„Jedině tebe.“
„Ty mě nemiluješ. Řekni to. Chci to od tebe slyšet.“
„Jedině tebe.“
„Slibuješ?“
Políbila mě. Tlačil jsem jí hlavu dolů.
„Jsem unavená, Phillipe.“
Tlačil jsem, pořád jsem tlačil.
„Takže mě miluješ, Phillipe.“
Tlačil jsem, tlačil.
„Mrm,“ řekla.
„Ne zuby,“ zavřeštěl jsem. „Dej pozor na zuby.“
„Mumumu.“
„Dobře,“ řekl jsem.
Cítil jsem se fajn. Fajn.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1918x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce