Michaels, Leonard: Pravá noha, co stojí

Michaels, Leonard
Pravá noha, co stojí

ukázka beletrie zahraniční

Poté, co můj strýc Moe zemřel na infarkt, stal jsem se expertem na systém metra. S niklákem do Queens, pak svištění na Coney Island, znovu otočka k mostu George Washingtona, za kterým byla tma...,

Vrazi
Leonard Michaels: Pravá noha, co stojí. Z angl. originálu Going Places. I Would Have Saved Them If I Could přel. Markéta Hofmeisterová, Dybbuk, 2005, 224 stran

Poté, co můj strýc Moe zemřel na infarkt, stal jsem se expertem na systém metra. S niklákem do Queens, pak svištění na Coney Island, znovu otočka k mostu George Washingtona, za kterým byla tma. Byl jsem rád blízko temnoty, cizoty. Kdo ne? Chudý na duchu, ignorant a zbabělec. Moje rodina přijela z Polska, pak už nikdo z nich nikam neodjel, dokud nedostal srdeční záchvat. Vyvrcholení let strávených ve vzájemné pospolitosti - černý cadillak a uvnitř tělo. Měli jsme pohřbít strýčka Moeho spíše tam, kde odštrachával svůj život, v kuchyni nebo na záchodě, pod linoleem, blízko konvice na kafe. V každém případě umírali na Henryho a Třešňové ulici. Modré rty. Minulou zimu to byl bratranec Charlie, čtyřicet pět let. Moe, Charlie, Sam, Adele - rodina dostávala rány do prsou, pálení v paži. Na to jsem čekat nechtěl. Jezdil jsem do Harlemu, Polo Grounds, Far Rockaway, tisíce mil za nikláky, většinou v podzemí. Rozpadající se domy mě sledovaly, jak projíždím okolo, den za dnem, a ohmatávám nikláky. Jednou odpoledne jsem se zastavil, abych si otřel podpatek boty o obrubník. Objevili se Melvin a Arnold Bloomovi, pak Harold Cohen. Melvin řekl: „Šlápls do psího hovna?“ V odpověď jsem se zakřenil. Harold Cohen řekl: „Rabbi je doma. Viděl jsem ho v Trhové ulici. Šel docela rychle.“ Zamaštěný jedenáctiletý Arnold nás začal pobízet: „Pojďme nahoru na naši střechu.“ Rozhodnutí bylo na mně. Zamyslel jsem se - výhled na industriální Brooklyn, Battery, lodě na vodě, mosty, věže a rabbiho byt. „Dobrá,“ řekl jsem. Nezachichotali jsme se, ani jsme se na sebe nepodívali a nenaznačili si něco morálního. Utíkali jsme.

Vytažené rolety a záclony shrnuté na stranu přinášely dovnitř do rabbiho bytu slunce, vítr, ptáky - nádherný metropolitní výhled. Rabbi a jeho žena se nikdy nedívali, ale v tom světle a vzduchu letních odpolední, v očích racků a holubů byli rozjařeni. Vousatý mladý muž a jeho mladá růžolící žena, rituálně plešatá. Vousatec a Plešatka, nazí se vším k vidění, se dívali jeden na druhého. Pozorovali jsme je z vodní nádrže na protější střeše, byli jsme výše než jejich okna. V psychoanalýze se tomu říká „primární scéna“. Abychom tuto primární scénu spatřili, překročili jsme okraj široký šest palců. Prsty jsme se přidržovali v půl palci široké mezeře v cihle. Odírali jsme si břicha a varlata o cihly tváří k ocelovému žebříku. Ten vedl nahoru po straně budovy sevřen cihlami a nahoru podél vodní nádrže ke kolmé plechové střeše, o kterou se opíralo odpolední slunce. Seděli jsme na střeše jako andělé, prostříleni paprsky, neskuteční v jasu. Teniskami jsme do sebe nasávali horký svažující se kov. Dlaně a prsty tlačily až na kost do hlaviček hřebíků.

Brooklynský Navy Yard s loděmi s kanony a s loděmi přepravujícími letadla, Socha svobody uchopující nebe do pochodně, lhostejné vzdálené mrakodrapy na Wall Street a Empire State Building byly těmi zázraky, mezi kterými jsme kralovali my. Náš výhled na toho svatého muže a jeho ženu, na gauči a na podlaze v obývacím pokoji a na posteli v jejich ložnici, nemohl být lepší. Mohli jsme jen být blíž. Ale padesát stop vzdušnou čarou nás uspokojovalo. Slyšeli jsme jejich gramofon a pozorovali, jak tančí. Nemohli jsme slyšet potěšení nebo vidět pupínky. Nic jsme necítili. Nepřáli jsme si na nic sáhnout.

Chvíli jsem je pozoroval. Pak jsem se zahleděl dozadu, do šedého, modrého a zeleného mihotavě zmatečného bzučení nad střechami a věžemi. Mohl jsem se mučit tou krátkou očividnou zvráceností, tou celkovou očišťující nicotností výhledu. Tohle byl začátek filosofie. Lebedil jsem si v prostředí, v prostoru jako eón. Co na tom, že strýc Moe je mrtvý? Já filosofuju a je mi nádherně. Ani jsem se na rabbiho a jeho ženu nemusel dívat. Stejně, kolikrát jsme skončili s baseballem kvůli tomu, že přišel rabbi domů? Kolikrát jsme se drápali po žebříku vystaveni jejich oknům a riskovali tím ostudné odhalení, kdyby se podívali? Abychom této výsady dosáhli, riskovali jsme své vlastní životy. Podíval jsem se na rabbiho a jeho ženu.

Dneska byla blondýna. Plešatá ale neznamenalo bez pa­ruk. Měla jich deset. Deset barev, padesát stylů. Vypadala jinak, stejně a skvěle. Lidské téma, ve kterém nicota plodí všechno možné, a to všechno je úžasné. Pro mě byla vším, co mě svět mohl naučit. Árijská žlutá propadávala skrze sponky okolo uší. Olivová pleť byla prostředníkem mezi žlutými vlasy a arabsky černýma očima. Mohl se snad někdo zajímat o to, jak vypadala doopravdy? Co je doopravdy? V tu chvíli, kdy jste o tom přemýšleli, už vypadala jako něco jiného, v jiné paruce, jiném stylu. Bez těch paruk to byla madam-hladká fazolka. Dneska byla blondýna. Ne blonďatá. Blondýna. Gramofon vřeštěl a hlubokými smyčkami jejího těla plynul Tommy Dorsey, Benny Goodman a pak ta věc sama o sobě, Choo-Choo Lopez. Rumba! Raz dva tři. Á dva tři. Rabbi v rozkoši nad tou blonďatou fantazií o krok ustoupil. Vířil s ní a pak sám zas o krok poodstoupil, luskal prsty a zlehka si stoupal na špičky prstů u nohou. Krátký muž s plnovousem, s vlajícími varlaty, penisem dychtivě se třesoucím jako skákací prkno. Rumba! Raz dva tři. Olé! Vaya, Choo-Choo!

Co si takhle zajet na Kubu.
Vzít to přes Miami Beach, la, la.
Ach, jakou rumbu učej tam, la, la,
tam dole na Miami Beach.
Ach, jakou bžundu učej tam, la, la,
tam-dole-na-Miami-Beach.

Ona, na druhé straně, byla jaksi zdrženlivá. Pohyby bujných boků byly totální rumbou. On byl Pan Život. Ona tančila. On byl nahý muž. Ona byla to, co byla, v korzetu svého jemného, základního já. On luskal, tleskal, pohupoval se v rytmu rumby. Ten rytmus žil její zhmotnělou hudbou, jejím překrásným já. Kromě té paruky. Také pásku od hodinek, který znesvěcoval její zápěstí. Ale dávalo jí to něco kurevského. Nikdy si ho nesundavala.

Harold Cohen začal s koktejlovým pohybem, masturboval oběma pěstmi. Pozorovat ho při té těžké marné práci, kdy byl zapřen pouze teniskami, bylo děsivé. Ale zakřenil jsem se. V panickém strachu jsem zkřivil obličej do povzbuzujícího úsměvu. Melvin Bloom se držel jednou rukou plechu. Tou druhou vyťukával rumbový rytmus na zátylek mé hlavy. Malý Arnold Bloom se hryzal do rtu, přitakával jako imbecil, a když rabbi a jeho žena o sebe mlaskli, zařičel. Rabbi pleskl o její hýždě, prsty pohřbil v rozsedlině. Stáli jenom na jeho nohou. Jeho záda se prohnula, kolena ohnula, stehna zbytněla tou tíhou, nahoru, nahoru, nahoru. Obtočila své nohy okolo jeho stehen, překřížila je v kotnících, byla zaháknutá pro co nejtěsnější sevření. „Oj, oj, oj,“ křičela, paruka skákala doleva, doprava, posílala brooklynský Navy Yard, Sochu svobody a Empire State Building do pekla. Arnold zaječel oj. Guma na jeho teniskách ječela. Dupl na plech, aby zastavil klouzání. Melvin řekl: „Idiot.“ Arnoldův prstýnek se zahákl o hřebík a prsten i prsteníček tam zůstaly. Ruka, paže, zbytek těla byly pryč.

Padali jsme s rachotem po žebříku dolů. „Oj, oj, oj,“ křičela. V okamžiku extáze se její oči protočily a zachytily nás. Rabbi se do ní rychle zavrtal a ona nás měla. „Oj, oj,“ křičela nad kongy, které dělaly klop, dumdum, klop, dumdum na cestě na Kubu. Rabbi skočil k oknu, ve vousech se mu rozevřela červená ústa: „Vrazi.“ Nemohl vědět, co říká. Melvin Bloom brečel. Měl jsem prsty do krve odřené od cihel. Harold Cohen jako sčítací stroj mlel jméno Boží. Padali jsme dolů po římse, jak to jenom šlo. Bonga dělala tokatitoka, tokatitoka. Rabbi křičel: „MELVIN BLOOM, PHILLIP LIEBOWITZ, HAROLD COHEN, MELVIN BLOOM,“ jako by nás naše jména takto vykřikovaná a identifikující nás tak, jak jsme tam viseli, roztříštila o cihly.

Nic se neřešilo.

Rabbi využil svých kontaktů a byla přijata opatření. Byli jsme posláni do tábora v New Yersey. Chodili jsme na výlety a hráli volejbal. Jednoho dne, z ničeho nic, ke mně Melvin přišel a řekl, že malý Arnold byl zlatý člověk, a on, Melvin, že je ze samých sraček. Ocenil jsem tu citlivost, ale pro mě byli oba celí ze sraček. Harold Cohen už nikdy s nikým z nás nepromluvil. Vedoucí na táboře byli veteráni z druhé světové války, introspektivní muži. Někteří ve svých tělech nosili šrapnel. Jeden měl v hlavě kovovou destičku. Kdykoli jim člověk něco řekl, tak vypadali, že myslí na něco jiného, i když odpověděli. Ale zkuste vystoupit z řady a plastové lano zasviští pálivým znakem přes váš zadek.

V noci, když jsem ležel na baráku, jsem poslouchal sovy. Nikdy předtím jsem ten zvuk neslyšel, zvuk tmy, rozkvétající, otevírající se uvnitř člověka jako ústa.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1382x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce