Martínez, Guillermo: Kdo vraždí v Oxfordu? 2

Martínez, Guillermo
Kdo vraždí v Oxfordu? 2

recenze beletrie zahraniční

Argentinec Guillermo Martínez, původním povoláním matematik, si pro svůj poslední román vybral prostředí britského Oxfordu, kde v polovině 90. let sám studoval, a proto nepřekvapí, že hrdiny příběhu jsou právě renomovaný skotský matematik a jeho argentinský student, jenž plní rovněž funkci vypravěče.

Kdo vraždí v Oxfordu?
Guillermo Martínez: Kdo vraždí v Oxfordu?, ze španělského originálu Crímenes imperceptibles přeložila Marie Jungmannová. Abonent ND, Praha 2006, stran 224

Argentinec Guillermo Martínez, původním povoláním matematik, si pro svůj poslední román vybral prostředí britského Oxfordu, kde v polovině 90. let sám studoval, a proto nepřekvapí, že hrdiny příběhu jsou právě renomovaný skotský matematik a jeho argentinský student, jenž plní rovněž funkci vypravěče. Bohužel je třeba konstatovat, že výběr profese hlavního protagonisty, Seldoma, zůstane i jediným poněkud originálním příspěvkem detektivní literatuře. Ve všech ostatních oblastech se autor očividně bojí opustit osvědčené mantinely žánru a čtenář má často pocit, že něco podobného už někdy četl – amatér vyšetřující proti své vůli zločin už dnes také sotva někoho překvapí (a zaujme).

Jako by si sám spisovatel plytkost příběhu uvědomoval - čas od času se snaží oživit jej exkurzemi do historie matematiky; takové pokusy ovšem vyznívají z hlediska sémantické koherence velmi křečovitě. Martínez v nich navíc kolem sebe sype jeden matematický termín za druhým a předkládá je čtenáři s téměř samolibou samozřejmostí, což ve spojení s místy až neúnosně abstraktním stylem podání činí četbu obtížnou až demotivující. V některých případech ani nemají podobné monology, opakující se s železnou pravidelností a často hraničící s verbálním chaosem, významný vliv na vývoj děje a téměř svádějí k domněnce, že Martínez chtěl popsat několik stránek navíc nebo čtenáře přimět, aby měl chuť některé pasáže jednoduše přeskočit. Ať tak či onak, dosáhl svého v obou případech.

Z potenciálně velmi bohatého zdroje střetu hispánské a anglosaské kultury autor kromě hrstky komparativním nezájmem nasáklých obecností typu „...rozhodl jsem se, že latinskoamerická indiskrece může být milosrdnější než britská rezervovanost“ rovněž nevytěžil prakticky nic. Až trestuhodně potom působí sice sporadické, avšak o to křiklavější deskripce sexuálních scén, které spíše než prózu autora pocházejícího z kontinentu s neoddiskutovatelným a z hlediska literární tradice velmi hluboce zakořeněným erotickým substrátem připomínají zápisy v deníku Adriana Molea nebo červenou knihovnu ortodoxního ražení („…zadívali se na sebe prvním hlubokým, šťastným a trochu překvapeným pohledem milenců“).

Na některých místech se navíc mnohý čtenář neubrání úsměvu, například když Seldom aplikuje Marxovu ideologii na blížící se souboj z říše fauny („...kočka neanalyzuje myš jen tak. Analyzuje ji, aby ji sežrala.“), když vypravěčova přítelkyně souhlasí se změnou doby schůzky z jeho iniciativy („Tak dobře, tak se pro jednou budeme řídit rozvrhem argentinských gaučů.“) nebo když Seldom s vážným výrazem ve tváři uvažuje o vrahových pohnutkách („...řekl bych, že je to někdo, kdo někdy nespravedlivě propadl u zkoušky z matematiky…“); některé příběhové odbočky – kupříkladu stařec, který si do mozku vstřelil hřebík, aby sám na sobě sledoval, jaké logické symbolické řady sestavují lidé s těžkou neurologickou poruchou – pak už téměř hraničí s demagogií. Popisy tenisových výměn jsou zase zbytečně dlouhé a koncertní intermezzo nevěrohodně vylíčené.

Jazyková stránka je podobně unylá - drtivá většina pokusů o jakýkoli invenční popis dopadá neslavně (např. „Vypadal vratce a rozechvěle, což kontrastovalo s křečovitou silou jeho úderů, jako by skrýval před zraky ostatních Parkinsonovu chorobu.“), výběr adjektiv je někdy extrémně nepřirozený („…zvedl obočí s poněkud podivným obdivem“, „…asi sedmiletou holčičku s vyděšenýma, ale odvážně pozornýma očima a dlouhými lokýnkami v pevných ruličkách“ či „jeho chraptivý hlas měl trochu sveřepou prudkost čerstvého konvertity…“) a některé metafory jsou příliš těžkopádné („…jako by takový věk znamenal něco jako kamennou desku na hrobě…“).

Martínezovým hrdinům navíc zoufale chybí jakýkoli náznak charismatu, policie je místy až neuvěřitelně naivní (oblíbené „on si myslí, že je velice inteligentní, ale my taky dokážeme trochu myslet“ lze v tomto případě brát doslova), a pokud už se objeví teoretická výhybka k možnosti stočit vyprávění zajímavějším směrem a dodat mu určitý spád, autor ji spolehlivě pohřbí v dalších rozhovorech o slavných matematicích, nejrůznějších logických řadách a divokých symbolických interpretacích, na nichž je vlastně celý příběh ve svém důsledku postaven. Vše je umocněno zbytečně překombinovanou pointou, na niž by možná nestačila leckterá matematická poučka.

Doufejme proto, že Martínezův další literární počin bude lepší než tento.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 76 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Anna, 02.10.2007 21:27
Martínez, Guillermo: Kdo vraždí v Oxfordu? 2
S recenzí tentokrát beze zbytku souhlasím. Jsem asi v polovině a myslím, že kniha je čtenářsky mnohem horší, než je popsáno v recenzi. Teoretické pasáže, kde se nic neděje jsou příšerně nudné. Vzhledem k tomu, že má jít o detektivní žánr, je to základní nedostatek.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

49%čtenáři

zhlédnuto 1700x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce