Gendži monogatari (část 2)

Gendži monogatari (část 2)

studie beletrie zahraniční

Asi nejsnadněji bychom odpověď na otázku – byl-li Gendži monogatari sepsán jednou osobou či nikoliv - nalezli, pokud bychom měli k dispozici původní rukopis. Jeden grafologický rozbor by potom s největší pravděpodobností v krátké době vyřešil veškeré pochybnosti. Bohužel...

Sporné autorství Gendži monogatari?

Asi nejsnadněji bychom odpověď na otázku – byl-li Gendži monogatari sepsán jednou osobou či nikoliv - nalezli, pokud bychom měli k dispozici původní rukopis. Jeden grafologický rozbor by potom s největší pravděpodobností v krátké době vyřešil veškeré pochybnosti. Bohužel, přepych původního rukopisu nám zůstal odepřen – dílo máme k dispozici pouze v opisech, jehož nejstarší dochovaná verze spadá do třináctého století[1]. Tyto opisy se dělí na tři druhy – Aobjóši-bon, které sepsal Fudžiwara no Teika[2], Kawači-bon a beppon (doslova „ostatní“). Mezi těmito třemi druhy zřejmě nejsou nějaké markantní rozdíly, nicméně za vzor pro další opisnou činnost sloužil Aobjóši-bon.[3] Vzhledem k tomu, kolikrát bylo dílo opsáno, došlo téměř nevyhnutelně k menším změnám v textu.

Existuje ještě několik skutečností, které celou věc dále ztěžují – například teorie, že některé kapitoly byly zřejmě dopsány později a vloženy mezi již existující. Karel Fiala ve své předmluvě k českému vydání Gendži monogatari píše:

 

„Vyskytují se například názory, že existence první kapitoly s věštbou o princově osudu vzniku románu předcházela a že tato část byla samostatným dílem, nebo že naopak byla dopsána později. Středověké komentáře obsahují názvy některých dnes nedochovaných kapitol, jako například „Muž pod sakurou(?)“ (Sakurahito). Tyto kapitoly byly však pravděpodobně vytvořeny až v době Kamakura[4] (13.-14.stol.) a později zase postupně nebo najednou vypuštěny.“[5]

 

Rovněž se můžeme setkat s tvrzením, že Gendži monogatari je vlastně nedokončený[6].

Během staletí se otázka autorství několikrát vyskytla[7], ale záznamy jakýchkoliv větších disputací na toto téma se podle všeho nedochovaly. Zřejmě prvním, kdo v moderní době zpochybnil výlučné autorství Murasaki Šikibu, byla Josano Akiko[8]. Tato význačná autorka se v první polovině dvacátého století zabývala překladem Gendžiho z klasické japonštiny do moderní. Nijak se přitom neskrývala svým názorem, že Murasaki Šikibu nebyla jedinou autorkou – totiž že všechny kapitoly po Fudži no uraha napsala dcera paní Murasaki, Daini no Sanmi.

V doslovu ke svému prvnímu překladu Gendžiho (Šin’jaku Gendži Monogatari, 1912-1913) píše:

 

Gendži monogatari můžeme dělit do dvou velkých částí – té, kde jsou hlavními postavami Hikari a Murasaki, zatímco ve druhé jsou to Kaoru a Ukifune. Když dojdeme ke kapitolám Udži[9]… ten lesk a jemnost vytříbeného vyprávění, jaké známe z první části, ustupuje jednodušším popisovým pasážím. Ten svěží duch… je projevem génia Murasaki Šikibu… “[10]

 

Později upřesňuje, že počínaje kapitolou Wakana a konče poslední kapitolou Jume no Ukihaši dochází ke změně autorky, jíž je Daini no Sanmi. V doslovu ke svému druhému překladu Gendžiho (Šin-šin’jaku Gendži monogatari, 1938-1939) zdůvodňuje svůj názor stylistickými a kvalitativními rozdíly mezi Udži a předcházejícími kapitolami. Rovněž zmiňuje úvod do kapitoly Takegawa, kde se praví „Murasaki no yukari koyonaki niwa nizamerado“, což podle Josano znamená „co následuje už nebude stejné úrovně jako předchozí kapitoly, napsané Murasaki Šikibu“.

S Josano Akiko souhlasila i další překladatelka Gendžiho do moderní japonštiny, totiž Enči Fumiko[11]. Podle její teorie však autorkou mohla být i jiná dvorní dáma.[12]

Současným zastáncem této teorie více než jednoho autora (či spíše autorky) není nikdo jiný než Royall Tyler[13], autor zatím posledního překladu Gendžiho do moderní angličtiny. Své stanovisko vyjádřil několikrát, naposledy je shrnul v interview:

 

„RT: Toto (autorství více než jedné osoby - pozn.) je velmi kontroverzní spor. Nemáme žádný důkaz, že není (Murasaki Šikibu – pozn.) jedinou autorkou, ale rovněž nemáme nic, co by dokazovalo, že ano. Existuje její deník, ve kterém zmiňuje, že císařovnin otec ukradl z její komnaty jeden opis příběhu, aby jej dal své dceři. Rovněž je tu scéna, kde popisuje, kterak se různé dvorní dámy sešly, aby rukopis svázaly. Ale nikdy neříká: „Tohle všechno jsem napsala já.“ Také nikdy přímo neřekne, o čem zrovna mluví, z čeho se to (dílo - pozn.) skládá. Tohle je opravdu velmi dlouhá kniha, a ačkoliv nikdo nepochybuje, že se na jejím napsání podílela, nikdo neví, jak daleko se už dostala v době, kdy psala tento deník. Poslední třetina knihy je tak rozdílného rázu, že nemohu uvěřit v autorství jedné a té samé osoby. Nemohu to ale dokázat.
RS: Myslíte, že za tím něco je?
RT: Myslím, že za tím někdo je. Slyším jiný hlas. V Japonsku, kde se – zřejmě částečně z pohodlnosti vědeckých pracovníků? – předpokládá, že Murasaki Šikibu je jedinou autorkou, je toto velmi kontroverzní téma. A z toho populárnějšího hlediska – předpokládá se, že je jedinou autorkou, protože je někým jako národní hrdinkou. Je autorkou velkého díla japonské klasické literatury. Není mnoho kultur, kde by národní klasika byla napsána ženou.“[14]

 

Blíže jej rozebírá právě ve slavné debatě, která proběhla na MMM mezi 15. a 22. říjnem r.1999. Mimo jiné praví:

 

„Například při překladu většiny z kapitoly Júgiri jsem měl silný dojem, že překládám někoho úplně nového. Tento pocit vyvrcholil u pasáže, kde Murasaki no Ue přemýšlí nad ženským údělem. Jednak se mi zdála zcela nevhodná pro způsob, jakým vypravěč přistupuje k postavě Murasaki no Ue – ať už před nebo po Júgiri - a její kvalita mi nepřišla nijak valná. (Kupodivu, po této pasáži jsem se znovu začal cítit, jako bych překládal skutečnou Murasaki Šikibu).“[15]

 

Tyler zmiňuje ještě několik podobných příkladů, mimo jiné kapitoly Niou no Mija, Kobai a Takegawa, o kterých poznamenává, že „nechápe, proč by je měla Murasaki Šikibu psát“. Vzápětí shrnuje své pocity do následujícího vyznání:

 

„Můj nejsilnější dojem (samozřejmě trvám na tom, že zcela naivní a přístupný jakémukoliv přehodnocení či vyvrácení) je ten, že autor hlavních kapitol a autor kapitol cyklu Udži (počítaje od Niou no Mija) nemůže být tou samou osobou. Hlavní kapitoly cyklu Udži jsou velmi dobře napsané, ale od hlavních kapitol se tolik liší – stylem, výrazovými prostředky, stavbou zápletky –, že si nedokážu představit, jak je Murasaki Šikibu (o níž předpokládám, že napsala hlavní kapitoly) mohla napsat, docela jistě ne POTÉ, co napsala hlavní část.

Popravdě, představuji si skupinu několika žen, které se daly dohromady a sepsaly kapitoly cyklu Udži, aby nastavily příběh. Každá napsala svůj díl (zřejmě se lišily postavením, takže návrh relativně nižší kvality jedné z nich mohl být přijatelnější než jiný), ale všechny byly velmi talentované a sešly se, aby probraly a sladily všechny návrhy, přičemž jedna z nich mohla hrát roli hlavní redaktorky. To si ovšem jen představuji. V mém podání jsou rozdíly mezi kapitolami cyklu Udži a těmi hlavními srovnatelné s rozdíly mezi Kokinšú[16] a Manjóšú[17], i když vysvětlit to by bylo časově velmi náročné.[18]“

 

Příště: zastánci výlučného autorství Murasaki Šikibu.

Poznámky
[1] Útržky textu se však dochovaly na ilustrovaných svitcích emaki z konce 12. stol..
[2] Fudžiwara no Teika (1162-1241) - básník a učenec raného období Kamakura.
[3] www.penguinputnam.com 2/9/ 2005 00:41:38 GMT.
[4] období Kamakura (13.-14.stol.) období vojenské vlády rodu Minamoto, později Hódžó.
[5] Karel Fiala: Předmluva in Příběh prince Gendžiho, Paseka, Praha-Litomyšl, 2002, s.8
[6] Seidensticker E.G.: Genji Days, Harper & Row Inc., NY, 1977
[7] Na mnoha informačních serverech bývá zmínka o „učenci z 15. století“, který tento názor zastával, avšak nikde není zmíněn jménem.
[8] Josano Akiko (1878-1942) – jedna z nejvýznamnějších japonských autorek; manželka spisovatele Josano Tekkana.
[9] Udži džúdžó – neboli posledních deset kapitol, odehrávajících se v kraji Udži.
[10] www.meijigakuin.ac.jp
[11] Enči Fumiko (1905-1986), dcera známého lingvisty Uedy Kacutošiho; autorka mnoha románů a několika her pro divadlo kabuki. Mezi její nejznámější díla patří Onna zaka (1949-1957), Onna men (1958) či Nama miko monogatari (1965).
[12] Seidensticker, E.G.: Genji Days, Harper & Row Inc., NY, 1977, s.204
[13] Royall Tyler (*19??, Londýn) – překladatel a odborník na klasickou japonskou literaturu a drama, působil mimo jiné na Wisconsinské a Harvardské universitě. Mezi jeho díla patří např. Japanese Tales (Pantheon Books, NY, 1987) a Japanese No Dramas (Penguin Books, London, 1993).
[14] www.jat.org (2005/5/29 13:44:49 GMT)
[15] www.meijigakuin.ac.jp
[16] Kokinšú – „Sbírka starých a současných básní“; první oficiální císařská antologie japonské poezie, její vznik se datuje kolem r. 905 n.l..
[17] Manjóšú – „Sbírka bezpočtu listů“ antologie starověké japonské poezie, byla sestavena kolem r.760 n.l. .
[18] Tyler později vysvětluje toto srovnání následujícím tak, že „hlavní“ kapitoly mu připadají jako „občas poněkud neučesané, volně vystavěné, rozsahově rozmanité a hřejivé“, něco co by napsali Hitomaro, Akahito nebo Okura. Kapitoly cyklu Udži zatím připomínají poezii Ki no Curajukiho a Kokinšú – jsou „pedantsky konstruované, svůdně vyumělkované a jejich literární rozsah je užší“.

 

© Anna Křivánková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3122x

Inzerce
Inzerce
Inzerce