Ammaniti, Niccolò: Já se nebojím

Ammaniti, Niccolò
Já se nebojím

studie beletrie zahraniční

Zpočátku může mít čtenář pocit, že drží v ruce nějaká novodobá dobrodružství Toma Sawyera, může pomyslet i na Ostrov pokladů.

Niccolò Ammaniti - vezme vás a odvede vás pryč
Niccolò Ammaniti, Já se nebojím (Io non ho paura), přeložila a doslov napsala Alice Flemrová, Havran, Praha 2005

(úryvek z doslovu s. 205-207)

Zpočátku může mít čtenář pocit, že drží v ruce nějaká novodobá dobrodružství Toma Sawyera, může pomyslet i na Ostrov pokladů. Ale ve chvíli, kdy Michele spadne na poklop a objeví své dítě v jámě, získává příběh další, netušenou dimenzi. Ammanitimu se daří udržet čtenáře téměř až do konce v pozici, odkud může konfrontovat dva světy, dva pohledy: dětský a dospělý, přičemž nelze hovořit o jejich antitezi. Svět dětí je stejně krutý jako svět dospělých, přesto ho do určité míry „očišťuje“ jistá naivita či prostota jeho představitelů. Paradoxem je, že postupně zjišťujeme, že stejně prostí a naivní jsou i dospělí, ale pro ně to už nemůže být polehčující okolnost. Michele se dostává do situace, kdy se ocitá mezi těmito dvěma světy: jeho děsivý nález ho vyřadí z možná krutých, nicméně bezstarostných dětských her a postupné odhalování pravdy o Filippových únoscích mu zavírá dveře mezi dospělé. Michele je sice zrazen na obou stranách, ale sám se chce chovat čestně a dodržet sliby, které dal jak tatínkovi, tak Filippovi. Tím se ovšem dostává do slepé uličky a musí volit. Michele volí správně. Ammaniti čtenářům poprvé nabízí skutečně kladného hrdinu. Sice se zpočátku může zdát divné, jak majetnicky se k Filippovi chová a proč ho nenapadne pustit ho okamžitě na svobodu, ale nesmíme zapomínat, že Michelovi je devět let a zatím zná dobře jen komiksové příběhy z divokého západu o čestném Texovi, a také pravidla jejich party. A jedno z pravidel zní: věci jsou toho, kdo je první najde. A Michele našel Filippa. Zpočátku vlastně ani neví, co či koho našel, a trvá mu dlouho, než pochopí, co se v ospalém Acqua Traverse doopravdy děje.

Jak už jsem napsala, velkým kladem příběhu je, že Ammaniti proti sobě nestaví zkažený a nemorální svět dospělých proti čistému světu dětí. Zlo versus dobro. Takové rozdělení pro něj není možné. Zlo je všude, ale nemá žádného konkrétního původce či představitele, není nijak zosobněno. Dospělí (anti)hrdinové nejsou žádní ostřílení zločinci, profesionální únosci, bezcitná monstra. Navzdory tomu, co udělali, jak se projevují a jak se nakonec rozhodnou celou situaci řešit, jsou to ubožáci, chudáci, zoufalci. Ammaniti opět přichází s otázkou, a částečně i s odpovědí na ni, čeho všeho je schopen zoufalý člověk, kam až je ochoten zajít ve své touze po svobodě, po lepším životě.

V románě Já se nebojím Ammaniti neposkytl příliš prostoru svému černému humoru, ale nevzdal se ho tak docela. Především při konfrontaci Michelových dětských představ a fantazií se skutečností se někdy můžeme zasmát, i když nám zároveň naskočí husí kůže. Jinak opět plně rozvinul svůj sugestivní vypravěčský styl, díky němuž již „polapil a očaroval“ tolik čtenářů, kteří se zde mohou vracet do dětských let, šlapat ze všech sil do pedálů starého kola, vyděsit se při pohledu na oživlou mrtvolu vztahující k nim ruce, uraženě vylézt na strom s rozhodnutím už nikdy se nevrátit domů, ujíždět noční krajinou a vidět v každém stínu vlkodlaky, zlobry, čarodějnice. Protože to je podle mého ten správný způsob, jak Ammanitiho číst, nechat se od něj odnést pryč a se zatajeným dechem vše prožívat spolu s jeho hrdiny.

koupit knihu: www.kosmas.cz

 

© Alice Flemrová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4167x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce