McEwan, Ian: Sobota

McEwan, Ian
Sobota

ukázka beletrie zahraniční

Náměstí úhlopříčně přecházejí dvě postavy v tmavých pláštích, vzdalují se od něho ke Cleveland Street, jejich vysoké podpatky klapou v rozpačitém kontrapunktu – jistě ošetřovatelky na cestě domů, i když na odchod ze služby je to prapodivný čas...

Sobota
Ian McEwan
: Sobota. Překlad Marie Válková. Vydalo nakladatelství Euromedia Group – Odeon, Praha 2006, 256 stran

Náměstí úhlopříčně přecházejí dvě postavy v tmavých pláštích, vzdalují se od něho ke Cleveland Street, jejich vysoké podpatky klapou v rozpačitém kontrapunktu – jistě ošetřovatelky na cestě domů, i když na odchod ze služby je to prapodivný čas. Nemluví, a přestože nesrovnaly krok, kráčejí blízko sebe, rameny se skoro dotýkají, důvěrně, sestersky. Procházejí přímo pod ním a opíšou čtvrtkruh kolem záhonů, než se vydají dál. Je cosi dojemného na tom, jak za nimi při chůzi stoupá v jednotlivých obláčcích páry jejich dech, jako by hrály nějakou dětskou hru a napodobovaly parní lokomotivy. Směřují k opačnému konci náměstí a on má výhodu, že je vidí z výšky, takže je ve svém zvláštním rozpoložení nejen pozoruje, ale dává na ně současně pozor, se zdrženlivým, majetnickým pocitem boha dohlíží na to, jak kráčejí kupředu. Procházejí nocí v neživotném chladu – ty teplo vydávající biologické motůrky na dvounohý pohon uzpůsobenou ke zdolávání jakéhokoli terénu, obdařené nesčetně rozvětvenými nervovými systémy uloženými hluboko ve schráně kosti, skrytými vlákny, teplými nitkami s neviditelnou září vědomí – a on může sledovat, jak si tyhle motůrky vymýšlejí vlastní trasy.
Pár minut postál u okna. Povznesená nálada ho opouští a on se začíná třást. V parku, uzavřeném kruhem vysokého zábradlí, leží za pásem platanů na sadově upravených prohlubeninách a pahorcích tenká vrstva jinovatky. Pozoruje sanitku s vypnutou sirénou a otáčejícím se modrým majáčkem, jak zabočuje do Charlotte Street a chvatně vyráží směrem na jih, možná do Soho. Otáčí se od okna a sahá za sebe po tlustém vlněném županu, přehozeném přes židli. Dokonce už když se obrací, uvědomuje si venku, na náměstí nebo ve stromech jasný, bezbarvý prvek, pohybem hlavy rozmáznutý přes jeho periferní vidění. Neohlédne se však okamžitě. Je chladno a rád by si natáhl župan. Zvedá ho, zasunuje jednu paži do rukávu a právě přistoupí zpátky k oknu, když vklouzne do druhého rukávu a převáže si pásek kolem pasu.

Nepochopí hned, na co se to dívá, přestože si myslí, že ano. V tomhle prvotním okamžiku, ve své dychtivosti a zvědavosti zvažuje proporce na planetární stupnici: je to meteor planoucí na londýnském nebi, který se pohybuje zleva doprava nízko nad obzorem, přesto v dostatečném odstupu od výškových budov. Meteory jsou však zcela jistě střelhbité jako svištící jehla. Lidské oko je zahlédne nanejvýš v záblesku, než je pohltí vlastní žár. Jenže tohle se pohybuje pomalu, dokonce majestátně. Okamžitě podle měřítek sluneční soustavy reviduje to, co se mu venku nabízí: ten objekt není vzdálený stovky, ale miliony kilometrů, daleko ve vesmíru obíhá na nekonečné oběžné dráze kolem Slunce. Je to kometa, jemně nažloutlá, s povědomým a jasně zářícím jádrem, táhnoucí za sebou ohnivý plášť. Jednou pozoroval Hale-Boppovu kometu s Rosalind a dětmi z travnatého pahorku v Lake District a teď znovu pociťuje onen záchvěv vděčnosti, že je mu dopřáno krátce nahlédnout za pozemský rámec, za rámec něčeho vpravdě neosobního. A tohle je lepší, zářivější, rychlejší – a jelikož to přišlo nečekaně, vypadá to mnohem působivěji. Ve zprávách to museli přehlédnout. Nějak moc pracují. Už už chce Rosalind vzbudit – ví, že bude tím pohledem unešená – ale říká si, jestli se dostane k oknu dřív, než kometa zmizí. Pak by ji propásl také. Je to však příliš výjimečné, aby se s ní o to nepodělil.

Zamíří k posteli, když vtom uslyší tiché dunění, jemné burácení, které nabývá na síle, a přestane naslouchat. Rázem je to jasné. Ohlédne se k oknu, aby se přesvědčil. Kometa je samozřejmě tak daleko, až se zdá, že se nehýbe z místa. S hrůzou se vrací na místo u parapetu. Vnímá, jak zvuk udržuje sílu i výšku a mezitím jeho povahu znovu přehodnocuje: tentokrát se řítí opačným směrem, od vesmírného prachu a ledu do pozemských prostor. Od chvíle, kdy spatřil na nebi ten oheň, uplynuly pouze tři nebo čtyři vteřiny – a už dvakrát změnil názor, co že to vlastně je. Světlo se pohybuje trasou, kterou ve svém životě mnohokrát absolvoval a během níž se zabýval předpokládanými činnostmi: upravoval si opěradlo sedadla, nařizoval hodinky, ukládal písemnosti a vždycky byl zvědavý, jestli se mu nepodaří zahlédnout vlastní dům, tam dole mezi nesmírnou, téměř krásnou oranžově šedou zástavbou lemující od východu k západu jižní břehy Temže, ve výšce šest set metrů, pár chvil před přistáním na Heathrow.

Záře se teď nachází jižně od něho, je vzdálená sotva kilometr, brzy vpluje do nejvyššího mřížoví bezlistých platanů a pak za Post Office Tower, na úroveň těch nejlacinějších hotových jídel určených k ohřevu v mikrovlnce. Obrysy letadla nejsou za tmy nad ránem navzdory městskému osvětlení vidět. Musí hořet na přivráceném křídle, někde na spoji s trupem letadla, možná v některém motoru. Jádro toho ohně je zploštělá, bílá koule, která se vytrácí v kuželu žluti a červeně, nerozplývá se do dáli jako meteor či kometa, spíš jako její zlověstná imprese v představách nějakého umělce. Přistávací světla blikají, jako by předstírala, že všechno je, jak má být. Avšak dunění motoru vše prozradí. Nad obvykle hlubokým a sebejistým burácením se ozývá draslavé, přiškrcené a zkázu věštící kvílení, které nabírá na síle – jekot a neochabující řev, nepatřičný, ošklivý hluk, který naznačuje neudržitelné mechanické namáhání, přesahující výdrž kalené oceli, spirálovitě stoupající ke špičce křídla, nezodpovědně výš a výš, jako doprovod strašlivého letu střemhlav. Každým okamžikem něco povolí.

Už neuvažuje o tom, že by vzbudil Rosalind. Proč ji burcovat do téhle noční můry? Ve skutečnosti připomíná to představení důvěrně známý, opakující se sen. Jako většina pasažérů navenek přemožená monotónností létání se častokrát, zatímco odevzdaně seděl připoutaný bezpečnostním pásem před zabaleným jídlem, v duchu zaobíral nejrůznějšími možnostmi. Tam venku, za stěnou z tenké oceli a vesele skřípajícími plasty, je šedesát stupňů pod nulou a k zemi třináct tisíc kilometrů. Za letu přes Atlantik rychlostí sto šedesát metrů za vteřinu se snadno oddáte pošetilosti, protože to udělá každý. Vaši spolucestující jsou ukolébaní, protože vy a všichni okolo jim připadáte klidní. Z určitého pohledu – podle počtu úmrtí na letový kilometr – je to statistika uklidňující. A jak jinak se zúčastnit konference v jižní Kalifornii? Létání je burza cenných papírů, trik zrcadlených vjemů, křehké spojenectví nahromaděné důvěry; dokud neprasknou nervy a na palubě se neobjeví bomby nebo teroristé, všem se daří znamenitě. Když dojde k selhání, nenastanou žádná polovičatá opatření. Nahlíženo z jiného úhlu – podle průměrné úmrtnosti na jeden let – nejde o číslo zase tak povznášející. Ale trh by se mohl zhroutit.

S plastikovou vidličkou v ruce si často láme hlavu, jak by to mohlo probíhat – vřískot na palubě, zčásti přidušený tou nadzvukovou akustikou, štrachání v zavazadlech po mobilech a poslední slova, posádka letadla v hrůze lpějící na vštípených zlomcích předepsaného nouzového postupu, stoupající zápach lejna. Avšak scéna, konstruovaná zvnějšku a zdálky jako právě teď, je beztak důvěrně známá. Je to už skoro půldruhého roku, co polovina planety sledovala – a potom nanovo –, jak jsou neviditelná rukojmí hnána oblohou na jatka; tou dobou vlastně nevinný obrys jakéhokoli tryskového letadla vyvolával nepatřičné představy. Všichni se shodnou na tom, že dopravní letouny vypadají dneska na nebi buď jako dravci, nebo jako odsouzenci na smrt.

Henry ví, že je to optický klam, co v něm vzbuzuje dojem, že vidí na temném pozadí ještě temnější obrys. Vytí hořícího motoru dál nabírá na pronikavosti. Nepřekvapilo by ho, kdyby si vzápětí všiml, jak se rozsvěcují pouliční světla, nebo jak se jejich náměstí zaplňuje diváky v županech. Za ním se Rosalind, která má dobře natrénováno, jak vytěsňovat ze svého spánku nepříjemnosti nočního velkoměsta, převalí na bok. Ten hluk není pravděpodobně o nic rušivější než siréna vozu projíždějícího po Euston Road. Žhavé bílé jádro a jeho barevný ohon se zvětšily – žádný z cestujících sedících ve středové části letadla nemohl přežít. Je tu ještě další známá skutečnost: hrůza z toho, co nemůžeme vidět. Katastrofa pozorovaná z bezpečné vzdálenosti. Přímý přenos smrti ve velkém, ale nikoho umírat nevidíme. Žádná krev. Žádné výkřiky, žádné postavy – a v takové prázdnotě pohotovou představivost nic neomezuje. Smrtelný zápas v pilotní kabině, skupinka statečných cestujících se shlukuje, než se s poslední jiskřičkou naděje vrhne na fanatiky. Do které části letadla byste tak mohli utíkat, abyste unikli žáru toho ohně? U pilotů by si snad člověk nepřipadal tak sám. Je v tom kus patetické pošetilosti, když sáhnete do schrány nad hlavou pro zavazadlo, nebo alespoň pro nezbytný optimismus? Nepokusí se vás teď zastavit ta silně nalíčená žena, která vám před chvílí zdvořile servírovala croissant s džemem?

Letadlo zalétává za koruny stromů. Mezi větvemi a větvičkami na okamžik vesele zazáří plameny. Perowna napadá, že něco by dělat měl. Ve chvíli, kdy by pohotovostní služby zaznamenaly jeho hovor a předaly ho dál, bude všechno, k čemu se teď schyluje, patřit minulosti. A pokud je pilot naživu, nahlásí to kontrolní věži. Možná už stříkají na přistávací dráhu pěnu. Za takových okolností nemá smysl scházet dolů a nabídnout se k dispozici nemocnici. Heathrow přece nespadá do oblasti pokrývající Pohotovostní plán. Někde jinde, o kus dál na západ, na sebe v potemnělých ložnicích zdravotníci natahují oblečení, a nemají představu, co je čeká. Ještě dvacetikilometrové klesání. Jestli vybuchnou palivové nádrže, nebudou mít co na práci.

Letadlo se vynořuje zpoza stromů, přelétává volný prostor a mizí za Post Office Tower. Kdyby Perowne projevoval sklony k náboženství, k nadpřirozeným vysvětlením, mohl by si pohrávat s představou, že byl povolán: tím, že byl probuzen a s neobvykle povzbuzenou myslí bezdůvodně přistoupil k oknu, měl by vzít na vědomí jakýsi skrytý řád, vnější inteligenci, jež mu chce sdělit nebo ukázat něco významného. Jenže neklidné město si nespavce doslova pěstuje; samo o sobě je nespící entitou, jejíž komunikační dráty nikdy nepřestávají bzučet, a mezi tolika miliony se musejí najít lidé, kteří se dívají z okna v době, kdy by normálně spali. A nejsou to každou noc titíž lidé. Že by tím vyvoleným měl být on, a ne někdo jiný, je náhoda. Ve hře je prostý antropogenetický princip. Primitivní přemýšlení o nadpřirozenu má sklony přerůst v to, čemu jeho kolegové psychiatři říkají představa o vlastní důležitosti. Přehánění jedince, přetváření světa v souladu s vlastními potřebami, neschopnost přemýšlet o vlastní bezvýznamnosti. Z Henryho hlediska patří takové uvažování do spektra, na jehož vzdáleném konci se jako opuštěný chrám tyčí psychóza.

A takové uvažování mohlo způsobit oheň v letadle. Nějaký člověk, přesvědčený o své víře, s bombou v podpatku. Mezi vyděšenými cestujícími se jich nejspíš hodně modlilo – další problém způsobený představou o vlastní důležitosti – ke svým bohům, aby zasáhli. A pokud přijde smrt, tentýž bůh, který je k ní předurčil, bude brzy ve smutku žádán o útěchu. Tohle Perowne považuje za materii pro zázrak, tuhle lidskou složitost mimo dosah morálky. Právě z ní ruku v ruce pramení nerozum i vraždění, slušní lidé i dobré skutky, nádherné katedrály i mešity, kantáty i poezie. Dokonce i popření Boha je duchovní cvičení, forma modlitby – udivilo ho a pobouřilo, když jednou slyšel tahle slova od jistého kněze –, a tak není jednoduché uniknout ze spárů věřících. To letadlo má vlastně největší naději, jestliže došlo k nějaké jednoduché, světské, mechanické závadě.

Prolétává za věží, začíná se vzdalovat přes otevřený prostor západního nebe a stáčí se mírně k severu. S pozvolna se měnící perspektivou jako by oheň uhasínal. Teď vidí většinou ocas a jeho blikající světlo. Hluk namáhaného motoru slábne. Je podvozek vysunutý? Přemýšlí o tom a současně si přeje, aby to tak bylo. Touží po tom. Je to forma modlitby? Nechce přece po nikom žádné milosti. Dokonce ani poté, co se přistávací světla ztratí v nicotě, nepřestává pozorovat obzor na západě – má strach, že spatří výbuch, a nedokáže odtamtud odvrátit zrak. Má sice župan, ale pořád je mu zima, stírá okenní tabulku, která se zamžila jeho dechem, a přemýšlí o tom, jak neskutečná mu teď připadá ta spontánní, povznesená nálada, která ho zvedla z postele. Nakonec se narovnává a tiše spouští žaluzie, aby zakryl nebe.

Odchází od okna, a vtom si vzpomene na slavný experiment s myšlením, o němž se před dávnými a dávnými lety dozvěděl na hodinách fyziky. Kočka, Schrödingerova kočka, je schovaná v uzavřené krabici a je buď ještě naživu, nebo už po smrti poté, co nahodile aktivované kladivo rozbilo ampulku s jedem. Dokud pozorovatel nenadzdvihne víko krabice, obě možnosti – mrtvá kočka i živá kočka – trvají a jsou stejně skutečné, existují bok po boku v paralelních vesmírech. Ve chvíli, kdy víko zvednou a podívají se, jak na tom kočka je, se kvantová vlna pravděpodobnosti zhroutí. Nic z toho mu nedávalo smysl. Žádný lidský smysl. Bezpochyby je to jen další příklad představy o vlastní důležitosti. Někde slyšel, že už i fyzikové od onoho pokusu upouštějí. Henrymu připadá, že se taková věc vymyká požadavkům na vědecký důkaz: nějaký výsledek či důsledek, ostatním známý, existuje ve světě odděleně, nezávisle na něm, a čeká, až mu on sám přijde na kloub. Poté se zhroutí nanejvýš jeho nevědomost. Ale ať už to dopadne jakkoli, je nyní rozhodnuto. A ať mají cestující namířeno kamkoli, ať jsou vyděšení a živí, nebo mrtví, teď už budou u cíle své cesty.

koupit knihu: www.kosmas.cz

 

Diskuse

Vložil: R, 16.06.2006 19:04
McEwan, Ian: Sobota
Tak nějak nevím. Jistě se dá v každé knize najít nějaká chyba, záleží, kolik tomu může obětovat času, případně co tím sleduje (obecně platí, že v knize je nejméně jedna taková chyba.) Pak nám zase člověk, který sám překládá a dost slušně, tvrdí pravý opak. Objektivní pravda asi neexistuje. zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=140&r=umeni_a_kritikah&c=522208
Vložil: Adam Zbiejczuk, 16.06.2006 13:24
McEwan, Ian: Sobota
nebylo letadlo schované v ledničce? :) ale jestli mohu ještě poznámku - kdo nechal projít takový paskvil? to používám mozillu jen já a J.V.jr? mě se ten nový design nelibí nijak extra ani v IE, ale ve Firefoxu to hraničí s nepoužitelností, to už jsem dlouho neviděl...
Vložil: Jan Vaněk jr., 23.05.2006 18:23
McEwan, Ian: Sobota
A letadlo, které má "k zemi třináct tisíc kilometrů" (přitom forty thousand feet je blíž - o 616 m - ke dvanácti), je na přejetí dlaní pod krkem, nebo zakroužení ukazovákem po čele, pro redaktora (totožný s autorem doslovu)
O... korektorce a vůbec personálu Odeonu nemluvě.
Vložil: Richard Olehla, 18.05.2006 19:19
McEwan, Ian: Sobota
Palec nahoru pro Honzu, palec dolu pro prekladatelku. Tohle je opravdu prekladatelsky skvost.
Vložil: Jan Vaněk jr., 17.05.2006 17:05
McEwan, Ian: Sobota
Mimochodem, porovnáním úryvku s originálem shledáme, že ta pasáž o letadle, které "brzy vpluje (...) za Post Office... Tower, na úroveň těch nejlacinějších hotových jídel určených k ohřevu v mikrovlnce" zní at the level of the lowest microwave dishes a znamená tedy "v úrovni těch nejnižších mikrovlnných mis/talířů" (tj. parabolických antén na telekomunikačním věžáku). Atd. atd., tenhle překlad je fakt výstavně neuvěřitelný.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3525x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce