Toussaint, Jean-Philippe: Fuir (část 2)

Toussaint, Jean-Philippe
Fuir (část 2)

studie beletrie zahraniční

Román Utíkat obsahuje různé klíčové, neustále se vracející, rotující a v mysli vypravěče často doslova vířící motivy. Vedle již zmíněných pro Toussainta typických pojmů jako například čas tu stojí náměty symbolizující a charakterizující už román předchozí, jako láska, slzy, odloučení, a dále okruhy nové, jaksi shrnující konkrétně celý tento román: vedro, pot, prach, tekuté světlo, voda... a samozřejmě mobilní telefon co hůlka v rukou zlého čaroděje.

Utíkat
Jean-Philippe Toussaint
: Fuir, Minuit, 2005, 185 stran

Román Utíkat obsahuje různé klíčové, neustále se vracející, rotující a v mysli vypravěče často doslova vířící motivy. Vedle již zmíněných pro Toussainta typických pojmů jako například čas tu stojí náměty symbolizující a charakterizující už román předchozí, jako láska, slzy, odloučení, a dále okruhy nové, jaksi shrnující konkrétně celý tento román: vedro, pot, prach, tekuté světlo, voda... a samozřejmě mobilní telefon co hůlka v rukou zlého čaroděje.

Čas
Čas se Toussaint snaží uchopit jednak z již popsaného pohledu, který známe ze všech předchozích jeho knih – zachytit jeho plynutí, nenávratný běh. Čas zkrátka utíká – někdy zdánlivě pomalu, třeba při milostné předehře s Li Qi v umývárně anebo na ostrově Elba, když Marie marně pátrá po svém partnerovi. A jindy neúprosně rychle, v tomto románu hlavně při útěku před kdoví čím na pomalé motorce. Čas se dokáže relativně i zastavit – ať už v nádherné scéně s Marií v Louvru anebo třeba při soustředění během bowlingové partie.

"Peu à peu s'était tu autour de moi le turbulent vacarme de la salle, le tumulte de la musique et la vaine agitation des joueurs. J'étais seul sur la piste, ma boule à la main, le regard fixé sur l'unique objectif du moment, ce seul endroit du monde et ce seul instant du temps qui comptaient pour moi désormais, à l'exclusion de tout autre, passé ou à venir, cette cible stylisée que j'avais sous les yeux, géométrique, et par là même indolore - car la géométrie est indolore, sans chair et sans idée de mort -, pure construction mentale, rassurante abstraction, un triangle et un rectangle, le triangle des dix quilles blanches et rouges bombées que j'avais sous les yeux et le rectangle de la longue allée de bois naturel presque blanc de la piste qui s'étendait devant moi, lisse et à peine huilée, comme une invitation à lancer la boule et la regarder rouler en silence, au ralenti, la suivre, l'accompagner et la porter en esprit au bout de la piste en ne pensant plus à rien, et plus même à la mort du père de Marie, avec l'esprit se détournant enfin de la pensée de la mort du père de Marie - cela faisait plus de vingt heures maintenant que j'attendais ce moment de ne plus penser à la mort du père de Marie - la boule qui continuait de rouler et allait se fracasser dans les quilles en les renversant toutes en me procurant un bref, et violent, spasme de jouissance."

Anebo ho můžeme svévolně držet na uzdě – Toussaint to dokázal při popisu pohřebního průvodu ubírajícího se po ostrovních cestách a bržděného svéhlavou Marií na koni:

"Elle avait sellé une jument de son père, et, dans un de ces gestes de folie dont elle était capable, de panache, d'audace et de bravoure, elle qui ne montait pas à cheval, elle qui n'était pas cavalière, elle avait accompagné le corbillard à cheval depuis la Rivercina jusqu'à Portoferraio pour rendre un dernier hommage à son père, elle avait escorté le corbillard sur les routes désertes de l'île d'Elbe tout au long de la douzaine de kilomètres qui sépare la Rivercina de Portoferraio, mais, comme elle ne montait pas à cheval, comme elle n'était pas cavalière, elle avait maintenu le cheval au pas pendant les douze kilomètres du trajet, tirant sur la bride pour le retenir et empêchant le corbillard de la dépasser, contraignant le chauffeur à rester dans son sillage, le moteur au ralenti pour ne pas effrayer l'animal, sillonnant ainsi les routes de l'île d'Elbe au petit matin avec ce long corbillard noir derrière elle, la mer en contrebas, calme et étale dans le soleil étincelant. Le convoi progressait lentement dans une odeur de cheval chaud, de rosée et de mort. Marie, très raide sur sa selle dans sa chemise immaculée, regardait droit devant elle avec orgueil et fierté, les yeux exaltés, cheminant dans le soleil avec un sentiment de toute-puissance et d'intemporalité."

Nápadné, a někdy velmi zdařilé je také autorovo úsilí zachytit čas v absolutní přítomnosti, simultánnosti. Toussaint se přitom drží klasického francouzského literárního postupu a pro vyprávění užívá pouze bohaté škály minulých časů – na rozdíl od některých svých současníků nevypráví v čase přítomném (oproti češtině je přítomný čas ve francouzském literárním jazyce vnímán negativně). Text je zakotven v aktuálním čase už třeba celkem nenápadnými výrazy jako „couleur pâle bondi“ mobilního telefonu („bondi“ patří do škály barev, které si volí uživatelé počítačů Apple MacIntosh), „listralisé“ („listral“ je typ mléčného skla užívaného v moderních koupelnách, ovšem Toussaint ho použije pro popis košile naškrobené potem), typicky echenozovskými citacemi značek přístrojů a strojů – Vespa, Norton, novotou smrdící Mercedes, šicí stroj Singer. Podobně si Toussaint hraje s nepřímým zasazením textu do exotického místa děje – podobně jako v Milovat se užíval výrazy jako fusuma, tatami, sumotori apod. jako svébytnou součást textu, v Utíkat tvrdošíjně lpí na drobných slůvkách popisujících čínskou realitu, která si přivlastňuje, vsazuje je do textu bez zvýraznění kurzivou, znásilňuje je pravidly francouzské gramatiky tak, aby přirozeně zapadla do kontextu (hutong, madžong). V pasáži odehrávající se na ostrově Elba zas „cituje“ v italštině nejen místní názvy (salita Cosimo dei Medici, viale Alcide Gasperi, via Carioli, viale Alessandro Manzoni, piazza Citti, via Vittorio Emanuele II), ale i přímé řeči (jež se jinak v jeho románech prakticky neobjevují), které nepřekládá, uvádí je ovšem v závorkách, čtenář jim vlastně nemusí rozumět, jen ať se spolu s vypravěčem cítí trochu nesvůj, jde pouze o dokreslení koloritu.

Problémem, který Toussaint řešil už v předchozích knihách, je zmatené vnímání času během dlouhé cesty přes několik časových pásem. Tentokrát meditaci o projevech časového posunu a o neschopnosti podřídit svou mysl přesně tempu a směru konkrétního přesunu dokresluje zachycením virtuálního vizuálního vjemu či dokonce prožitku takového zásadního cestování v čase a prostoru

"J'écoutais Marie en silence, j'avais fermé les yeux, et j'entendais sa voix passer de mon oreille à mon cerveau, où je la sentais se propager et vivre dans mon esprit. […] Les yeux fermés et sans bouger, j'écoutais la voix de Marie qui parlait à des milliers de kilomètres de là et que j'entendais par-delà les terres infinies, les campagnes et les steppes, par-delà l'étendue de la nuit et son dégradé de couleurs à la surface de la terre, par-delà les clartés mauves du crépuscule sibérien et les premières lueurs orangées des couchants des villes est-européennes, j'écoutais la faible voix de Marie qui parlait dans le soleil du plein après-midi parisien et qui me parvenait à peine altérée dans la nuit de ce train, la faible voix de Marie qui me transportait littéralement, comme peut le faire la pensée, le rêve ou la lecture, quand, dissociant le corps de l'esprit, le corps reste statique et l'esprit voyage, se dilate et s'étend, et que, lentement, derrière nos yeux fermés, naissent des images et resurgissent des souvenirs, des sentiments et des états nerveux, se ravivent des douleurs, des émotions enfouies, des peurs, des joies, des sensations, de froid, de chaud, d'être aimé, de ne pas savoir, dans un afflux régulier de sang dans les tempes, une accélération régulière des battements du cœur, et un ébranlement, comme une lézarde, dans la mer de larmes séchées qui est gelée en nous. […]"

"Depuis cette nuit, depuis le coup de téléphone de Marie dans le train, je percevais le monde comme si j'étais en décalage horaire permanent, avec une légère distorsion dans l'ordre du réel, un écart, une entorse, une minuscule inadéquation fondamentale entre le monde pourtant familier qu'on a sous les yeux et la façon lointaine, vaporeuse et distanciée, dont on le perçoit."

Stejně jako se čas dokáže takřka zastavit, někdy ho vnímáme jako veličinu rozpínavou:

"Tout au long du voyage, je fus donc à la fois encore à Pékin et déjà à l'île d'Elbe, mon esprit ne parvenant pas à passer fluidement de l'un à l'autre, à abandonner l'un pour se consacrer à l'autre, mais restant en permanence dans cet entre-deux provisoire du voyage, comme si cet état transitoire, extensible et élastique, pouvait être étiré à l'infini, et que, finalement, je n'étais, en pensées, plus nulle part, ni à Pékin ni à l'île d'Elbe, mais toujours à la surface de ces lieux transitoires que je traversais, à la fois arrêté et en mouvement, assis et somnolant avec toutes mes sensations en réserve que je pourrais réactiver ultérieurement, non seulement dans le bateau qui me menait à l'île d'Elbe mais également, et simultanément, dans chacun des moyens de transport que j'avais empruntés depuis mon départ. C'était comme si ce voyage était la quintessence de tous les voyages de ma vie, des centaines d'heures passées dans des avions et dans des trains, dans des voitures et des bateaux, pour passer d'une terre à une autre, d'un pays à un autre, d'un continent à l'autre, où mon corps, immobile, se déplaçait dans l'espace, mais également, sans y paraître, de façon invisible et insidieuse, sournoise, continue, altérante et destructrice, dans le temps. Car je sentais le temps passer avec une acuité particulière depuis le début de ce voyage, les heures égales, semblables les unes aux autres, qui s'écoulaient dans le ronronnement continu des moteurs, le temps ample et fluide, qui m'emportait malgré mon immobilité."

Láska
Láska v románu nijak rozebírána není, prakticky ani přímo pojmenována, jde o motiv přidružený, zůstávající většinou jaksi pod čarou, který Toussaint nahlíží hlavně přes téma odloučení, detailněji pak třeba když přemýšlí o vzdálenosti vytvářející se mezi dvěma lidmi, ať už jsou si na dosah, anebo mají k sobě daleko přes celé kontinenty. Nechybí ale významem silně zatížená, nejen tak ledabyle utrousená slůvka jako něha, laskání a hlazení, a když jsme u citů, pak hlavně znepokojení, bolest i utrpení. Tak jako v Milovat se byly symbolem, ba přímo synonymem lásky slzy – v Utíkat se na každé pomyšlení na vztah vypravěče k Li Qi anebo k Marii nabaluje neodbytné vnímání atmosféry (vedra, nehnutého vzduchu anebo větru či průvanu, noci anebo prudkého slunečního žáru), podivných okolností (naprosté odevzdání anebo znepokojení, strach), tělesných projevů z toho plynoucích (pot, zmalátnění, únava).

Brázda, stopa
Jako nenápadná posedlost vypravěčova vidění světa se vrací motiv brázdy, obraz postupně mizící stopy, již za sebou ve vodě nechává loď. Už dříve Toussaint pracoval například s takto zanikajícími vlnícími se kruhy na vodě. V románu Utíkat se brázda tvoří a vzápětí uzavírá za Li Qi prodírající se na nádraží davem, za Marií překotně klopýtající mezi návštěvníky Louvru, za taxíkem v pekingském provozu, při úprku z baru na bowlingu:

"...nous courions à corps perdus dans la salle à travers les groupes de jeunes gens, qui s'écartaient pour nous laisser passer, en laissant derrière nous un sillage vide d'incrédulité et de stupéfaction, nous fuyions vers la sortie..."

a podobně i na Elbě:

"Elle avait sellé une jument de son père, et, dans un de ces gestes de folie dont elle était capable, de panache, d'audace et de bravoure, elle qui ne montait pas à cheval, elle qui n'était pas cavalière, elle avait accompagné le corbillard à cheval depuis la Rivercina jusqu'à Portoferraio pour rendre un dernier hommage à son père, […] elle avait maintenu le cheval au pas pendant les douze kilomètres du trajet, tirant sur la bride pour le retenir et empêchant le corbillard de la dépasser, contraignant le chauffeur à rester dans son sillage, le moteur au ralenti pour ne pas effrayer l'animal, sillonnant ainsi les routes de l'île d'Elbe au petit matin avec ce long corbillard noir derrière elle, la mer en contrebas, calme et étale dans le soleil étincelant."

Voda, tekutina...
Voda, nejen ta mořská, ale tekutina vůbec, tu tedy také hraje prim: slzy ovšem budou dlouho, dlouho zadržovány (v těch ulpí až následující román, Milovat se). Někdy jsou toussaintovské obrazy překvapivě krásné, ať třeba tekutá mlha anebo prachové částice, jež při vhodném nasvícení protékají světelným paprskem:

"Nous longions ce long couloir désert où se succédait une enfilade de portes absentes, qui avaient été retirées ou n'avaient jamais existé, et, jetant un coup d'œil au passage dans les chambres, nous apercevions, dans l'encadrement des chambranles vides, des silhouettes de jeunes peintres torses nus, un turban de pirate sur la tête, qui peignaient au rouleau en écoutant la radio à pleins tubes dans des volumes parfaitement dénudés, dans lesquels des particules de plâtre dansaient dans la lumière fluide d'un rayon oblique."

Flakon parfému, ten zpropadený dárek od Li Qi, už vlastně známe z Milovat se, kde pojme pár osudných kapek kyseliny sírové.

Světlo, barvy
Podobně i světlo je velmi důležité, a to nejen prudké světlo sluneční výhně zesilované odrazem v bílém kameni budov na Elbě

"…les pierres saturées de lumière blanche qui brillaient au soleil et se réverbéraient sur la façade…"

a podobně i stmívající se, potemnělé odstíny večerního příšeří anebo černočerná čínská noc žíhaná třeba světlomety aut na dálnici. Jistá pasáž tak popisuje rozličné odstíny zelené barvy v Šanghaji, jiná třeba proměnu růžovošedé pekingské scenérie do krvavě červené s černou. Barevný koncert vrcholí, jakmile se přidá ještě exhibice čínských neonových reklam a nápisů:

"Zhang Xiangzhi ralentit encore et prit sur la droite, s'engagea sur un immense parking où des enseignes tapageuses clignotaient dans la nuit comme des feux de détresse, certaines en caractères chinois, blanches et vertes, d'autres en anglais, roses, bleues, rouges, qui annonçaient des karaokés et des boîtes de nuit, un bowling et des restaurants sur plusieurs étages. Une enseigne démesurée parachevait l'ensemble, qui trônait sur les toits et semblait baptiser le complexe de son nom féerique en lettres de néon roses, LAS VEGAS, que soulignait un double éclair en tubes bleus fluorescents qui semblait zébrer la nuit d'un coup de fouet silencieux et cinglant."

Horko, prach a pot
Celou knihou se táhne motiv horka a vedra, doprovází protagonisty v čínských velkoměstech i ve vlaku, ve dne i v noci a vypravěče s Marií nenechá vydechnout ani na ostrově Elba. S ním spojený je pot, který postavy polévá jak z horka, tak někdy z úzkosti

"...et, serrant un peu plus fort la main de Li Qi dans la mienne tandis que nous passions lentement à côté de la voiture de police, je sentais physiquement sur la moto, dans les tourbillons de vent tiède qui m'arrivaient au visage, nos propres souffles corporels se disperser dans l'air comme une exsudation immatérielle de peur, un suintement de terreur froide qui se séparait de nous pour rejoindre le ciel ou se perdre dans la terre où ils se transformaient en ces démons de la religion populaire chinoise qui propagent la mort et les maléfices."

Útěk
A samozřejmě též motiv, který napovídá název knihy: pohyb. Útěk a také cesta. Posun časem, prostorem, posun přístupu k dané situaci (ve scéně v restauraci s otočným podnosem pro jídla si vypravěč uvědomuje pestrost možností vnímání skutečnosti a přehodnocuje svůj názor na oba čínské průvodce), vrtkavé přelévání nálad a přístupů ke skutečnosti ve vztahu vypravěče s Marií. Pohyb rychlý i pomalý ve vztahu k času. Otázka po důvodu a smyslu útěku – s čínskými průvodci kdoví před čím, ve vztahu s Marií před odpovědností, před nutností sdílet cokoli společně, útěku vypravěče před realitou (i z románu Milovat se už známe jeho způsob, jak se náhle a nečekaně „zdekovat“).

Literatura
Jean-Philippe Toussaint píše knihy, které mohou pobavit při rychlém čtení, ale nabídnout i pastvu pro správné čtenářské zažívání. Zpracovává témata celkem běžná, banální, ale dokáže je nahlédnout zvláštně, zajímavě, poutavě. Jde sice o problémy nás všech, Toussaint je ale podává z pohledu člověka – vypravěče poněkud svérázného, kterého ne vždy tak docela chápeme, s nímž ale nicméně soucítíme. Charakteristickým rysem Toussaintova způsobu psaní je, že popisuje silné okamžiky velice jednoduše a případně. Že se vyjadřuje srozumitelným, současným jazykem, přitom ale často – zejména v popisech dojmů a vjemů – ve velmi vzletných větách. Však také jde o literaturu.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3413x

katalogy

Inzerce
Inzerce