García Márquez, Gabriel: Žít, abych mohl vyprávět s komentářem (část 2)

García Márquez, Gabriel
Žít, abych mohl vyprávět s komentářem (část 2)

ukázka beletrie zahraniční

Život není to, co člověk prožil, ale co si z něj pamatuje a jak si to pamatuje, aby o tom mohl vyprávět...

Gabriel García Márquez: Žít, abych mohl vyprávět 
Ukázky z českého vydání knihy (překlad Vladimír Medek) s komentářem Mariany Houskové. Odvysíláno na ČRo 3, Vltava, 28. 2. 2004.

Velká část historek, které García Márquez ve svých pamětech líčí, se přímo či nepřímo vztahuje k jeho literární tvorbě. Vytváří se tak obraz života, jenž od začátku směřoval k jedinému cíli: k napsání slavných románů. Touha učinit skutečnost “zábavnější a srozumitelnější”, kterou pociťoval v dětství, spisovateli zjevně zůstala i do pozdního věku. Nejlepším důkazem jsou právě jeho paměti, kde skutečnost nejen oživuje a ozvláštňuje, ale často také interpretuje podle svých představ. Tuctové epizody z dětských let tak v jeho podání nabývají hlubokého významu, neboť v nich spatřuje předzvěsti svého budoucího spisovatelského osudu.
Rodná Márquezova Aracataca stejně jako Barranquilla, kde chodil na střední školu, leží v tropické oblasti karibského pobřeží Kolumbie. Celé dětství tedy García Márquez strávil v tropech a k této oblasti se také důrazně hlásí a vymezuje se vůči obyvatelům horských oblastí Kolumbie. Karibské pobřeží a oblast kolem řeky Magdalena je dějištěm jeho próz a z většiny jeho děl dýchá tropické vedro, v němž se narodil a vyrůstal. Odchod z pobřežní zóny do hlavního města v Andách pro něho představoval šok, který si my Středoevropané asi neumíme úplně představit.

***
„Bogota byla v té době vzdálené a pochmurné město, kde už od počátku šestnáctého století ustavičně mžilo. Zaujalo mne, kolik bylo na ulicích spěchajících mužů, a všichni byli oblečení jako já od svého příjezdu, v černých soukenných oblecích a tvrdých kloboucích. Naopak jsem nezahlédl ani jedinou děvku; do ponurých kaváren v obchodní čtvrti totiž nesměly vkročit, stejně jako kněží v sutaně a vojáci v uniformách. V tramvajích a na veřejných záchodcích visely smutné plakáty: ‚Pokud se nebojíš Boha, boj se syfilidy.‘
Od prvního dne jsem obdivoval obrovské valachy, kteří tahali vozy s pivem, ohňostroje jisker, když tramvaje zahýbaly za roh, a věčná přerušení dopravy, aby v tom dešti mohl projít nějaký pohřební průvod. To byla ze všeho nejsmutnější podívaná: na vyšňořené pohřební vozy, koně se sametovými čabrakami a chocholy z černých per, a nebožtíky z lepších rodin, kteří se chovali, jako by smrt vymysleli oni sami. V atriu kostela Panny Marie Sněžné jsem z taxíku uviděl první prostitutku: byla štíhlá a zamlklá a nesla se jako nějaká královna ve smutku, navždy mi z oné představy ovšem zůstala jen polovina, poněvadž tvář měla zakrytou neproniknutelným závojem.
Všecko se ve mně zhroutilo. Dům, kde jsem strávil noc, byl veliký a pohodlný, mně však vinou ponuré zahrady s tmavými růžemi a chladu, který pronikal až do kostí, připadal strašidelný. Patřil příbuzným mého otce a mým známým, ale když se sešli na večeři, už oblečení na noc, jako kdybych je viděl poprvé v životě. Vůbec nejsilnější zážitek jsem však utrpěl, když jsem vklouzl pod přikrývky a zděšeně jsem zařval, poněvadž jako by byly nasáklé nějakou ledovou tekutinou. Vysvětlili, že napoprvé to tak připadá každému, a postupně že si na zvláštnosti místního podnebí zvyknu. Dlouhé hodiny jsem tiše plakal, než se mi podařilo usnout nešťastným spánkem.

Necelý rok po maturitě vyšla Márquezovi první povídka v literární příloze bogotského deníku El Espectador, kde později García Márquez pracoval jako reportér.
Tak jako ve vzpomínkách na dětství vytvářel autor obraz chlapce předurčeného k psaní, také v období dospívání se prezentuje s jistou dávkou sebestylizace. Vyprávění o studentských létech v Bogotě dokonale vyhovuje představě o dospívání mladého umělce a intelektuála. García Márquez se z dítěte s věšteckými schopnostmi změnil v nadšeného adepta žurnalistického řemesla, který zuřivě čte, co mu přijde pod ruku, vede nekoneční debaty o kultuře a o politice s přáteli po kavárnách, účastní se divokých večírků, zanedbává studium a věčně nemá ani centavo. A hlavně se pokouší psát a nalézt svůj styl a své téma.


***
„Jedním z mých spolubydlících byl Domingo Manuel Vega, student medicíny, s kterým jsme byli přáteli už ze Sucre a který hltal knihy stejně jako já. Jednou večer přinesl tři knihy, které si právě koupil, a namátkou mi jednu půjčil, jak to dělával často, aby mi pomohl usnout. Tenkrát však dosáhl pravého opaku: už nikdy jsem nespal tak klidně jako dřív. Byla to Proměna od Franze Kafky v Borgesově pokřiveném překladu, vydaném nakladatelstvím Losada v Buenos Aires, která mi od prvního řádku ukázala v životě novou cestu a dnes patří k velkým hodnotám světové literatury: ,Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz.´ Byly to tajuplné knihy, jejichž měřítka se nejen lišila od všeho, co jsem až dosud znal, ale často byla opačná. Nebylo nutné nic dokazovat: stačilo, že autor něco napsal, a byla to pravda, bez jiných důkazů než síla jeho nadání a autorita jeho hlasu. Znovu to byla Šeherezáda, ne však v tisíciletém světě, kde všecko bylo možné, nýbrž v jiném, nenapravitelném světě, kde všecko už dávno pominulo.
Když jsem Proměnu dočetl, zůstala ve mně neodolatelná touha žít v onom cizím ráji. Nový den mne zastihl u cestovního psacího stroje, který mi půjčil sám Domingo Manuel Vega, a pokoušel jsem se o něco, co by se podobalo Kafkovu ubohému úředníčkovi, proměněnému v obrovského brouka. V dalších dnech jsem ani nešel na univerzitu z obavy, aby to kouzlo nepřestalo působit, a nadále jsem proléval závistivý pot, až potom literární kritik Eduardo Zalamea uveřejnil ve své příloze zkormoucenou poznámku, v níž vyjádřil politování nad tím, že v nové generaci kolumbijských spisovatelů chybějí jména, která by si čtenář měl zapamatovat, a na obzoru se nerýsuje nic, co by to mohlo napravit. Nevím, jakým právem jsem onu výzvu jménem své generace vztáhl na sebe, vrátil jsem se k odložené povídce a snažil jsem se, abych jí učinil zadost. Rozvedl jsem dějovou představu živoucí mrtvoly z Proměny, ovšem očištěnou od jejích falešných tajemství a jejích ontologických předsudků.
Až do úmoru jsem tu povídku znovu a znovu četl a opravoval, a nakonec jsem napsal osobní vzkaz Eduardu Zalameovi – i když jsem ho nikdy neviděl –, z kterého si nepamatuji ani slovo. Všecko jsem to strčil do obálky a odnesl jsem ji přímo do redakce El Espectadoru. Vrátný mi řekl, že mohu jít nahoru a ve druhém poschodí dopis osobně odevzdat samému Zalameovi, už při tom pomyšlení se mi však podlomily nohy. Nechal jsem vrátnému obálku na stole a dal jsem se na útěk.
To bylo v úterý a neměl jsem ani tušení, jak to s mou povídkou dopadne, byl jsem si však jistý, že pokud ji otisknou, nebude to nijak brzo. Čtrnáct dnů jsem se potuloval z jedné kavárny do druhé, abych si zkrátil úzkostné čekání na sobotní odpoledne, až do 13. září, kdy jsem přišel do kavárny Mlýn a okamžitě mne uhodil do očí název mé povídky přes celou stránku nového čísla El Espectadoru, které právě vyšlo: ,Třetí rezignace´.
Ze všeho nejdřív jsem si se zdrcující jistotou uvědomil, že nemám ani těch pět centavů, abych si noviny koupil. To byl nejvýmluvnější symbol mé chudoby, poněvadž kromě novin stála pět centavů celá řada základních věcí každodenního života: tramvaj, veřejný telefon, šálek kávy nebo čištění bot. Vyrazil jsem na ulici, i když jsem se neměl čím chránit proti vytrvalému mžení, v okolních kavárnách jsem však nenašel žádného známého, který by se slitoval a tu minci mi dal. Ani v penzionu jsem v onu mrtvou sobotní hodinu nikoho nenašel, s výjimkou majitelky, což bylo totéž, poněvadž jsem jí za dva měsíce dlužil za stravu a byt sedm set dvacetkrát pět centavů. Když jsem vyšel zpátky na ulici, odhodlán ke všemu, božská prozřetelnost mi poslala do cesty muže, jenž vystoupil z taxíku s výtiskem El Espectadoru v ruce, a já jsem ho prostě požádal, aby mi ho dal.“
....
„Můj zájem o studium, už tak chabý, ochabl ještě víc na univerzitě, kde mne někteří spolužáci začali oslovovat maestro a představovali mne jako spisovatele. Ve stejné době jsem si předsevzal, že se naučím budovat své příběhy tak, aby byly zároveň věrohodné i fantastické, ale bez hluchých míst. Měl jsem přitom před očima tak dokonalé a nedostupné vzory, jako je Sofoklův Oidipus král, kde hlavní hrdina vyšetřuje vraždu svého otce a nakonec zjistí, že vrahem je on sám; jako ,Opičí pacička‘ od Williama Wymarka Jacobse, což je dokonalá povídka, kde všecko, co se stane, je dílem náhody; jako Kulička od Maupassanta, a tolik dalších velkých hříšníků, které Bůh opatruj ve svém svatém království. Právě o tom jsem uvažoval jednoho nedělního večera, kdy se mi konečně přihodilo něco, co stálo za vyprávění. Skoro celý den jsem s Gonzalem Mallarinem v jejich domě na Chilské třídě probíral své literární trampoty, a když jsem se pak poslední tramvají vracel do penzionu, na stanici Chapinero nastoupil faun z masa a kostí. Rozuměli jste dobře: opravdový faun. Všiml jsem si, že nikoho z těch pár cestujících, kteří o půlnoci tramvají ještě jeli, to nepřekvapilo, takže jsem si pomyslel, že je to jen jedna z maškar, které po nedělích prodávají v dětských koutcích všecko možné. Skutečnost mne však přesvědčila, že to nepochybně je faun, poněvadž opravdu měl rohy a ježatou bradu jako kozel, a když procházel kolem, ucítil jsem, jak smrdí. Před 26. ulicí, kde byl hřbitov, vystoupil jako nějaký spořádaný otec rodiny, a zmizel mezi stromořadím v parku.
Chvíli po půlnoci jsem probudil svého spolubydlícího Dominga Manuela Vegu, jak jsem se převracel v posteli, a ten se mne zeptal, co se mi stalo. ,Do tramvaje, kterou jsem jel, totiž nastoupil faun,´ řekl jsem mu rozespale. To už byl úplně vzhůru a odpověděl mi, že pokud jsem měl těžký sen, mohly za to zřejmě nedělní zažívací potíže, jestli to ovšem má být námět mé příští povídky, připadá mu úžasný. Druhý den ráno jsem už nevěděl, jestli jsem doopravdy viděl v tramvaji fauna, nebo to byla jen nedělní chiméra. Hned zpočátku jsem si připustil, že jsem možná z celodenní únavy usnul a měl jsem tak jasný sen, že jsem ho nebyl s to rozlišit od skutečnosti. Důležité pro mne nakonec nebylo, zda byl faun opravdový nebo ne, nýbrž to, že jsem to prožíval, jako kdyby byl. A právě proto – ať už byl skutečný nebo to byl jen sen – jsem ho nemohl považovat za výplod představivosti, nýbrž za úžasný zážitek, který mne potkal.
Takže příští den jsem tu povídku na jeden zátah napsal, uložil jsem si ji pod polštář a několik dnů jsem si ji četl znovu a znovu, večer před spaním a když jsem se ráno probudil. Byl to nepřikrášlený, doslovný přepis příhody v tramvaji, tak jak se odehrála, a tak prostoduchým stylem jako zpráva o křtinách ve společenské rubrice.“

Kromě literárního dospívání je důležitým tématem Márquezových pamětí (zejména poslední třetiny) politika. Tato rovina je možná pro řadu českých čtenářů nejméně stravitelná pro svou odtažitost a těžkou proniknutelnost pro laika. Je však velice zajímavá jednak proto, že přibližuje hrozivou situaci Kolumbie ve čtyřicátých a padesátých letech, která svým způsobem trvá dodnes, jednak proto, že si uvědomíme význam této politické situace pro autora, jehož dílo v našich očích nemá s politikou mnoho společného. Nejdůležitější událostí, o níž García Márquez vypráví, je zavraždění levicového prezidentského kandidáta Jorgeho Eliécera Gaitána 9. dubna 1948, jehož byl García Márquez téměř očitým svědkem. Po tomto atentátu následovala v Kolumbii velká vlna násilí a nepokojů známá jako Bogotazo. García Márquez tyto události líčí z pohledu mladého začínajícího žurnalisty a reportéra. Zajímavé je, že v době atentátu byl v Bogotě mladý Fidel Castro, který se později stal Márquezovým přítelem, jemuž slavný spisovatel dodnes posílá k přečtení své rukopisy.
I ve vzpomínkách na dobu, která byla ve znamneí pohnutých politických událostí, se García Márquez od politiky odpoutává a vrací se ke své tvorbě či k jejím předzvěstem.


***
„Právě v té těžké době přišel do otcovy homeopatické poradny pozoruhodný muž, který už vypadal jako svůj vlastní duch; kůží mu doslova prosvítala barva kostí, zato břicho měl nadmuté a tvrdé jako buben. Stačila mu jediná věta, abychom na něho už nikdy nezapomněli:
‚Doktore, přišel jsem, abyste mi vyndal tu opici, co mi nasadili do břicha.‘
Když ho otec prohlédl, pochopil, že na ten případ jeho vědomosti nestačí, a poslal ho ke kolegovi chirurgovi, který mu v břiše nenašel opici, jak se nemocný domníval, nýbrž jakousi beztvarou stvůru, přesto obdařenou vlastním životem. Mne na tom nicméně nezaujala zrůda, kterou měl v břiše, nýbrž jeho vyprávění o čarovné Hadí říši, bájném kraji přímo ve správních hranicích Sucre, kam se dalo dojít jen přes dýmající bažiny a kde k nejvšednějším záležitostem patřilo pomstít se za urážku nějakým kouzlem, jako třeba přičarovat někomu do břicha takové ďábelské stvoření.
Obyvatelé Hadí říše byli přesvědčení katolíci, chápali však náboženství po svém, s kouzelnými modlitbami pro každou příležitost. Věřili v Boha, Pannu Marii i v nejsvětější Trojici, uctívali je však v každém předmětu, v kterém podle svého domnění objevili božské schopnosti. Jim mohlo naopak připadat neuvěřitelné, že by se někdo, komu v břiše narostl pekelný zmetek, mohl zachovat tak rozumově, aby se obrátil na nějakého kacířského chirurga.
Zanedlouho jsem ke svému údivu zjistil, že nikdo v Sucre nepochybuje o tom, že Hadí říše skutečně existuje, a jediným problémem je, jak se tam přes nejrůznější zeměpisné i duševní zábrany dostat. Na poslední chvíli jsem náhodně zjistil, že vyhlášeným odborníkem na Hadí říši je můj přítel Ángel Casij, kterého jsem naposled viděl, když nám poskytl ozbrojený doprovod mezi páchnoucími rozvalinami z 9. dubna, abychom mohli poslat zprávu svým rodinám. Zastihl jsem ho víc při rozumu než tenkrát, a vyslechl jsem jeho blouznivé vyprávění o několika cestách, které tam podnikl. Od něho jsem se také dozvěděl všecko, co se vědělo o Markýzince, paní a vládkyni onoho rozlehlého království, jehož obyvatelé znali tajné modlitby, jež mohly způsobit dobro nebo zlo, postavit na nohy umírajícího, i když o něm nevěděli víc než to, jak vypadá, a přesné místo, kde v tu chvíli je, nebo vyslat přes bažiny hada, jenž po šesti dnech usmrtil jejich nepřítele.
Jediné, co nesměla, bylo křísit mrtvé, poněvadž to byla schopnost vyhrazená Bohu. Žila tak dlouho, jak sama chtěla, a říká se, že se dočkala dvou set třiatřiceti let, od svých šestašedesáti však už nezestárla ani o den. Než umřela, shromáždila svá pohádková stáda a nechala je dva dny a dvě noci obcházet kolem svého domu, až vznikla Hadí bažina, nekonečná vodní plocha pokrytá světélkujícími sasankami. Říká se, že uprostřed ní stojí strom se zlatými tykvemi a k jeho kmeni je uvázaná kánoe, která vždycky 2. listopadu, ve svátek zesnulých, sama pluje až na protější břeh, střežený bílými kajmany a chřestýši se zlatými šupinami, kde Markýzinka zakopala své nezměrné bohatství.
Od chvíle, kdy mi Ángel Casij ten podivuhodný příběh vyprávěl, začala mne užírat touha navštívit ráj Hadí říše, uvízlý ve skutečném světě. Zakrátko jsme už měli všecko připravené: koně obrněné proti nebezpečím modlitbami, které je měly ochraňovat, neviditelné kánoe, čarodějné pralesní vůdce a všecko, co mohlo být zapotřebí, abychom napsali zprávu o tom nadpřirozeném světě.
Nakonec však muly zůstaly jen osedlané. Moje pomalé zotavování ze zápalu plic, posměšky mých přátel při tancovačkách na náměstí a děsivé výstrahy těch starších mne přiměly odkládat cestu tak dlouho, až k ní nedošlo. Dnes na to nicméně vzpomínám jako na zásah štěstěny: když už jsem nemohl spatřit přeludnou Markýzinku, pohroužil jsem se beze zbytku a hned od příštího dne do psaní svého prvního románu, z kterého mi zůstal jen název: Dům.“

Román Dům sice García Márquez nenapsal, ale dlouhá léta se k němu vracel, až nakonec spatřil světlo světa v roce 1967 a učinil svého autora nesmrtelným. Nikoli však pod názvem Dům, nýbrž Sto roků samoty. Tento román, sága několika generací rodiny plukovníka Buendíi v městečku Macondo, je natolik spjat s Garcíou Márquezem a magickým realismem, že se často přehlíží, že jeho autor napsal i díla, která rysy tzv. magického realismu prakticky postrádají, přesto se řadí k těm nejlepším. Mezi ně patří i novela Kronika ohlášené smrti, v níž García Márquez zpracoval příběh, který se udál v Sucre, městečku, kde žili Márquezovi rodiče. Zprávu o události mu tehdy v roce 1953 podala Mercedes Barchová, dcera lékárníka ze Sucre, kterou Gabriel požádal poprvé o ruku, když jí bylo třináct let, a která se nakonec skutečně stala jeho ženou.

***
„22. ledna následujícího roku mi Mercedes v redakci El Heraldu nechala stručný vzkaz: ,Zabili Cayetana.‘ Pro nás to mohl být jen jediný: Cayetano Gentile, náš přítel ze Sucre, nastávající lékař, hvězda tanečních zábav a sukničkář z povolání. Podle prvních zpráv ho zabili nožem dva bratři učitelky ze školy v Chaparralu, se kterou jsme ho viděli jet na koni. Během dne jsem si po sérii telegramů dal dohromady, co se vlastně stalo.
Od prvního okamžiku se ve mně probudil reportér. Rozhodl jsem se, že pojedu do Sucre a napíšu o tom, v redakci si to však vykládali jako projev sentimentality. Dnes to chápu, poněvadž už tehdy jsme v Kolumbii z nejrůznějších důvodů zabíjeli jeden druhého, a kolikrát jsme si důvody vymýšleli, jen abychom se mohli zabíjet, zločiny z vášně se však považovaly za přepych, vyhrazený jen bohatým z měst. Zdálo se mi, že to téma je věčné, a už jsem začal zpovídat svědky, až moje matka odhalila mé tajné záměry a poprosila mne, abych tu reportáž nepsal: Přinejmenším dokud je naživu Cayetanova matka, doňa Julieta Chimentová, která s ní ještě ke všemu byla skmotřená před Bohem, poněvadž byla kmotrou při křtu Hernanda, mého bratra číslo osm. Její důvod – který bych v dobré reportáži nemohl vynechat – byl opravdu závažný. Když dva učitelčini bratři Cayetana pronásledovali, pokusil se utéci domů, doňa Julieta si však pospíšila zavřít domovní dveře, poněvadž myslela, že syn je už ve své ložnici. Takže se dovnitř nakonec nedostal a probodli ho před zavřenými dveřmi.
První, co mne napadlo, bylo posadit se ke stroji a napsat o tom zločinu reportáž, narazil jsem však na nejrůznější překážky. Nezajímal mne už onen zločin sám o sobě, ale literární téma kolektivní odpovědnosti. Matkou však žádné argumenty nepohnuly, a psát bez jejího svolení mi připadalo jako projev neúcty vůči ní Od té chvíle však neuplynul ani den, kdy bych necítil nutkání onen příběh napsat. Už jsem to začínal vzdávat, když jsem mnoho let nato čekal na odlet na letišti v Alžíru. Náhle se dveře salonku první třídy otevřely a vešel arabský šejk v neposkvrněném hábitu, ohlašujícím jeho urozený stav, a na sevřené ruce měl nádhernou samičku sokola stěhovavého, která místo kožené čepičky, jaké sokolníci obvykle používají, ji měla zlatou a vykládanou diamanty. Samozřejmě jsem si přitom vzpomněl na Cayetana Gentileho, který se od svého otce naučil ušlechtilému umění lovu se sokoly, napřed s místními jestřáby a potom s nádhernými exempláři přivezenými ze Šťastné Arábie. V době své smrti měl na statku profesionální chov se dvěma samičkami a jedním sokolem vycvičenými na lov koroptví, a skotským sokolem, vyškoleným k osobní obraně. V té době jsem už znal památný rozhovor v The Paris Review, v kterém se George Plimpton vyptával Ernesta Hemingwaye, jak se ze skutečné osoby dělá románová postava. Hemingway mu odpověděl: ,Kdybych vám vysvětlil, jak se to dělá, mohlo by to občas posloužit jako návod pro advokáty, zaměřené na případy nactiutrhačství.´ Od onoho rána v Alžíru, které mi seslala sama prozřetelnost, jsem na tom však byl opačně: cítil jsem, že nedokážu dál žít v míru sám se sebou, jestli příběh o Cayetanově smrti nenapíšu.
Matka však vzdor všem mým argumentům neoblomně trvala na svém rozhodnutí mi v tom zabránit, až třicet let po oné tragické události mi sama zavolala do Barcelony a oznámila mi smutnou zprávu, že Julieta Chimentová, Cayetanova matka, zemřela, aniž se do té chvíle vyrovnala s tím, že přišla o syna. Teď však už matka ani se svou nezlomnou morálkou nenašla důvody, aby mi v té reportáži zabránila.
‚Jen o jedno tě jako matka prosím,‘ řekla mi. ‚Piš to tak, jako by Cayetano byl můj vlastní syn.‘
Onen příběh, s názvem Kronika ohlášené smrti, vyšel o dva roky později. Matka si ho nepřečetla se zdůvodněním, které uchovávám ve svém osobním muzeu jako další z jejích skvostů: ,Když něco dopadlo tak špatně v životě, nemůže to dobře dopadnout ani v knížce.‘

Kniha Žít, abych mohl vyprávět byla ohlašována jako první díl pamětí Garcíi Márqueze. Není jisté, zda se dočkáme dalších dílů, v nichž by se měl autor postupně dostat ke svým nejslavnějším dílům a k udělení Nobelovy ceny za literaturu v roce 1982, k založení rodiny a k životu ve Španělsku a v Mexiku, kam se uchýlil z politických důvodů, ke svému přátelství s Fidelem Castrem a možná i k posledním létům, která prožívá v boji s rakovinou. V každém případě knihu Žít, abych mohl vyprávět lze brát i jako dílo ukončené. Je to klasický příběh zrození spisovatele, portrét umělce, obraz, který jeden z nejslavnějších žijících spisovatelů vytvořil sám o sobě. Nemá smysl se ptát, do jaké míry je to obraz skutečný a do jaké míry je to další z řady jeho vlastních děl. Je to zajímavý příspěvek k mýtu Garcíi Márqueze, k mýtu tzv. “nové hispanoamerické prózy”, k mýtu, který už možná trochu stárne.
Poslední stránky knihy ale García Márquez opouští mladý a pln nadějí, které se, jak všichni čtenáři dobře vědí, beze zbytku naplní. Mladý, právě zrozený spisovatel nasedá do letadla a odjíždí do Evropy, kde má přečkat bouři, kterou vyvolala jeho odvážná reportáž, a zároveň tu má pracovat jako zahraniční zpravodaj. Budoucnost je před ním a jako v každém správném románu je v této budoucnosti i žena, vysněná Mercedes, jejíž dopis leží na poslední řádce jako (dosud nevyslovený) příslib.


***
„Příští den jsem časně ráno odjel po silnici do Barranquilly, abych ve dvě hodiny odpoledne nastoupil do letadla do Paříže. V taxíku, který mne vezl na barranquillské letiště, pod nevlídnou oblohou, průzračnější než kde jinde na světě, jsem si uvědomil, že jsme na třídě Dvacátého července. S bezděčným popudem, který už pět let patřil k mému životu, jsem se podíval na dům, kde bydlela Mercedes Barchová. A byla tam, jako socha sedící před vraty, štíhlá a vzdálená, a oblečená přesně podle poslední módy v zelených šatech se zlatými krajkami, vlasy zastřižené jako vlaštovčí křídla, a s napjatým klidem člověka, který čeká na někoho, kdo nejspíš nepřijede. Padla na mne děsivá obava, že ji v onen náhodný červencový čtvrtek v tak časnou hodinu ztratím navždy, a na okamžik jsem uvažoval, že taxík zastavím a půjdu se rozloučit, pak jsem se však rozhodl, že raději nebudu ještě jednou vyzývat tak nejistý a vytrvalý osud jako ten můj.
Během letu mne nepřestávaly hrýzt pozdní výčitky. V té době bývalo dobrým zvykem dávat na opěradlo sedadla před vámi něco, čemu se správnou španělštinou ještě pořád říkalo psací potřeby. List pozvánkového papíru se zlatým lemováním a k němu obálka z téhož růžového, krémového nebo modrého lněného papíru, někdy i navoněného. Při svých nemnoha předchozích cestách jsem na ně psával básně na rozloučenou, z kterých jsem pak skládal papírové holubičky, a když jsem z letadla vystupoval, házel jsem je do vzduchu. Vybral jsem si jeden světle modrý a napsal jsem svůj první vážný dopis Mercedes, sedící v sedm hodin ráno před vraty jejich domu, v zelených šatech opuštěné nevěsty a s vlasy nejisté vlaštovky, aniž by vůbec tušila, pro koho se ten den oblékla. Žertem jsem jí už dřív psával jiné vzkazy, které jsem si nazdařbůh vymýšlel, a když jsme se pak náhodně setkali, dostával jsem na ně jen ústní a vždycky vyhýbavé odpovědi. Tentokrát to mělo být jen pár řádek, abych jí oficiálně oznámil svou cestu. Nakonec jsem však připsal doušku, která mne v okamžiku, kdy jsem se podepisoval, oslepila jako blesk o polednách: ,Jestli do měsíce na tenhle dopis nedostanu odpověď, zůstanu už navždy v Evropě.´ Sotva jsem si dopřál čas ještě si to rozmýšlet, než jsem dopis ve dvě hodiny ráno hodil do schránky na opuštěném letišti v Montego Bay. To bylo v pátek. Když jsem ve čtvrtek příštího týdne po dalším neužitečném dnu mezinárodních neshod v Ženevě přišel do hotelu, našel jsem dopis, ve kterém mi odpovídala.“

koupit knihu: www.kosmas.cz

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.