Příchody
Pályi, András: Příchody

Příchody

Na podzim loňského roku vyšla poprvé v českém překladu kniha současného maďarského autora Andráse Pályiho (1942) – pozoruhodný erotický román z éry maďarského socialismu Příchody.

Na podzim loňského roku vyšla poprvé v českém překladu kniha současného maďarského autora Andráse Pályiho (1942) – pozoruhodný erotický román z éry maďarského socialismu Příchody. Román je intimní zpovědí stranického představitele Daniela Barótiho, v níž jsou na pozadí popisu společenských událostí z období tzv. kadárovského režimu v Maďarsku zachycovány vzpomínky, erotická dobrodružství a reflexe hlavního protagonisty.

Skrze pozoruhodnou techniku zprostředkovaných vnitřních monologů čtenář nahlíží do vnitřního světa rozpolceného muže, jenž žije v podstatě dva životy: na jedné straně život spořádaného soudruha, průměrného, ničím nevyčnívajícího občana, jenž má za manželku frigidní dceru významného komunistického funkcionáře, a na straně druhé život plný vášnivého sexuálního opojení s neoficiální milenkou. Tato paralelnost „legálního života“ a „tajného pramene“ se však nemění ani poté, co se Baróti ze svého formálního manželství vymaní a uhrančivou milenku Icu pasuje na oficiální choť.

Realita stranických schůzí a rodinného panelákového života se pro něho opět stává neuspokojivou, a tak se Baróti pouští do nového milostného dobrodružství se soudružkou Zsuzsou, tentokrát však pouze v imaginární rovině. Jestliže Ica představuje ženu z masa a kostí a alespoň zpočátku sexuální bohyni, Zsuzsa je nedostižným, snovým ideálem, touhou. K oběma ženám hrdina promlouvá formou zvláštních monologických dialogů, které Viktorie Radics ve své recenzi (Holmi 2004/2) nazvala „monodialogy“.

Tímto způsobem nemluví pouze k Ice a Zuzse, ale také k oběma rodičům. K otci, jehož chladný a zatvrzelý přístup k rodině Daniela hluboce poznamenal, i k matce, která ho opustila, když v roce 1956 emigrovala s milencem do Austrálie. Csaba Károlyi ve své recenzi (Jelenkor 2005) poukázala na skutečnost, že promluvy k otci se obvykle prolínají s promluvami k Ice a naopak monodialogy, jež vede hrdina se Zsuzsou, asociují vzpomínky na matku a splývají v jedno veliké volání po mateřské něze.

Barótiho zmítání mezi dvěma ženami-dvěma životy zde odráží hlubší vnitřní konflikt. Touha po zakázané erotice koresponduje s touhou po vnitřní svobodě, sexuální akt je zároveň aktem svobodné volby uskutečňované v režimu, který takovou možnost v podstatě anuluje. Baróti ve svých erotických zážitcích nenásleduje pouze svůj chtíč, ale snaží se dotknout své bytostné podstaty, „spodního proudu“, který nás spojuje s druhým člověkem. Hledá autentický, intenzivní prožitek, orgasmus těla i ducha. V tomto smyslu román povznáší erotiku do spirituální dimenze, čímž se odlišuje od románu pornografického. Volání divočiny je zde tedy v jistém smyslu voláním po bohu.

Tok vnitřního monologu je v prvních šesti kapitolách narušován subjektem vypravěče, který se periodicky zpřítomňuje prostřednictvím uvozovací věty „řekl“, místy se výrazy i hromadí (řekl jsem, řekl), poslední tři kapitoly jsou však již vyprávěny v er formě. Otázkou však je, zda takové soustavné přerušování hrdinovy výpovědi a následná změna vypravěčské perspektivy vůbec má nějaký smysl a zda kvalitě díla prospívá.

Román obsahuje řadu silných míst a rozhodně stojí za přečtení (už kvůli nápaditému překladu Any Okrouhlé), jako celek má však jednu slabinu, a to je psychologický profil hlavního hrdiny. Baróti je příliš všedním hrdinou, nemá v podstatě žádný hlubší vztah ke své rodině, společenskému dění, je ateista. Plní jen to, co po něm společnost chce, a uvnitř se souží nenaplněnými tužbami. Během románu neprochází žádnými klíčovými zvraty, které by ho významněji zasáhly. Je příliš duševně plochý na to, abychom mu jeho „volání“ věřili, aby nás chytl za srdce a abychom v závěru románu oplakali jeho smrt.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Ana Okrouhlá, Host, 2005, 208 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse