Ach, ach, nevím kudy kam
Smolka, Jaroslav: Hudba českého baroka

Ach, ach, nevím kudy kam

Ach, ach, nevím kudy kam, volá zmatená lidská duše hledající Ježíše v jedné z písní České mariánské muziky Václava Adama Michny z Otradovic. Podobně ale volá i recenzent třetího vydání Hudby českého baroka z pera profesora PhDr. Jaroslava Smolky, DrSc, známého českého hudebního teoretika.

Ach, ach, nevím kudy kam, volá zmatená lidská duše hledající Ježíše v jedné z písní České mariánské muziky Václava Adama Michny z Otradovic. Podobně ale volá i recenzent třetího vydání Hudby českého baroka z pera profesora PhDr. Jaroslava Smolky, DrSc, známého českého hudebního teoretika. Práci vydalo autorovo domácí pracoviště, tj. hudební fakulta AMU, která v poslední době zvýšila svou publikační činnost. To je pozitivní jev, neboť kvalitních vysokoškolských skript pro studenty hudebních oborů, stejně jako původních vědeckých muzikologických monografií je u nás málo. V případě Hudby českého baroka však jásat nelze. První (1989) a druhé vydání (1993) této práce byla určena posluchačům televizní a filmové fakulty, loňské třetí již žádné označení tohoto typu nenese. Studentům hudby tuto publikaci však dost dobře doporučit nelze. Srovnatelný titul sice na trhu není a nedostatky mají i různá souhrnná pojednání typu „dějiny hudby“, která se v posledních letech objevila, problémů v Smolkových skriptech je ale více než dost. Nejzávažnější je autorova minimální znalost odborné literatury, nahrávek a notových edic, které vznikly od druhého vydání skript v roce 1993. Chybí tak stěžejní práce jako je monografie Jiřího Sehnala o Pavlu Vejvanovském (vydaná rovněž roku 1993!), následkem čehož je obraz tohoto autora značně redukován (a H. I. Biber uveden jako kroměřížský kapelník!), ale stejně tak opomenuty jsou i novější studie o A. V. Michnovi a edice jeho díla. Z obsahu příslušných kapitol je pak zřejmé, že se nejedná jen o technické opomenutí zařadit tyto práce do výběrových seznamů na konci skript. Z michnovské problematiky je nejkřiklavější autorova neznalost Michnova tisku Officium vespertinum, jehož chybějící hlasy byly objeveny v roce 1996. Následně dílo vyšlo v moderní edici v letech 2003-4 (Editio Baerenreiter Praha). Veřejnosti bylo od roku 1997 dílo prezentováno na četných koncertech a následně dvěma nahrávkami, z nichž první (Arta 2001) připravil se svým souborem Capella Regia Robert Hugo (absolvent AMU u J. Smolky!). Kvalitnější stránky skript jsou věnovány J. D. Zelenkovi, které zároveň tvoří největší monografický úsek publikace. Nejcennější jsou autorovy analytické pohledy na (nejen Zelenkovo) polyfonní mistrovství, propracovanější by ale – vzhledem k prostoru, který Zelenka dostal – mohla být pasáž o instrumentaci (příklad z Requiem D dur nepovažuji za zrovna výmluvný, Zelenkovo „umění barvité blokové sazby“ /viz. s. 55 ad./ je zde standardním postupem dialogického vedení hlasů, jež navazuje na více než stoletou tradici koncertantního stylu benátské školy), stejně jako charakteristika vokálního stylu aj. Opravena by mohla být řada drobností, např. stará tisková chyba na s. 38, kde (stejně jako v 2. vydání!) je uveden chybný rok úmrtí skladatele (1845 místo 1745, v úvodu biografie je správně). Skutečnost, že autor vydal z 97% procent 12 let neaktualizovaný text dobře ilustruje také prohlášení v úvodní kapitole věnující se výzkumu českého baroka. Tvrzení, že skladby A. Mazáka, V. G. Jacoba a A. Reichenauera se neprosadily v dnešní hudební praxi (s. 10) je pochybné. Jestliže tvorba V. G. Jacoba je skutečně provozována minimálně, dílo A. Mazáka se objevuje poměrně často na koncertech souborů Ritornello nebo Capella Regia a instrumentální dílo A. Reichenauera – které Smolka komentuje jakožto autorsky sporné pouze na základě zpráv R. Eitnera (tj. z přelomu 19. a 20. století!!) – zažilo v uplynulých letech silný revival a soubory jako Musica Florea, Collegium Marianunm či Collegium 1704 je s úspěchem uvádějí i v zahraničí. Podobně neudržitelné je i tvrzení, že Josef Brentner „patří už k autorům dnes méně frekventovaným“ (s. 67) – vedle řady koncertních uvedení právě v posledních pěti letech má hudební veřejnost k dispozici i dva kvalitní snímky (oba z roku 2003) s duchovní i instrumentální tvorbou tohoto autora. V tomto světle je ovšem pochopitelné, proč tzv. menší skladatelé jsou v publikaci pojednáni zcela minimálně. Stručné komentáře jasně ukazují, že pisatel díla těchto skladatelů zpravidla dosud nepoznal, ačkoliv tak už mohl učinit alespoň prostřednictvím nahrávek. U přehledových prací se sice nepředpokládá, že autor bude znát všechny uvedené skladatele a díla, avšak čerpat z aktuálních zdrojů a poučit se jinde je naprosto nutné. Opravy by potřebovaly i odstavce o B. M. Černohorském – nejen datum jeho úmrtí (14. nebo 15. února 1742), ale i některé zavádějící nepřesnosti v jeho životních osudech (délka „vyhnanství“, titul „regenschori“ aj., s. 59). Zmatené jsou rovněž údaje o prvních operách, kde při výkladu důležitosti doprovázené monodie je na jednu stranu konstatována nemožnost posoudit její roli v tvorbě před rokem 1600 a následně odkazováno na význam „Periho a Cacciniho Dafné“ (s. 12). Jen telegraficky objasněme: historicky významnou operou z roku 1600 je Euridice od J. Periho, do níž několika čísly přispěl i G. Caccini. Ten vzápětí složil svou vlastní verzi této opery, která ale neměla již takový společenský ohlas. Dafné je název torsně dochované opery od J. Periho, který ji složil nejpozději již roku 1598. (Budiž panu profesorovi útěchou, že není sám, kdo se v této otázce zaplete.) Pomineme-li řadu dalších drobností, rozpaky budí i některé formální a metodické postupy (zhodnocení stavu bádání, otázka periodizace, způsob a důvod citace té které literatury, význam některých sdělení-polemik, způsob prezentace bassa continua aj.), které oslabují vědecké parametry práce – to jsou ale témata pro stránky úžeji specializovaného periodika. Trpělivý čtenář po přečtení všech těchto řádků možná nabyl dojmu, že recenzovaná práce je zcela špatná. Nikoliv. Je přehledně rozvržena, obsahuje řadu správných věcných údajů, zajímavých postřehů (včetně závěrečného oddílu o barokní inspiraci v dílech autorů 20. století), je vybavena řadou notových ukázek, avšak naznačené nedostatky celkovou hodnotu silně snižují. Lze ji použít jako prvotní seznámení se světem české barokní hudby, u vzdělanějšího čtenáře však vzbudí oprávněné pochybnosti a potřebu kontroly. A to je na potřetí vydávaný produkt zkušeného vysokoškolského pedagoga pohříchu špatná bilance.

Marc Niubo

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

HAMU, Praha, 2005, 82 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Sázavanka,

Knih, ktere nikdo nelektoroval, neprehledl a neopravil, vychazi u nás pohrichu hodne - nejsmutnejsi na cele zalezitosti je to, ze vic nez patnact let po revoluci vyda prestizni hudebni skola knihu, ktera neodpovida dnesnimu stavu znalosti o starsi hudbe. Cemu se ale divit v pripade instituce, ktera v tomto smeru pedagogicky ve vetsine oboru zaostava ne o par let, ale o cela desetileti....(a jeste se tim chlubi).

Jonáš,

Je evidentní, že mladí, kteří se zajímají o všechny útvary barokní hudby, jsouce v kontaktu s novými specializovanými ensembly, a tedy i s aktuálním bádáním, už dnes vědí o příslušném období podstatně více než staří, jejichž neměnný pohled se může stávat čím dál tím zapšklejším a přežitějším.
Baroko není jen majestátní fuga na bachovských varhanách, pane Smolko!