Jiná pravá Skandinávie

Tématem pražského veletrhu Svět knihy 2006 (4. - 7. 5. 2006) byly literatury severských zemí. Z Dánska, Norska, Švédska, Finska a Islandu k nám při té příležitosti zavítalo hned několik literárních osobností. Povšechně vzato sestávala skandinávská delegace ze dvou odlišných „kulturních druhů“: z etablovaných literárních vyslanců Severu u nás, kteří do Prahy přijeli propagovat česká vydání svých knih, a ze skupinky autorů, jejichž knihy se českému čtenáři do ruky patrně hned tak nedostanou.

K prvně jmenovaným patřila například Helle Helle (DK), autorka knížek pro chvíle, „kdy budete mít chuť popovídat si s kamarádkou u kávy“ (Michaela Weberová, Tvar 2005/13), Lars Saabye Christensen (NO), který se nostalgicky utíká do minulých desetiletí, protože dnešní „[p]ravda je nudná“ (Ondřej Vimr, Tvar 2005/09), a Majgull Axelssonová (SE), jež se čtivou románovou formou snaží upozorňovat příslušníky střední třídy na to, že svět nekončí jejich živým plotem ani hypermarketem za městem. Všichni tři jsou talentovaní, komerčně úspěšní a hlavně „učebnicově skandinávští“ – Helle Helle minimalistickým výrazem, Christensen tématem, Axelssonová politickými motivy. Byla by to však prapodivná ochutnávka současné skandinávské kultury, kdyby ji nepřijeli okořenit a poopravit „ti druzí“ – imigranti.

Multikulturní centrum Praha pozvalo na veletrh mezi jinými i tyto skandinávsky píšící autory neskandinávského etnického původu: Rubéna Palmu (Chile/DK), Khalida Hussaina (Pákistán/NO), Zinaidu Lindénovou (Rusko/FL). Přibrali k nim i rozhněvaného mladého muže Marcuse Birro (SE/SE), který má italské předky. Autoři se na pražském Výstavišti jednak prezentovali svou tvorbou, jednak se, za spoluúčasti několika zahraničních odborníků a kulturních publicistů, sešli nad otázkou národních literatur a akulturace v dnešní Evropě. Workshop „Europe of Migrants – the Northern Perspective“ proběhl 4. května 2006 odpoledne a padlo na něm několik postřehů, které stojí za komentář.

Začalo se konstatováním zjevné skutečnosti, že projekt rasově či národně definovaných evropských literatur vzal jednou provždy za své. Jak se však vypořádat s kulturními paradoxy dnešní Evropy, konkrétně pak její severní části?

Běžné švédské označení invandrarförfattare (spisovatel-imigrant), které se stalo klíčem pro výběr účastníků, odsoudili všichni přítomní jako nevhodné, protože kategorizující, a tudíž diskriminující. Je jistě mnoho pravdy na tom, že skandinávská a každá jiná kultura drží pohromadě dostředivou silou a že „cizorodé“ jevy pojmenovává primárně proto, aby sama sebe vymezila a mohla dál poklidně fungovat „tak, jak je“. Triviálním faktem je ale i to, že cokoliv, co dnes chceme prosadit či prodat, musíme ze všeho nejdřív označit, ať už je to bota nebo kniha. Všichni dotyční autoři přece jednou museli nějak prorazit, nějak zásadně rozmnožit svůj kulturní kapitál, jak by řekl sociolog kultury Pierre Bourdieu. A všem se to alespoň do určité míry podařilo díky tomu, že skandinávskému čtenáři nabídli exotickou valutu.

Všichni pak pozměnili kulturní stereotypy v mysli severské veřejnosti tím, že k ní promluvili její vlastní řečí. O tragikomickou životní zkušenost se v této souvislosti podělil Rubén Palma, jenž jako chilské dítě toužil po kariéře boxera či fotbalisty, španělsky nenapsal jedinou řádku a ve dvaceti emigroval, aby se nakonec stal dánským spisovatelem. Když získal za svůj debut prestižní literární cenu, musel čelit nařčení, že svůj text nesepsal sám. Teď po letech jen s úsměvem dodal, že k incidentu došlo asi proto, že Dánům je jejich jazyk tak trochu svatý. Jenom dánština a dánská architektura jsou nějak výjimečné, řekl doslova, „the rest is just plain“. Přirovnal pak starost Dánů o jazyk k žárlivosti, s níž si obyvatelé Jižní Ameriky (řekl „Latinos“) nárokují výhradní práva na svou tradiční muziku. Není tu ale přece jen malý rozdíl? I s omezenou frazeologickou zásobou lze napsat vynikající text. Jak se s chilskými rytmy vypořádá někdo, kdo nezvládá techniku? Národně smýšlející Dánové očividně neradi věří tomu, že by někdo mohl jejich jazyk „zvládnout“ snáz než hru na píšťalu.

Palma, Hussain i Lindénová zvládli, co potřebovali, aby proměnili situaci ve skandinávské literatuře. Do jejich příchodu se totiž stav knižního trhu podobal situaci v jiných oblastech tamního kulturního a intelektuálního života, akademickou oblast nevyjímaje. Například ve Švédsku, kde většina populace denně obědvá falafel a kde má více než pět procent obyvatel jinou než švédskou národnost, se literární vědci dodnes nejčastěji zabývají literaturou národního „romantismu“. Obyčejní čtenáři zatím už dávno hltají knihy spisovatelů s exotickými jmény a mnohdy si přitom ani neuvědomují, že ona „jinakost“, která je tak přitahuje, už je vlastně stejně „učebnicově skandinávská“ jako třeba Helle Helle, Christensen a Axelssonová. Jediný rozdíl vidím v tom, že – jak v pražské debatě pravila Ingeborg Kongslien – Palma, Hussain a Lindénová „are rewriting what it is to be Scandinavian“.

© Anežka Kuzmičová
Vyšlo v literárním obtýdeníku TVAR 2006/11
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky