Arenas, Reinaldo: Vrátný

Arenas, Reinaldo
Vrátný

ukázka beletrie zahraniční

Pršelo. Byl to mírný, vytrvalý déšť, schopný rozvrátit i největšího optimistu, mrholení, jaké v New Yorku předchází zimě a zalézá až do morku kostí, neboť nám připomíná teplé, jasné a bouřlivé deště s vůní čerstvé trávy a zářící, živou zemí...

Reinaldo Arenas: Vrátný, přel. Anežka Charvátová, Garamond, 2006, 226 stran

XIII
Pršelo. Byl to mírný, vytrvalý déšť, schopný rozvrátit i největšího optimistu, mrholení, jaké v New Yorku předchází zimě a zalézá až do morku kostí, neboť nám připomíná teplé, jasné a bouřlivé deště s vůní čerstvé trávy a zářící, živou zemí.

Náš vrátný zdobil uprostřed haly vánoční stromek, každou chvíli vykukoval velkými křišťálovými dveřmi ven a pozoroval déšť. Dělal to však zcela mechanicky, jako by byl přesvědčen, že rytmus padající vody se nezrychlí ani nezpomalí, nýbrž že bude stále beze změny pokračovat celé dny, týdny i měsíce.

Ano, bude pršet dál. A až déšť přestane, neuvolní místo jasným dnům, nýbrž špinavému sněhu, který se bude jako strup lepit na chodníky, střechy, holé stromy a dokonce na kůži chodců, kteří (nic naplat) budou muset odvážně vystrčit nos na ulici.

Juan se vrátil ke své práci. Stál teď nahoře na přenosných schůdcích a přivazoval na uříznutou borovici třpytivé vánoční koule. Každou chvíli však slézal dolů, nejen aby se podíval na déšť, ale také aby otevřel dveře nájemníkům, vracejícím se z procházky se psy nebo s jinými zvířaty, která se hned v hale začala otřepávat a stříkat všude kolem bláto… Naštěstí teď stála u dveří a vyžadovala pozornost vrátného paní Scarlett Reynoldsová, jejíž hadrový pes se aspoň nemohl otřepávat. Náš vrátný sice v tomto případě nemusel napravovat pohromy způsobené zvířetem, zato si ovšem jako obvykle protrpěl dlouhý rozhovor s jeho paní – bývalou, kdysi velmi populární herečkou. Kdo by si nepamatoval na Pyžama v noci či Měsíční paprsek v mém srdci? Tyto filmy ji nejen proslavily, ale i učinily velice zámožnou. Jenže čím víc peněz Miss Reynoldsová hromadila, tím lakotnější byla, až nakonec v zájmu růstu svého majetku téměř přestala jíst a tolik zhubla, že R. K. O. a jiní význační filmoví producenti jí přestali nabízet nové role a raději jí platili, pokud tak stanovila dřívější smlouva, astronomickou doživotní rentu.

S otráveným výrazem a rychlostí až neuvěřitelnou vzhledem ke svému tělesnému stavu se slečna Reynoldsová vracela z krátké procházky. Náš vrátný jí promptně otevřel dveře a navíc projevil zájem, proč se tak brzy vrací.

„Sedla si mi na rameno moucha a pokusila se cestovat na můj účet. Odehnala jsem ji a ona se mi usadila na klobouk a pak dokonce na mého psa. Jak jistě pochopíte, nemohla jsem jen tak strpět, aby mě využila jako bezplatný dopravní prostředek.“

„Ovšem,“ přisvědčil náš vrátný.

„Samozřejmě,“ řekla mu Miss Reynoldsová. „Mohl byste mi půjčit dolar? Chci ho dát domovníkovi, jestli by trochu víc nezatopil.“

Náš vrátný dal slečně Reynoldsové dolar, stále ještě doufaje, že s ní bude moci navázat hlubší kontakt než obvyklý povrchní rozhovor a že se tak dostane ke svému nejmilejšímu tématu, či lépe řečeno jedinému, které považoval za důležité. Musíme to znovu opakovat? K tématu proslulých „skutečných“ dveří, dveří, které chtěl ukázat i této ubohé (či lépe řečeno bohaté) ženě, tak posedlé šetrností. (...)

To odpoledne však Scarlett Reynoldsová nechtěla mluvit o dveřích a už vůbec ne o metafyzických či fantastických dveřích. Chtěla samozřejmě mluvit o drahotě, o tom, že i lokálka teď stojí tolik, že si ji může dovolit jen milionář, že kdo není opravdový boháč, může si o kině leda nechat zdát a už i jídlo nebo mytí jsou činnosti, které mohou provádět jen zámožní lidé. Kdežto ona, chudák…

„Jistě,“ odvážil se přerušit ji náš vrátný, zatímco věšel na stromek další ohromnou vánoční kouli, „problém je v tom, že si dosud nikdo neuvědomil, že ze všeho nejdůležitější je sehnat velké dveře…“

„Cože?“ zarazila ho překvapeně Miss Reynoldsová. „To mi ani neříkejte, že teď zase pro změnu budou měnit dveře! To je vrchol! Každý den něco odstraňují, přidávají, bourají nebo ničí. Copak tyhle dveře nestačí, nejsou dost velké, aby se do nich všichni vešli a mohli vcházet i vycházet, jak se jim zlíbí? Samozřejmě, všechny výdaje na údržbu musíme pak zaplatit my, majitelé.“

„Ne, já měl na mysli jiné dveře.“

„Jiné dveře! Potřebujeme snad jiné dveře? Copak tyhle a ty zadní nestačí, aby sem vlezli zloději a okradli nás? Podívejte se, jestli to tak půjde dál, nezbude mi než prodat byt a jít bydlet pod most. Ano, pod most, jako můj přítel Reníček Cifuentes, bývalý věhlasný výrobce doutníků Cifuentes, nyní na mizině jako já.“

Vrátný se pokusil znovu slečně Reynoldsové vysvětlit, jaké dveře má na mysli, ale ona už byla přesvědčená, že vedoucí údržby chtějí provést nové opravy a úpravy budovy, aby nájemníkům zvýšili náklady. To ji tak rozladilo, že na chvíli zmlkla a nervózně pobíhala po hale s hadrovým psem na vodítku. Přemýšlela totiž, jako už tolikrát předtím, že nebýt té zimy, bylo by nejpraktičtější zlikvidovat všechen majetek a proměnit se v bezdomovce… Slečna Reynoldsová už vyslechla mnoho bezdomovců a došla k závěru, že jsou v této zemi jedinými lidmi neplatícími ani daně, ani nájem, ani vodu, ani světlo, často ani dopravu. A už se viděla celá šťastná se svým hadrovým psem a s ranečkem, v němž by měla svázané veškeré jmění, jak spí pod mostem, možná dokonce vedle Reníčka, nebo v jakékoli jiné díře na Manhattanu. Navíc znala nazpaměť všechny městské stoky, kanály, tunely a odpadové jámy, protože jejím pravidelným zaměstnáním bylo, abychom tak řekli, lovit mince, které do všech těch bludišť a děr zapadly. Vstávala kvůli tomu každý den za svítání a vyrážela na obchůzku ohromného města s malou baterkou, udicí opatřenou magnetickým olůvkem a dlouhým vlascem. Operace sama o sobě vlastně nebyla nijak složitá, i když je pravda, že někdy zatarasila dopravu a dokonce obdržela kopanec nebo napomenutí od příslušníka policie. Pomocí baterky lokalizovala Miss Reynoldsová zakutálenou minci v hlubinách stoky nebo kanálu, hodila dovnitř magnetické olůvko a jakmile mince přilnula, zatáhla šikovně za provaz a vytáhla na světlo cent, čtvrťák – pardon, pesetu – a někdy dokonce stříbrný dolar, na který závistivě zahlíželi spěchající kolemjdoucí. Občas se nějaký džentlmen domníval, že stará dáma ztratila klíče nebo šperk, a nabídl jí pomoc; takové nabídky Miss Reynoldsová rozzlobeně odmítala, předpokládala totiž, že se za nimi skrývá konkurence. Rozhodně jí produkty jejího „rybolovu“ bohatě stačily a dokonce přebývaly, když jimi měla pokrýt své téměř neexistující výdaje, vezmeme-li v úvahu, že její hadrový pes nic nepotřeboval, doma svítila svíčkou, kterou si sama vyráběla z kousků mýdla sebraných na veřejných záchodcích, a svou potravu si většinou opatřovala v útulcích pro bezdomovce a invalidy… Miss Reynoldsová také sbírala prázdné láhve, plechovky, kartony a obaly všech typů, takže její byt byl hotovým skladištěm odpadků, které příležitostně svazovala do balíků (s pomocí vrátného) a prodávala v nejbližším obchodním centru. Když nebyl lov na mince dost hojný, měla Scarlett Reynoldsová ve zvyku žádat o almužnu, a získávala tak díky svému zdánlivě pokročilému věku a shrbené a vyhublé postavě značné sumy. Napsali jsme „zdánlivě pokročilému věku“, neboť ve skutečnosti nebyla slečna Reynoldsová tak stará, jak vypadala. Na první pohled by člověk řekl, že je to zralá stařenka na prahu osmdesátky, avšak – věřte nám – ve skutečnosti bylo Miss Reynoldsové pouhých pětapadesát let. Aby mohla pobírat „desability“ (nenacházíme přesný překlad pro tento termín) a také aby nemusela platit vysoké daně, nechala si udělat několik plastických operací, které ji předčasně proměnily ve stařenu; také se povídá, ačkoli k tomuto bodu nemáme svědecké doklady, že se jednou vrhla pod superluxusní limuzínu, aby mohla zažalovat jejího majitele, kolegu milionáře ze sousedství… Každopádně její výhodně znetvořená postava vždy vyvolávala jistý soucit. Když tedy znovu zaútočila na našeho vrátného s žádostí o jednu pesetu, Juan, který právě ověšoval borovičku plechovými andělíčky, jí dal další dolar; samozřejmě poslední, který mu zbýval v kapse. Miss Reynoldsová jako obvykle nepoděkovala a schovala bankovku do kabelky, kterou stále nosila přivázanou k paži.

„A prosím vás, už se mnou nikdy nemluvte o dveřích,“ řekla vrátnému místo pozdravu, „hned zítra promluvím se správcem, aby se mnou na tohle nepočítali. A jestli se mám stěhovat, přestěhuju se!“ vykřikla nakonec slečna Reynoldsová a měla možná na mysli most, který ji očekává.

Juan se znovu pokusil jí vysvětlit, jaké dveře měl na mysli, ale v té chvíli prolétlo chodbou jako blesk vejce a rozkřáplo se mu v obličeji.

„To je neuvěřitelné, jak lidé plýtvají penězi,“ poznamenala Scarlett Reynoldsová při pohledu na vejce, které se právě rozprsklo vrátnému po obličeji. „Takové vyhazování! Doufám, že je to aspoň pukavec.“

A s vyčítavým pohledem na vrátného, jako by za tuto příhodu mohl on, odkráčela s plyšovým psem na provázku.

 

Na iliteratura.cz ukázku uveřejňujeme se souhlasem autorky i nakladatelství Garamond.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2261x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce