Chwin, Stefan: Hanemann 2

Chwin, Stefan
Hanemann 2

ukázka beletrie zahraniční

Po návratu z Lessingstrasse položil fotografie na bronzovou mísu a zapálil je. Plamínky žlutě zářily, přeskakovaly z fotky na fotku. Když od okna zafoukal průvan, lehce se zachvěly...

Hanemann
Stefan Chwin
: Hanemann, přeložil Petr Vidlák, Host, Brno 2005, 192 s.

Okno
Po návratu z Lessingstrasse položil fotografie na bronzovou mísu a zapálil je. Plamínky žlutě zářily, přeskakovaly z fotky na fotku. Když od okna zafoukal průvan, lehce se zachvěly. Černý popel pokryl dno mísy. Pozoroval lesklý papír škvařící se v ohni.

Ale už za chvíli otevřenou dlaní oheň uhasil a rychle vytáhl z popela ohořelé zbytky. Na zčernalém růžku bylo vidět špičku boty. Lem krajkových šatů. Bílá ruka držící deštník s kostěnou rukojetí. Krempa tmavého klobouku s věnečkem růží utkaných z gázu. Teprve teď si uvědomil, co udělal. Zavřel oči. Potom začal ve spěchu skládat zbytky fotografií, ale z ohořelých kousků už nešlo složit nic. Popel. Černé konečky prstů. Zápach spáleného celofánu. Otevřel zásuvku. Na dně — pasová fotografie v zeleném odstínu. Ptačí pírko. Šedá mince. Ocelové psací pero. Nic víc.

Tvář na fotografii působila cize.

Je to ona? Nemohl se soustředit. Všechno začalo dávat smysl. Všechny nitky vedly jedním směrem — tam, do přístaviště, k temné vodní hladině. Jak to vůbec mohl nevědět? Obrazy se spojily jako kovové piliny a magnet — do ledově přesného vzoru.

Setkali se před třemi dny v prvním patře gasthausu v Glettkau. Molo s přístavištěm, kam každý den ve tři připlouvala ona loď, bylo vidět z okna.

Tři dny...

Tehdy stála u okna. Stahovala si vlasy. Brala dlouhé jehlice s kostěnou hlavičkou rozsypané na desce stolu, podržela si uvolněnou kadeř, jejíž lesk ho fascinoval, a obratně vsunula prsty pod tmavý pramen. Ale přece jen (teď si tím byl naprosto jistý) to udělala mnohem pomaleji než obvykle, pohyb ruky — jak si toho mohl nevšimnout? Stála u okna, její profil se odrážel ve skle, za nímž se modralo moře, profil tak blízký, že stačilo natáhnout ruku, ale přesto cítil, že se mezi nimi něco objevilo, jako závoj, skoro neznatelný, a přitom dodávající tváři světlejší barvu než obvykle — možná studenější, možná bělejší. Odstín kůže? Chlad? Měsíční běloba? Musel si toho přece všimnout, když stála u okna a mhouřila oči do slunce. Brzké dopoledne, teplé žluté světlo dopadalo na zeď vedle zárubně. Za oknem kotvila u mola bílá výletní loď Ariel z Neufahrwasseru. Několik chlapců šlo po pláži k můstku. Červený míč. Nebe. Světlý písek. Křik racků odháněných pomalými pohyby rybáře, který vyprošťoval ze sítě ještě živé ryby se zrůžovělými skřelemi. Klidné moře, takřka bez vln...

Stála u okna, zamyšlená, asi trochu rozzlobená, ale přitom to nebylo zamyšlení, jaké občas vídával ve tvářích žen v Kaufmannově kavárně nebo v gasthausu, když krásná dáma s vlasy sepnutými do římského uzlu škubala stříbrnou lžičkou kousky vídeňského dortu a dívala se někam před sebe, nepřítomně, možná ponořená do vzpomínek na noční milostné dobrodružství, mlčící, i když její společník, pečlivě oholený důstojník z kasáren na Hochstriessu, jí něco barvitě vyprávěl a přitom kovovými kleštičkami vytahoval kraby z třpytivé mísy.

Ne, tehdy, když stála u okna, to bylo něco jiného, něco, co ho polekalo, ale co přitom v tu chvíli nepovažoval za důležité.

Už si toho někdy všiml?... Stála ve vaně, viděl ji přes pootevřené dveře, světlé tělo kontrastovalo s tmavě zelenými stěnami koupelny, vlasy vyčesané nahoru, osvětlené jasem lampy nad oroseným zrcadlem. Viděl její profil, bílý obrys prsou. Otírala si ramena řeckou hubkou, stopa pěny na zlatavé pleti, vlhký pramínek vlasů na šíji, pomalé pohyby ruky, jako by pod prsty nic necítila...

Když tehdy sledoval, jak se řecká hubka sunula po rameni, najednou ho zachvátil panický strach, krátký jako odraz slunce v rozbitém zrcadle. Najednou spatřil naprostou samotu tohoto těla, jehož se dotýkaly prsty. Ne, to nebyl strach. Pochopil, že ona má pouze sebe, že je pro něj nedosažitelná.

Teď mohl obviňovat jen sám sebe. Mohli přece odjet z Königsbergu už předevčírem. Všechno bylo připraveno. Jízdenky na vlak s přestupem v Marienburgu. Ale ona naléhala, aby to odložili na neděli, protože matka se necítí dobře, takže počkejme, je to jen pár dnů... Přitom stačilo říct jedno rozhodné slovo...

Teď se mu čas strávený v budově Anatomie zdál jako prázdná temnota. Chtěl poznat tajemství, otevíral těla, která ležela na mramorovém stole, aby odhalil, proč se bojíme smrti. Ale teď, jaký smysl měly hodiny strávené v podzemí na Delbrück-Allee, když nedokázal slyšet, co říkalo její živé tělo, co bylo — teď už to věděl — patrné v každém jejím pohybu... Protože teď už si byl jistý, že tehdy, když stála u okna v prvním patře gasthausu, cítila, že se to blíží. A přesto pozoroval její ramena, šíji, vlasy, jako by byl slepý a hluchý. Mohl ji zastavit jedním slovem, ale tehdy, když jen tak stála u okna, za nímž se modralo moře, se zeptal jen: „Co je ti?“ Přestala si rozčesávat vlasy zeleným hřebenem: „Nevím.“

Pamatoval si všechno. Každé gesto. Bolestně přesně a jasně. Probleskávající obrazy onoho okamžiku. A přitom stačilo říct jedno slovo...

Lehké rozrušení, když se otočila od okna. Rychlý pohyb prstů vytahujících z kartáče světlý chomáč vlasů. Na parapetu ležela mušlička. Prstýnky. Medailon s růžovou kamejí. Brož připnutá pod knoflíkem. Potom pohyb ruky upravující vlasy na krku. Prsty zapínající šaty. Žlutá lodička na koberci. Rychlé kroky. Zvuk tekoucí vody v umyvadle. Měkké ťuknutí odkládaného mýdla. Teplé stopy bosých chodidel na parketách. Prošla kolem něj k zrcadlu. Nepatrné ztuhnutí ramen, když ji chtěl obejmout. Měkce se vymanila ze sevření. Zasmála se, ale smích byl smutný a brzy utichl. Vzala si klobouk. Vyhladila stužky. Upravila růže připnuté kolem krempy. Šelest hedvábí. Světle růžové nehty. Nasunutí prstýnku na prsteníček. Prohlížení natažené ruky: malachitové očko ve stříbře. Deštník s černou rukojetí položený na křesle. Vrznutí otevírané skříně. Zablesknutí zrcadla ve dveřích. Světlý kožešinový plášť s perlovými knoflíky. Teplo šatů mizících pod pláštěm.

Prsty se dotkl její tváře. Přitiskla se k jeho dlani, ale přitom se dívala jinam. Přivřená víčka. „Takže v neděli ve čtyři v Langfuhru. Nezapomeneš?“ Hloupá, směšná otázka, přece to byl on, kdo koupil jízdenky. „Hlavně přijď včas. A neber zavazadla. Všechno vezmu.“ Chtěli nastoupit do různých vagónů, protože to bylo zábavnější. Potom se, jako cestující ze Stettinu nebo Köslinu, jakoby náhodně setkají v restauračním salonu, někde mezi Dirschau a Marienburgem, na velkém mostě nad řekou Weichsel, po němž se jede a jede, a dole teče tmavá voda.

Ale když tak stála u okna, za nímž se modralo moře, už na ni čekala bílá loď v přístavišti v Neufahrwasseru, už na ni čekaly bílé letní šaty, deštník, bílá kabelka... Chtěla navštívit sestru v Zoppotu? Ale proč nejela vlakem, proč musela nastoupit na tu malou loď, jejíž nakloněný komín vypadal jako zlomený sloup z řeckého mramoru ozdobený písmenem „W“, znakem dopravní společnosti Westermannových? Sestra? To děvče s tmavě zrzavými vlasy a očima jako zralé hrozny? V červených šatech? Čekala na molu v Glettkau? Všechno viděla?

Rychle vstal z křesla a oblékl si plášť pohozený na posteli. Okamžitě musí jet na Steffensweg, aby jí všechno řekl.

Jí?

Najednou si uvědomil, že chce o tom, co se stalo v Glettkau, mluvit s někým, kdo už není. Vždycky jí vyprávěl o všem, co se stalo důležitého a zajímavého v Danzigu, Dirschau, Zoppotu, a dokonce v Marienwerderu, takže teď se s ní chtěl také podělit o novinky.

Vzpamatoval se. Proboha...

Jak to říká Retz? „Když trpíme, Bůh se nás dotýká holou rukou...“ Chudák Retz. Co to ten melancholický mladík s prsty tak obratnými, že je schopen mu bez váhání svěřit jakoukoli, i tu nejobtížnější operaci, blábolí za filozofické pompéznosti. Dotek Boha? Teď Hanemann cítil jen nahou bolest, protože ona už není ani na Steffenswegu, ani nikde jinde...

Neplakal. Jen tvář napjatá bolestí a stažené hrdlo. Nedokázal to pochopit. Za co ho stihl takový trest? A pokud měl být potrestán právě on — proč ona? Na stěně vedle zrcadla se v hnědém rámu černal Kříž v horách Caspara Davida Friedricha, ale jemná kresba smrků obklopujících černou postavu Boha se najednou rozostřila. Hanemann zavřel oči. Cítil, jak mu z nich vyhrkly slzy.

 

© Petr Vidlák

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2751x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce