Moníková, Libuše: Pavana za mrtvou infantku

Moníková, Libuše
Pavana za mrtvou infantku

ukázka beletrie zahraniční

Geneviève a Greta v Paříži. „Elle est gâtée,“ říkám, „spoiled, rozmazlená.“ „Tu exagères,“ odpovídá Geneviève. Kočka je pružná, elegantní. Vedle jídelního stolu je malé zamřížované okénko, se zdviženým ocasem se tedy protáhne mřížkou dovnitř, balancuje na šikmé úzké římse a vyvolává obdiv, což dobře ví.

Pavana za mrtvou infantku
Libuše Moníková: Pavana za mrtvou infantku, přel. Radovan Charvát, Praha 2006

Geneviève a Greta v Paříži.
„Elle est gâtée,“ říkám, „spoiled, rozmazlená.“
„Tu exagères,“ odpovídá Geneviève.
Kočka je pružná, elegantní. Vedle jídelního stolu je malé zamřížované okénko, se zdviženým ocasem se tedy protáhne mřížkou dovnitř, balancuje na šikmé úzké římse a vyvolává obdiv, což dobře ví. Potom bleskově skočí na stůl, tlápne do misky s máslem a s hrudkou zmizí pod stolem, kde ji pod ochranou Genevièviných nohou hlasitě olizuje. Geneviève s hrdostí vypráví, že Greta jí jednou hodila máslo s plesknutím do obličeje, když zjistila, že je žluklé; margarin taky nerada.
Greta je čtyřbarevná, moc krásná, mazaná. Geneviève ji koupila v obchodě se zvířaty, vlastně to byly jen klece stojící na ulici vedle sebe, a v nich všechna možná zvířata, klece s ptáky vedle koček – i se psy, některá zvířata už mezitím pošla, před zraky kolemjdoucích, Pařížané to neberou tragicky.
Kočka sedí celý den u okna a vyhlíží na ulici, jako nějaká stará žena, už podle zvuku motoru pozná na ulici Genevièvino auto. Je to druh koček, které nikdy nevyjdou z bytu, jednou ji přítelkyně pustila ven, aby měla výběh; Greta se rozeběhla k nejbližšímu stromu a dolů ji museli snést hasiči.
Od prvního okamžiku žárlí. Když ji chci pohladit, uštědří mi škrábanec, který hned krvácí. Jsem zvyklá na to, že můj kocour a všechny ostatní kočky, které znám, zatahují drápky, když si s nimi hraji, někdy v zápalu hry i škrábnou, ale to se nedá srovnat, Greta škrabe záměrně. Když si navléknu rukavice, abych ji mohla zdvihnout, rozzuří se tak, že mě kousne skrz rukavici, a pak zaleze pod postel. Sahám pro ni, ale schovala se do nejvzdálenějšího kouta, kam nedosáhnu, protože postel je nízká. Když ruku stáhnu, stačí mě ještě škrábnout na nekrytém předloktí.
Druhé kolo vyhrává kočka.
Třetí pak vyhrává s velkým pozdvižením, neboť Geneviève, která se sehnula a ustaraně volá „Greto“, zasáhne tlapkou do oka, a to se hned zbarvuje krví. Odsouvám postel celá bez sebe, ale kočka odtamtud mezitím vystřelila a mizí po schodech v koupelně, přítelkyně mě zadržuje.
Je půl jedné v noci, jedeme na kliniku, Geneviève řídí, pravé oko zalepené náplastí, pod ní prosakuje krev a stéká po tváři, během jízdy ji otírám a podávám informace o pravé straně vozovky. Obdivuji ji, s jakou jistotou se s jedním okem zařazuje do proudu na Étoile a ještě dělá místo jiným, když brzdí kolonu aut za sebou a pouští ty, kteří zabočují k nám. Se svým zraněním musí alespoň přidržovat volant rukou a ne řídit kolenem, jak to dělá jindy.
Jsme rozevláté jako pokaždé když jsme spolu, dělám si ohledně Genevièvina oka starosti, ale nevěřím, že by z toho mohlo být opravdu něco vážného. Pomyšlení na Gretu mě opravdu stísňuje, ještě nikdy jsem nezabila kočku. Geneviève si také dělá starosti, pro příští dny chce dát Gretu k přítelkyni, aby ji přede mnou ochránila.
Navrhuji, abychom ji pustili do Fontainebleau nebo jinam, kde ještě zůstalo pár stromů, ale to bychom museli jet příliš daleko. Geneviève se na mě podívá, jako bych byla vražedkyně, říkám, že „to je lepší, než když ji opravdu zabiju“. To jí sice zalichotí, ale na kočce jí zjevně záleží. Kvůli tomu se pohádáme, a Geneviève dokáže zas tak krvácet, že toho raději nechám.
Když přicházíme na kliniku, naším největším problémem se stává Greta. „Až budeš slepá, tak uvidíš,“ říkám idiotsky, musíme se tomu smát.
Na oční klinice je i v tuhle dobu rušno, čekáme až do čtvrt na tři. Geneviève sešijí oko, naštěstí nebyla zasažena zřítelnice, jen žíla pod víčkem, steh sahá do poloviny rohovky, zelená klikatá čára, která se hodí k Genevièvině barvě očí a propůjčuje jí cosi záhadného. „Très chic,“ zdá se nám oběma.
Lékař je toho názoru, že „je dobře, když vás sestra může zavézt domů,“ Geneviève mi to opakuje s jistou dávkou hrdosti, mě to poněkud popuzuje, vždyť jsem o půl hlavy vyšší a hubenější, jinak by mi to mohlo spíš lichotit. Opět si umiňuji, že se konečně naučím řídit, takže znovu řídí Geneviève.
V bytě není po kočce ani stopy. Jsme tak poškrábané, že nemůžeme spát, sedíme nahoře v obývacím pokoji a vyprávíme si o historických událostech v životě našich rodičů.

Když se ještě můj otec učil u textilní firmy, musel často chodit nakupovat do galanterie se střižním zbožím – knoflíky, spony, komplikovaná poutka a háčky, prýmky, lemovky – všechno, co vedl Hermann Kafka v přízemním obchodě v paláci Kinských. Jednou jsem se ho zeptala, nezahlédl-li někdy na schodech dítě, útlého hocha se smutnýma očima. Otec chvíli přemýšlel a pak řekl: „Ano, takový malý tmavý chlapec tam často sedával, byl velmi zdvořilý a plachý.“
Podívala jsem se na něho uctivě, téměř závistivě; tak on znal Kafku ještě jako dítě! Teprve po nějaké době jsem si spočítala, že když tam otec nakupoval lemovky, byl Kafka už po smrti, mohl tedy v nejlepším případě zažít jen starého Hermanna Kafku. Ale pro mě je obtížnější představit si otce jako učně než Kafku jako dítě.
Genevièvina matka se zapsala do dějin výrazněji. Byla Berberka, v mládí nesla jednou v Alžíru de Gaullovi do domu vypranou vojenskou čapku. Otevřela jí jeho žena, pozdější legendární národní vdova Yvonne.
„Takže i v odboji hleděl de Gaulle na to, jak vypadá, a tvá matka byla při tom!“
Tak jsme se smály, až se Geneviève přetrhl steh, bez dechu přihlížím, jak je odplavován slzami a krví a říkám jí v našem basic idiom: „You can say to your…zigzag…good bye.“ V tom se zpod postele vynoří Greta se zdviženým ocasem a nejistě říká „mňau“.
Svíjíme se v křečích smíchu, každý pohled na Gretu je ještě umocňuje; ta peláší vyděšeně do kuchyně, což jí ještě přidá na směšnosti. Genevièvino druhé oko se zalévá slzami, už jen čekám, že jí každou chvíli praskne, jdu k ní, obejmu ji a pokouším se ji uchlácholit, přestože sama stěží potlačuji smích, zvolna se uklidňujeme, přináším obvaz a poraněné oko zalepuji.
„Francine, ma reine sauvage, tu es si tendre.“ Umiňuji si, že budu Gretu snášet.
Geneviève se uvolnila, se svým zraněním se cítí před mými výbuchy hněvu bezpečněji. Hraje mi na flétnu písničku, kterou mi tolikrát hrávala na Femø.

Ani kolem nás neprošla historie bez povšimnutí. Na Femø jsme zažili známou novinářku z Německa, která hodně psala o ženských právech, jak přešla kolem celé fronty na večeři až úplně dopředu a pódiovým hlasem se dožadovala: „Tak ženský, kde je to jídlo?“
O deset dní později na Mezinárodním ženském festivalu v Kodani – je tu i Angela Davisová: přijede v limuzíně o tři čtvrtě hodiny později než bylo ohlášeno, svižně vkročí na scénu, sevře ruku v pěst proti publiku, které jí nadšeně odpovídá, k tomu slova jako smeče: freedom, sisterhood, brotherhood, black and white together, peace. Na každé slovo dav reaguje, jako by je ještě nikdy neslyšel. Dojde i na věty typu: „I am happy to be here.“
Na závěr přednese báseň černé sestry, jejíž myšlenka spočívá v tom, že po každé strofě, v níž se obměňuje téma bídy, přichází refrén „I am nobody“; v poslední dojde k rozhodujícímu obratu, k výzvě udeřit, takže báseň může končit slovy: „I am somebody.“ Také to jen předčítá, končí opět s rukou sevřenou v pěst, sešplhá z podia, mává a s širokým úsměvem se vrací k autu. Cestou pár stisků rukou, ještě jednou zamává za okénkem a vezou ji odtud.
Pro oněch deset tisíc velký den.

Sartre byl v Praze normální, přirozeně chytrý.
Geneviève ho ještě nikdy ve skutečnosti neviděla. „Musíš přijet do Prahy.“
Rozvíjíme imperiální představy o sjednocené Evropě s hlavními městy Prahou a Paříží.
K ránu usneme vysílením v Genevièvině velké posteli. Po nějaké době ucítím lehké a opatrné nakračování tlapek po přikrývce a uslyším hlasité předení; Greta mě očichává a pak se přimkne k Genevièvině krku, funí mi do obličeje. Když se při odvracení trochu orientuji, vidím, že olizuje Genevièvinu tvář, zvlášť horlivě pak zkrabacenou náplast. Chci ji odstrčit, ale Geneviève ji ve spánku drží pevně a usmívá se.

Týden se o obě starám. Geneviève nechce zpátky na kliniku, kvůli oku musí být opatrná, Greta potřebuje krmit, kromě toho má své „chaleur“ a trápí se.
Několik dní slyším, jak mi opět lupe v kyčli. „You are limping! What’s the matter?“ ptá se Geneviève. „Nothing, it’s just… temporary,“ odpovídám. Na přesnější vysvětlení naše angličtina nestačí.
Geneviève musí jednou do školky, kde pracuje tři dopoledne v týdnu.
Překračujeme malé děti ležící v temné úzké místnosti na podlaze, nepřirozeně klidné, jen po nás zvědavě pokukují. Na nízké lavičce sedí mladík a listuje v novinách, přátelsky nás zdraví. Malý mazaný klučina říká „Bonjour, madame,“ když překračuji jeho nohy. Mrknu na něho, a on se zasměje. Děti natahují krky, dívají se za mnou a ještě si šuškají. Vedlejší místnost je o něco větší, stojí tu dvě dvacetileté dívky opřené o piano a klidně spolu mluví. Zdraví Geneviève, všechny se líbají na tvář, políbí i mě.
Ptám se Geneviève, proč tam ty děti leží na podlaze. Říká: „Pierre chce, aby se uvolnily.“ „Proč uvolnily, spíš potřebují pohyb, kromě toho se mohou nachladit.“ Je prosinec a místnost není nijak přetopená. Konečně přicházejí, většinou to jsou malí Alžířané, všichni moc hezcí. Dívky si dál povídají. Děti jsou tiché, stojí ve skupinkách, tu a tam se některé tlumeně zasměje, ožene se jedno po druhém, ale pokradmu, pak se ohlédnou po dospělých. Obě dívky zabrané do hovoru je zničehonic napomínají, děti okamžitě ztichnou, za chvíli však šuškání propukne znovu. Najednou Adele vykřikne, jeden z chlapců vzal z police obruč, potom slyším křičet z chodby i Geneviève, jdu tam, vidím, že stojí v otevřených dveřích na toaletu a plísní tři kluky, kteří mají puštěný kohoutek a vesele po sobě stříkají. „Jen se podívej, co tu zase natropili, ale uklízečka pak vyhubuje nám.“
Beze slova se vracím zpátky, otevřenými dveřmi vidím Pierra, jak skládá noviny, vzhlédne a s úsměvem mi pokyne. Beru z police míč a házím ho jednomu z děvčátek, je tak překvapené, že ho nechá padnout na zem. Ostatní děti se hned seběhnou plné očekávání, celé září. Ukazuji jim, aby vytvořily kolečko, hrajeme „na jelena“, jedno se postaví doprostřed a ostatní se pokoušejí je zasáhnout, kdo se strefí, jde sám dovnitř. Děti jsou touhle starou, jednoduchou hrou uneseny, smějí se a na dospělé zapomenou, tu a tam ke mně jedno přijde, rychle mě obejme a zase se vrátí do kruhu, nejprve jen děvčátka, pak také chlapci. Obracím se a jdu na toaletu a tam se mezi mrňavými záchůdky rozbrečím, dvě děvčátka běží za mnou a chtějí vědět, co se mnou je; spěšně si opláchnu obličej, beru je za ruce a společně se vracíme.
Tyhle děti jsou to nejkrásnější, co jsem v Paříži viděla.

Po návštěvě došlo mezi mnou a Geneviève k první hádce. Nemá děti ráda, má z nich strach, obě studentky tam také pracují jen příležitostně, Pierre je homosexuál, pro něho jsou děti horreur, říká Geneviève, jako by mezi tím musela nutně být nějaká souvislost, je dobrý fotograf, musí ale z něčeho žít. Geneviève nemá po studiu filosofie taky žádnou naději na místo.
Stěžuje si, že rodiče si pro děti nechodí včas, přestože ženy jsou většinou doma a mohly by to stihnout, ale mají doma kupu dalších dětí a jsou rády, když se jednoho zbaví. „A ony jsou tak hloupé,“ říká, „představ si, pošlu holčičku, která mi už jde na nervy, za roh, aby se podívala, jestli tam nejsem, a ona doopravdy jde.“
To mě rozzuří. „Tak se vrať zpátky do Aix, udělej si tam CAPES nebo co, ale nech ty děti na pokoji! Měli byste je tu přenechat jiným, kteří jsou s nimi rádi, nezaměstnaných je dost!“
„A co vy v Německu, s těmi vašimi antiautoritativními fracky!“ křičí na mě.
„Ano, taky se mi to nelíbí, kromě toho nejsou moje!, ale tyhle děti jsou krásné, vy jim jen svými hloupými vtipy a z vlastní pohodlnosti naháníte strach!“

Jsem tu poslední den. Snažíme se o lepší výsledný dojem; Geneviève navrhuje, abychom se šly najíst. Jedeme do města.
Na rohu ulice zahlédneme clocharda, který kolemjdoucí děsí umělou krysou tak obratně, že se už kolem něho vytvořil kruh zvědavců a ochotně mu platí, když je po každém zdařilém čísle obejde s kloboukem; přitom kulhá. Jeho obětí jsou převážně staré ženy, dvakrát mladé dívky. Přichází s kloboukem i k nám. „C’est impossible, ce que vous faites,“ říkám mu. Nerozumím tomu, co mi v ovíněné záplavě autentické francouzštiny odpovídá, Geneviève se však na mě hněvivě podívá a táhne mě z kruhu ven.
Směsicí naší angličtiny, francouzštiny a češtiny říká: „Ty přijedeš do cizí země a hned začneš všechno převracet, místo aby ses přizpůsobila. Samozřejmě že je nemožné, co ten chlap dělá, ale říkat mu to takhle nejde, vždyť je to invalida!“
Geneviève to vyslovuje s úctou, přesně s tou zakonzervovanou z Invalidovny, která na mě dýchla funebrální pompou zpuchřelých a ošumělých praporů. Jsem v tomhle městě tak popudlivá, že na ni začnu křičet: „Už mám těch vašich invalidů dost, nenechám se od nich vydírat, ani tou tvou blbou kočkou, je mi jedno, že měla úplavici a kadila pod sebe, když jsi ji zachránila z klece. Ten chlap ničí ostatní, protože sám je jen troska, ještě si za to dává platit. Ti devianti ho za to ještě uctívají. Na mužský si netroufne, jen na stařeny, a jim to připadá vtipný. Je to svinstvo, horší než to jeho belhání!“
Pak už to vezmu jedním dechem: jak tu lidé nechávají kadit psy na úzkých chodnících, drží je na vodítku a jen přihlížejí – jak už tu nejsou žádné stromy –, vyrovnání řečiště Seiny, vydřidušství, pitomá francouzská namyšlenost na dobrou kuchyni, když je tu vzduch k nedýchání, Genevièvino snobské lpění na Paříži, kde musí spát v díře vedle koupelny a vlastní byt pronajímá Američance, jinak by nezaplatila nájem.
„Dégueulasse! Tout!“
„Je suis bouleversée,“ říká Geneviève.
Kočka se ke mně už jistou dobu chová ohleduplně. Nechá si ode mě dávat jídlo, dokonce se ke mně před Geneviève lichotí, v její nepřítomnosti však po mně prská a seká, když se k ní přiblížím, z pokoje však už neodejde.
Když se vydávám na cestu, Geneviève přede mnou stojí rozpačitě, zatímco Greta jí šlape předními tlapkami po nohou a hlasitě přede.

Nízká přizpůsobivost?
Vždyť kulhám!
Včera jsem si prohlédla invalidní vozíčky.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2021x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce