Thoreau, Henry David: Walden aneb Život v lesích

Thoreau, Henry David
Walden aneb Život v lesích

ukázka beletrie zahraniční

Když jsem psal tyto stránky, či spíše jejich podstatnou část, žil jsem sám v lesích na míli daleko od nejbližšího souseda, v domě, který jsem si sám postavil na břehu rybníka Walden poblíž městečka Concord ve státě Massachusetts a živil se výhradně prací svých rukou. Žil jsem tam dva roky a dva měsíce. Nyní se opět zdržuji v civilizovaném světě. Nevnucoval bych se takovou měrou pozornosti čtenářů, kdyby se na mne moji spoluobčané nebyli obraceli s velmi zevrubnými dotazy...

Walden
Henry David Thoreau: Walden aneb Život v lesích. Překlad Josef Schwarz, doslov Josef Jařab. Vydalo nakladatelství Paseka – Ladislav Horáček, Praha a Litomyšl 2006, 308 stran

Jak hospodařit
Když jsem psal tyto stránky, či spíše jejich podstatnou část, žil jsem sám v lesích na míli daleko od nejbližšího souseda, v domě, který jsem si sám postavil na břehu rybníka Walden poblíž městečka Concord ve státě Massachusetts a živil se výhradně prací svých rukou. Žil jsem tam dva roky a dva měsíce. Nyní se opět zdržuji v civilizovaném světě. Nevnucoval bych se takovou měrou pozornosti čtenářů, kdyby se na mne moji spoluobčané nebyli obraceli s velmi zevrubnými dotazy, jak jsem si tam počínal, tedy s dotazy, jaké by leckdo označil za nepříhodné, třebaže mně se vůbec nezdají nepříhodné, ba naopak — vzhledem k okolnostem — zcela přirozené a příhodné. Někteří se ptali, co jsem tam vůbec jedl, zda se mi nestýskalo, zda jsem se nebál, a tak podobně. Jiní se dychtili dozvědět, jakou částkou ze svých příjmů jsem přispíval na dobročinné účely, a ti, co mají početnější rodiny, kolik chudých dětí jsem vyživoval. Prosil bych tedy ty své čtenáře, kteří se o mne nijak zvlášť nezajímají, aby mi prominuli, jestliže se v této knize pokusím některé tyto dotazy zodpovědět. Ve většině knih se slůvko já, tedy první osoba, opomíjí; v té mojí bude zachováno, a v tom se bude — aspoň z hlediska sebeprosazování — nejvíc lišit od ostatních. Obvykle zapomínáme, že je to koneckonců vždycky první osoba, kdo k nám promlouvá. Nemluvil bych tolik o sobě, kdyby existoval jiný, koho bych tak dobře znal. Má chatrná zkušenost mne bohužel omezuje jen na toto téma. Ostatně sám požaduji na každém spisovateli, ať předním nebo posledním, aby prostě a upřímně vylíčil svůj vlastní život a ne pouze to, co se doslechl o životě jiných lidí; asi tak, jako by podával zprávu svým blízkým o vzdálené zemi; neboť žil-li upřímně, žil nepochybně v zemi, která je mi velice vzdálená. Snad jsou tyto stránky určeny převážně chudým studentům, kterým jsem kdysi přednášel. Ostatní čtenáři nechť si vyberou ty pasáže, které se jim hodí. Doufám, že se nikdo nebude soukat do kabátu, který by ho tísnil — vždyť může dobře posloužit někomu, komu padne.

Rád bych zde pověděl něco, co se netýká ani tak Číňanů nebo havajských ostrovanů, ale vás, kteří čtete tyto řádky a sídlíte údajně v Nové Anglii, tedy v Americe; o vašem postavení, zvláště o vašem vnějším postavení či životních podmínkách v tomto světě, v tomto městě, jaké vlastně jsou, zda by se nedaly aspoň trochu zlepšit. Prochodil jsem celý Concord a všude — v krámech, v úřadech, na polích — všude jsem měl dojem, že jeho obyvatelé podstupují v tisícerých udivujících podobách jakési pokání. Slyšel jsem všelicos o bráhmanech — jak sedají v žáru čtyř ohňů a zírají do slunce nebo se zavěšují hlavou dolů nad plameny, nebo jak přes rameno hledí tak dlouho k nebesům, až „posléze nemohou zaujmout dřívější přirozenou polohu těla a jejich zkrouceným hrdlem nepronikne jiná než tekutá strava“, nebo jak celý život prodlí připoutáni k patě stromu, nebo podobni housenkám přeměřují svými těly širé prostory říše, nebo jak vystávají na jedné noze na vrcholcích sloupů —, avšak i tyto formy vědomého pokání jsou pro mne méně uvěřitelné a sotva nad nimi žasnu víc než nad výjevy, jakých jsem dennodenně svědkem. Dvanáct Hérakleových prací bylo hračkou proti námaze, jakou musí vynakládat moji sousedé. Těch prací bylo totiž jen dvanáct a jednou jim byl konec; nikdy jsem však neviděl, že by tito lidé skolili nebo chytili nějakou obludu anebo dokončili nějakou práci. Nemají přítele Iolaa, aby hydře rozpáleným železem upaloval u kořene hlavy — tady sotva jednu hlavu utnou, hned dvě jiné naskočí.

Vidím mladé muže, své spoluobčany, které potkalo to neštěstí, že zdědili farmy, domy, stáje, dobytek a hospodářské náčiní, neboť toho všeho se kupodivu snadněji nabude, než pozbude. Raději se měli narodit v nějaké pustině a být odkojeni vlčicí — snad by pak jasněji prozřeli, jakou líchu jim bylo dáno obdělávat. Kdo to z nich udělal otroky půdy? Proč se nemohou nasytit svých šedesáti jiter, když je člověku souzeno hryzat nakonec jen hrst hlíny? Proč si začínají kopat hrob, sotva se narodili? Je zřejmě lidským údělem hrnout všechny ty náležitosti před sebou a protloukat se životem, jak to jen jde. Kolik ubohých nesmrtelných duší jsem už potkal, duší bezmála udolaných, umořených tím břemenem, vlekoucích se po cestě života, valících před sebou obrovskou stáj, svůj nikdy nevymetený Augiášův chlév a k tomu na sto jiter orné půdy, pastvin, luk a lesa! Ten, kdo nic nevlastní, kdo se nemusí potýkat s touhle přebytečnou zděděnou přítěží, má už tak dost co dělat, aby vzdělal a zušlechtil i ten skrovný obsah své tělesné schránky.

Ale člověk je obětí klamu. Valná jeho část je brzy zaorána do země na kompost. Domnělým osudem, obecně nazývaným nezbytností, je mu určeno, jak se praví v jedné staré knize — totiž Bibli — hromadit poklady, které moli a rez posléze sežerou a zloději vyloupí a ukradnou. Je to bláznovský život, jak lidé shledávají, když dospějí k jeho konci, pakliže ne už dřív. Deukalión a Pyrrha, kteří jediní unikli potopě, stvořili prý lidi tak, že za sebe házeli kameny:

Inge genus durum sumus, experiensque laborum,
Et documenta damus qua simus origine nati.
Anebo, jak nám říká zvučný převod těchto veršů:
„Odtud je tvrdý náš rod a zkušený v práci a trudu:
dáváme tak jen bezpečné důkazy, z čeho jsme vznikli.“
Tolik o těch, kteří slepě poslouchají matoucí orákula a házejí
za sebe přes hlavu kameny, aniž se starají, kam dopadnou.

I v této poměrně svobodné zemi se většina lidí z pouhé nevědomosti a pomýlení tak zatěžuje pochybnými starostmi a zbytečně lopotnými pracemi, že si jemnější plody života ani nemohou utrhnout — jejich prsty jsou na to z nadměrné dřiny příliš neohrabané a třaslavé. Takový náruživý pracant si jak je den dlouhý nedopřeje ani chvilku na to, aby byl sám sebou; nemůže si dovolit udržovat otevřenější vztah k druhým; jeho práce by na trhu klesla v ceně. Nemá čas být něčím jiným než strojem. Cožpak si ten, kdo tak často musí uplatňovat své znalosti, může opravdu uvědomovat — a věru by to k svému růstu potřeboval — svou nevědomost? Měli bychom ho občas zdarma nasytit a ošatit a posílit ho něčím vzpružujícím, než ho odsoudíme. Nejjemnější stránky naší povahy, tak jako ojínění na ovoci, mohou být uchovány, jen když s nimi zacházíme co nejšetrněji. Jenomže se k sobě samým, ani jeden k druhému, nechováme tak něžně.

Někteří z vás — to dobře všichni víme — jsou chudí, žije se jim trudně, někdy tak říkajíc sotva popadají dech. Leckdo z vás, kdo čte tuto knihu, není bezpochyby s to zaplatit ani za pokrmy, které už dávno snědl, nebo za šaty a boty, které se na něm málem a možná už nadobro rozpadají, a než dočetl až sem, utratil drahnou hodinu z vypůjčeného či ukradeného času, o niž oloupil své věřitele. Vím příliš dobře, jak nuzný, zoufalý život mnozí z vás vedete, neboť můj zrak zostřila zkušenost; jak se stále s krajním vypětím pokoušíte něco podnikat a přitom vyváznout z dluhů, z té pradávné bažiny, již Římané nazývali aes alienum, cizí bronz, neboť některé mince razili z bronzu; jak nějaký čas přežíváte a pak umíráte a jste pohřbíváni za tento cizí bronz; jak stále slibujete, že zaplatíte, že zaplatíte zítra, a insolventní umíráte dnes; jak se ucházíte o přízeň zákazníků všemi možnými způsoby kromě přestupků hrozících kriminálem; jak lžete, pochlebujete, hlasujete, stahujete se do skořápky zdvořilůstek nebo se rozplýváte v řídkém, mlžném oparu šlechetnosti, a to všechno v naději, že přimějete svého souseda, aby si dal u vás ušít boty nebo kabát, zhotovit klobouk nebo vyrobit bryčku, nebo aby si od vás nechal vozit zboží do svého koloniálu; jak samou sháňkou ochoříte, jen abyste si mohli něco uložit pro případ nemoci, něco, co se dá schovat do staré truhly nebo v punčoše strčit za omítku anebo ještě bezpečněji někam zazdít, nesejde na tom, kam to dáte, ani jestli je toho hodně nebo jen trocha.

Někdy se pozastavuji nad tím, jak můžeme být — troufám si říci — tak lehkovážní a tolik se zajímat o sice nestoudnou, nicméně poněkud odlehlou formu poddanství, jakou je černošské otroctví, zatímco sami máme tolik prohnaných a podlých pánů, kteří zotročují jak Sever, tak Jih. Je krušné mít nad sebou dohlížitele z jihu, horší pak ze severu, ale nejhorší ze všeho je, když jste sami sobě otrokářem. Co se toho namluví o božství v člověku! Pohleďte na vozku, který se ve dne v noci trmácí po silnici na trh — pohne se v něm aspoň jiskérka božství? Jeho nejvyšším posláním je krmit a napájet koně! Čím je mu jeho vlastní úděl ve srovnání se zdárným chodem přepravy? Nevozí snad zboží pro nějakého snaživého milostpána? Co je na něm božského, co nesmrtelného? Hle, jak se hrbí a plíží, jak se celý den z něčeho nepojmenovatelného strachuje! Ne, není nesmrtelný, ani božský, je otrokem a zajatcem vlastní představy o sobě, pověsti, kterou si získal svými skutky. Veřejné mínění je chabým tyranem proti našemu nejosobnějšímu mínění. Co si člověk myslí o sobě — právě to určuje či spíše naznačuje dráhu jeho osudu. Přimět lidi, aby se osvobodili od smyšlených představ, s tím by si neporadil žádný osvícenec, ani pan Wilberforce, který tak úspěšně brojil proti otrokářství v západoindických državách. Vzpomeňte si také na venkovské paničky, které až do posledního dechu vyšívají ozdobné dečky, jen aby nemusely projevit příliš živý zájem o svůj úděl! Nemůžeme přece zabíjet čas a neurážet tím věčnost!

Valná část lidí žije v tichém zoufalství. To, čemu se říká odevzdanost, je zatvrzelé zoufalství. Ze zoufalého města odcházíte na zoufalý venkov, jen abyste se potěšili nádherou norků a ondater. Navyklé, leč neuvědomované zoufalství prostupuje skrytě i tak zvané hry a kratochvíle. Žádné zábavné rozptýlení v nich nenacházíte — to se totiž dostavuje až po práci. Je však charakteristickým rysem moudrosti uvarovat se zoufalého počínání.

Když si rozvážíme — řečeno slovy věroučných knih —, o co má člověk převážně usilovat a co jsou jeho základní a nezbytné životní potřeby, vypadá to tak, že si lidé záměrně zvolili nejběžnější způsob života, protože mu dali přednost před všemi ostatními. A přece si po pravdě myslí, že jim jiná volba prostě nezbývá. Avšak ty bystřejší, vnímavější povahy se jistě rozpomenou, že ještě ráno bylo nebe jasné. Nikdy není pozdě vzdát se předsudků. Na žádný bůhvíjak letitý způsob myšlení či jednání není radno spoléhat, aniž bychom si jej ověřili. Co dnes kdekdo papouškuje nebo mlčky přechází jako pravdivé, může se zítra ukázat jako blud, jen mlhavá domněnka, kterou někteří pokládali za mrak, jenž možná svlaží jejich pole zúrodňujícím deštěm. Stačí si vyzkoušet, o čem vám staří tvrdí, že to nejde, a hle — vy zjistíte, že to dokážete. Co je staré, nechme starým, nové svěřme novým. Ti starší snad ani nedovedli nasbírat pořádný otop, aby udrželi oheň; mladí hodí pod kotlík trochu suchého dříví a uhánějí kolem zeměkoule rychlostí ptáků, až staří, jak se říká, koprnějí úžasem. Stáří není o nic — nebo sotva — způsobilejší poučovat než mládí, neboť nezískalo zdaleka tolik, kolik toho ztratilo. Bezmála se dá pochybovat, zda i ten nejmoudřejší člověk pochytil ze života něco zaručeně hodnotného. Staří vlastně nemohou dát mladým žádnou opravdu významnou radu, protože jejich zkušenost je tak neúplná a oni ve svých životech tak hanebně ztroskotali — z důvodů zcela soukromých, jak si nepochybně namlouvají; a kdožví, třebas jim zbývá ještě trocha víry, která oné zkušenosti protiřečí, a oni jsou jen méně mladí, než byli. Pobývám už nějakých třicet let na této planetě a pořád ještě čekám na první slůvko nějaké hodnotné nebo aspoň seriózní rady z úst těch starších. Neřekli mi zhola nic a patrně mi k tomu ani nic říci nemohou. Je tu život, pokus, do kterého jsem se ještě sám ani kloudně nepustil; ale nic mi není platné, že se o něj pokoušeli oni. Jestliže mám přece jen nějakou zkušenost, které si cením, mohu s jistotou tvrdit, že mi ji nepředali moji mentoři.

Povídá mi jeden farmář: „Nemůžete přece žít jen z rostlinné stravy, ta nedodává nic, z čeho se utvářejí kosti.“ A sám nábožně tráví část dne tím, že zásobuje svou tělesnou soustavu látkami potřebnými pro stavbu kostí; a jak tak povídá, kráčí za svými voly, kteří se svými z rostlinek vybudovanými kostmi vláčí přes všechny překážky jeho nemotorný pluh i jeho samého. Některé věci jsou skutečně nezbytnými životními potřebami pro lidi některých vrstev — pro ty bezmocné a nemocné —, zatímco pro jiné jsou pouhým přepychem a jiní je vlastně ještě ani nepoznali.

Některým lidem se zdá, že celou širokou oblast lidského života, jeho výšiny i hlubiny, probádali jejich předkové a že o všechno už je postaráno. Již John Evelyn se zmiňuje, že „moudrý Šalamoun ustanovil, jak daleko od sebe mají být sázeny stromy, a římští prétorové určili, jak často smíte beztrestně vstoupit na sousedův pozemek a posbírat tam spadlé žaludy, a kolik z nich má připadnout onomu sousedovi“. Hippokratés dokonce zanechal pokyny, jak si máme stříhat nehty, totiž přesně ke konečkům prstů, ani kratší, ani delší. Ta známá nuda a omrzelost, která se domnívá, že rozmanitost a radosti života jsou již vyčerpány, je nepochybně tak stará jako Adam. Nikdo však dosud nezměřil, čeho je člověk schopen; a ani z předchozích zkušeností nejsme s to posoudit, co ještě dokáže — tak málo bylo zatím vyzkoušeno. Ať jsi doposavad zakusil jakékoli nezdary, „nermuť se, mé dítě,“ praví Višnupurána, „neboť kdo ti ukáže, cos ještě nevykonal?“

Své životy bychom mohli poměřit bezpočtem prostých úvah; například, že totéž slunce, které dává uzrávat mým bobům, ozařuje současně soustavu planet, jako je ta naše. Kdybych byl na tohle pamatoval, byl bych se uvaroval leckterých omylů. Neokopával jsem je tedy za stejného světla. Jakých podivuhodných trojúhelníků jsou hvězdy vrcholy! Jaké vzdálené a odlišné bytosti v různých koutech vesmíru pozorují totéž v témže okamžiku! Příroda a lidský život jsou právě tak rozmanité jako jednotlivé naše konstituce. Kdo může říci, jaké vyhlídky život nabídne druhému? Mohl by se udát větší zázrak, než kdybychom se aspoň na okamžik mohli dívat očima druhého? Prožili bychom všechny věky světa v jedné hodině, ba všechny světy věků. Historii, poezii, bájesloví! Nedovedu si představit úchvatnější a poučnější možnost, jak proniknout do zkušenosti druhých lidí.

Značný díl toho, co moji sousedé pokládají za dobré, se mi v hloubi duše jeví jako špatné, a jestliže mě něco opravdu mrzí, je to nejspíš mé slušné chování. Jaký démon mě to posedl, že jsem se choval tak vzorně? Vykládej si bůhvíjaké moudrosti, milý starochu — ty, který žiješ už sedmdesát let ve vší počestnosti —, já slyším neodolatelný hlas, který mě od toho všeho zrazuje. Jedno pokolení opouští výboje druhého jako na mělčině ztroskotané lodi.

Myslím, že bychom bez obav mohli věřit mnohem víc, než věříme. Mohli bychom se natolik zříci starostlivosti o sebe, nakolik ji svědomitě projevujeme všude jinde. Příroda je ochotna přizpůsobit se právě tak naší slabosti jako naší síle. Neodbytná úzkost a napětí má u někoho povahu takřka nevyléčitelné choroby. Jsme už takoví, že přeháníme důležitost každé své činnosti, a přece: co všechno jsme ještě nevykonali! Anebo: co kdybychom onemocněli? Jsme neustále ve střehu, odhodláni nežít ve víře, kdybychom se bez ní mohli obejít; celý dlouhý den se máme na pozoru, večer pak neochotně odříkáme modlitbu a hroužíme se do nejistot. A tak nás cosi neúprosně nutí žít životem, který velebíme, a v němž cokoli odmítáme změnit. Toto je jediná cesta, říkáme; ale je tolik cest, kolik paprsků můžeme vésti z jednoho středu. Každá změna je zázrak hodný zamyšlení, ale je to zázrak, který se děje každým okamžikem. Konfucius pravil: „Vědět, že víme to, co víme, a že nevíme, co nevíme — v tom spočívá pravé vědění.“ Kdyby někdo dokázal proměnit zdroj obraznosti v zdroj svého poznání, pak by možná všichni lidé uspořádali svůj život na tomto základě.

Zamysleme se krátce nad tím, jak je to s těmi útrapami a obavami, o nichž jsem se zmínil, a nakolik je nutné, abychom se trápili nebo přinejmenším zneklidňovali. Možná že by nám prospělo vést nějaký čas primitivní, hraničářský život, byť uprostřed civilizace, která nás obklopuje, třebas jen proto, abychom poznali nejzákladnější životní potřeby a s nimi i metody, jakými si je lidé obstarávali. Také by neškodilo nahlédnout do starých obchodních knih, abychom zjistili, co se v krámech nejvíc nakupovalo, co bylo běžně na skladě, totiž jaké zboží šlo nejvíc na odbyt. Neboť pokrok mnoha věků měl jen nepatrný vliv na stěžejní zákony lidské existence — naše kostry se patrně nedají rozpoznat od koster našich předků.

Pojmem „životní potřeby“ mám na mysli především to, co člověk získává vlastním úsilím, a pak všechno, co se již v samém začátku nebo dlouhým užíváním stalo tak důležité pro lidský život, že se snad nikdo nebo jen velmi málo jedinců — ať už je k tomu přiměla jejich zaostalost, chudoba nebo filosofie — pokouší obejít se bez toho. Mnozí tvorové mají v tomto smyslu jen jednu životní potřebu — potravu. Prérijnímu bizonovi stačí trocha chutné trávy a pár hltů vody, ledaže si v lese vyhledá přístřeší či v kopcích stín. Němá tvář si nežádá nic víc než potravu a přístřeší. Životní potřeby lidského tvora ve zdejším podnebí se dají celkem přesně utřídit do těchto několika skupin: je to potrava, přístřeší, oděv a palivo. Teprve když si tohle všechno zajistíme, jsme schopni obírat se svobodně a s nadějí na zdárný výsledek skutečnými problémy života. Člověk vynalezl nejen obydlí, ale i šatstvo a vařené pokrmy, a možná z náhodného zjištění, že oheň hřeje, i z požitku, který v něm zprvu nacházel, vznikla nynější potřeba vysedávat u něho. Také kočkám a psům, jak pozorujeme, se to stává druhou přirozeností. Vhodným přístřeším a ošacením si zákonitě udržujeme své vnitřní teplo; jakmile to však s těmihle věcmi a navíc ještě s palivem přeženeme, totiž jakmile vnější teplo překročí úroveň našeho vnitřního tepla, nezdá se vám, že začíná proces vaření? Přírodovědec Darwin vypráví o obyvatelích Ohňové země: zatímco jeho posádce, teple oblečené a sedící u samého ohně, nebylo zdaleka horko, z těchto nahých divochů, kteří se zdržovali opodál, se prý — jak s nemalým úžasem pozoroval — „pot jen lil, jak se v tom žáru pekli“. Také se říká, že australský domorodec chodí nahý bez jakékoli újmy na zdraví, zatímco Evropan se v šatech třese zimou. Nebylo by možné spojit otužilost těchto divochů s rozumnou schopností civilizovaného člověka? Liebig připodobňuje lidské tělo ke kamnům a potravu k palivu, které obstarává v plicích vnitřní spalování. Za chladného počasí jíme víc, za teplého méně. Živočišné teplo vzniká pozvolným spalováním; příliš prudké spalování může pak přivodit nemoc nebo i smrt; anebo také z nedostatku paliva nebo následkem vadného tahu oheň vyhasíná. Životadárné teplo si ovšem nesmíme plést s ohněm — je to jen obrazný příměr. Z hořejšího výčtu se dá tedy usoudit, že výraz „animální život“ je téměř souznačný s výrazem „živočišné teplo“; neboť potravu můžeme považovat za palivo, které v nás udržuje oheň — a palivo slouží toliko k přípravě této potravy, anebo aby našim tělům přidávalo tepla zvenčí — nu, a přístřeší a oděv také slouží jen k tomu, aby takto roznícené a vstřebávané teplo udržovaly.

Nejpodstatnější potřebou našeho těla je tedy stálé teplo, potřeba udržovat v sobě životadárný žár. Proto se tak horlivě staráme nejen o svou potravu, ošacení a střechu nad hlavou, ale i o svá lůžka, která nám v noci zastupují šatstvo, a abychom si toto přístřeší uvnitř přístřeší opatřili, olupujeme ptáky o jejich hnízda a peří a ustýláme si podobně jako krtek na lůžku z trávy a listí na konci svého doupěte. Chudák si rád naříká, že je náš svět chladný, a právě chladu, stejně tak fyzickému jako společenskému, přisuzujeme valnou část svých trampot. Léto v některých podnebných pásmech dopřává člověku život takřka elysejský. Palivo nepotřebuje, leda když si chce něco uvařit; ostatně slunce místo ohně mu svými paprsky mnohé plody dostatečně uvaří; potrava je vůbec rozmanitější a dosažitelnější a oděv i přístřeší jsou úplně nebo zpola zbytečné. V dnešní době a v této zemi, jak jsem seznal z vlastní zkušenosti, patří k životním nezbytnostem i několik nástrojů (a všechny se dají pořídit za babku), jako je nůž, sekera, rýč, trakař, a podobně pro duševní pracovníky lampa, papírnické potřeby a přístup k několika málo knihám. A přece se někteří pošetilci vypraví na druhý konec zeměkoule do barbarských a nezdravých krajin a tam deset dvacet roků všelijak čachrují, aby mohli žít — totiž držet se v příjemném teploučku — a posléze umřít v Nové Anglii. Zhýčkaní zbohatlíci neudržují ovšem svá těla v příjemném teploučku, nýbrž v nepřirozeném vedru — už předtím jsem naznačil, že se prostě vaří, ale samozřejmě jak si to žádá móda.

Většina přepychových věcí a mnohé z toho, co nám takzvaně zpříjemňuje život, je nejenom postradatelné, ale rozhodně brání zušlechtění lidstva. Pokud jde o přepych a pohodlí, ti nejmoudřejší žili ještě prostěji a skromněji než lidé chudí. Staří filosofové — čínští, indičtí, perští a řečtí — patřili k těm, nad něž nikdo nebyl chudší na statky pozemské a bohatší svým duchem. Moc o nich nevíme. Přitom je pozoruhodné, že o nich vůbec víme tolik, kolik víme. To platí i o novodobějších reformátorech a dobrodincích člověčenstva. Jen ten může být nestranným a moudrým pozorovatelem lidského života, kdo jej nazírá z nejpříhodnějšího postavení, z postavení, které bychom mohli nazvat dobrovolnou chudobou. Ovocem přepychového způsobu života je zase přepych, ať už se zabýváme čímkoli: zemědělstvím, obchodem, literaturou nebo uměním výtvarným. Za nynějších časů máme profesory filosofie, ne však filosofy. Přednášet je přece úžasné povolání — vždyť se kdysi úžasně žilo. Být filosofem, to neznamená mít jen hluboké myšlenky nebo dokonce založit školu, nýbrž bezmezně milovat moudrost a v duchu jejích příkazů žít životem prostým, nezávislým, šlechetným a zodpovědným. Znamená to pouštět se do některých hlubinných záhad nejen teoreticky, ale i prakticky. Úspěch velikých učenců a myslitelů bývá obvykle úspěchem lidí služebné, dvořanské povahy, nic majestátního, nic mužného v nich není. Úporně se snaží žít jen v jakési přizpůsobivé pohodě, v jádře tak, jak žili jejich otcové — není v jejich silách zplodit ušlechtilejší lidské pokolení. Ale proč vůbec lidé degenerují? Jak to přijde, že některé rodiny tak chátrají?

V čem tkví podstata přepychu, že vysiluje a hubí celé národy? Jsme si tak jisti, že jím není poznamenán i náš život? Filosof předbíhá svou dobu i tím, jaký navenek vede život. Nesytí se, nepřebývá, nešatí se, ani se nehřeje jako jeho vrstevníci. Jak by člověk mohl být filosofem, aniž by svůj vnitřní žár nerozněcoval lepšími prostředky než ostatní lidé?

Jakmile člověk nastřádal dostatek tepla rozličnými způsoby, jež jsem tu vylíčil, co by ještě mohl chtít? Zajisté ne už tepla stejného druhu, jistě ne více a vydatnější stravy, větší a nádhernější dům, vybranější a bohatší garderobu, početnější a stále žhnoucí krby a tak podobně. Jakmile získal všechno, čeho je třeba k životu, nabízí se mu jiná možnost než usilovat o věci zbytné, totiž vrhnout se neohroženě do života a oproštěn od tvrdé dřiny konečně volně vydechnout. Půda, jak se zdá, je připravena přijmout semeno, neboť do svého nitra zapustila klíček a může teď se stejnou důvěrou vyhnat vzhůru i svůj výhonek. Proč se člověk tak pevně vkořenil do země, ne-li proto, aby se mohl zcela úměrně povznášet k nebi? Vždyť ušlechtilejší rostliny oceňujeme podle plodů, které posléze uzrávají ve vzdušném, prosluněném prostoru vysoko nad zemí, a zacházíme s nimi jinak než se skromnějšími jedlými rostlinami, třeba i dvouletými, které pěstujeme jen do chvíle, kdy jim dorostou kořeny, a často je proto u samých vršků uřízneme, takže je leckdo v jejich květu ani nepozná.

Nemíním cokoli předepisovat silným a smělým povahám, které si vždycky — v nebeských výšinách i v hlubinách pekla — budou hledět svého a budovat možná velkolepěji a utrácet marnotratněji než ti nejzámožnější, aniž by přitom o pětník zchudli a vůbec si uvědomili, jak žijí — jsou-li vůbec takové, patrně vybájené postavy; ani těm, kteří nacházejí zdroj povzbuzení a inspirace v současném stavu věcí a s nadšením a zálibou téměř mileneckou se v něm kochají — a k nim do jisté míry počítám i sebe; nepromlouvám k těm, kteří mají slušné zaměstnání, ať už za jakýchkoli podmínek, ale sami vědí, zda to je či není zaměstnání slušné; ale k zástupům těch, kdož jsou nespokojeni a planě žehrají na ukrutnost svého údělu nebo na zlé časy, místo aby se pokusili trochu je napravit. Někteří z nich naříkají vehementně a neutišitelně na cokoli, protože, jak tvrdí, konají svou povinnost. Také mám na mysli tu zdánlivě zámožnou, leč strašlivě zbědovanou vrstvu těch, kteří nahromadili hromady všelijakého braku, ale nevědí, co s ním, jak se ho zbavit, a tak si pro sebe ukovali své vlastní zlaté a stříbrné okovy.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2731x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce