Toussaint, Jean-Philippe: Utíkat 2

Toussaint, Jean-Philippe
Utíkat 2

ukázka beletrie zahraniční

Když jsem se otočil, stála tam Li Qi. Zvedl jsem oči a uviděl, jak prochází kolem barového pultu. Všimla si nás a hned k nám zamířila, v ruce nesla elegantní tašku z růžovošedého papíru, asi byla na nákupech, čtvercovou tašku jedné velké oděvní značky s bílými uchy z kartonu, s nerozluštitelným nápisem na přední straně a maličkými ideogramy zboku...

Jean-Philippe Toussaint: Utíkat, přel. Jovanka Šotolová, Garamond, 2006

...Když jsem se otočil, stála tam Li Qi. Zvedl jsem oči a uviděl, jak prochází kolem barového pultu. Všimla si nás a hned k nám zamířila, v ruce nesla elegantní tašku z růžovošedého papíru, asi byla na nákupech, čtvercovou tašku jedné velké oděvní značky s bílými uchy z kartonu, s nerozluštitelným nápisem na přední straně a maličkými ideogramy zboku. Zhang Xiangzhi vstal a šel jí v ústrety, podala mu tašku a on do ní nahlédl – jen zběžně, prchavě, aby ověřil, co je uvnitř, a zároveň obsah uchránil před cizími pohledy – a mně neušlo, že se mu na tváři objevil výraz vděku, obrovského uznání a skoro i úlevy. Cosi jí řekl, zasmáli se, pomalu se ke mně blížili, bavili se, pak se u dráhy zastavili. Sledoval jsem je a na kratičký okamžik jsem zauvažoval, co může v tašce být. Zhang Xiangzhi ji položil na sedadlo, překryl svou helmou na motorku a mně se až po chvíli podařilo rozluštit jméno načrtnuté na přední straně bílými propletenými písmeny s latinskými A ve tvaru řecké delty: SAKURAYA (nikoli značka oblečení, jak jsem si původně myslel, ale jméno velkého prodejce japonské elektroniky). Pozdravil jsem Li Qi na dálku a znovu jsme se vrátili ke hře, Li Qi se posadila k nám do malého budoáru hned u dráhy, tvořeného oranžovými plastovými sedadly a vyhrazeného po hráče, a mlčky sledovala naši hru. Končili jsme první frame a zrovna se chystali pustit do druhého, když se Li Qi zvedla a odcházela k baru, otočila se ke mně a požádala, abych ji doprovodil. Požádala beze slov, jen lehce důrazným pohledem upřeným mezi nás, trošku nadbytečně protaženým, ale nijak okázalým, přesto ale výmluvným, nasyceným závažností a tajnou něhou.

V Číně v noci dopadají všude, na tváře i ramena, mapy zeleného světla, často ostré a pronikavé, někdy jemné a hebké. V baru zářily do šera malé slézové a bílé neonové reklamy s oblými písmeny značek piva a alkoholu, měli je nad policemi, kde byly vystavené stovky lahví a různorodých sklenic. Li Qi se posadila k baru na vysokou stoličku a já se k ní přidal, zůstal jsem tam za ní v přítmí stát. Objednávala si zrovna u barmana koktejl (osobitý koktejl, který očividně vyžadoval zvláštní dohled, se zvláštním dávkováním barev a alkoholů, zdání a slz, něco zelené, trochu bílé a taky jantarové). Seděla ke mně zády, odložila cigaretu do velkého reklamního popelníku na pultu a natáhla ke mně dozadu ruku. Její gesto bylo úplně prosté a přirozené a já na ně mohl stejně přirozeně, stejně prostě navázat, vzít ji za ruku a sednout si vedle ní, objednat si také koktejl. Já se však ani nepohnul, jen jsem se díval na tu nehybnou ruku, kterou mi v přítmí nabízela, na útlé prsty a půvabně ohnuté zápěstí.

Nic víc než tahle podaná ruka, ale srdce se mi rozbušilo. Stál jsem za ní, nevěděl jsem, jak se tváří, viděl jsem jen její profil v zeleném světle biliárové lampy, světlou pokožku jejího krku, kde jí zajiskřil oblý úlomek nefritového kamínku. Nedívala se na mě, neotočila se ke mně, když mi ruku podávala (ani potom, v žádnou jinou chvíli), dál mluvila s barmanem a nestarala se o mě, v jejím postoji byla dokonalá dichotomie, tělo a tvář měla natočené k barmanovi (a s ním stále čínsky hovořila) a pravou ruku pořád vztaženou do prázdna za sebe, nabízenou, strnulou, zatvrzelou, čekající, až ji uchopím, až se jí zmocním, jenomže já se nehýbal, ona dobře věděla, že stojím hned za ní, pár centimetrů od jejího ramene, cítila v zádech neviditelnou přítomnost mého těla a určitě čekala, že ji za ruku vezmu, já ale nebyl schopný se hnout, díval jsem se upřeně na její ruku a nehýbal se, kousíček od toho, že ji vezmu a ukončím tak napětí, které mě tížilo, ucítím dotek její kůže ve své dlani a oddám se její hebkosti – jako by odevzdání bylo poslední možností, k níž jsem se ještě mohl uchýlit –, já se však nehýbal, vlastně jsem byl stejně tvrdohlavý jako ona, stejně tvrdošíjný ve svém odmítání jako ona ve své vytrvalosti, já strnulý, ztuhlý a ohromený, vstoje v zelenavém přítmí baru, a ona sedící na stoličce, umíněná, královská, povýšená a skoro lhostejná – Marie, najednou mě to uhodilo do očí, to byl Mariin postoj –, ruka podávaná mi zadem před zraky celého bowlingového sálu.

Možná ale ne, možná ta scéna všem kromě mě unikla – a dokonce i samotné Li Qi, zdálo se ostatně, že na ni hned zapomněla, nechala ji zmizet, jako přetočíme zpět kousek filmu a pak ho vymažeme –, vzala si z popelníku cigaretu a všechno bylo, jako by se vůbec nic nestalo. Vrátili jsme se k dráze společně (přece jen jsme prohodili s úsměvem pár slov na téma světle lagunově zelené barvy jejího koktejlu) a já měl pocit – možná mylný –, že Zhang Xiangzhi si něčeho všiml. Čekal na mě u dráhy, šel jsem se připravit k hodu. Jestli jsem ale až dosud hrál, jako by v partii vůbec o nic nešlo, se silným soustředěním, jež mě vytrhlo ze světa a vytvořilo mi svět jiný, vlastní, s útěšnými liniemi a poklidnými úhly, teď tomu byl konec, teď jsem hrál pro výhru, hrál jsem, abych Zhang Xiangzhia porazil – a já ho porazím, to jsem vycítil ze svého tepu...

(s. 61-64)

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2270x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce