Sousa Tavares, Miguel: Rovník 3

Sousa Tavares, Miguel
Rovník 3

ukázka beletrie zahraniční

Agostinho de Jesus Júnior zažil na ostrovech tři guvernéry a sloužil jim, ať to obnášelo cokoliv. Prvním byl generál, který za své jmenování vděčil politické „tlačence“ a věřil, že svou neskutečnou hloupost zakryje fasciklem předpisů a formalit stejně směšných jako on sám...

Rovník
Miguel Sousa Tavares: Rovník, přel. Lada Weissová, Garamond, 2006

Agostinho de Jesus Júnior zažil na ostrovech tři guvernéry a sloužil jim, ať to obnášelo cokoliv. Prvním byl generál, který za své jmenování vděčil politické „tlačence“ a věřil, že svou neskutečnou hloupost zakryje fasciklem předpisů a formalit stejně směšných jako on sám. Ze soužití s ním zdědil Agostinho nutkání poklonkovat nadřízeným, které jako nakažlivá nemoc pronásledovalo veškeré portugalské úřednictvo dokonce i v tropických dálavách. Druhým byl zoufalý nešťastník, ovdovělý alkoholik, který ani neměl kde hlavu složit, ale na rozdíl od předchůdce mu zůstalo aspoň tolik zdravého rozumu, aby nebral sám sebe vážně, a užíral se vědomím, že je pro svěřený úřad naprosto nekompetentní: každý si s ním mohl dělat, co chtěl a během tohoto bezvládí se Agostinho prakticky naučil potají vládnout sám a obratně tahat za nitky drobných palácových intrik. Přinášelo mu to potěšení, kterého se už nikdy nedokázal úplně vzdát. Jenže přišel třetí guvernér, hotové zvíře. Naštěstí ještě před koncem mandátu odjel zemřít do Lisabonu, vyčerpaný neustálým řvaním, pohrůžkami bičováním a rozkazy, které hulákal do všech světových stran. Po tom všem a po čtrnácti letech služby v koloniích, dvou téměř smrtelných záchvatech malárie, s mulatskou manželkou, která lety ztloustla a okoukala se, a dvěma mdlými dětmi barvy karamelu nežádal Agostinho de Jesus Júnior víc než sloužit guvernérovi, který by byl normální a chápavý, jehož období by proběhlo klidně a nevzrušeně a poskytlo mu klidné dožití roků zbývajících do důchodu. Doufal, že mu snad zbude dost prostředků a energie, aby se vrátil do vlasti, koupil pár jiter půdy v Minhu a kamenný domek s krbem kvůli zimám a záhonkem brambor kvůli staré, aby se měla čím zabavit, až on bude trávit dny ve vesnické hospodě se sousedy, hrát domino a tu a tam se zdráhavě nechá přemluvit, aby ještě jednou vyprávěl o dobrodružstvích, která zažil v Africe. Ach ano, kéž by se tak mohl ještě někdy vyspat a netrápili ho komáři, nebudil se zmáčený potem, kéž by ještě ucítil chlad a suchý vítr a prožíval čtyři roční období! Kéž by dokázal zapomenout na proklatou africkou zemi a ztracené roky, kdy pozoroval moře a počítal peníze na zpáteční cestu. Znal mnoho příběhů jemu podobných, co se už nikdy vrátit nechtěli, zabydleli se v angolském či mozambickém vnitrozemí, založili osadu přímo uprostřed džungle, obdělávali a osívali pole, vstoupili do armády nebo se živili veřejnými pracemi, dávali se dohromady s černoškami a zaplavili okolí svými potomky, zbarbarštěli tak, že už ani pořádně nevěděli, odkud a proč přišli. Ale on ne: nenáviděl tuhle zemi od okamžiku, kdy na ni poprvé vstoupil, a neuplynul jediný den, ani jediný den z těch nekonečných čtrnácti roků, kdy by se před ulehnutím nepodíval na moře a nepřemýšlel, zda mu osud dopřeje to štěstí a on se jednoho dne vrátí tam, odkud přišel.

Teď byl Agostinho nervózní a netušil, co si o novém guvernérovi myslet ani co od něho očekávat. Zdál se mu na svou funkci příliš mladý a v kolonii se povídalo, že je v Africe poprvé a že má o zámoří „intelektuálské“ představy. Když si před zraky celého města svlékl sako a pozdravil komorníka stiskem ruky, vycítil v tom špatné znamení. „Buď je to sympatický chlapík, nebo parchant, co se umí přetvařovat.“ Obě možnosti předznamenávaly problémy. Dostal jeho vzkaz, aby v pět odpoledne čekal v sekretariátu, a přišel s předstihem, aby si ještě jednou ověřil, že kancelář připravená pro nového guvernéra je bezvadně čistá a v pořádku. Vše vypadalo bezchybně, nemusel se ničeho obávat, a přesto byl rozladěný, i když důvod své nervozity nedokázal určit.

Prováděl Luíse Bernarda pracovnami sekretariátu a představoval ho zdejším úředníkům: bělochovi s vysušenou tváří a očima naběhlýma horečkou a deseti domorodcům, nejponíženější verzi servilního prototypu portugalského úředníka, pro něž držení a střežení obyčejného razítka nebo pečeti znamenalo nesmírně důležitou službu při ochraně majetku náležejícího vlasti. Pak se oba odebrali do guvernérovy pracovny, kde celou hodinu podával Agostinho de Jesus úmorně podrobné hlášení o stavu koloniální státní: přesuny zaměstnanců, plnění rozpočtu, uplatňovaná nařízení, nařízení právě zaváděná i ta, která na realizaci čekala, stav majetku a změny zásob, výběr daní, plány veřejných prací, hlášení a korespondence s ministerstvem v Lisabonu, s místní radnicí, s vládním pověřencem na Princově ostrově, se správcem okresu Benguela v Angole a s generálním guvernérem Angoly. Hodinový výklad probudil v Agostinhovi de Jesus nevídané nadšení a zaujetí, zatímco Luís Bernardo střídavě bojoval se zničující ospalostí a stoupajícím napětím, kdy hrozilo, že na místě exploduje. Proto využil první odmlky, aby tu lavinu zarazil:

„Dobrá, to už stačí, pane Agostinho, to už stačí! Dejte mi ty složky, vezmu si je k sobě a později si je sám prostuduji. Přejděme raději k důležitým věcem.“

„K důležitým věcem?“

„Ano, k politice. Poslyšte, pane Agostinho: úřední správa, zaměstnanci, finance, daně, tohle všechno je určitě v nejlepších rukou právě u vás. A tak to i zůstane. Budete zajišťovat každodenní provoz a ušetříte mě podrobností a čas od času, řekněme jednou za tři měsíce, si spolu sedneme a vy mě zasvětíte do situace. Chápejte, že jsem nepřijel kvůli tomu, abych kontroloval účtenky za potraviny a rozhodoval, jestli se má třetí písař povýšit na druhého písaře nebo koupit nový kůň místo staré kobyly: to bych zůstal doma, kde se řeší podobné problémy, a ani tam se o ně nestarám. Chci, abyste mě informoval o tom, co souvisí s mým posláním: o politické situaci v kolonii, o panující náladě a skutečných problémech, které tu existují. Rozumíte mi?“

Ne, tajemník viditelně nerozuměl nebo nechtěl rozumět, co po něm guvernér žádá. Ústa se mu pomalinku víc a víc otevírala v nefalšovaném úžasu, nakonec se rozpačitě podrbal na zátylku a nevěděl, jak z té šlamastyky ven.

„O politické situaci a náladě, pane guvernére?“

„Ano, pane Agostinho, přesně o tom: o politické situaci a náladě. Jak to vypadá?“

„Tedy, pane guvernére, tady má každý plno práce, nikdo nemá čas ani prostředky, aby se zajímal o politiku.“

„Říkáte každý – kdo, Portugalci?“

„Ano, jistě, Portugalci.“

„A co černoši?“

„Černoši?“ Agostinho de Jesus se buď opravdu lekl, nebo byl nejlepším hercem na světě. v„Ano, černoši, pane Agostinho. Jsou spokojení s pracovními podmínkami na plantážích, uvažují o návratu do Angoly, až jim vyprší pracovní smlouvy, existuje nějaká představa o tom, kolik se jich chce vrátit a jak to proběhne?“ Luís Bernardo mluvil nanejvýš klidně, jak dokázal, a snažil se rozpoznat, jestli je ten člověk opravdu tak hloupý, nebo jen chce hloupě vypadat.

„Asi bude lepší, pane guvernére, když si na tohle téma pohovoříte s panem kurátorem. Jak určitě víte, takové věci má na starosti on. Já žiju tady, ve městě, a starám se pouze o guvernérský sekretariát, který se podobnými věcmi nezabývá, řekl bych, naštěstí jestli dovolíte.“

„Ano, samozřejmě že si promluvím s kurátorem, jakmile to bude možné. Ale chtěl bych slyšet od vás, co se povídá ve městě a mezi portugalskými obyvateli kolonie. Jaký mají názor na instrukce, které k této otázce vydává vláda, jaká je nálada mezi černochy, co očekávají od mého působení a tak dál. Tomuhle já říkám politická atmosféra.“

Agostinho de Jesus mlčel a jen nesouhlasně vrtěl hlavou. Zpříma se na Luíse Bernarda zadíval a ten pohled spolu s mlčením vyzněl jako výzva. Luís Bernardo pochopil, že ten muž není tak hloupý. Pak oči odvrátil a bylo jasné, že ticho se rovná jednoznačné odpovědi: „Ať už máš v úmyslu cokoliv, se mnou nepočítej.“ Aspoň tohle se vyjasnilo hned první den. Vstal od stolu a přešel k oknu. Pomalu si zapálil cigaretu a třikrát čtyřikrát potáhl, až cítil, že muž za jeho zády začíná být neklidný. Otočil se a s úsměvem se na něho podíval:

„Změňme tedy téma: co dělá nový guvernér, když se ujme úřadu? Rád bych uspořádal večeři, tak pro dvacet třicet lidí. Pozval bych kurátora, starostu, monsignora, soudce a vlastníky či správce největších plantáží. Bývá to zvykem?“

„Ano, bývá, ale nejdřív musíte uspořádat oficiální inaugurační recepci, s plesem nebo bez plesu.“

„S plesem?“ Představa oficiálního plesu na Svatém Tomáši, valčíku v provedení tlustých vesničanek z Minha utopených ve vlastním potu a jeho samotného, jak vyzývá k zahajovacímu tanci (ale koho, leda tak monsignora), byla silnější než jeho vůle. Dva hlasité záchvaty smíchu tajemníka vpravdě vyděsily.

„Ples, říkáte, pane Agostinho, tady v paláci je zvykem pořádat ples?“

Druhý muž němě a užasle přikývl, zatímco Luís Bernardo se chvíli nedokázal ovládnout a kapesníkem si utíral slzy smíchu, který jím k tajemníkovu velkému pohoršení nepřestával otřásat.

„A jsou tu vůbec nějaké ženy? A kapela? A noty? A co se tady vlastně tančí?“

„Tančí se totéž co v Lisabonu, domnívám se. Kapela tu je, vojenská, a má moderní party. Co se týká žen,“ Agostinho pronesl to slovo tónem, z něhož bylo jasné, jak urážlivě ta otázka zazněla, „přijdou nejváženější dámy z kolonie, pro manželky státních zaměstnanců nebo správců či jejich dcery odpovídajícího věku to je společenská povinnost.“

Luís Bernardo se otočil zády, protože se ještě neuklidnil a obával se, že zase vybuchne smíchy. Nejpevnějším hlasem, jakého byl schopen, pronesl k němu zády.

„Skvělé, pane Agostinho, uspořádám tedy ples. Dnes máme úterý, myslíte, že bychom ho mohli naplánovat na sobotu a do zítřejšího rána vyrobit a rozeslat pozvánky?“

„Určitě ano,“ Agostinho už zase ovládal situaci, „pozvánky jsou předtištěné, stačí je vyplnit a určit tři nebo čtyři úředníky, aby je zítra rozeslali. S vaším souhlasem bych si dovolil vypracovat seznam, který bych vám pak pochopitelně předložil ke schválení.“

„Výborně, výborně. A kolik hostů vlastně přichází v úvahu, pane Agostinho?“

„Sto třicet šest, pane guvernére.“

„Sto třicet šest? Nezapomněl jste na nikoho, pane Agostinho? Hrozně nerad bych někoho nenapravitelně urazil.“

„Samozřejmě: seznam je už hotový, je totožný s tím, podle kterého jsme postupovali při slavnostním rozloučení s vaším předchůdcem.“

„Skvělé, skvělé. Přál bych si, abyste mi rovnou připravil seznam asi třiceti osob, které bych pozval na večeři, o níž jsem mluvil, tu chci uspořádat o několik dní později.“

„Dobře, pane guvernére.“

„Tak to je pro dnešek všechno, můžete jít domů. Uvidíme se tu zítra.“

„S vaším dovolením, pane guvernére, ještě tu mám nějakou práci. Jestli dovolíte, dobrou noc.“

Odcupital z místnosti, mírně shrbený jako čárka za větou, a opatrně za sebou zavřel dveře. Luís Bernardo na ně chvíli mlčky hleděl. Pak sebral složky se spisy a vykročil, veřeje za sebou nechal ostentativně otevřené. Vyšel do zahrady a nasál vůni květin. Ze zátoky sem dolehlo zahoukání ohlašující, že Zaire vyplouvá na zpáteční cestu přes Benguelu a Luandu do Lisabonu: jako by mu dával sbohem přítel, od této chvíle tu bude už úplně sám. Slunce zmizelo z oblohy, ale ještě nenastala temná noc. Další vrstva husté šedivé mlhy přikryla zahradu a utlumila ptačí zpěv, který tvořil kulisu celému dni. Na kopci v dálce zazněl hrom a vypadalo to, že atmosfér nasycená párou každou chvíli vybuchne. Postával uprostřed zahrady a rozhlížel se kolem, jenže po chvíli ucítil, jak mu na krk, tvář, paže i ruce útočí komáři. Obrátil se, aby vešel do domu, ale než stačil dojít ke dveřím, někdo na obloze přímo nad jeho hlavou otevřel obří kohoutek a vmžiku to vypadalo, jako by se protrhla nebeská stavidla. Vodopád ohromných dešťových kapek velikosti hroznových zrn přehlušil všechny ostatní zvuky, poslední známky slunce zhynuly za obzorem. Na zemi se okamžitě utvořily kaluže, ty přerostly v malá jezírka a potůčky rozlévající se do všech stran. Zahrada se zahalila šedivou nocí, voněla po vlhké půdě a utopené zeleni, jako by vodní záplava pozastavila běh veškerého života. Luís Bernardo zůstal zmateně stát: takový déšť nikdy předtím nezažil, netušil, že by déšť mohl být víc než jen přírodní živel, že by dokázal pohltit přírodu. Podíval se na hodinky v kapsičce plátěné vesty: za deset minut půl sedmé. Když vcházel do domu, byl promočený až na kůži.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2652x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce