Viewegh, Michal: Báječný rok

Viewegh, Michal
Báječný rok

recenze beletrie česká

Michal Viewegh potvrdil, že vedle povídek, románů, parodií, filmových scénářů, fejetonů atd. umí napsat i čtivý deník.

Báječně napsaný bulvár
Michal Viewegh
: Báječný rok (deník 2005), Druhé město, Brno 2006, 360 stran

Michal Viewegh potvrdil, že vedle povídek, románů, parodií, filmových scénářů, fejetonů atd. umí napsat i čtivý deník. 

V knize Báječný rok (deník 2005) popsal autor rok svého života, který byl nakonec nečekaně bohatý na události (včetně narození dcery a počínající otcovy smrtelné choroby). Psaní má švih, odstavce pointy, leckdy se objeví vtip, zkrátka těch tři sta šedesát stran máte přečteno za chvíli. Dostaví se ale potom chuť k zápiskům se vracet a číst si některé znovu, jako tomu je u deníků Ivana Diviše, Jana Hanče, Ludvíka Vaculíka či Jana Zábrany? Obávám se, že nikoli, Viewegh prostě jenom dokázal, že to dokáže. Přesněji řečeno: s formou žánru problém nemá, jen obsah se tváří mnohem hlubokomyslněji, než ve skutečnosti je.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Svědectví lidského zápasu
Viewegh toho patrně zažívá v osobním životě víc než třeba většina úředníků ministerstva dopravy: je slavný, potkává inspirativnější lidi, má víc příležitostí k sexuálním eskapádám. Jenže ve svých zápiscích není většinu z toho schopen či ochoten podrobit nějaké reflexi – pokud nepovažujeme za reflexi fakt, že nás o tom informuje. Teprve schopnost své zážitky zkoumat a snažit se zjistit jejich význam však deníkové zápisky může učinit (bez ohledu na to, kolik toho jejich autor prožil) důležitými pro ostatní. Jinak je – jako ve Vieweghově případě – záznam jednoho roku spisovatele stejně nezajímavý jako záznam jednoho roku úředníka.

Způsobem, jakým deník píše, si Viewegh odpovídá na své vlastní otázky: Proč by můj deník nemohl být svědectvím lidského zápasu? Protože nežiju v padesátých letech? Protože jezdím první třídou? Kdepak, jeho deník nemůže být oním svědectvím ne proto, že by Viewegh nic neprožil, ale proto, že nepodává zmiňované svědectví. Pouze popisuje způsob svého života. „Tančím, žvaním, flirtuju – žiju. (Název recenze?),“ vypočítává ironicky. Škoda jen, že podstatnou část deníku skutečně lze směstnat do této jedné věty, což je pro svědectví o lidském zápase dost málo.

Když Viewegh píše o knize Philipa Rotha Lidská skvrna, zmiňuje se o tom, že se jejímu vypravěči zdá o pruhu zavěšeném od jednoho rohu Bílého domu ke druhému a hlásajícím do světa ZDE ŽIJE ČLOVĚK. „Aniž bych se srovnával: neplatí tohle i o mém deníku?“ poznamenává vzápětí. Platí, musí si říci čtenář. Hlavním účelem jeho deníku je totiž přesvědčit ostatní (a možná i sám sebe), že autor je někdo jiný, než jak ho čtenáři – optikou literárních recenzí – obvykle vnímají. Že není mediální hvězdou produkující řemeslně dobře zpracované, ale plytké příběhy. Že je kvalitním autorem a intelektuálem, který toho pro českou literaturu udělal víc než všichni ostatní („Jestli já nejsem novodobý národní obrozenec, tak nikdo…“). A je také dobrým člověkem („Dělám občas chyby, ale už pár let jsem na správné cestě.“), který se jen občas (!) ohradí proti nějaké ignorantské kritice („Literatura jsou pro mě už jen dvě věci: psaní a čtení. Všechno ostatní – ceremoniály, sešlosti, řevnivosti, drby, časopisy, články, polemiky – mě zajímá rok od roku míň.“). Viewegh si připadá nedoceněný, a musí si tedy pomník postavit sám. Snaží se ze všech sil, a protože je chytrý, ví, že se nemůže prezentovat jako barvotiskový hrdina. Přizná tedy i své slabosti (ach, ty ženy), přičemž tak činí v rámci mírného pokroku v mezích zákona: podívejte, jaká mne obklopují pokušení, která jiní nezažívají, a přes to všechno jsem věrný.

Mirek Jagger řádí a trpí
Zdá se, že se tímto dostáváme k Vieweghovu životu – a zde platí výtka, kterou předem adresoval případným kritikům: “Recenzovat něčí deník znamená osobovat si právo hodnotit něčí život.“ Osobovat si právo hodnotit autorův život s radostí přenechám jeho blízkým (a Bohu, chcete-li), nenechám si však vzít právo hodnotit způsob, jakým svůj život prezentuje ve vydaném textu. A Viewegh nám servíruje cosi jako soft-bulvár: já vám ukážu, kdo jsem a co si máte o mně myslet, a na oplátku vám prozradím nějaké intimnosti ze svého života. Žádný coming out, jak o něm nyní mluví v rozhovorech, se nekoná – Viewegh nepíše nic, co by už dnes nemohla číst absolventka nedělní školy, i když sám to v deníku prožívá jinak: „Popisuji své úzkosti a chlípné představy, své chlastání, přiznám se, že pláču u televize a že na diskotéce (navzdory hemoroidům) cítím blaženost… Stačí jen trochu vynalézavě citovat – a vznikne lidská kreatura, o kterou by si žádný slušný čtenář neopřel ani kolo.“ Ve skutečnosti se nám ale autor ukazuje coby Mirek Dušín, který si sem tam zařádí jako Mick Jagger. Jenže i kdyby o sobě psal jako o Jaggerovi, který se občas chová jako Dušín, nic by to na síle (respektive slabosti) jeho deníku nezměnilo: ve skutečnosti totiž nejde o to, zda byl v posteli s více dívkami nebo třeba s kardinálem, ale co podstatného umí o svém životě a o světě sdělit. Igor Chaun se (technicky vzato) odhalil víc než Ivan Diviš, ale který z těch dvou deníků budou číst další generace, je myslím jasné.

Vieweghovi slouží deník jako nástroj sebepotvrzení. „Jsou mí čtenáři zvědaví na mě? Budu je zajímat i já sám, jaksi bez knih? A pokud si deník nekoupí (a dají mi tak jasně najevo nezájem o mou osobu), budu schopen psát s vědomím, že jsem jen stroj na příběhy?“ Jenže takto otázka nestojí, Viewegh je mediální hvězda, a jako takový je prostě sledován. A svým deníkem vychází vášni pro drby vstříc: jeho zápisky mohly klidně vycházet na pokračování v Blesku či ve Vlastě v rubrice Jak žijí slavní. V pasážích o otcově postupně se rozvíjející smrtelné chorobě najdeme nejzajímavější a nejsilnější postřehy. Třeba když se autor zabývá myšlenkou, zda jeho otec nepromarňuje poslední měsíce svého života: „Jak pacientovi nevzít veškerou naději – ale zároveň mu zabránit, aby utrácel poslední zbývající čas sledováním televize Prima? (…) Není to vlastně jedno? Proč se tak upínám k pouhému konci? Proč to tak mytizuji? (…) Co od něj chci? (…) Že televizi odhlásí a začne pronášet poselství? Že mi sdělí něco klíčového?“ V takových chvílích Vieweghovi věříme, že něco podstatného sdělit umí. Jen kdyby hned vzápětí nepsal: „Smrt osvobozuje (i pozůstalé): od přílišného zájmu o knihy a noviny, od přílišné zdvořilosti, od povinnosti odpovídat na emaily… Smrt rovněž relativizuje: Co je důležité? Leccos už ne…“ Takovou myšlenku můžeme slyšet třeba od kadeřnice či hlídače parkoviště, možná ji dokáže napsat i leckterý literární kritik. Má na ni dokonce právo i spisovatel, jen by jí jaksi neměl trápit čtenáře. Od spisovatele bych čekal, že nějak osvětlí či obohatí zkušenost každého z nás, že hlouběji promyslí či jinak nazře to, co umíme o umírání svých rodičů nebo někoho hodně blízkého říci my všichni. Viewegh k tomu míří, ale na výpravu tím směrem se nevydal – a možná i proto, že by musel skutečně riskovat: zkoumání sebe sama a svých blízkých v takové situaci bolí a ještě víc by bolelo, kdyby jeho výsledek nebyl vřele přijat.

Zhrzen
Nejbizarnější složkou Vieweghova deníku jsou nadávky kritikům. Vidí je jako bandu nedouků, což neváhá ukřivděně opakovat stále dokola (vzácně vtipnou výjimkou je poznámka: „U nás zase píšou recenze šimpanzi.“). A když se mu nelíbí recenze zahraniční, schytá to skoro celé lidstvo: „Barbara Villiger Heiligová (…) ovšem knihu řadí mezi prózy lehčího kalibru, vhodné pro veselý seriál o milostných radostech a strastech… Omluva českým kritikům: očividně není pravda – jak si někdy myslívám – že mají na blbost světový monopol.“ Navíc je evidentní, že Viewegh po přízni literárních kritiků touží: „Kniha roku Lidových novin: ze sto osmdesáti sedmi lidí nezmínil Lekci tvůrčího psaní ani jediný. Nepřeceňuji to, okázale intelektuální charakter téhle ankety je mi dostatečně znám, odpovědi mnoha respondentů jsou poněkud předvídatelné a tak dále – ale jedno mi to přesto není. Mrzí mě to? Mrzí.“ Jeho nenávistné tirády pak nelze brát jinak než jako výlevy zhrzené milenky, které neznají míru ani soudnost. „Nejmenuji se Zábrana, Hanč nebo Diviš, takže můj deník stížnosti na léta urážek, předpojatosti a desinterpretací obsahovat nesmí,“ stěžuje si. Ale smí, i nadávat se však musí umět.

Jaký je tedy Vieweghův deník? Občas vtipný: „Večer na návštěvě Lenka, Veroničina dávná spolubydlící z pražského podnájmu. (…) Rozverně vzpomíná na exmilence mé ženy, který prý byl schopen nepřetržitě souložit až čtyři hodiny… Předstírám pobavený nadhled. V jedenáct Veronika Lenku uloží do pokoje pro hosty a potom se v ložnici asi dvacet minut milujeme.“ Mnohdy arogantní: „Prozraď mi laskavě jedno, Ondro: kde doprdele bereš tu drzost radit ostatním, jak mají psát?“ A většinou povrchní: „Naslouchat v barech hezkým blondýnkám znamená zahrávat si s ohněm.“

Tři čtvrtiny zápisků ve Vieweghově deníku by nikoho nezajímaly, kdyby jejich autorem nebyl slavný spisovatel. Tuto knihu je možné číst jako báječně napsaný bulvár, po kterém časem pes neštěkne.

Autor je nedostudovaný teolog; dosud o M. Vieweghovi nenapsal ani čárku.
Recenze vyšla v týdeníku A2, 21/2006

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 108 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jan Vaněk jr., 08.02.2012 22:23
Viewegh, Michal: Báječný rok
To je někde nějaká soutěž, nebo co? (V knize je uveden plným jménem, a je to přesně ten, co byste čekali.)
Vložil: fake. , 05.02.2012 17:27
Viewegh, Michal: Báječný rok
Prosím? Nevíte náhodou někdo odpověď na otázku: Kterým časopisem listuje Viewegh v sobotu 17. dubna ve své knize Další báječný rok? Mělo by to začínat na I... děkuji ;-) piště prosím na email.
Vložil: Ivo Fencl, 30.01.2008 21:25
Viewegh, Michal: Báječný rok
Souvislost mezi tím, že máme každý právo vyslovovat své jméno, jak sami chceme, a mezi smyslem přečtení Báječných let pod psa je přece nulová!!!
Vložil: , 30.01.2008 18:35
Viewegh, Michal: Báječný rok
Michal Viewegh je humorista.
Vložil: vl, 30.01.2008 18:07
Viewegh, Michal: Báječný rok
Ještě panu Vaňkovi: Nevím, jestli se správně vyjádřím. Mně tato výslovnost připadá - snad snobská - a nějak mne nic netáhne číst jeho práce. Ale není to hlavní příčina, jen nejnápadnější. Asi proto, že jsem z ročníku, který se od malička učil německy. Tuto chybnou výslovnost bych snad snesl u humoristy.... Vadilo by mi stejně, kdybyste se vy podepisoval jako Vaňek
Vložil: vl, 30.01.2008 18:00
Viewegh, Michal: Báječný rok
Panu Vaňkovi: znal jsem nekolik lidí z této rodiny. Všichni se vyslovovali s F na začátku jména. Dokonce se skloňovali Fivek, Fifka.
Vložil: Jan Vaněk jr., 29.01.2008 10:19
Viewegh, Michal: Báječný rok
To je prosté, vl: protože se tak vyslovovali už jeho předkové. Není zač, už nechoďte.
Vložil: vl, 28.01.2008 15:21
Viewegh, Michal: Báječný rok
Může mi někdo sdělit, proč se pan Viewegh vyslovuje jako [víveg], původní výslovnost tohoto jména je [fíveg]. Je to jedna z příčin, proč ho nečtu.
Vložil: RK, 20.08.2007 23:16
Viewegh, Michal: Báječný rok
Nahodou jsem narazila na tuhle diskusi a rada bych tady take necim prispela. Musim rici, ze knihy pana Viewegha ctu rada a denik byl pro me zajimavym ctenim, i kdyz to bylo nekdy cteni jen o vsednich vecech zivota, ale kazdy, kdo jste si denik nekdy psali, tak jste jiste take zjistili, ze kdyz jste... si denik po case precetely, tak to pro Vas bylo zajimave, nebot jste si najednou na dane udalosti vzpomneli. Treba lidi, o kterych jste se v deniku zminili uz treba v dome, kdy jste ho cetli nezili, tak to pro Vas byla pekna vzpominka. V deniku jsem take dostala docela dost typu na knihy, ktere pan Viewegh precetl a ze jich za rok precetl hodne, klobouk dolu, kdo dneska stihne precist jednu az dve knihy za mesic? Dalsi kniha, ktera vysla letos byla take moc dobra. A to, ze knizky pana Viewegha jsou napsane ctive, podle me rozhodne neni na skodu. Jeho dalsi knizku si urcite zase rada prectu!
Vložil: Kamila, 08.08.2007 12:42
Viewegh, Michal: Báječný rok
Zrovna Denik ctu a protoze z nej mam ponekud rozporuplne pocitu, rozhodla jsem se si o ni neco precist. Ackoli jsem favoritkou Viewegha a jeho knihy ctu hrozne rada a az do nedavna jsem od nej mela precteno vse (nyni ziji v Anglii, tak je to trochu slozitejsi si ho koupit). Ale tak nejak mam pocit,... ze me prestava bavit. Jeho predesle knihy Bajecna leta, Vychova divek, Roman pro zeny nebo Zapisovatele otcovske lasky jsou naprosto vyborne a ctive, ale u Deniku se obcas nudim. Koho proboha zajima, kdo zase prisel na navstevu nebo kolik toho Viewegh vypil. Naopak skutecne zminek o cerstve narozene Bare a manzelce Veronice je prekvapive malo. Ale muzeme Viewegha kritizovat za to, o cem ve svem deniku pise? Treba prave to, co je v jeho zivote mnohem dulezitejsi, si nechava pro sebe. Jiste kniha obsahuje pasaze, u kterych se bavim, ale casto si rikam, jestli to jako mysli vazne. Na druhou stranu, jak Viewegh sam v deniku pise, jeho zivot je vsedni jako zivot kohokoli jineho. Takze problemy s hemoroidy, masturbace, vyplnovani dokumentu o prijmu, byti pritahovan zenami, to je normalni, za to jen snad nikdo nemuze kritizovat, ale proc ta potreba toto sdelit svetu. Nejak si pokladam otazku, co tim jako chtel "basnik" rici a co mi precteni teto knihy melo prinest? Je to skoda, lec jeho dalsi knihu si stejne prectu.
Vložil: Petr Hořice, 18.02.2007 00:03
Viewegh, Michal: Báječný rok
Recenze jsou potřeba. Velmi často člověku napoví. Tahle mi jen potvrdila, že z valné většiny však stejně jako testy spotřebního zboží ukazují opačným směrem, než autoři zamýšlejí. Vieweghovy citace jsou velice trefné a perfektně zapadají do kontextu. Zdejší recenze jeví znaky pouhého opisování a zmíněné... citace jsou lacině vytrženy z kontextu. Podobným způsobem jde smést ze stolu v podstatě cokoli. Autor by měl umět sám (chce to rovněž po spisovateli) svými slovy vyjádřit verdikt nad dílem a ne jen se zjednodušeně chytat slovíček, která lze samoúčelně zakroutit tím "správným" směrem. Navíc jsou podávány jak na talíři. Stačí se jen sehnout a... Proč tolik lidí zajímají v podstatě opravdu jenom ty drby? Nechť slouží ke cti autora, že v citacích vynechal Vieweghovy vydělané 4 milióny. Měl jsem svého času za platné, jakoby recenzenti nechtěli slyšet spisovatelovo vyprávění. Dnes si to už ale nemyslím. Ono jde prostě jen mimo ně. Těžko se na kohokoli zlobit. Jenom počkáme, až na to příjde i pan spisovatel.
Vložil: Hana, 16.01.2007 13:13
Viewegh, Michal: Báječný rok
Hlavně poslední odstavec recenze se mi líbí. A právě proto si i každou další knihu M. Viewegha hned přečtu, ale v knihovně ji mít nebudu.
Vložil: petra, 14.01.2007 23:17
Viewegh, Michal: Báječný rok
... a jakou knihu jste napsal Vy, když umíte tak lacině hodnotit nejčtenějšího spisovatele...??
Vložil: rk, 24.09.2006 00:56
Viewegh, Michal: Báječný rok
vědět, co od knížky očekávat? ach, vy vizionářko - dáte mi recept?
Vložil: Lída Křivancová, 18.08.2006 15:13
Viewegh, Michal: Báječný rok
Mně se ten deník líbí. Člověk musí vědět, co od knížky očekává. A ještě ě to povzbudilo, že svůj deník třeba také vydám knižně. A o recenzentech si myslím, že někdy se snad bojí chválit a hlavně sami většinou nic nenapsali.
Vložil: Dana, 15.07.2006 21:06
Viewegh, Michal: Báječný rok
Kdybych byla manželkou pana Viewegha, požádala bych o rozvod. Kdybych si tuto knihu koupila v knihkupectví, žádala bych vrácení peněz. Úplně sdílím Váš názor v posledním odstavci recenze. Našla jsem první klad knihy - začala jsem se zajímat o recenze!!
Vložil: Monika, 23.06.2006 12:46
Viewegh, Michal: Báječný rok
Také se mi ta recenze moc líbila. Nad knihou mě provázely stejné pocity, dokonce jsem rovněž srovnávala s Teorií spolehlivosti (nesrovnatelné, jasně). Jen se říkám, že pan Turek možná riskuje, že se stane jednou se záporných postav v příštím Vieweghově románu. :)))
Vložil: Petr, 19.06.2006 10:19
Viewegh, Michal: Báječný rok
Pane Turku, moc pěkně napsaná recenze. Díky.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 6513x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce