Sousa Tavares, Miguel: Rovník 2

Sousa Tavares, Miguel
Rovník 2

ukázka beletrie zahraniční

Matilda se už podesáté podívala na hodiny: bylo deset pět, ale za dveřmi pokoje ve třetím patře hotelu Brangança se neozýval žádný zvuk...

Rovník
Miguel Sousa Tavares: Rovník, přel. Lada Weissová, Garamond, 2006

Matilda se už podesáté podívala na hodiny: bylo deset pět, ale za dveřmi pokoje ve třetím patře hotelu Brangança se neozýval žádný zvuk.

Je možné, že by nepřišel? Jen při té otázce, při té pochybnosti ji zamrazilo hrůzou a ponížením. A přitom si vůbec nebyla jistá, co vlastně chce. Když Luís Bernardo nepřijde, zůstane čistá, její život neskončí v troskách a ona se může s klidem připravit na předvídatelnou budoucnost. Budoucnost, v níž budou děti, manžel, snadný a příjemný život na usedlosti ve Vila France, řád a všední rituály, bez úzkosti, bez nesdělitelných tajemství, bez obav, strachu, bez tísně, která jí teď svírá. Nepřijde a jí zbude jen vzpomínka na krátké poblouznění jedné letní noci, na letmý okamžik, kdy ztratila hlavu pro polibek ukradený na schodech hotelu. Na nic víc: nebude tenhle hotelový pokoj, promyšlená zrada, tajná schůzka, na niž čeká zamčená, jako by se schovávala sama před sebou a před světem číhajícím na ni za oknem. Nebude ji trápit svědomí, nebude mít dvě tváře, jednu pro den a druhou pro noc, jednu pro ostatní, všechny ostatní, a druhou pro svou duši. Možná odtud ráno odejde a uvítá nový den úsměvem, neposkvrněná, věrná, stejná jako dřív. Věrná sama sobě.

Když nepřijde... ach, i kdyby nepřišel, zůstala by tu celou noc ležet, jako by ji znásilnili a odkopli, jako použitý a odhozený kus oblečení, oběť rozmaru, omylu, nedorozumění. Cítila by se jako podvedená zrádkyně, kterou podrazil ten, kvůli němuž sama podváděla. Zítra ráno by nejspíš našla v recepci vzkaz – vymlouval by se, možná na nečekanou povinnost, co se objevila na poslední chvíli, nebo, a to by bylo horší, by psal, jak si uvědomil, že by raději mělo všechno zůstat při starém. Jistě, odcházela by se vztyčenou hlavou: koneckonců se nic nestalo. A přesto jako by se stalo všechno! Vyšla mu vstříc a on utekl, nabídla se mu a on ji odmítl. Večer by stála před manželem zostuzená a ponížená: „Ani nemůžu říkat, že jsem tě zradila. Je to mnohem horší: byla jsem odhodlána tě zradit, ale odmítl mě. Podvedla jsem tě a mě přitom taky podvedli.“ A snášela by jeho obvyklou zdvořilost, náznaky kultivované touhy, galantní rituál na lůžku a uvnitř by cítila nepopsatelnou špínu.

Deset dvacet. Zaslechla na chodbě hlasy, někdo zaklepal na dveře, ovšem ne na její. Slyšela hovor a smích lidí, kteří se neskrývali, čekali na sebe a setkali se, ne jako zločinci s obavami a přes tajná znamení. Zbývalo jediné východisko: utéct, hned teď, zavolá z vedlejšího pokoje Martu, sbalí kufry, zaplatí v recepci a uteče. Ale kam může utéct v tuhle dobu? „Klid, Matildo. Uklidni se a uvažuj!“ Posadila se na postel a v zrcadle toaletního stolku bezděčně zahlédla svou tvář: byla hezká, žádoucí, květina k utrhnutí. Žádný rozumný muž by neodmítl takovou ženu, když se mu sama nabízí. A náhle věděla jasně, co udělá: až bude zítra odcházet, vyzvedne si v recepci jeho dopis, ale neotevře jej. Jen ho přiloží k vlastnímu dopisu, který pošle po Joãovi. Popíše v něm, jak si všechno rozmyslela a jak se rozhodla spěšně odejít z hotelu před domluvenou hodinou schůzky. Když na sklonku dopoledne poslala do hotelu pro kufry, doručili jí Luísův dopis, který vrací neotevřený, protože si umí představit, že v něm popisuje svůj zmatek, když přišel na domluvenou schůzku, a ona tam nebyla. Tak to celé obrátí naruby, a pokud Luíse Bernarda ještě někdy potká, nebude se před ním muset stydět. Všechno tím sice nevyřeší, ale jeden zásadní problém ano. Ale, napadlo ji najednou, co když ještě přijde? Pokud přijde, bude se chovat, jako by se tu jen setkali dva přátelé, kteří se chtějí lépe poznat, ale okolnosti je nutí postupovat s větší dávkou obezřetnosti a vytáček, než bývá obvyklé. Využije toho, aby mu s naprostou samozřejmostí vysvětlila, že polibek v Ericeiře ji prostě jen udivil a přišel tak nečekaně, že ani nestačila zareagovat. Nakonec by ještě mohla zcela všedním tónem poznamenat: „Neříkám, že to bylo nepříjemné, ale už je to pryč.“

Tentokrát zcela zřetelně zaslechla zvuk tlumených, ale spěšných kroků na posledních stupních schodiště a pak po chodbě, jako by někdo spěchal, aby nepozorovaně dorazil k cíli. Srdce se jí prudce rozbušilo ještě dřív, než se kroky zastavily u jejího pokoje, a po krátké pauze následovalo dvojí lehké zaťukání na dřevěné dveře. Zůstala strnule sedět na posteli a civěla na dveře, jako by se probudila ze sna nebo spíš z noční můry. Krátce nato se ozvalo další zaklepání a ona si uvědomila, že musí otevřít dřív, než se na chodbě otevřou jiné dveře.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2650x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce