Faludy, György

Faludy, György

portrét beletrie zahraniční

Když se po více jak třiceti letech nucené emigrace vrátil György Faludy (1910–2006) zpět do vlasti, bylo mu již bezmála osmdesát a jako básník byl pro většinu čtenářů téměř neznámým autorem.

(…) Jaké útěchy jen mám ti dát,
když útěchu lze namlouvat?
Přiznávám, že vždy na tebe,
myslel jsem po léta sebe,
slunce svit a noci sebe,
a teď hledí zas na tebe,
smutné oči dávno mrtvé?
Co jiného ti zvěstovat?
Tuhle mou báseň zapomeň.

/Nauč se tuhle mou báseň,
Toronto, 1980

Potulný „kníže básníků“ György Faludy (1910–2006)

Když se po více jak třiceti letech nucené emigrace vrátil zpět do vlasti, bylo mu již bezmála osmdesát a jako básník byl pro většinu čtenářů téměř neznámým autorem. Kádárovská perzekuce postupovala opravdu konsekventně: básník byl vyštván nejen z vlasti, ale i z celkového literárního povědomí, a to jednak zákazem vydávání děl a jejich skartováním z knihoven, jednak odstraněním jména Faludy ze všech encyklopedií.

Jak popisuje Endre Kukorelly, básník o dvě generace mladší, vědělo se o Faludym v době jeho příjezdu v roce 1988 asi tolik: „Bezpochyby starý autor, kterého až na jeho [předválečný] přepis Villona nikdo nezná.“ Podíl na tomto statu quo mělo i značně opožděné samizdatové vydání Faludyho autobiografie Mé šťastné dny v pekle (1987), jejíž originál vyšel o téměř tři desetiletí dříve pod názvem My Happy Days in Hell (1962) v Londýně.

„Kníže básníků“ - jak byl v kuloárech často nazýván - dne 1. září 2006, krátce před dovršením svých 96. narozenin, náhle zemřel. Soudě dle bezprostředních reakcí napříč kulturním a politickým spektrem je zřejmé, že se před jeho odkazem sklání celé Maďarsko. Třebaže se o jeho literárních kvalitách vedou četné polemiky, o jeho bezpříkladné životní kuráži není pochyb. Faludy byl autoritou, v jejímž životě se odrážely křivdy i svědomí národa a jež se na sklonku své životní pouti stala kultovní osobností pro mnoho Maďarů.

I když v českém překladu sice doposud žádné z Faludyho děl nevyšlo, jeho životní osudy nás jistě neponechají bez zájmu. ...Po studiích na univerzitách v Berlíně, Vídni, Štýrském Hradci a Paříži se kosmopolitní, levicový liberál Faludy (nar. 22. září 1910) vrátil do rodné Budapešti rozhodnut plně se věnovat poezii. Tento moment se v jeho životě bude opakovat ještě dvakrát. První verše mu vycházejí v letech 1934-37 na stránkách liberálního deníku Magyar Hírlap a těší se neobyčejně kladnému ohlasu čtenářů.

Tajemství úspěchu však nevězí ani tak v básníkově originalitě jako spíš v citlivém přebásnění jeho vzoru – François Villona. Povzbuzen tímto úspěchem připravuje k vydání celou sbírku volných překladů Villona, avšak v horthyovském Maďarsku se pro ni jen stěží nalezne vydavatel. Faludy si proto bere půjčku a roku 1937 vydává Villonovy balady vlastním nákladem, jejichž tisíc výtisků je rozebráno během tří dnů. Dílo iniciující kult Villona v Maďarsku však nenalezlo uznání u čelných básníků doby (včetně Attily Józsefa), ba co víc, vydání tohoto „faludyovského“ Villona bylo považováno za skandální provokaci. Faludymu byla nejenom vytýkána jeho zcela nestandardní forma překladu, ale především nápadné paralely s aktuální politickou situaci v zemi, tj. fašistickou hrozbu a touhu po svobodě, přičemž obé bylo vkládáno Villonovi do úst např. v Testamentu či Baladě o tanci smrti (Haláltánc-ballada). „Villona k přebásnění jsem si vybral, protože pod jménem Villon jsem mohl vyslovit mnohem více, než by mohlo projít pod jménem mým,“ zdůvodňuje Faludy v doslovu ke 33. vydání Balad z roku 1988 (od r. 1946 prvnímu maďarskému nesamizdatovému). S villonskou sbírkou byl básník konfrontován po celý svůj život, a to ať již v dobrém či zlém. Pomineme-li jeho zatracení jako překladatele-epigona (ptám se pak, byl jím i Goethe se svým přebásněním Háfíse ve Východoevropském dívánu?), slavila nová vydání sbírky vždy většího úspěchu než Faludyho ryze vlastní básnická tvorba.

Kupříkladu sbírka Na pompejské stráži (A pompéji strászán, 1938) měla sice ohlas, ovšem kritikou byla stále nazírána prizmatem Villona, tudíž srovnávána s Faludyho překladem. Básník se tak ocitá v paradoxní situaci, kdy je poměřován s vlastním pojetím svého vzoru, a trpce dochází ke zjištění, že „ačkoli nejsou mé básně Villonové, je můj Villon Faludy“. Vědomí této schizofrenní recepce Faludyho umělecky velmi sužovalo, a to až do konce osmdesátých let! Jak píše v již zmíněné předmluvě z roku 1988, nad úspěchem Villona „mé jedno oko štká a druhé se usmívá.“ Zastínění Villonem pominulo až v devadesátých letech, kdy začala vycházet Faludyho díla z emigrace i jeho nová tvorba.

Faludy opustil stále více se fašizující Maďarsko kvůli svému židovskému původu a politickým názorům v roce 1938 (v období šípáckého teroru skončily Villonovy balady na hranici a Faludyho sestra byla zastřelena). Z Paříže však záhy prchá před německou okupací do Maroka, odkud se mu podaří dostat do Spojených států, nakonec bojuje na japonské frontě jako americký voják. Jeho dosavadní verše, psané pod maskou Villona či Heineho, obohatily nové zážitky o novou inspiraci: Maroko o homoeroticky nespoutanou vášeň, Amerika, život v emigraci a armáda jej zas přiměly k sepsání veršů ovlivněných Waltem Whitmanem či ke zbásnění svých politických postojů.

Když se rok po skončení války vrátil domů, začal pracovat jako redaktor v sociálně demokratickém deníku Népszava, kde se též seznámil se svou druhou ženou Zsuszou Szegő. Šťastné chvíle návratu netrvaly dlouho. Faludymu mohla vyjít ještě jedna sbírka nazvaná Po podzimní rose (Őszi harmat után, 1947), ale neoblomného demokrata se bylo nutno ve stalinistické zemi co nejdříve zbavit. Stalo se tak v roce 1950, kdy byl následkem vykonstruovaných obvinění uvězněn do obávaného pracovního tábora v Recsku, v kterém strávil celkem tři léta (básně z Recsku vyšly poprvé v Mnichově v roce 1983 pod názvem Verše z vězení (Börtönversek 1949-1952)). Poté, co se ujal vlády Imre Nagy, byl Recsk uzavřen a Faludy propuštěn na svobodu, již si již nenechal vzít.

Po nezdaru revoluce z roku 1956 nečeká na kádárovské represálie a volí cestu druhé emigrace. První destinací je opět Paříž, následuje Londýn. Zde vycházejí roku 1962 Mé šťastné dny v pekle, pojednávající naturalisticky a s bezostyšnou otevřeností o autorově životních svízelích v letech 1938-1953. Četnými překlady této autobiografie se Faludy stal po boku Sándora Máraiho jedním z nejúspěšnějších autorů maďarské emigrace. Po smrti jeho ženy v roce 1963 Faludyho Odyssea pokračuje. Florencie, Malta, Spojené státy a konečně Kanada, kde se mu podaří zakotvit na příštích dvaadvacet let života. Faludy přednáší středoevropskou literaturu na amerických a kanadských univerzitách, podílí se na redigování exilových literárních časopisů, je uznávanou autoritou (o čemž svědčí i fakt, že dva dny po jeho úmrtí se město Toronto rozhodlo po něm pojmenovat náměstí jako George Faludy Place).

Navzdory všem uznáním však zůstává vnitřně nestálým. Neklid z věčných provizorií emigrace se odráží v jeho tvorbě jak v podobě nejrozmanitějších témat, tj. od nesmiřitelného antikomunismu či kulturního pesimismu až po otázky stárnutí a intimity, tak - jak podotýká F. László - i v překvapivě kolísavé úrovni. Mezi jeho nejzdařilejší básně z tohoto období bezpochyby patří Nauč se tuto mou báseň! (Tanuld meg ezt a versemet!, 1980), jež zachycuje básníkovu bezmocnost nad nevyhnutelným koncem sebedestruktivní, přetechnizované civilizace.

V roce 1989 se kmetský básník po třetí a definitivně usazuje v rodné vlasti a jako morální veličině se mu dostává těch nejvyšších poct a ocenění Maďarské republiky. Přestože mu byla jako uznání za celoživotní dílo udělena i významná literární Kossuthova cena (1994), musí čelit bezútěšnému faktu, že jeho poezie není kritikou vnímána za maďarský literární kánon. Svého nezpochybnitelného postavení si je však stále bystrý básník dobře vědom, a tak se nenechá tímto literárním zneuznáním vyvést z míry. Naopak! Je to právě on, kdo opět šokuje své kritiky a okolí!

Koketérie s bulvárem, reklama, účast v estrádních pořadech a v neposlední řadě uzavření sňatku s o šedesát pět let mladší múzou Fanny (po 36 letech Faludyho partnerského vztahu s baletním mistrem Ericem Johnsonem) přináší Faludymu nejenom značnou popularitu, ale i slušný prodej knih.

Vycházejí mu nové sbírky milostných sonetů a veršů, z počátku reflektujících nadšení z mladé demokracie, poté zahořknutí nad politickými půtkami, volné překlady erotické poezie a pokračování memoárů Po mých dnech v pekle (Pokolbeli napjaim után, 2000). Uvedení třetího dílu trilogie s názvem V předpeklí (A Pokol tornácán) se již nedožil.

Ačkoli básníkova láska k životu zůstala až do jeho posledních dnů neochvějná, nazíral svět očima člověka, který se loučí se světem jako takovým. Ve sbírce S plachtami do Kekovy (Vitorlán Kekovába, 1998) líčí lidskou netečnost, prospěchářství a vše požírající konzum (jemuž mnohdy sám z důvodu finanční tísně hojně napomáhal) jako hlavní hybatele nevyhnutelné apokalypsy. I kdyby se v tomto „posledním století“ mělo snad jednou na dílo nejstaršího z maďarských básníků zapomenout, mělo by být na něj pamatováno jako na „umělce života“, jenž si ideologicky nikdy nepokřivil páteř a šel vždy svou vlastní cestou.

 

© Jan Luprich

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2286x

Inzerce