Zeh, Juli: Hráčský instinkt

Zeh, Juli
Hráčský instinkt

ukázka beletrie zahraniční

Co když se pravnuci nihilistů už dávno vystěhovali z prachem pokrytého krámu s devocionáliemi, který nazýváme světonázorem? Co když opustili zpola vyprázdněné skladiště hodnot a významů, užitečnosti a potřebnosti, opravdovosti a správnosti a vracejí se zdivočelí do džungle, do míst, kde je už nevidíme, natož abychom se k nim dokázali přiblížit? Co když pro ně bible, ústava a trestní právo byla pouhým návodem a souborem pravidel pro společenskou hru?...

Hráčský instinkt
Juli Zeh
: Hráčský instinkt, přel. Jana Zoubková, doslov Tomáš Dimter, Euromedia Group - Odeon, 2006, 384 stran

Exordium. Jestli je to všechno hra, jsme ztracení
Co když se pravnuci nihilistů už dávno vystěhovali z prachem pokrytého krámu s devocionáliemi, který nazýváme světonázorem? Co když opustili zpola vyprázdněné skladiště hodnot a významů, užitečnosti a potřebnosti, opravdovosti a správnosti a vracejí se zdivočelí do džungle, do míst, kde je už nevidíme, natož abychom se k nim dokázali přiblížit? Co když pro ně bible, ústava a trestní právo byla pouhým návodem a souborem pravidel pro společenskou hru? Co když chápou politiku, lásku a ekonomii jako sportovní závod? Co když je pro ně ‚dobro‘ maximalizovaná efektivnost při minimalizovaném riziku ztráty, ‚zlo‘ naopak jen méně ideální výsledek? Co když jejich důvody nechápeme, protože už žádné nemají?

Kde bychom pak brali právo soudit, odsuzovat a především – koho? Toho, kdo hru prohrál, nebo toho, kdo v ní zvítězil? Soudce by se musel stát rozhodčím. Každým pokusem o aplikaci práva a snahou převést ho ve spravedlnost by se dopouštěl posledního smrtelného hříchu, který zbyl – pokrytectví.

To všechno jsem napsala do zdůvodnění rozsudku. Byl předán příslušným místům a stranám oficiálně doručen. Mohu využít soudních prázdnin, abych si uspořádala myšlenky. Mohu popsat skutkovou podstatu, ne ve zkrácené formě, jakou vyžaduje rozsudek, nýbrž tak, jak se všechno muselo ve skutečnosti odehrát.

Jestli se ale rozhodnu mluvit o událostech, jichž jsem se osobně nezúčastnila, jejichž protagonisty sotva znám a mám o nich informace relevantní jen z hlediska své profese, nevyhnu se otázce, kdo má příběh vyprávět. ‚Já‘, vševědoucí duch, spravedlnost, množné ‚my‘ fabulujícího autora a jeho postav, které nejvíc odpovídá realitě vyprávění? Nic z toho se mi nelíbí. Bylo by to stejně nepřirozené jako vynucená odpověď na otázku, kterou nelze jednoduše zodpovědět. Kdo je ‚já‘? Kdo je ‚my‘? Tento problém řeší lidstvo už tisíce let. Počítač, který by ho chtěl vyřešit, by byl nucen vytvořit rovnici, v níž by za rovnítkem bylo nekonečno. Otázka „Kdo jsi?“ je pro počítač totožná s počtem úloh probíhajících v této vteřině v jeho útrobách. Kdyby na to odpověděl číslem x, odpověď by nastartovala další proces, takže by rovnice musela znít: x plus jedna a jeho odpověď by byla chybná. Jakmile by to počítač zjistil, pokusil by se o korekci a řekl: x plus jedna, už by to bylo x plus dvě, a tak by to pokračovalo dál a počítač by zkolaboval, ztroskotal by na ležaté osmičce, neschopen odpovědět, kdo je. Člověk se od počítače liší schopností být nepřesný, nadáním přejít problém, jakmile instinktivně pozná, že má co dělat s nekonečnem. Zatímco počítač se zhroutí, člověk potřese hlavou, zasměje se, nebo se rozpláče a jde dál svou cestou. Zas jeden problém, který se nejlépe vyřeší tím, že se zapomene. Ponechávám otevřené, kdo jsem. Prosím o pochopení a omlouvám se za vzniklé nepříjemnosti.

Alespoň počasí odpovídá očekávání. Vzhledem k roční době není ani moc teplo, ani moc chladno, což v tomto městě znamená v srpnu pouze jediné: Je vlhké horko. Tatíček Rýn vyměšuje tekuté výpary, kolínsko-bonnská oblast je nasává a vaří z nich hustá povidla, která ulpívají na domech, autech, zádech a myšlenkách. Co bychom dali za mírný větřík, za závan čerstvého vzduchu, který by pronikal od severu proti proudu Rýna, přinášel ulehčení, tušení moře! Nic takového se nestane. Vzdušná povidla zaplavují lidem plíce a hlavy jako vlhký písek. S ochlazením přijde i mrholivý déšť, někdy v září, až se budu muset vrátit do úřadu, abych zjistila, zda budou po posledním rozsudku ještě následovat další.

Okna mé pracovny v prvním patře vedou přímo na ulici. Pěšky bych za třicet minut došla na vyasfaltovanou promenádu u Rýna a mohla se na vlastní kůži přesvědčit, v jak podřízeném postavení je obyčejný chodec vůči cyklistům, rekreačním běžcům, bruslařům a majitelům psů. Mohla bych se dívat na opuštěné rezidence ambasád, které se slepými okny dívají přes řeku. Mohla bych navštívit vilu Kahn, která zdobností kopíruje francouzský zámek, nebo obejít areál jedné z četných bonnských internátních škol, jejichž pozemky sahají téměř až k vodě, jsou zastavěné budovami z gründerského období a vystlané parky. Denně bych mohla na tahle místa snadno dojít, a nic bych tam neuviděla. Místo toho se dívám z okna.

Dům odděluje od ulice prostranná předzahrádka, litinové mříže jsou úplně zarostlé rododendronem, který své dužnaté listy natahuje jako uvězněné prsty a prosebně se jimi dotýká ramen chodců. Přes špice mřížového plotu vidím vozovku a čekám, že něco vybočí z řady, sjede stranou, opustí jízdní směr, otočí se. Třeba těžký, prudce brzdící nákladní vůz, který nakonec zastaví napříč s jedním kolem na chodníku těsně před lampou, jako by chtěl zvednout zadní nohu, a před jeho čumákem se shromáždí temné mračno chodců připomínající roj much. Cosi by leželo nehybné a zdeformované na asfaltu. Snad hromádka starých kabátů, které se už nevešly do kontejneru na odložené šatstvo? Aniž bych se pořádně podívala, věděla bych, co to je. Blížící se jekot záchranky by celou událost změnil v technický problém. Otáčející se modrý majáček by rychlými stehy zašil díru v řádu narušeném neplánovaným úmrtím jednoho svého příslušníka. Díru, nad níž by se skláněl sběh lidí a vrhal zděšený pohled do chaosu na zemi u svých nohou. Dav by byl zatlačen. Zadní dveře záchranky by zaklaply. Den by se vzchopil, zasténal a znovu se rozběhl. Jeden člověk by chyběl, navždy. Možná jeden z mých obžalovaných. Možná moje svědkyně. Jeden z těch tří téměř zproštěných viny. Ale jsem si jistá, že nikdo z nich není ve městě, dokonce ani v Německu ne. V mezidobí instančních kompetencí si lidé rádi vyjedou na prázdniny.

Státní zastupitelství podalo opravný prostředek. Můj rozsudek bude postoupen soudu vyšší instance. Tenhle případ by to měl dotáhnout až do Karlsruhe. Vyzývá k tomu, aby se oficiálně vzalo na vědomí selhání práva, neboť to vyžaduje důstojnost člověka. Nad ústavním soudem, jak říkáme my právníci, je už jen širé nebe.

Širé nebe se proměnilo v barevnou krabici sady her. Jestli je to všechno hra, jsme ztracení. Pokud není – tím spíš.

O princeznách a loutkách a možnosti zjednat si respekt několika slovy
Ada byla mladá a ne moc hezká. V okamžiku, kdy se objevuje ve světle tohoto vyprávění, jí je čtrnáct, má blond vlasy a statné tělo. Ústa má široká, zápěstí silná. Kolem nosu spršku pih jako děravý kobereček a při správném osvětlení uměla přesvědčivě zalhat, že právě trhala kytky a ve vysoké trávě hrála dětské hry. Ve skutečnosti vypadala Ada na víc než na čtrnáct. Prsa měla velice vyvinutá.

V létě 2002 začala chodit do desáté třídy bonnského Gymnázia Ernsta Blocha, protože z předchozí školy musela odejít z důvodu, který se v krátkosti vyjeví v rámci muzikální retrospektivy. Na Gymnáziu Ernsta Blocha zpočátku nebudila pozornost.

Ve všech třídách od sedmé výš se vyskytovaly sametově hebké dívky, jejichž porod doprovázela pomalu se vzdouvající hudba, tak jako spuštění operačního systému Windows doprovází hudební předehra. Narodily se jako princezničky, už na nižším stupni gymnázia dosáhly hříběcího stadia dokonalosti a dál stejnoměrně vyrůstaly v ženy, které z nich jednou mají být. Jejich vývoj probíhal rutinovaně a bezchybně, jako by úlohu dospět už dříve několikrát zdolaly. Takové profesionálky puberty se na první pohled odlišovaly od diletantek. Měly pěstěné vlasy po ramena jako dospělé, nosily kalhoty obepínající boky, široké pásky a těsné blůzy s přesně dávkovanou ležérností a jejich dětská kůžička a otevřené dětské pusinky se proměňovaly v dívčí pleť a ústa, aniž by jejich harmonický zjev někdy narušily pupínky, pocení nebo výkyvy nálady. Auru pyšné čistoty, která je obklopovala, nenarušily ani lijáky, ani vlhké letní vedro. Princeznám slušelo všechno, mokré vlasy, zčervenalé nosy, dokonce i vrstva prachu, která jim při tělocviku po skocích do starého pískového doskočiště pokrývala celé tělo.

Protože byly zvyklé, že získají všechno jen tak, nebyly tyto lidské laňky ani trochu ctižádostivé. Spolužáci mužského pohlaví je obletovali, a to i ty, k nimž by se lépe hodila přítelkyně s vnitřním životem. Některé provozovaly lehčí sporty nebo četly lehčí literaturu. Známky měly průměrné, jejich oblíbenými předměty byla němčina, výtvarná výchova nebo biologie, aniž by dokázaly vysvětlit, co se jim na nich líbí. Na vyšším stupni gymnázia již dosáhly vrcholu svého života. Byly nesmírně přitažlivé, sklízely obdiv v maximální míře a den za dnem prožívaly v jakési bezbarvé blaženosti, nechceme-li rovnou říct štěstí. Po maturitě to půjde rychle z kopce. Naštěstí jim byl vypjatý oblouk jejich osobní historie lhostejný. Možná něco tušily. Možná bylo toto tušení zdrojem melancholického nádechu, který propůjčoval jejich líbezným pohybům jakousi lenivost, lenivosti tragiku a tragice zvláštní půvab.

Tímto popisem jsou vyjmenovány všechny vlastnosti, které Ada neměla. Byla opakem princezny, pokud nějaký opak princezny existuje. Od té doby, co se Ada ve dvanácti letech rozhodla, že hledání smyslu je jen odpadním produktem lidské schopnosti myslet, byla považována za velmi nadanou a těžko vychovatelnou. Když ji její nový třídní učitel vyzval, aby se spolužákům představila, řekla jméno a jinak nic. Požádal ji o několik osobních vět, o nějakou výpověď, která by ji charakterizovala, a nechápal, proč se Ada rozesmála.

Změna školy je pro ni výhra, řekla nakonec, na Gymnázium Ernsta Blocha se těšila. Tenkrát by jí rodiče drahé soukromé gymnázium nedovolili.

Dokázala vyslovit slovo tenkrát, jako by se jednalo o pradávné časy.

„A co je na tomhle gymnáziu zvláštního?“ zeptala se jedna princezna s vlasy zkadeřenými do prstýnků.

„Měla jsem dojem, že tohle je místo pro opravdu chytré, opravdu zničené, opravdu kategorické lidi.“

Někteří spolužáci souhlasně zaječeli, jiní se zašklebili. Princezny se na židlích opřely, oběma rukama vytáhly dlouhé vlasy nahoru a přehodily je přes opěradlo. Ada se na Gymnázium Ernsta Blocha skutečně těšila. Škola byla soukromá a poskytovala i těm ztracencům, kteří se tvrdošíjně bránili účastnit se projížďky s občerstvením zvané „šťastné dětství“, poslední šanci odmaturovat a splnit tak podmínku pro přijetí na vysokou školu. Za předpokladu, že si to jejich rodiče mohli dovolit.

„Měla jsem dojem, že je.“ Potom už toho Ada v roce 2002 moc neřekla. Při vyučování se nikdy nehlásila. Když byla vyvolaná, nezačala nikdy slovy: „Podle mého názoru…“ nebo „Myslím, že…“ Říkala: „To je nesmysl!“ nebo „Tohle místo se dá interpretovat jen jedním způsobem!“ Nebo: „Není důležité, kdo, co a kolik toho věděl.“

Tento styl uplatňovala i vůči Höfimu. Höfi měl pověst krvelačného psa, který zvětří hloupost na sto honů i proti větru a bez milosti ji pronásleduje. Protože byl mizantrop, nerozhodl se pro akademickou dráhu, ale pro dráhu učitele. Jeho sympatie byly přímo úměrné inteligenčnímu kvocientu protějšku. Jako všechny balvany volně kroužící vesmírem, měl i on horké a tekuté jádro, které však uměl chránit všemi prostředky rozumu. Höfi zastával empiricky doložitelné mínění, že i šlehačka ztvrdne, když se dostatečně dlouho šlehá. Princezny ho nenáviděly. Nikdy na ně nepohlédl jinak než s ironicky vysunutým dolním rtem.

Od začátku nového školního roku mu jeho setrvalý rentgenový pohled ukazoval při každé hodině dějepisu v 10 B nové kukaččí mládě, které sveřepě dřepělo v neposedném hnízdě plném barevných ptáčat. Jednoho dne v září, venku začalo právě mžít, se Höfi, hrbatý jako Quasimodo, zastavil nad Adou, která seděla v pravém zadním rohu stolků sestavených do tvaru U, popadl propisovačku a namířil ji jako nůž na špičku jejího nosu.

Prohlásil, že si cení osobního přesvědčení, ale na všechno v životě lze pohlížet nejméně ze dvou různých úhlů pohledu, na absolutní platnost nemá tudíž nárok žádný z nich. To by si měla zapsat touhle tužkou za uši a otevřít pusu teprve, až to pochopí. Konec hlášení.

Ada mu vzala propisovačku z ruky a položila ji mezi sešit a knihu přesně na místo, kde ležela předtím. Přitom z Höfiho nespustila pohled, nedívala se mu ale do očí, upírala zrak na místečko na čele, které při hladkém průniku kulky z pistole zajišťovalo okamžitou a jistou smrt.

„Jste ženatý?“

„Ovšem,“ odpověděl Höfi a ticho ve třídě dosáhlo absolutního vrcholu.

„Milujete svou ženu?“

„Ovšem. Dokonce velice.“

„Uvažoval jste někdy o tom, že byste tuto ženu mohl stejně tak dobře nenávidět?“

„Ne.“

Ada přesunula pohled z Höfiho čela ke svým zjizveným prstům. Při vyučování si krátila čas okusováním kůžičky kolem nehtů až do živého masa a pak ji v úzkých proužcích slupovala až do poloviny prstů.

„Když je to takhle,“ pronesla tiše, „tak netvrďte takový nesmysl, že na všechno existují dva možné úhly pohledu.“

Höfi otevřel pusu a zase ji zavřel. Přikývl, jako by obdržel v podstatě podružnou, avšak nutnou a dlouho očekávanou informaci, a pokračoval ve výuce. Za dvacet čtyři hodin vědělo všech sedm set čtyřicet dva studentů Gymnázia Ernsta Blocha, že jedna z nich měla v diskusi s Höfim poslední slovo. Říkalo se, že Höfi zvětřil poprvé za svou dlouholetou dráhu tyranského učitele dějepisu rovnocenného protivníka.

Ada uměla od čtyř let číst a psát. S pomocí tabulky s obrázkovými písmeny se to naučila sama. V pěti dosáhla prsty pravé ruky bez problémů na levé ucho, když paži ohnula shora přes hlavu. Proto šla předčasně do školy a doživotně tak získala postavení nejmladší žačky. Ve třetí třídě se jeden kluk domníval, že takový prcek jako Ada nemůže vést školní partu, načež utrpěl v důsledku kopance zhmoždění ledvin. Ada si stoupla na čtvercovou školní aktovku, aby ho mohla nakopnout do zad. V následujících týdnech trávila dopoledne v zasklené místnosti vedle třídy, učivo každé hodiny zvládla během několika minut a potom malovala pastelově zbarvené hlubinné ryby v černé vodě, tisíce metrů pod mořskou hladinou.

Gymnázium Ernsta Blocha poskytovalo poslední šanci tolika propadlým studentům, že kdyby Ada chtěla mluvit se svými vrstevníky, musela by je hledat na chodbách nižšího gymnázia. Protože jí ale i studenti z nejvyšších tříd připadali infantilní, po vrstevnících v nejmenším netoužila. Přátele si nenašla ani ve svém ročníku.

Přestávky trávila na kuřáckém dvoře, kde si s uměleckořemeslnou precizností balila vestoje cigarety. Držela se na okraji stále stejné skupinky studentů z různých tříd, postávala na půl kroku vně jejich kruhu, dbala na to, aby ji tlusté péřové bundy chránily před pohledy dozorujících učitelů, a poslouchala, o čem mluví. Pokaždé, když si potáhla z cigarety, zašilhala pod sklopenými víčky na výheň pohlcující papír. K sepraným džínám, jejichž roztřepené spodní lemy vláčela za patami po zemi, nosila většinou bundu ze stejného materiálu, ale tmavšího odstínu, což byl přímo estetický zločin. Hlava a prsa, v poměru ke statnému, ale nevysokému tělu trochu velké, jí spolu s faktem, že málokdy mluvila, vynesly přezdívku Loutka. Prakticky nikdo netušil, jak se doopravdy jmenuje, zato všichni věděli, že se jí několika slovy podařilo odkázat Höfiho do patřičných mezí. Nechávali ji na pokoji. Občas se zhurta vmísila do hovoru. Co záleží na tom, co chtěla Amélie. Kdyby někdo opravdu potřeboval kolárnu pro mejdan, tak ji dostane. Jasně že Schröder zase vyhraje volby.

Ta kašle na všechno. Stručněji se osobnost nové studentky popsat nedala. V této charakteristice znělo uznání a málo sympatií. Nikdo pořádně nevěděl, co si o ní má myslet. Princezny všech ročníků se od ní držely dál a na kuřáckém dvoře se přeskupovaly tak dlouho, dokud žádná z nich neměla Adu za zády. Stejně jako v bývalé škole postávala Ada obklopená hloučkem spolužáků, kteří ji ani trochu nezajímali, a jasně cítila, že všechno zůstalo při starém. Bylo pošetilé očekávat něco jiného.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2206x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce