Obraz násilí v německé literatuře pro děti a mládež

přehled dětská

Stejně jako násilí provází lidskou kulturu a je jí často i určováno, cítil člověk potřebu se k násilí vyjádřit. Tvorba jednotlivých epoch tvoří nedělitelný řetězec: epochy na sebe navazují, jedna ovlivňuje druhou. V epochách se u jednotlivých autorů mění úhel pohledu na zobrazení násilí v literatuře.

Obraz násilí v německé literatuře pro děti a mládež
se zvláštním zřetelem k násilí na dívkách

I. Skrytá tvář vlastní násilnosti
Podle psychoanalytického obrazu člověka nemáme v sobě jen vznešené stránky, ale také destruktivní tendence. Každý člověk má stín, který se skládá z potlačeného a zapovězeného psychického materiálu. Vědomě násilí odmítáme, ale v našem nevědomí nebo v naší stínové osobnosti je obsaženo. Je obtížné rozeznat vlastní stín. Pro nás je jednodušší část stínu promítat směrem ven. Případy násilí by nám měly vždycky připomenout vlastní potencionální násilnou činnost. Konfrontace s vlastním stínem je obtížná psychologická výzva. Protože se sami chceme vidět jako jemné, světlé osobnosti, je pro nás těžké v sobě samém přiznat násilné stránky.
Další potíží je hledání řešení, naivní víra, že pro násilí existuje řešení, díky kterému bude násilí s konečnou platností odstraněno ze světa. Jelikož násilí patří ke stínu člověka, bude se objevovat stále. Sklon k násilí se nedá z člověka vyoperovat.
Chceme-li něco proti násilí podniknout, musíme ho akceptovat jako možnost. Problém násilí se nedá vyřešit, násilí musíme přijímat jako stálou výzvu a stále hledat nová opatření, aby nás neovládlo a nezničilo.

II. Obraz násilí v dějinách německé literatury pro děti a mládež
Stejně jako násilí provází lidskou kulturu a je jí často i určováno, cítil člověk potřebu se k násilí vyjádřit. Tvorba jednotlivých epoch tvoří nedělitelný řetězec: epochy na sebe navazují, jedna ovlivňuje druhou. V epochách se u jednotlivých autorů mění úhel pohledu na zobrazení násilí v literatuře. Jedni ho zkrášlují, neodvracejí se od něho, má nahánět strach. Druzí se vyjadřují proti násilí, ale i takto je násilí tématem.

Následující přehled má přinést obraz násilí v literatuře, potažmo v literatuře pro děti a mládež v rozdílných obdobích:

1. Středověk a časný novověk (750–1720)
V době feudalismu neexistovaly vhodné společenské ani technické podmínky pro vznik krásné literatury pro děti a mládež. Psaní a vlastnictví knih bylo privilegiem vyšší společenské vrstvy. Vznikaly především náboženské a pedagogické (naučné) texty. Na konci 16. století se zasadili jezuité o to, aby se vnitřní pozvednutí, pokora, poslušnost, síla vůle, uznávání autority církve a možné tresty za nedodržení staly obsahem literatury pro děti a mládež.
Toto období je poznamenáno „odstrašující drastickou pedagogikou“ v podobě příběhů s odstrašujícími příklady.
Dalšími tématy byla moralizující a zábavná literatura ve formě hrdinských příběhů o rytířích, turnajích, bojích a bitvách s popisem všeho, co k tomu patří. V 16. století se stala literatura o čertech a ďáblovi personifikací zla, časem dohnaného až do extrému.

(Píseň o Niebelunzích, Geoffroy Chevalier de Latour-Landry: Ritter von Turn, 1371/72, překlad do němčiny 1493, Geoffroy Chevalier de Latour-Landry: Historie von dem Ritter Pontus, 1387, překlad do němčiny 1485, Georg Rudolf Widmann: Wahrhaftige Historien von den grewlichen und abschewlichen Sünden und Lastern, 1599, Johann Beer: Der symplicianische Welt-Kucker oder Abentheuerliche Jan Rebhu, 1677-1679)

2. Osvícenství (1720–1785)
Hlavním znakem této doby je to, že podíl teologických spisů se zmenšuje. Pozornost se věnuje měšťanovi, různým skupinám, rodina se stává modelem sociálních vztahů. Stavovské dělení společnosti ale zůstává zachováno. Přitom stoupá uznání řemeslné a zemědělské práce.
Zřetelně se prosazuje strukturální násilí – vyžadují se ctnosti, morálka, sociální ohraničení. Teologická literatura bojuje proti vrozenému sklonu k násilí u dětí a dostává se do rozporu s osvícenskou pedagogikou.
Smrt se stává realistickým tématem literatury pro děti a mládež. Také smrt dítěte – ostatně každodenní událost tehdejší doby – se neskrývá, ovšem nejde většinou o smrt hlavní postavy nebo jejího příbuzného.
Pedagogika osvícenství se vyslovovala proti tělesným trestům a sankcím. Na druhé straně propagovala psychologické působení na děti – vyloučení ze společnosti, nechyběly také negativní příklady chybného chování a různé metody odstrašování.
Další žánr, který se těší oblibě, je dobrodružný román. Při bližším pozorování můžeme sledovat, že jde o výboje a kolonizaci.

(Joachim Heinrich Campe: Robinson der Jüngere, Joachim Heinrich Campe: Entdeckung von Amerika, 1781/82)

3. Romantismus (1795–1835)
Na jedné straně se romantismus považuje za poslední stupeň idealismu a zčásti též za optimismus, na druhé straně jsou běžné obrazy hlubokého lesa, divokých řek, ruin, stmívání, měsíčních nocí a přírodních sil jako „esteticky vznešené zkušenosti“. Takovým způsobem se psaly také hrůzostrašné povídky 18. století. Oživují se pověsti a legendy se středověkými tématy a literatura se s odvoláním na J. J. Rousseaua věnuje nadále úkolu výchovy.
Významným žánrem je pohádka. Nejprve byla určená pro dospělé – hrůzostrašné příběhy o strašidlech, neuvěřitelné příběhy apod. Postupně se mísí s realistickým líčením také fantazie, ale boj dobra proti zlu je stále nesmiřitelný – a to i ve skutečnosti.

(Německé pohádky)

4. Od biedermeieru k realismu (1815–1890)
Doba biedermeieru nese ještě znaky romantismu – např. k noci patří strach a smrt. Oživují se také historická témata a historické žánry. Opět se objevuje strukturální násilí: nezaměstnanost, nedostatek bytů, hlad, bída a krize nižšího stavu.
V realismu se zpracovává kromě historie také současnost. Výchovné příběhy přinášejí negativní obraz dětství. Ctnostný hrdina se pohybuje mezi utrpením, nebezpečím, nehodami a úklady všeho druhu. Přitom nechybí detailní líčení utrpení, prolévání krve, hladu a žízně a také válečných hrůz.
Z historických témat se zdůrazňují legendy, osvobozovací boje, sebeobětování, bitvy starých Germánů a povstání.
Hrdinové dobrodružné literatury se projevují tvrdostí vůči nepřátelům. V cestopisech se tematizují m.j. přírodní katastrofy, přepadení skupinami loupežníků, hony, povstání otroků, kolonizační procesy. K tomu se řadí též rasismus ve formě obrazu menšin a původních obyvatel.

(Heinrich Hoffmann: Struwwelpeter, 1848, Wilhelm Busch: Max und Moritz,1865, Heinrich Gräfe: Das Meer und die fernen Länder mit ihren Gefahren und Kämpfen, 1837, Franz Pocci: Kasperl´s Heldenthaten, 1855, Franz Otto: Der große König und sein Rekrut, 1861, Georg Theodor Dithmar: Deutsches Historienbuch, 1855, Ferdinand Schmidt: Geschichtsbilder, 1870, W.O. von Horn: Jugend- und Volksschriften, 1853, Chr. G. Barth: Erzählungen für Christenkinder,1840)

5. Realismus. Imperialismus a císařství (1880–1920)
Znovu se objevuje období středověku s jeho křížovými výpravami, válkami mezi Germány a Římany a kolonializmus. Tyto způsoby použití násilí byly omlouvány šířením křesťanství. Mnohá díla byla psána v duchu nacionalismu a militarismu.
Téma války a bojů se dostala až do stavu, že se dalo hovořit o „výchově pro válku“ – lyrika i próza opěvují války a boj. Mimo to ale vznikala próza pacifistická a protiválečná, která především zdůrazňovala, že válka není žádné dobrodružství.
V dobrodružné literatuře se nadále prosazovaly tendence realismu – rasismus, bitvy, boje.
Socialistická literatura pro děti a mládež podporovala třídní boj.

(Karl May: Winnetou, Fritz Pistorius: Mit Gott für König und Vaterland,1908, Anton Joseph Ohorn: Marschal Vorwärts, 1885, Oskar Höcker: Friedrich der Große als Feldherr und Herrscher, 1886, Wilhelm Petsch: Kaiser Wilhelm der Siegreiche, 1874, Justus Pape: Auf nach Frankreich!, 1909, Karl Zeitz: Kriegserinnerungen eines Feldzugsfreiwilligen aus den Jahren 1870–1871, 1909, Karl Tanera: Hans von Dornen, 1891, Ernst Niedehausen: Kriegsspielfahrten, 1913, Hans Nikolaus Ernst Graf von Bernstorff: Deutschlands Flotte im Kampf, 1909)

6. Literatura pro dívky od poloviny 19. století do první světové války
Časem se změnilo nejen společenské postavení, ale i pohled na osoby dívek, s tím též formy a obsahy literatury určené pro dívky. Nejprve byla literatura pro tuto cílovou skupinu psána jako rady a návody k chování. Vycházely také povídky, a romány, ve kterých se zobrazovaly problémy doby včetně válek, obrazu mužského hrdiny, obětavosti žen pro záležitosti vlasti apod.
Naopak vycházela i literatura, která svět idealizovala.

(Else Hofman: Deutsche Mädel in großer Zeit, 1916, Johanna Klemm: Die wir mitkämpfen, 1916, Marga Rayles: Majors Einzige im Kriegsjahr, 1915, Charlotte Niese: Barbarentöchter, 1915)

7. Výmarská republika (1918–1933)
Třídní boj jako téma zůstal, dále přibyla bída dělnických rodin, utlačované a vykořisťované děti, otec-tyran. Objevují se také vize blížící se války, obrazy konce světa, sebevražd, zlé vztahy mezi rodiči. Zkrášlující obraz války stavěl na tradici hrdinských eposů a pověstí. Ale také jiným způsobem byla mládež vychovávána k válce, např. zobrazováním života kadetů či přátelství v boji.

(Alex Weding: Ede und Unku, 1932, Rudolf Frank: Der Schädel des Negerhäuptlings Makua, 1931, Karl Aloys Schenzinger: Der Hitlerjunge Quex, 1932, Wilhelm Schäfer: Die dreizehn Bücher der deutschen Seele, 1923, Walter Flex: Der Wanderer zwischen den Welten, 1916)

8. Doba národního socialismu (1933–1945)
Literatura se stala nositelkou ideologie. Mýty a zobrazení hrdinské smrti se používaly z propagandistických důvodů. Dobrodružství koloniálních válek se neslo v duchu násilného dobývání. Stupňování rasistické ideologie probouzelo nechuť a předsudky vůči jiným národům a rasám. Novinkou se staly realisticky líčené vzdušné boje.

(Alfred Weidemann: 50 Jungen im Dienst, Fritz Steuben: Tecumseh-Serie, Ernst Heimer: Der Giftpilz, 1938, Hans Baumann: Dichter schreiben über sich selbst, 1941, Horst Wessel: Horch auf, Kamerad, 1936, Alfred Weidenmann: Jungen im Dienst, 1937/38, Josef Viera: S. A. Mann Schott, 1933)

9. Exil a vnitřní emigrace (1933–1945)
Literatura pro děti a mládež tohoto období se dá rozdělit do těchto skupin:
· literatura bez sociálního a politického významu
· literatura s politickým pozadím, ale ne výslovně politická literatura
· výslovně politicky míněná antifašistická literatura
Všeobecně byla literatura tohoto období silně politicky zaměřená, především v souvislosti s bojem proti národnímu socialismu. Také útěky, transporty, repatriace apod. byly psány ve smyslu kritiky fašismu.

(Walter Schönstedt: Auf der Flucht erschossen, 1940, Kurt Held: Die Rote Zora und ihre Bande, 1941, Lisa Tetzner: Erlebnisse und Abenteuer der Kinder aus Nr. 67, 1932, Irmgard Keun: Kind aller Länder, 1938)

10. poválečná doba (1945–1970)
Převážně v realistické literatuře se stal aktuálním život ve velkoměstě. Z perspektivy dítěte se zobrazuje sociální prostředí, konflikty mezi dětmi uvnitř politického konfliktu, mezigenerační vztahy atd.
Znovu se objevuje téma válka a zážitky z války, ale hledají se příčiny války anebo je válka příčinou. Autoři se snaží o odpoutání dětí od tíživosti tématu tím, že používají jako prostředek fantastický a utopický žánr.

(James Krüss: Der Leuchtturm auf den Hummerklippen, 1956, Erich Kästner: Konferenz der Tiere, 1949, Hans Baumann: DerBär und seine Brüder, 1961)

11. Sedmdesátá a osmdesátá léta
Objevují se témata, která byla dosud tabuizovaná:
· sociální znevýhodnění okrajových skupin obyvatelstva
· autoritářská struktura rodiny
· láska mezi dětmi
„Nový realismus“ objevil děti Třetího světa, děti ve válce, v diktatuře. Také vyrovnání se s fašismem, s válkou, s koncentračními tábory, bombardováním a oběťmi nachází cestu do literatury pro děti a mládež ve formě protiválečných příběhů.
Aktuálními tématy se stalo vykořisťování, násilí, válka, revoluce ve Třetím světě, zkoušky odvahy v skupinách mládeže, kriminalita mládeže, politický boj o moc, konflikty v rodině, v manželství apod.
V 80. letech se setkáváme také s „negativní utopií“, které líčí nebezpečí atomové katastrofy apod.

(Peter Härtling: Das war der Hirbel, 1973, Renate Welsh: Ülkü, das fremde Mädchen, 1973, Ingeborg Bayer: Die vier Freiheiten der Hanna B., 1974, Gudrun Pausewang: Die Wolke, 1987, Cili Wethekam: Tignasse, 1970, Reinhard Federmann: Barrikaden, 1973, Willi Fährmann: Das Jahr der Wölfe, 1962, Michail Krausnick: Beruf: Räuber, 1978, Ulrike Hass: Der plötzliche Reichtum der armen Leute von Kombach, 1980, Horst Burger: Vier Fragen an meinen Vater, 1976, Judith Kerr: Als Hitler das rosa Kaninchen stahl, 1974, Ditrich Seiffert: Einer war Kisselbach, 1977, Christine Nöstlinger: Maikäfer, flieg!, 1973, Ingeborg Bayer: Ehe alles Legende wird, 1979, Hans-Georg Noack: Rolltreppe abwärts, 1970, Hanni Schaaf: Plötzlich war es geschehen, 1977)

12. Literatura pro děti a mládež v současnosti
V literatuře převažuje osobní násilí. Je zřetelné a oslovuje děti a mládež lépe než strukturální násilí, protože je v běžném životě obvyklejší.
Především autoři realistické literatury se zabývají současnými tématy jako: mezigenerační konflikty, nepřátelství vůči cizincům, problémy netolerance vůči menšinám, šikana,násilnické bandy.
V literatuře ovšem nenajdeme jen zlo, násilí, hrůzy. Tento přehled měl pouze naznačit, že násilí není nic nového, a to ani v literatuře, jen se mění formy a způsoby zobrazení.

III. Násilí v rodině – obraz zneužívání dívek a žen literatuře pro dívky od 12 let
Ve starých spolkových zemích v SRN je každoročně, podle denního tisku, sexuálně zneužíváno a znásilněno asi 300 000 dětí. Každá druhá až třetí dívka a každý šestý až jedenáctý chlapec utrpí mezi devátým měsícem života a osmnáctými narozeninami sexuální napadení.
Panuje sice mýtus o „zlých strýčcích“, ale hlavním místem činu je rodina. A asi polovina všech pachatelů jsou otcové. Ostatní pachatelé pocházejí z užšího okruhu příbuzných a přátel. Jen 6% jsou, podle statistik, cizí lidé.
Pachateli jsou úplně průměrní muži, žádní perverzní úchylní jedinci. Pocházejí ze všech vrstev obyvatelstva: politici, úředníci, učitelé, obchodníci, dělníci, též nezaměstnaní. Jsou mladí i staří, bohatí i chudí, svobodní i ženatí, šťastní i nešťastní, a většinou vypadají zcela nevinně.
Většinou se nejedná o jednorázový „úlet“, ale jde o pečlivě naplánované dlouholeté a opakované činy, které často trvají až do odchodu dívek z rodičovského domu.
Sexuální zneužívání a znásilňování mají s chutí na sex málo společného. Hlavní příčinou je moc. Moc mužů nad ženami a dívkami. Sexuální zneužívání a znásilňování jsou rituály podřízení se, které mají za úkol ujistit dívku, že nemá žádná práva, že její hrdost, její zájmy a pocity nejsou důležité, že je slabá a bezbranná, že musí být muži jako sexuální objekt vždy k dispozici a že má vždy a stále počítat s tím, že bude obětí mužských násilností.
V mnoha případech se dívky denně setkávají s mocí a zlovůlí. Žijí ve stálém strachu, trápí se studem a pocity viny. Ztrácejí důvěru ve vlastní pocity, ztrácejí sebedůvěru, nenávidí své tělo. Často obracejí veškerou agresivitu proti sobě. Nezřídka reagují psychosomatickými onemocněními (poruchy spánku, astma, kožní onemocnění, anorexie atd.) nebo upadají do závislosti na alkoholu, drogách nebo jídle.
Otevřeného odporu se odváží velmi zřídka, pokud ano, je většinou neúspěšný, protože protivník je silnější. Dívky si proto vytvářejí různé strategie přežití. Například se extrémně uzavřou do sebe anebo se oddělí od svých citů a svého těla.
Dívky nesmějí a nemohou o svých traumatických zážitcích mluvit. Mlčí, protože to pachatel pod pohrůžkou trestu vyžaduje. Mlčí, protože se bojí o svůj život. Mlčí, protože berou ohled na matku a rodinnou pohodu. Mlčí ze studu a pocitu viny a z přesvědčení, že by jim stejně nikdo nevěřil. To prý je pravda. Prý by se musely obrátit na šest až sedm dospělých, než by jim jeden uvěřil.
Nápadné chování, nouzové signály nebo volání o pomoc obvykle nikdo nevnímá. Ani v rodině, ani ve škole, ani u lékaře. Místo toho se o těchto dívkách často říká, že jsou komplikovaní jedinci. A tím se dostávají do stále větší izolace.
Jen část případů sexuálního zneužití je známa státním orgánům. Stále ještě je větší část procesů u soudu přerušena nebo je rozsudek velmi mírný. Zraňování a ponižování trvající dlouhé roky zatěžují a ničí vývoj osobnosti dívky. Následky přetrvávají často roky: deprese, strach z mužů, nechuť k sexu, tělesné i duševní choroby (schizofrenie, bulimie, vykonávání prostituce).
Od roku 1985 se literatura pro dívky postavila na stranu zneužívaných dívek. V četných románech a povídkách se chápe tohoto citlivého tématu a zobrazuje ho rozličným způsobem. Většina textů se zabývá pachateli z vlastní nejužší rodiny a okruhu přátel. Tedy tak, jak se to shoduje se skutečností. Citlivě líčí, jak je děvče degradováno na sexuální objekt, jak je okrádáno o dětství, jak vyrůstá ve strachu a hrůze, jak prožívá stud, odpor, pocity viny, nenávist, jak je tělesně i duševně zraňováno a jak je narušován jeho vývoj.
V zobrazení konkrétní situace sexuálního obtěžování se texty liší: realistické zobrazení, distancované vyprávění nebo jen naznačení problému.

Snad nejotřesnější knihou je Rot vor Scham (Rudá studem) od anglické spisovatelky Deborrhy Moggach(ové) (německy 1985, Rohwolt), která se obrací na mladé dívky a „mladé dospělé“. Mladá žena vypráví o svém dětství. Od 11 let byla zneužívána vlastním otcem. Autorka nechává zpětně vyprávět mladou Heather o zážitcích z dětství. Citlivě, otevřeně a opatrně se zobrazuje zničení osobnosti. Heather vyrůstá na předměstí Londýna. Rodina se rozpadá, matka je živitelkou rodiny, cítí se unavená, využívaná a odvrací se od svého muže, kterého považuje za slabocha, jenž nedovede zrealizovat žádný ze svých snů. Muž obrací svou pozornost ke své dceři, vyžaduje od ní bezpodmínečnou oddanost a od jejích dvanácti let od ní vyžaduje sexuální styk. Heather je zpočátku naprosto neschopná se proti otcovu násilí bránit, a to z touhy po náklonnosti a z ohleduplnosti. Její život se naplňuje pocity viny a studu a také neschopností vyjádřit cit. Když se přece zoufale pokusí se bránit a odejít od rodiny, nedovede žít jako ostatní dívky. Její vztah k jiným mužům zůstává povrchní a je odsouzený k zániku. Jeden muž z Pákistánu se o ni upřímně zajímá, ale ani ten nic nezmůže.

Dalším významným dílem je Liebste Abby (Nejmilejší Abby, německy 1986, Beltz/Gelberg) od anglického spisovatele Irwina Hadley. Román vypráví příběh zneužívání z perspektivy kamaráda. To s sebou nese klady i zápory: vzniká jistý odstup od událostí, čtenářka/ čtenář se identifikuje s ohleduplným a jemným kamarádem, Abby nemusí mluvit a získává čas zpracovat v sobě své zážitky. Na druhé straně se čtenářům nezprostředkuje kritický pohled, obraz pachatele i vykonaného násilí zůstává vágní. Otec si silou vynucuje „lásku“. Je uznávaným zubním lékařem – to je jeho pozitivní stránka, násilné činy jsou stránkou negativní. Nakonec se pokouší si rodinnou terapií vrátit úctu a postavení v rodině.
Abby je jiná než ostatní děvčata. Toho si všimne Chip – a zamiluje se do ní. Ale co za tím, že je jiná, vězí, se dozví až mnohem později.
„Ve třinácti jsem se zamiloval poprvé. Seděl jsem na jedné houpačce v Edgewatském parku, tenisky jsem nechával šoupat po písku a lámal jsem si hlavu tím, jak mám vysvětlit mamce, že můj život bude totálně zničený, když nebudu moct hrát v manšaftu juniorského fotbalu. A právě v tu chvíli jsem se zamiloval.“ (překlad: J. Poláková)
Tak začíná příběh o Chipovi a Abby. Za jejím zvláštním chováním se skrývá strašné tajemství. Abby potřebuje pomoc, ale to se Chip dozví o mnoho později. Tato kniha je krásný příběh první lásky.

Většina textů pro mládež není výslovně negativní. Popisují kromě toho, jak je oběť postižena psychicky, také trošku naděje. Řešení situace se točí v okruhu strachu, studu a nenávisti. Většinou se zneužívaným dívkám podaří vystoupit ze své role oběti, prolomí mlčení a vyhledají pomoc u kamarádek nebo terapeutek, zčásti naleznou ztracenou sebedůvěru a sebeúctu.

Román Heidi Glade-Hassenmüller(ové): Gute Nacht, Zuckerpüppchen (Dobrou noc, Cukrová panenko, Recklinghausen, Bitter, 1989) charakterizuje v úvodu sama autorka: „Je to příběh mého mládí, které jsem neměla. Napsala jsem ho pro všechna ta děvčata, která se nacházejí ve stejné bezvýchodné situaci. Prolomte své mlčení a volejte o pomoc. Stále a pořád, až vás někdo uslyší.“ (překlad: J. Poláková)
Autorka vypráví příběh 10-leté Gabi, kterou dlouhých deset let sexuálně zneužívá nevlastní otec. Je to její vlastní příběh, který zažila před 30 lety. Otec Gabinky padl v druhé světové válce. Jeho kamarád Pappi se začne o rodinu starat a chová se jako otec, Gabi je pro něho Cukrová panenka. Všichni si myslí, že ji chrání jako oko v hlavě. Dívce je právě šest let, když ji začne nevlastní otec osahávat. Gabi se marně pokouší se bránit. Její dětství se naplňuje strachem, bolestí, zmatkem a pocity viny, které pachatel přenáší na svou oběť. Když přijde Gabi do puberty, začne Pappi používat větší sílu. Gabi se nikomu nesvěří, matka před problémem zavírá oči, učitelka i lékař nevěnují dívence pozornost. Aby nenarušila rodinnou idylku, snáší Gabi dále brutální výpady Pappiho. Útěk ani sebevražda se jí nezdaří. V osmnácti letech prolomí mlčení, všechno před nevlastním otcem a před matkou vypoví a odejde z domu.
Je to vyprávění, které zaujme intenzitou a napětím, zároveň přináší návrh na řešení situace. V doslovu jsou adresy míst, kam se může oběť násilí obrátit.

Cesta od zneužívaného, zakřiknutého objektu k aktivně jednajícímu subjektu je dlouhá a obtížná. To ukazují příběhy, které jsem zde představila. Někdy jsou to texty, které jsou přesvědčivě literárně zpracované, někdy přijde „dobrý“ konec, ale ten je spíš pedagogicky mířený. Příkladem pro tento druh románů je Lilians Geheimnis (Liliino tajemství, německy Wien, Ueberreuter, 1988) od americké spisovatelky Ellen Howard(ové). Lilian zneužívá její otec. Ona ho miluje a nenávidí zároveň. Její matka pracuje jako zdravotní sestra a je často mimo dům. Matka nic netuší. Otec se pokouší přetrhat veškeré kontakty své dcery s okolím. Lilian se přece podaří se spřátelit s dcerou od sousedů a tím získat trošku sebevědomí. Ale jakmile si Lilian začne myslet, že je její mladší sestra ve stejném nebezpečí zneužívání, svěří se své matce. Matka jí uvěří, rozejde se se svým manželem a udá ho. Tato část příběhu se stane velmi rychle a vypadá to dosti násilně. Skutečnost bývá, jak známo, trochu jiná… Přesto má tato kniha své klady. Citový život dívky a její psychické utrpení je líčeno vnímavě a citlivě. Incestní jednání je jen naznačeno. Pro zasvěcené je vyprávění Ellen Howardové dojemným obrazem zničené nevinnosti.

Knihy pro dívky na téma sexuální zneužívání, které dosud vyšly, chtějí přinést takto stiženým dívkám kousek pomoci a přispět i k pochopení širší veřejností. Vypovídají o příčinách i následcích. Naznačují též možná řešení. Chtějí především dodat dívkám odvahu se bránit, vystoupit z role oběti a prolomit mlčení.
Diskuse o takových knihách je široká a trvá dlouho. Stále se objevuje spousta otázek: Je třeba takové knihy předkládat mládeži? Když ano, jakou formou lze hovořit o tak závažném tématu? Jak zobrazovat hrůzné zážitky – skrytě nebo otevřeně? Jak vypovědět to, co je nesdělitelné? Může být kniha prostředkem pro prevenci násilí?

Závěrem
„...utrpenie širokých más je práve také zhnité ovocie ako niekdajšie mučenie jednotlivcov. Ked' sa potom človek pozrie naspäť, neprestane krútiť v údive hlavou. Spýta sa sám seba, ako bolo možné celé tisícročia znášať tieto omyly. Na to je samozrejme jednoduchá odpoved' : násilím. Kamkol'vek sa pozrieme, všade je to celkom zretel'ne poznať. Vzniká vždy tam, kde človek priamo prevrátil svoju úlohu oproti prirodzenému určeniu Stvoritel'a. Kde svoje určenie a poslanie postavil takrečeno na hlavu, ked' zaradil na najvyššie miesto patriace jedine živému duchu svůj rozum, hoci ten patrí až na druhé a len pozemské miesto. Aj právnictvo, lekárstvo a štátnictvo musí zostať len povrchným remeslom tam, kde len rozum vytvára základy a duchovné v nich sa vynecháva. Jednoducho to inak nie je možné. Pritom je potrebné neustále vychádzať zo skutočného pojmu "duch." Veda je produkt, ale duch je život, ktorého hodnotu a silu možno merať len podl'a jeho spojenia s povodom, tj. s duchovnom. Čím vrúcnejší je tento vzťah, tým hodnotnejšia a mocnejšia je částˇ, ktorá vyšla z tohoto povodu, Ale čím viac sa toto spojenie uvol'ňuje, tým vzdialenejšia, cudzejšia, osamelejšia a slabšia musí byť oddelená čase, teda dotyčný človek.“ (Špiner, 2004)

Primární literatura
Moggach, D.: Rot vor Scham. Reinbeck: Rohwolt, 1985.
Hadley, I.: Liebste Abby. Weinheim/Basel: Beltz/Gelberg, 1986.
Glade-Hassenmüller, H.: Gute Nacht, Zuckerpüppchen. Recklinghausen: Bitter, 1989.
Howard, E.: Lilians Geheimnis. Wien: Ueberreuter, 1988.

Sekundární literatura
Genčová, Miroslava: Literatura pro děti a mládež. Praha: SPN, 1984.
Knobloch, Jörg; Peltsch, Steffen (ed.): Lexikon Deutsch – Kinder- und Jugendliteratur. Freising: Stark, 1998.
Maříková, Hana; Petrusek, Miroslav; Vodáková, Alena: Velký sociologický slovník. Praha: Univerzita Karlova, Vydavatelství Karolinum, 1996.
Poláková, Jenny: Das Kind als Opfer des Krieges - Flucht und Vertreibung in einigen Kinder- und Jugendbüchern. Wroc1aw: Zblizenia-Annäherungen, 3(21)/1998, s. 36-44.
Poláková, Jenny: Česká fuga. Útěk, vyhnání, odsun v některých dílech německy psané literatury. Praha: Tvar, 3/1999, s. 12-13.
Poláková, Jenny: Audiatur et a1tera pars. VUP Olomouc: AUPO, Philologica XVI, Studia philologica 6, 1995, s. 51-64.
Poláková, Jenny: Homo homini lupus. Rok 1945 - útěk a odsun v literatuře pro děti a mládež. VUP Olomouc: AUPO, Studia philologica 8, Philologica XVIII, 1998, s. 57-65.
Poláková, Jenny: Dítě na útěku aneb Homo homini lupus II. VUP Olomouc: AUPO Philologica XXI, Studia philologica 10. , 2001, s. 47 - 52.
Pyerin, Brigitte (ed.): Stärker als ihr denkt. Heidelberg: Amt für Frauen, 1991/92.
Špiner, Dušan: Vláda rozumu jako problém hladaní l´udskej identity. In: Hl´adanie l´udskej identity. Banská Bystrica: Fakulta humanitných vied Univerzity Mateja Bela, Katedra filozofických vied v Banskej Bystrici a Inštitút filozofie Sliezskej univerzity v Katoviciach, 2004, str. 59.
Votava, Michal: Násilí a brutalita v umění. Denní telegraf, roč. 4, č. 172/1995, s. 5.

 

© Jenny Poláková

Diskuse

Vložil: Jenny Poláková, 28.10.2006 19:17
Obraz násilí v německé literatuře pro děti a mládež
Možná, že je problém také ve spolupráci škol s nakladateli. Kdyby se (po provedeném průzkumu) ukázalo, že např. s tématem násilí se bude pracovat v literatuře i příbuzných předmětech, kdyby se o vhodných knihách pohovořilo např. v rámci tvorby vzdělávacích programů škol, pak byl se zájem o dílo - tedy... i odbyt - zajištěný. V Německu existuje pro školy nabídka vhodných knih k určitým tématům, popř. i s metodickým průvodcem či (s tím moc neosuhlasím) se zjednodušenou verzí. Já vím, neříkám nic nového, ale u nás by hlavně mělo dojít ke změně. Jeden osobní vzkaz: děkuji, paní doktorko Linhartová, za názor, moc Vás pozdravuji!
Vložil: Dr. Hana Linhartová, 25.10.2006 10:08
Obraz násilí v německé literatuře pro děti a mládež
Ale ona by se překládala, ovšem museli by o ni mít zájem nakladatelé. Pokud přijdu já jako překladatelka z němčiny do redakce s dětskou knihou zabývající se vážnějším tématem nebo problémem, byť byl autor doma za dílo oceněn, nakladatel ji odmítne. Děsí ho právě samo téma, neboť tvrdí, že takovou knihu... neprodá. Naopak, žádá si dílo nezávazné, pokud možno pro zasmání a pobavení. O vydání závažného díla začne uvažovat až v okamžiku, kdy je zřejmé, že ho finančně podpoří zahraniční strana.
Vložil: Ondřej Hausenblas, 13.09.2006 19:32
Obraz násilí v německé literatuře pro děti a mládež
Opravdu oceňuji jednak komplexní pohled, jednak to, že jsme vůbec dostali takový přehled o násilí pojednaném v literatuře - moc bych si přál mít takový souhrn v české literatuře, ale obávám se, že se česky o násilí a zneužívání píše velmi málo beletrie. Kdyby se aspoň vic překládala! A zápas proti násilí... pro hochy bychom potřebovali taky mít beletrizovaný, když ho dostávají tolik ve filmech a televizi.
Vložil: Marcela Machilová PhDr., 10.07.2006 11:44
Obraz násilí v německé literatuře pro děti a mládež
Veľmipodnetný a inšpirujúci článok
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 6424x

Inzerce