Lidé, kteří Žijí V Chobotech
Tiškov, Leonid: Lidé, kteří Žijí V Chobotech (část 2)

Lidé, kteří Žijí V Chobotech

Surrealisticko-konceptuální drama výtvarníka Tiškova.

Dějství druhé
Obraz první

Všechno kolem je osvíceno jasným slunečním světlem, zní rázná a veselá hudba. Uprostřed stojí Slon s Člověkem, který Žije V Chobotě. Napravo roste palma, dole květiny a zelené rostliny tropických zemí. Zpívají rajští ptáci, kdesi křičí opice, zurčí potok, na nebi se rozprostírá pestrobarevná duha a v dálce je vidět malebné hory. Zkrátka ráj na zemi - Afrika, kde je stále teplo a hodně ovoce.
ČLOVĚK, KTERÝ ŽIJE V CHOBOTĚ (v chobotě zdviženém do výšky): Jaké štěstí je žít na světě, radovat se ze slunce, dýchat vzduch, obdivovat se přírodě. Dvojnásobné štěstí je žít v chobotě, být v něm zalezlý až po krk a hlavu mít vystrčenou ven. V chobotě je tak teplo, tak pohodlně a vlhko.
Člověk si v něm leží nahý a nemrzne, nikde se neškrábe, nechřadne - takovou vnitřní měkkostí jsou obdařeni jen sloni.
(Chobot se spouští dolů.)
Hej, Slone, chci si přivonět ke květinám, tady k těmhle, modroučkým. Neslyší, nejspíš usnul.
No co, počkám si, až se probudí.
Slon se probouzí, přicházejí k němu jeho Sluhové, otevírají mu oči a zvedají chobot nahoru k plodům na palmě.
ŽVCh: Je to ale příjemné, namlsáme se ovoce, potom se podíváme na potok, přivoníme si ke květinám, budeme se opalovat. Všechno jak má být.
Slon se obrací na druhou stranu, Sluhové nasměrovávají chobot k malému stolku, který stojí opodál. Na něm leží kniha a mikroskop.
ŽVCh: Tak, jídlo už máme za sebou a nadešel čas něco si přečíst. Copak to tu máme za knihu (začíná číst): zajisté, sloni jsou podivuhodná, inteligentní a ušlechtilá zvířata. Ale jak se zdá, jejich osud je zpečetěn. Sloni jsou zabíjeni stejně dřív! V Africe je v současné době nemálo přírodních rezervací a národních parků, lov slonů je omezen a místy i zakázán. Jenže jsou tu také pytláci. Drahocenné kly se stali prokletím rodu (dříve se pár obyčejně prodával za 100 liber sterlingů). Když pytláci zabijí slona, berou si obvykle jen kly, zatím co maso nechávají hyenám.
Copak je to za knihu? Akimuškin. (ŽVCh čte dál.) Zisk ze slona v uměle organizovaném loveckém spolku s plánovaným odstřelem starých samců, který není pro stádo nenahraditelnou ztrátou, by nebyl malý. Čistého masa je okolo 2 tun, slonové kosti - 30 až 50 kg, kůže - 35 m2 vynikajícího materiálu na broušení klenotů a součástek přesných mechanismů. Slon se musí zastřelit šikovně, jistě, klidně a z blízka. Smrtelně zranitelný je ve skutečnosti pouze na dvou místech: mezi okem a uchem (mozek) a kousek za lopatkou (srdce). Střílet do jiných míst má asi takový smysl, jako střílet do hromady písku: slon bude raněn, ale ještě si to stihne s lovcem vyřídit. Tak vida, tohle je taky Akimuškin, můj oblíbený autor z dětství. Pěkně jsem si početl. A teď se kouknu do mikroskopu. (ŽVCh se dívá do mikroskopu). Jééé, jsou tu dokonce mikrobi, takže i oni žijí v chobotech!
Odkudsi zaznívá hluk, někdo si to skrz křoví šine přímo k Slonovi.
ŽVCh: Kdo to jde? Snad ne lovci? Hej, Slone, neschováme se radši v lese?
Za palmou se objeví mladá žena v červené pletené karkulce s kastrůlkem v ruce. Když spatří Slona a ŽVCh, polekaně vykřikne.
ČERVENÁ KARKULKA: Áááá, kdo to je?
ŽVCh: Neboj se děvče, to je hodná babička Slonice a já jsem Člověk, který Žije V Chobotě. My se tu tak procházíme, čteme si knížky a koukáme se do mikroskopu. Chcete se podívat do mikroskopu?
ČK: Ne, děkuji, jdu za svojí babičkou a nesu jí něco k snědku.
ŽVCh: Polívku? Šči s masem? Tak dlouho už jsem nejedl horké šči s masem.
ČK: Opravdu? Ale proč? Co vlastně jíte?
ŽVCh: Většinou jíme ovoce, zeleninu nebo trávu. Živíme se se Slonem vegetariánskou stravou. A jak se jmenujete?
ČK: Červená Karkulka.
ŽVCh: Člověk, který Žije V Chobotě, velmi mě těší (snaží se ČK políbit ruku).
ČK (zčervenala): Jéje, mě také velmi těší.
ŽVCh: A mohl bych ochutnat vaše šči?
ČK: Ale jistě, určitě, prosím (odklápí kastrůlek).
ŽVCh: Jak to ale provést? Nemáte lžičku? Nemohla byste mi pomoct? O Člověka, který Žije V Chobotě je potřeba se starat, je potřeba ho krmit.
Červená Karkulka vytáhne lžičku a začne ŽVCh krmit. ŽVCh pečlivě jí a s chutí pomlaskává.
ŽVCh: To je ale dobré šči, to jste vařila sama? Máte vrozený talent na vaření šči! A chleba nemáte? Ne? Škoda. Poslyšte, Červená Karkulko, velmi se mi líbíte - máte takovou... červenou karkulku. Pletla jste si ji sama?
ČK: Tu mi upletla babička. Jéje, už musím jít, babička na mě čeká.
ŽVCh: Děkuji, Červená Karkulko, až půjdete zpátky, stavte se, projdeme se. Budu na vás čekat.
ČK: Tak dobře, nashle večer (odchází).
ŽVCh: To je ale půvabná dívka. A to šči - hotový zázrak!
Po celou dobu stáli Sluhové Slona vedle a natahovali chobot správným směrem. Po rozlučce s ČK nasměrovali chobot k mikroskopu a ŽVCh se znovu ponořil do zkoumání mikrosvěta.
ŽVCh: No ovšem, i mikrobi jsou zapotřebí, vždyť také žijí v chobotech! Jak moudře je ta příroda zařízená - harmonie a krása!
Z dálky je slyšet šelest ptačích křídel - jeden ze sluhů drží v ruce dlouhou tyč, na jejímž konci je upevněn pták Tukan, běhá s ní sem a tam a představuje ptačí let.
ŽVCh: Teď je načase se pobavit! Nabij! Miř!
Sluha přidělává na kly Slona gumu, takže vypadají jako prak s koženým polštářkem. Vkládají do něj kámen a dávají ho do zubů ŽVCh. Natahují gumu, ŽVCh míří - výstřel. Kámen letí, jenže pomalu a vedle.
ŽVCh: Kurnik, netrefil jsem se! Pokaždé minu, kurva. No dobře, hlavní není cíl ale proces.

Obraz druhý

Uplynul nějaký čas, Tukan uletěl, ŽVCh zůstal. Nastalo ticho, je slyšet tichou lyrickou hudbu. Z dálky zní písnička Červené Karkulky, která se vrací.
ŽVCh: Červená Karkulko! Jste to vy! Jsem tak rád, že vás zase vidím! Objevuje se Červená Karkulka, je velmi veselá, nese prázdný kastrůlek a pouzdro na housle.
ČK: Ahoj, Člověče, který Žiješ V Chobotě!
ŽVCh: Dobrý den, drahá! Jak se má babička, je v pořádku?
ČK: Nic zvláštního, leží po mrtvici, nevstává, skoro nemluví, jenom čas od času pronese: „Kde je vlk, kde je vlk, co, co?“ Je to na nic.
ŽVCh: Tak stařenka se nám zbláznila.
ČK: A co se děje tady? Lovíte ptáky?
ŽVCh: Abych tak řekl, střílím pro pořádek. Lovím tukany, každý den šmejdí sem a tam. Už jich mám až po krk.
ČK: A podařilo se vám nějakého dostat?
ŽVCh: Dneska ne, ale... někdy. A co to máte v kastrůlku?
ČK: Je prázdný (ukazuje).
ŽVCh: A copak to máš tady? Snad ne housle?
ČK: No jo, jsou to housle, vzala jsem je babičce, už je nepotřebuje. Vlastně na ně ani neumím hrát, ale věc je to krásná.
ŽVCh: Zato já jsem kdysi hrával, tak je pěkně vytáhni, dej mi smyčec mezi zuby a sama drž housle a mačkej struny.
Červená Karkulka vyndá housle z pouzdra, zasune ŽVCh smyčec do zubů a začínají hrát duet. Nejdřív se samozřejmě ozývají nelibé zvuky, ale po chvíli zazní hudba, něco romantického a milostného: bolero Ravela (?). Najednou smyčec vypadne ze zubů ŽVCh a ten se chobotem zaboří přímo do prsou a krku ČK.
ČK: To je ale chobot, takový veliký (ohmatává chobot).
ŽVCh: Jo jo, chobůtek jak má být (přitiskne se tváří k rameni ČK a líbá ji na tvář). Jak jsi měkká, jako broskvička (líbá ji na krk).
ČK: Člověče, který Žiješ V Chobotě, ty nejsi dobrý člověk (jen tak na oko odstrkuje chobot, ale nechává se líbat).
Člověk, který Žije V Chobotě vášnivě líbá Červenou Karkulku na ústa a ona mu to oplácí, zaklání se k hrbolku a napůl se schovává za keřem. ŽVCh se nad ní naklání, líbá ji na nejrůznější části těla. Nakonec zalézá Červené Karkulce pod šaty... Celou scénu skromně doprovází hudba, která přehlušuje zvuky vášně. Sluhové Slona pomáhají ŽVCh a nadzvedávají Slona zezadu.
ŽVCh (odtrhuje se od ČK): Ó, Karkulko, miluji tě, pojď ke mně.
ČK (pomalu přichází k sobě): Ale... kam?
ŽVCh: Pojď ke mně do chobotu... žít! Chci tě! Pojď ke mně!
ČK: Ale jak! Jak se k tobě dostanu (sedá si).
ŽVCh: Přece stejnou cestou jako já: zadním vchodem, vnitřkem.
ČK: A nejde to zvenčí, z druhé strany?
ŽVCh: Ne, to nejde, přední konec je strašně úzký, neprojdou jím ramena. Copak mě nemiluješ?
ČK: Jak by ne, miluji, ale... zadkem... Nepolezu. Nechci.
ŽVCh: Jak to, že nechceš! Chci si tě vzít, zamiloval jsem si tě na celý zbytek života. Jen si to představ - šťastní ŽVCh - v jediném chobotě na celý život. Budeme tu ležet, navždy v obětí, všechno bude společné - příbytek nás spojí, děti se nám narodí přímo v chobotě, nebudou se do něj muset tlačit jako my, konečníkem zmazaným od hoven.
ČK: Nemám zájem... zatím, mám babičku, která potřebuje péči, teď nemůžu, ale třeba později, za rok za dva?
ŽVCh: Ale Karkulko, proč... Já tě tak miluju, a ty... Chtěl jsem ti dát jen to nejlepší, co mám - svou lásku a chobot... Celý svět nám oběma ukáže Slon, dá nám zralé ovoce, budu ti číst básně básníků Brodského a Ajgiho - znám hodně básní nazpaměť. Jen si poslechni:
Budeme si žít na břehu,
Obehnaní vysokou hradbou...
ČK: Jéje, už musím běžet, sluníčko zapadá a moje mraveniště se zavírá.
(Utíká a pohupuje kastrůlkem a houslemi.)
ŽVCh: Pane Bože, odešla, opustila mě, já nešťastník, copak takhle mohu žít dál... (vidí karkulku, kterou Červená Karkulka ve spěchu vytrousila)... karkulka... její... nasadím si ji, na památku (dává znamení Sluhovi a ten ŽVCh navléká karkulku).
Půjdu na Sever jako Šparo, s dětmi, nebo jako Koňuchov, který šel sám! Hej, Slone, vyrážíme na pól, kde je led a sníh, objevíme nové cesty a vztyčíme vlajku Vlasti na ledové hoře, na Fudžijamě, a zapíšeme naše jména do historie zeměpisných objevů. A na tu holku navždycky zapomeneme.
Přichází nová noc, tma houstne. ŽVCh se schoulí do klubíčka, usíná a mlčky pláče ve tmě. Světlo měsíce osvěcuje ŽVCh a jeho slzy, které padají shůry tak jako hvězdy na zem.

Dějství třetí
Obraz první

Okolní svět je osvícen světlem vycházejícího slunce. Docela jiná krajina - spíš středoruská nebo jihouralská, sem tam kámen, ubohá bříza, hrbolky, něčí kosti, zchátralé věci rozházené kolem, nějaké kusy železa, dětský kočárek, v dálce nízké hory porostlé smrky a továrními komíny. Z leva přijíždí Slon s ŽVCh, který má na hlavě červenou karkulku a v zubech vybledlou ruskou vlajku.
ŽVCh (vpichuje vlajku do hrbolku): Nejdřív jsem nesl kufr se svými věcmi, pak, když už nezbývalo sil, vyhodil jsem náklad a nechal jsem si jenom vlajku své Vlasti (líbá vlajku). Už jsme prošli lán světa, odpočineme si tady v půli cesty na Antarktidu. Kde to jsem? V jakých končinách? Mohlo by to být Rusko, nějaký zapadlý kout, snad Ural.
Slon se začíná chovat velmi podivně, máchá chobotem, pohupuje se a kašle.
ŽVCh: Co se to děje s mým Slonem? Není snad nemocný? Co když se nachladil? Dostane rýmu a co potom?
ŽVCh se rozhlíží kolem a najednou spatří nějakou tyč, co leží na zemi, spouští chobot a bere ji do zubů. Je to značka radioaktivity, kdysi stála na hrbolku, na kterém teď stojí vlajka.
ŽVCh: Co to je? Bože můj, radiace! Všechno je tu zamořený! Čeljabinsk-70, tak vida, jakým močálem jsme to včera procházeli. Všude kolem jsou hroby! Můj rodný Slon onemocněl a brzo se mnou bude amen! Co mám dělat? Rychle odsud!
Sluhové Slona z tašek rychle vytahují plynové masky a nasazují si je, potom vytáhnou dlouhé bílé pláště a pomáhají si je navzájem obléct.
ŽVCh: A co já? Pro mě se tam nic nenajde?
Jeden ze Sluhů (nyní Ošetřovatel) vytáhne ještě jednu plynovou masku a nasazuje ji ŽVCh.
ŽVCh (zastřeně): Dě..ku..ji..
Ošetřovatelé se snaží odvést Slona z nebezpečného místa, ale ten neposlouchá, evidentně přišel o rozum. Škube sebou, chobot se mu kymácí ze strany na stranu, houpe to s ním. Slona se náhle zmocní šílenství, rozmáchne se chobotem a zlomí břízu.
ŽVCh: Achich ouvej, co to děláš ty bídáku, to přece bolí!
Najednou se Slon vzepne a zřítí se na dětský kočárek. Z kočárku se ozývá dětský křik, který pravda velmi rychle utichá.
ŽVCh: Co to bylo? Dítě? (Strhává ze sebe plynovou masku). Čí? Slon byl ozářen a zbláznil se, rozšlapal dětský kočárek a zahubil dítě. Já ale žiju v Slonovi, jsem obyvatelem chobotu prokletého Slona! Zabít ho by bylo málo!! Zabít tě, ty vrahu dětí, by bylo málo!!!
ŽVCh bere do zubů vlajku a snaží se ostrým konce žerdi probodnout Slona, ale nedaří se. Nakonec se mrštně otočí a zasadí žerdí vlajky Slonovi ránu mezi ucho a oko. Slon se zakymácí, ztuhne. Potom se s pomocí Ošetřovatelů svalí na bok, pojízdnou plošinou směrem k divákům. Opět se rozezní děsivý dětský křik - jak se zdá, Slon spadl na zpola rozmáčknutý dětský kočárek a definitivně zabil dítě. Na scéně je vidět nápis: ČLOVĚK, KTERÝ ŽIJE V CHOBOTĚ SPÁCHAL SEBEVRAŽDU SVÉHO SLONA. Ošetřovatelé v plynových maskách pozorují ŽVCh, který sebou v chobotě hází ze strany na stranu, nad ním se rozvinuje ruská vlajka zabodnutá do hlavy Slona.
ŽVCh: Co se to stalo? Zase dítě, rozdrtili jsme dítě, rozdrtil jsem Slonem dítě!
Vysvoboďte mě, nemohu tady zůstat, můj Slon zahynul a já jsem zabil dítě.
Ani já teď nemohu žít - slyšíte mě - vysvoboďte mě, jsem ozářen a zešílel jsem.
Jeden z Ošetřovatelů bere z hromady šrotu dvouruční pilu a jde k chobotu. Ošetřovatelé začínají řezat chobot. Skřípání se rozléhá po celém okolí.
ŽVCh: Opatrně, pozor na nohy!
Chobot spolu s ŽVCh padá s rachotem na zem. ŽVCh křičí, ale Ošetřovatelé pokračují v řezání klů, které postupně padají přímo na ŽVCh. ŽVCh: 100 liber sterlingů za pár! ŽVCh se svíjí, pokouší se lézt po zemi a křičí, Ošetřovatelé strhávají z plošiny bílý list papíru s předchozím nápisem a házejí ho stranou. Na plošině se objevuje nový nápis: K ČEMU JE MU TA JEHO SVOBODA, KDYŽ SE PO ZEMI PLAZÍ JAKO ČERV. Sluhové si sundávají plynové masky, berou do rukou kly, stoupají si na stranu a začínají na ně hrát africké melodie. ŽVCh se pokouší vyskočit, poposkočí a tančí do rytmu hudby. Hudba je živější a hlasitější, ŽVCh tančí a tančí „Tanec chobotu“, až padne celý udýchaný na zem a ztuhne.

Obraz druhý

V tu chvíli se z různých stran vynořují podivní, polonazí, otrhaní lidé ve zvláštních šatech - Mutanti*. Pomalu se přibližují k Slonovi, nejdříve se polekali jeho zjevu, ale potom jeden z Mutantů, patrně africké národnosti, dává všem znamení, že Slon je mrtvý a není třeba se ho bát. Mutanti se sápou na Slona a začínají z něj sundávat uši, kousky kůže, ocas, rozebírají ho po částech: urvou nohy a promění je v bubny tak, že napnou kůži a použijí kosti a pak se na nich chystají hrát taneční rytmy. Potom Mutanti ze Slona vytahují jeho vnitřnosti a tancují s nimi kolem ležícího ŽVCh.
TANCUJÍCÍ MUTANTI:
Mutant v černém tílku a „kajkaších“si přidělal uši a hopsavě pobíhá sem a tam.
Mutant vojáček, zdivočelý dezertér, popadl játra, překrásná játra Slona plná květin, a odnesl je jako pytel brambor. Později bude z jater strhávat květiny a rozdávat je všem kolem a když skončí, otevře játra a z nich se vysypou okvětní lístky, které bude vojáček vrhat do publika a jeho unavená neoholená tvář se rozzáří štěstím.
Jeden z Mutantů našel mozek Slona a velmi se podivil jeho rozměrům. Jiný, s velikou čepicí na hlavě, mu dává najevo, že jeho mozek je ještě větší. Sundává si čepici a vytahuje z ní svůj mozek a ukazuje ho druhému. Ten schovává mozek Slona do své čepice, protože pod ní nic nemá, potom chodí po scéně a hraje Slona.
Mutant Afričan, poruštěný, usazený v Čeljabinské oblasti; kdysi nesl vznešené jméno Muguga a studoval matematiku na Čeljybinské Státní Univerzitě. Teď běhá s močovým měchýřem a ledvinami Slona a stříká jeho obsah na své přátele.
Mutantka, která byla dřív Červenou Karkulkou, je teď buď dívkou nebo stařenkou, tiskne k sobě srdce Slona. Potom jednomu z Mutantů srdce daruje a on uslyší, jak tluče. Otevře ho, aby odhalil tajemství tlukotu srdce, a z jeho vnitřku vyletí gumová duše Slona, vyletí na nebe, promění se v bílý mrak a uletí do teplých krajů.
Mutant horník, havíř, který dobyl z hlubin Slona jeho plíce, povylezl trochu výš a skočil v naději, že poletí. Jenže plíce se vyfoukly a ztěžkly - horník spadl na zem a pohmoždil si hrb.
Mutant baleťák tančí s tasemnicí a rozhazuje její články na všechny strany.
Mutant v hábitu stáhl z ŽVCh chobot a navlékl si ho na hlavu. Teď chodí slepý a nemotorný sem a tam a straší dětičky. Na zemi leží ŽVCh, je nahý, jenom na hlavě má červenou karkulku. Jeden z pobudů strhává z plošiny starý list papíru a objevuje se nový nápis: NA POUŠTI ZŮSTANOU JEN VYBÍLENÉ KOSTI SLONA A ČLOVĚKA, KTERÝ ŽIJE V CHOBOTĚ. Karneval na počest „Vítězství nad Slonem“ postupně utichá, začíná se stmívat, na Člověku, který Žije V Chobotě jsou zřetelně vidět obrysy kostí jeho kostry nakreslené fosforeskující barvou. Mutanti se rozbíhají na různé strany, odnášejí části Slona a jeho vnitřnosti. Poslední mutant strhává papír s nápisem a pod ním zůstává čistý bílý povrch. Je čím dál tím větší tma, kdesi nahoře se spouští promítačka a na bílé plošině se objevují živí sloni, kteří kráčí savanou. Jdou a jdou, pomalí, živí, unaveně zvedají ohromné nohy, jdou dál a dál, nezastavují se, nekonečné stádo slonů. Člověk, který Opustil Chobot se pokusil následovat slony - a nyní už ne jako člověk, ale jako kostra jde tmou za stádem slonů. Najednou vstoupil do světla promítačky a proměnil se v živého člověka, jenže znovu se zpozdil a opět - kostra, kosti se podlamují, padá na zem, zůstane ležet na zemi a čím dál tím víc se proměňuje v mrtvou lidskou kostru. Děj končí. Sloni jdou. Hudba hraje dál. Tak končí příběh O lidech, kteří Žijí V Chobotech.

KONEC

Napsáno doktorem Leonidem Alexandrovičem Tiškovem v Peredělkinu v prosinci 1996.

* Podle mě jsou Mutanti totéž, co muzikanti – zvuková podoba slov není náhodná. Zato jejich původ je znám, neboť poslední dějství se odehrává na Urale nedaleko Čeljabinsku.

Přeložila Alena Vinterová.
V roce 2003 vydali Brk Aja & Kos.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse