Foer, Jonathan Safran: Příšerně nahlas a k nevíře blízko

Foer, Jonathan Safran
Příšerně nahlas a k nevíře blízko

ukázka beletrie zahraniční

Vydání Foerova druhého románu Příšerně nahlas a k nevíře blízko v listopadu 2005 odstartovalo celou vlnu děl, jež se zabývají traumatem, kterým Amerika trpí od zkázy WTC.

Jonathan Safran Foer: Příšerně nahlas a k nevíře blízko. Překlad Richard Podaný. BB/art, Praha 2006, 384 stran, 199 Kč

CO JAKO?
Co třeba čajová konvice? Co třeba kdyby se hubice otevírala a zase zavírala, když jde ven pára, takže by z ní byla pusa, která by pískala hezké melodie, anebo recitovala Shakespeara, anebo se se mnou jenom chechtala? Mohl bych vymyslet konvici, která by předčítala tátovým hlasem, takže bych u toho mohl usínat, anebo třeba několik konvic, které by zpívaly refrén Žluté ponorky, což je písnička od Beatles, které mám rád, protože entomologie je jedním z mých raisons d’e*tre, což je mně dobře známý francouzský výraz. Další pěkná věc by byla, kdybych vycvičil svůj konečník, aby při prdění povídal. Kdybych chtěl být příšerně humorný, naučil bych ho říkat pokaždé, když bych vyrobil k neuvěření ohavný pšouk, „Já to nebyl!“ A kdybych někdy vyrobil k neuvěření ohavný pšouk v Zrcadlovém sále, což je ve Versailles, což je kousek za Paříží, což je ve Francii… jak jinak, tak by konečník řekl: „Ce n’étais pas moi!“
Co třeba mikrofonky? Co třeba kdyby jich každý pár spolykal a ony by pak přes reproduktorky, umístěné dejme tomu ve váčcích v šatech, hrály zvuky srdcí? Kdybyste jezdili v noci po ulici na skateboardu, mohli byste slyšet tlouct srdce všech lidí a ti lidi by slyšeli to vaše, asi jako ze sonaru. Taky mě napadá jedna divná věc, totiž jestli by pak všem lidem nezačala srdce tlouct najednou, jako když se ženám, které žijí pod jednou střechou, synchronizuje menstruace, což je věc, kterou vím, ale ani moc vědět nechci. To by bylo moc divné, až na to, že na tom místě v nemocnici, kde se rodí děti, by to znělo jako cinkání křišťálového lustru na hausbótu, protože novorozenci by ještě neměli čas sladit si srdce. A u cílové pásky Newyorského maratonu by to zase znělo jako ve válce.
A taky se hodněkrát stává, že potřebujete rychle utéct, ale lidi nemají vlastní křídla, totiž zatím nemají, takže co třeba košile z ptačího zobu?
A vůbec.
Na první lekci džiu džitsu jsem byl před půl čtvrtým měsícem. Sebeobrana mě příšerně zajímala, jak jinak, a máma usoudila, že bude dobře, když budu mít kromě hry na tamburínu nějakou další tělesnou aktivitu, a tak jsem před půl čtvrtým měsícem šel na první lekci džiu džitsu. Bylo tam celkem čtrnáct kluků a všichni jsme na sobě měli pěkné bílé šaty. Cvičili jsme úklony a pak jsme si všichni sedli jako sedají původní obyvatelé Ameriky a pak mě sensei Mark vyzval, ať jdu k němu. „Kopni mě do genitálií,“ povídá mi. Byl jsem z toho hned celý plachý. „Excusez-moi?“ divil jsem se. Doširoka se rozkročil a povídá mi: „Chci, abys mě nakopl do genitálií tak silně, jak to svedeš.“ Dal si ruce v bok, nadechl se a zavřel oči, takže jsem pochopil, že opravdu mluví vážně. „Žova,“ řekl jsem mu a uvnitř jsem si myslel: Co jako? „Jen do toho, chlapče,“ vyzýval mě. „Znič mi genitálie.“ „Mám vám zničit genitálie?“ Pořád měl zavřené oči, dlouho se chechtal a povídá: „Ať se snažíš, jak chceš, mně genitálie nezničíš. O to tady jde. Jde o demonstraci toho, že dobře vycvičené tělo je s to se vypořádat i s přímým úderem. Takže mi znič genitálie.“ Odpověděl jsem mu: „Já jsem pacifista,“ a protože většina mých vrstevníků neví, co to znamená, otočil jsem se k ostatním a vysvětlil jsem: „Nepovažuju za správné ničit lidem genitálie. Zásadně ne.“ Sensei Mark se mě zeptal: „Můžu se tě na něco zeptat?“ Otočil jsem se zase k němu a odpověděl jsem: „Když řeknete ‚Můžu se tě na něco zeptat?‘, tak už se mě na něco ptáte.“ On se zeptal: „Zdá se ti někdy, že se z tebe stal mistr džiu džitsu?“ „Nezdá,“ odpověděl jsem, i když ty sny o tom, že se stanu šéfem rodinného klenotnictví, mě už přešly. On se ptal: „Chceš vědět, jak se ze studenta džiu džitsu stane mistr džiu džitsu?“ „Já chci vědět všechno,“ řekl jsem mu, i když ani to není pravda. A on povídá: „Ze studenta džiu džitsu se stane mistr džiu džitsu tak, že mistrovi zničí genitálie.“ „Velice fascinující,“ já na to. Na poslední lekci džiu džitsu jsem byl před půl čtvrtým měsícem.
Zoufale bych teď chtěl mít u sebe svou tamburínu, protože i po tom všem mám pořád boty jako cent a někdy pomůže si pěkně zabubnovat. Nejimpozantnější kousek, který umím zahrát na tamburínu, je „Let čmeláka“ od Nikolaje Rimského-Korsakova, což je taky ta melodie, kterou jsem stáhnul jako zvonění na mobil, který jsem dostal po tátově smrti. Je to docela ohromující, že svedu zahrát „Let čmeláka“, protože v některých pasážích musíte bubnovat k nevíře rychle, a to je pro mě příšerně těžké, protože zatím vlastně ani nemám zápěstí. Ron se nabídl, že mi koupí pětidílnou soupravu bicích. Za peníze si lásku nekoupíš, jak jinak, ale stejně jsem si řekl o značku Zildjian. „Jak je libo,“ kývl, pak si z mého psacího stolu vzal moje jojo a dělal, jako že ho venčí na vodítku. Věděl jsem, že se prostě snaží chovat přátelsky, ale příšerně mě to naštvalo. „Jojo moi!“ řekl jsem mu a jojo jsem mu vytrhl. Ve skutečnosti jsem mu ale chtěl říct: „Nejsi můj táta a nikdy nebudeš.“
No není to divné, jak pořád roste počet mrtvých, ačkoli Země je pořád stejná, takže jednou už nezbude vůbec žádné místo, kam by se někdo dal pohřbít? Když jsem měl loni deváté narozeniny, babička mi koupila předplatné časopisu National Geographic, kterému říká „Nacionální Geographic“. Taky mi koupila bílé sako, protože já nosím jenom bílé šaty, a to sako na mě bylo moc velké, takže mi vydrží dlouho. Taky mi dala fotoaparát po dědečkovi, který se mi ze dvou důvodů moc líbil. Zeptal jsem se, proč si ho nevzal s sebou, když ji opustil. Řekla: „Možná chtěl, abys ho dostal ty.“ Já jsem namítl: „Jenže to mi bylo minus třicet pět let.“ A ona řekla: „I tak.“ Ale abych se vrátil, ta zajímavá věc, kterou jsem se dočetl v časopisu National Geographic, byla, že teď je víc živých lidí, než kolik jich za celé dějiny umřelo. Jinak řečeno, kdyby všichni najednou chtěli hrát Hamleta, tak by nemohli, protože by nebylo dost lebek!
Takže: co třeba věžáky pro mrtvé, které by se stavěly dolů do země? Mohly by vždycky stát pod věžáky pro živé, které se stavějí nahoru. Mrtví by se mohli pohřbívat sto pater pod zemí a celý svět mrtvých by byl pod světem živých. Někdy mě napadá, jak by bylo divné, kdyby existoval mrakodrap, který by se sunul nahoru a dolů, zatímco jeho výtah by zůstával na místě. Takže kdybyste chtěli do pětadevadesátého patra, prostě byste stiskli tlačítko s číslem 95 a pětadevadesáté patro by přijelo k vám. Což by bylo nesmírně užitečné, protože když jste v pětadevadesátém patře a do budovy vrazí letadlo, budova s vámi může sjet dolů a všichni to ve zdraví přežijí, i když si třeba ten den zapomněli košili z ptačího zobu doma.
V limuzíně jsem zatím jel jenom dvakrát. Poprvé to bylo děsné, i když limuzína byla krásná. Nemám doma dovoleno koukat se na televizi a nemám dovoleno se koukat na televizi ani v limuzínách, ale stejně byla paráda, že tam televize byla. Zeptal jsem se, jestli nemůžeme jet kolem naší školy, aby mě Kefka a Žužlal viděli v limuzíně. Mamka řekla, že školu nemáme po cestě a mohli bysme přijet na hřbitov pozdě. „Proč ne?“ zeptal jsem se, což jsem mimochodem považoval za dobrou otázku, protože když to tak vezmete, tak proč ne? Už sice nejsem, ale býval jsem ateista, což znamená, že jsem nevěřil na věci, které nejsou vidět. Věřil jsem, že jak jste jednou mrtví, jste mrtví navždycky a necítíte nic a dokonce ani nemáte sny. Ne že bych teď už věřil na věci, co nejsou vidět, to teda nevěřím. Jenom věřím, že všechno je příšerně komplikované. A stejně, nebylo to vůbec tak, jako že bysme ho doopravdy pohřbívali.
I když jsem se ze všech sil snažil nedat to najevo, strašně mi vadilo, jak se mě babička pořád dotýká, a tak jsem si přelezl dopředu a dloubal jsem šoféra do ramene tak dlouho, až si mě trochu začal všímat. „Jaké. Máte. Pojmenování,“ zeptal jsem se hawkingovským hlasem. „Co to?“ „Chce vědět, jak se jmenujete,“ vysvětlila ze zadního sedadla babička. Podal mi vizitku.

GERALD THOMPSON
fa Sluníčko
provoz limuzín

doprava po všech pěti obvodech
(212) 570-7249

Dal jsem mu svoji vizitku a povídám: „Zdravím. Geralde. Já. Jsem. Oskar.“ Zeptal se mě, proč tak mluvím. „Oskara řídí procesor podobný lidské nervové soustavě. Čím víc se stýká s lidmi, tím více se toho naučí.“ Gerald na to řekl nejdřív „Tak,“ a potom „to jo.“ Nebylo mi jasné, jestli jsem se mu zalíbil nebo ne, a tak jsem prohlásil: „Máte tmavé brýle jak za sto dolarů.“ A on na to: „Sto sedmdesát pět.“ „Znáte hodně nadávek?“ „Pár by se našlo.“ „Já nesmím používat sprostá slova.“ „Vágus.“ „Co je vágus?“ „Ošklivý slovo.“ „A znáte ‚prdel‘?“ „To ale je sprostý slovo, co?“ „Není, když to řeknete jako ‚predilekce‘.“ „No to asi není.“ „Vylyžuj si tu zaservisovanou predilekci.“ Gerald zavrtěl hlavou a trochu se zachechtal, ale ne zle, to jest nechechtal se mně. „Dokonce nesmím říkat ani ‚trdlo makový‘, leda kdybych fakt mluvil o paličce na tlučení máku. Máte super šoférské rukavice.“ „Díky.“ A pak mě něco napadlo, tak jsem to řekl. „Vlastně, kdyby byly limuzíny příšerně dlouhé, nebyli by řidiči potřeba. Člověk by si prostě vlezl dozadu a prošel limuzínou dopředu a pak by vystoupil z předního sedadla, protože to by bylo přesně tam, kam chtěl jet. Takže v našem případě by přední sedadlo bylo na hřbitově.“ „A já bych se moh koukat, jak to hrajou.“ Poplácal jsem ho po rameni a povídám: „Když si ve slovníku najdete heslo ‚humorný ‘, bude tam vaše fotka.“
Máma seděla na zadním sedadle, měla ruku v kabelce a něco v ní držela. Všiml jsem si, že to tiskne, protože jsem viděl svaly na její paži. Babička pletla palčáky, bílé, takže jsem věděl, že jsou pro mě, i když venku nemrzlo. Chtěl jsem se mámy zeptat, co to tam tiskne a proč to musí schovávat. A vzpomínám si, jak jsem si pomyslel, že i kdyby mi hrozilo podchlazení, ty palčáky si nikdy, nikdy nevezmu.
„Tak mě teď napadlo,“ pověděl jsem Geraldovi, „že by šlo vyrobit i neuvěřitelně dlouhou limuzínu, která by měla zadní sedadlo v mámině vagíně a přední v krematoriu, takže by byla dlouhá jako celý život.“ Gerald na to: „Jo, ale kdyby tak žili všichni, lidi by se vůbec nepotkávali, no ne?“ A já jsem řekl: „No a?“
Máma tiskla tu věc, babička štrikovala a já jsem vykládal Geraldovi: „Jednou jsem kopnul do francouzské slepice.“ Chtěl jsem totiž, aby se chechtal, protože když ho přiměju se chechtat, budu mít boty trochu lehčí než jako cent. On ale mlčel, nejspíš mě neslyšel, a tak jsem zopakoval: „Povídám, že jsem jednou kopnul do francouzské slepice.“ „Hm?“ „Řekla: „Oeuf.“ „A co jako?“ „To je vtip. Chcete slyšet ještě jeden, anebo už je vám z toho oeuf?“ Šofér se podíval do zrcátka na babičku. „O čem to mluví?“ Odpověděla: „Jeho dědeček měl zvířata radši než lidi.“ A já řekl: „Chápete? Oeuf.“
Vlezl jsem si zpátky, protože řídit a povídat si najednou je nebezpečné, zvlášť na víceproudé silnici, kde jsme zrovna byli. Babička se mě zase začala dotýkat, což mi vadilo, i když jsem to tak nechtěl. „Zlato,“ ozvala se máma. „Oui?“ A ona se zeptala: „Ty jsi dal pošťákovi kopii klíče od bytu?“ Přišlo mi divné, že se zrovna teď zmiňuje zrovna o tomhle, protože to s ničím nemá nic co dělat, ale nejspíš se snažila najít něco, o čem budeme mluvit, cokoli kromě toho, co se nabízelo. Odpověděl jsem: „V případě dotyčného poštovního zaměstnance se jedná o pošťačku.“ Přikývla, ale ne přímo na mě, a zeptala se, jestli jsem tedy dal ten klíč pošťačce. Přikývl jsem, protože jsem jí nikdy nelhal, dokud se něco nedělo. Neměl jsem důvod lhát. „Proč jsi to udělal?“ chtěla vědět. Tak jsem jí to řekl. „Totiž Stan…“ A ona se zeptala: „Kdo?“ A já jsem vysvětlil: „Stan, recepční. Někdy si zaběhne za roh na kafe a já chci, aby mi všechny zásilky určitě došly, tak jsem si řekl, že když Alicia…“ „Kdo?“ „Pošťačka. Že když bude mít klíč, bude mi to moct nechávat za dveřmi.“ „Nemůžeš přeci dávat klíče cizím lidem.“ „Alicia naštěstí není cizí člověk.“ „Máme v bytě spoustu cenných věcí.“ „Já vím. Vážně parádní kousky.“ „Víš, někdy ti lidi připadají hodní, ale pak se ukáže, že až tak hodní nejsou. Co kdyby ti něco ukradla?“ „To neudělá.“ „Ale co kdyby?“ „Ale ona to neudělá.“ „Hele, dala ti ona klíče od svého bytu?“ Bylo jasné, že se na mě zlobí, ale nevěděl jsem proč. Neudělal jsem nic špatného. A pokud ano, tak jsem nevěděl, co to bylo. A určitě jsem to neudělal schválně.
Posunul jsem se blíž k babičce a pověděl jsem mámě: „K čemu bych potřeboval klíč od jejího bytu?“ Bylo jí jasné, že zatahuju zip na spacáku se jménem já, a já jsem zas chápal, že mě tak docela nemá ráda. Znal jsem pravdu, totiž že kdyby si mohla vybrat, jeli bysme teď na můj pohřeb. Podíval jsem se do stropu limuzíny a představoval jsem si, jaký byl svět, než vynalezli stropy, což mě přimělo k úvaze: Má jeskyně strop, anebo je jeskyně celá jeden veliký strop? „Příště se prosím tě zeptej, ano?“ „Nezlob se na mě,“ řekl jsem natáhl jsem se přes babičku a párkrát jsem otevřel a zavřel pojistku na dveřích. „Já se nezlobím,“ řekla. „Ani trošku?“ „Ne.“ „Máš mě pořád ráda?“ Zřejmě nebyla ta pravá chvíle prozradit, že jsem nadělal kopie klíče i pro poslíčka z Pizza Hutu a taky toho od UPS a pak i pro ty hodné lidičky od Greenpeace, aby mi mohli nechávat články o kapustňácích a dalších zvířatech, co nejspíš vyhynou, než se Stan vrátí z kafe. „Nikdy jsem tě neměla ráda víc.“
„Mami?“ „Ano.“ „Mám otázku.“ „Do toho.“ „Co to mačkáš v kabelce?“ Vytáhla ruku ven a otevřela dlaň a ta byla prázdná. „Mačkám jen tak.“
I když byl tak k nevíře smutný den, vypadala, moc, moc krásně. Pořád jsem se snažil vymyslet způsob, jak bych jí to pověděl, ale napadaly mě samé divné a trapné. Měla na sobě náramek, který jsem jí vyrobil, a z toho mi bylo jak za sto dolarů. Hrozně rád pro ni vyrábím šperky, protože ji to těší, a aby měla radost, to je další z mých raisons d’e*tre.
Teď už to tak není, ale vážně moc dlouho jsem snil o tom, že jednou převezmu rodinné klenotnictví. Táta mi pořád říkal, že na maloobchodní prodej jsem moc chytrý. To mi připadalo nelogické, protože byl chytřejší než já, takže pokud já jsem moc chytrý na maloobchodní prodej, měl by on být na maloobchodní prodej ještě mocněji chytřejší. Pověděl jsem mu to. „Tak za prvé,“ odpověděl, „nejsem chytřejší než ty, jen jsem vzdělanější, a to jen proto, že jsem starší. Rodiče mají vždycky víc vědomostí než děti a děti jsou vždycky chytřejší než rodiče.“ „Leda když jsou děti mentálně opožděné,“ namítl jsem. Neměl k tomu do říct. „Říkal jsi, že za prvé, tak co je za druhé?“ „Za druhé: když jsem tak chytrý, tak jak to, že prodávám v maloobchodě?“ „To je pravda,“ kývl jsem. A pak mě něco napadlo. „Počkat, počkat, když to nebude řídit nikdo z rodiny, nebude to už rodinné klenotnictví.“ Pověděl mi: „Jasně že bude. Jenom půjde o nějakou jinou rodinu.“ Zeptal jsem se: „No a co naše rodina? Založí si jiný podnik?“ A on na to: „Něco si založíme.“ Na to jsem myslel, když jsem jel podruhé v limuzíně, když jsme s jejím nájemníkem jeli vykopat tátovu prázdnou rakev.
O nedělích jsme s tátou někdy hrávali jednu báječnou hru, která se jmenovala Průzkumná výprava. Někdy byla Průzkumná výprava úplně jednoduchá, to když mi třeba dal za úkol přinést něco z každé dekády dvacátého století – já ho přechytračil a přinesl jsem kámen –, a někdy zas byla k nevíře složitá a trvala třeba i týden dva. Na tu poslední, co jsme hráli a nikdy nedohráli, mi dal mapu Central Parku. „A co jako?“ chtěl jsem vědět. A on řekl: „Co jako co?“ Já se zeptal: „Kde jsou nápovědy?“ On povídal: „Kdo říká, že tam musejí být nějaké nápovědy?“ „Vždycky jsou nějaké nápovědy.“ „Tohle samo o sobě nenapovídá nic.“ „Ani jediná nápověda?“ Odpověděl: „Leda by nedostatek nápověd byl nápovědou.“ „A je nedostatek nápověd nápovědou?“ Pokrčil rameny, jako by neměl ponětí, o čem to mluvím. Hrozně se mi to líbilo.
Prochodil jsem celý den po parku, hledal jsem něco, co by mi napovědělo, ale potíž byla v tom, že jsem nevěděl, co hledám. Oslovoval jsem lidi a ptal jsem se, jestli nevědí něco, co bych se já měl dozvědět, protože táta někdy vymýšlel Průzkumné výpravy tak, že jsem se musel vyptávat lidí. Jenže od nikoho jsem neuslyšel nic víc než Co jako? Hledal jsem nápovědy okolo přehrady. Přečetl jsem si všechny plakátky na všech lampách a stromech. Zkoumal jsem cedulky u zvířat v ZOO. Dokonce jsem přinutil pár lidí, co pouštěli draky, ať je svinou a stáhnou dolů, takže si je budu moct prohlídnout, i když jsem věděl, že to je nepravděpodobné. Jenže táta někdy mívá takovéhle fígle. Nenašel jsem nic, což možná bylo špatně, leda pokud nic je ta nápověda. Je nic nápověda?
Ten večer jsme si k jídlu nechali donést čínu a já jsem si všiml, že táta jí vidličkou, ačkoli bezvadně ovládá hůlky. „Tak počkat!“ křikl jsem a vstal jsem. Ukázal jsem na jeho vidličku. „Je ta vidlička nápověda?“ Pokrčil rameny, což jsem si vyložil, jako že to je významná nápověda. Myslel jsem si: vidlička, vidlice. Utíkal jsem k sobě do laboratoře a z krabice v šatní skříni jsem vyndal detektor kovu. Nemám dovoleno chodit do parku v noci, a tak šla se mnou babička. Začal jsem u vchodu z Osmašedesáté ulice a chodil jsem v příšerně přesných přímkách, jako bych byl jeden z těch Mexičanů, co sekají trávník, to aby mi nic neuniklo. Věděl jsem, že hlasitě bzučí hmyz, protože je léto, ale já to neslyšel, měl jsem uši zakryté sluchátky. Zbyl jsem jenom já a kovové podzemí.
Pokaždé, když se rozestupy mezi pípáním zkracovaly, jsem požádal babičku, ať na to místo posvítí. Pak jsem si nasadil bílé rukavice, vzal jsem si ze soupravy ruční lopatku a začal jsem příšerně opatrně kopat. Když jsem něco uviděl, ometl jsem štětcem hlínu, jako opravdový archeolog. I když jsem ten večer propátral jen maličkou část parku, vykopal jsem čtvrťák, několik kancelářských svorek, pak ještě něco, snad takový ten řetízek, kterým se rozsvěcují některé lampy, a lednicový magnet na suši, což vím, co je, ale radši bych nevěděl. Všechny nálezy jsem vložil do sáčku a na mapě jsem poznamenával, kde jsem co našel.
Když jsem se vrátil domů, prozkoumal jsem nálezy v laboratoři pod mikroskopem, jeden po druhém: ohnutou lžíci, pár šroubů, rezavé nůžky, autíčko, propisku, klíčenku, rozbité brýle po někom, kdo k nevíře špatně viděl…
Všechno jsem to přinesl tátovi, který si u stolu v kuchyni četl New York Times a červeným perem si zatrhoval chyby. „Tohle jsem našel,“ šoupl jsem na stůl tác s důkazním materiálem, až jsem odsunul stranou svoje kotě. Táta se na to podíval a přikývl. „A dál?“ zeptal jsem se. Pokrčil rameny, jako by neměl ponětí, o čem to mluvím, a dál si četl. „Můžeš mi aspoň říct, jestli pátrám správným směrem?“ Buckmister předl a táta zase pokrčil rameny. „Ale když mi nic nepovíš, jak se kdy dozvím, jestli to bylo dobře?“ Zakroužkoval něco v jednom článku a povídá: „Dá se na to dívat i jinak: jak by to za těch podmínek mohlo být špatně?“
Vstal a šel se napít vody a já jsem se podíval, co na stránce zakroužkoval, protože to jsou někdy ty jeho fígle. Byl to článek o pohřešované dívce a o tom, jak si všichni myslí, že ji zabil jeden kongresman, který s ní chrápal. Několik měsíců nato našli její mrtvolu v Rock Creek Parku, což je ve Washingtonu, DC, ale to už bylo všechno jinak a nikomu na tom moc nesešlo, kromě jejích rodičů.


četl prohlášení pro stovky zástupců tisku v improvizovaném tiskovém středisku za jejich rodinným domem. Otec neoblomně opakoval, jak je přesvědčen, že se jeho najde. „Nepřestaneme hledat, dokud k tomu nebudeme mít dostatečný důvod, totiž dokud se Chandra nevrátí.“ Nato měli novináři nakrátko možnost vznést dotazy a reportérka se zeptala pana Levyho, jestli tím „nevrátí“ myslel „nevrátí živá a zdravá“. Pan Levy nebyl dojetím s to promluvit, a tak mikrofon převzal jeho advokát. „Zachováváme si nadále naději a modlíme se za Chandřino zdraví a bezpečí a uděláme vše, co bude

To nebyla chyba! Byla to zpráva pro mě!
Do parku jsem se vracel každý večer další tři večery. Vykopal jsem sponku do vlasů, celý sloupek drobných, připínáček, ramínko na šaty, taky devítivoltovou baterii, zavírací kapesní nůž, maličký rám na obraz, psí známku psa jménem Turbo a čtverec alobalu a prsten a břitvu a příšerně staré kapesní hodinky, které se zastavily v pět třicet sedm, jenom nevím, jestli dopoledne, nebo odpoledne. Pořád jsem ale nebyl s to zjistit, co to všechno znamená. Čím víc jsem toho nacházel, tím míň jsem tomu rozuměl.
Rozložil jsem si mapu na stole v jídelně a rohy jsem zatížil plechovkami zeleninového džusu. Tečky na místech, kde jsem něco našel, vypadaly jako hvězdy ve vesmíru. Spojil jsem je jako astrolog, a když jsem na ně mžoural jako osoba čínské národnosti, trochu mi připomínaly slovo „křehký“. Křehký. Co má být křehké? Je Central Park křehký? Je příroda křehká? Jsou křehké ty věci, co jsem našel? Připínáček křehký není. Je ohnutá lžíce křehká? Tak jsem ty dva vymazal a spojil jsem tečky jinak a teď mi připomínaly slovo „dveře“. Křehké? Dveře? Pak mě napadlo slovo porte, což je samozřejmě francouzsky dveře, vymazal jsem čáry a spojil jsem tečky tak, aby dávaly slovo „porte“. Dospěl jsem k odhalení, že můžu tečky spojit, aby dávaly slova „kyborg“ a „ptakopysk“ a „kozy“, dokonce i „Oskar“, když budu mžourat příšerně čínsky. Mohl jsem je pospojovat skoro do čehokoli, co bych si vyvzpomněl, což znamenalo, že jsem se nepropracoval k vůbec ničemu. A teď už se nikdy nedozvím, co jsem to měl najít. To je další důvod, proč nemůžu spát.
A vůbec.
Nemám dovoleno dívat se na televizi, ovšem můžu si z půjčovny brát dokumentární filmy, které jsou pro mě přístupné, a můžu číst cokoli. Mojí nejoblíbenější knihou jsou Stručné dějiny času, i když jsem je vlastně ještě úplně nedočetl, protože ta matika v nich je k nevíře těžká a máma mi s tím moc nepomůže. Jednou z mých oblíbených částí je začátek první kapitoly, kde Stephen Hawking píše o slavném vědci, který přednášel o tom, jak Země obíhá kolem Slunce a Slunce krouží ve sluneční soustavě nebo tak. Pak zvedla ruku nějaká paní až vzadu v sále a řekla: „To, co povídáte, jsou samé nesmysly. Ve skutečnosti je svět plochá deska, kterou nese na zádech obrovská želva.“ Tak se jí vědec zeptal, na čem ta želva stojí. A ona řekla: „Jsou tam samé želvy až dolů!“ Tohle vyprávění se mi moc líbí, protože dokazuje, jak dovedou být lidi nevědomí. A taky proto, že mám rád želvy.
Pár týdnů po nejhorším dnu jsem začal psát spousty dopisů. Nevím, proč to, ale byla to jediná činnost, díky které jsem měl boty lehčí než cent. Divné je, že místo normálních známek jsem na dopisy lepil známky ze své sbírky, včetně těch cenných, takže někdy přemýšlím, jestli jsem se vlastně nesnažil všeho zbavit. První dopis jsem napsal Stephenu Hawkingovi. Vybral jsem známku s Alexandrem Grahamem Bellem.


Milý pane Hawkingu,

Mohl bych prosím být vaším protégé?

Děkuji,
Oskar Schell

Myslel jsem si, že neodpoví, protože on je tak úžasná osobnost a já jsem úplně normální. Ale jednou jsem přišel ze školy a Stan mi podal obálku a povídá tím svým pošťáckým hlasem, jak jsem ho to naučil: „Máš poštu!“ Vyběhl jsem sto pět schodů k našemu bytu a utíkal jsem do laboratoře a vlezl jsem si do šatní skříně a rozsvítil jsem baterku a otevřel jsem to. Dopis nebyl psaný rukou, samozřejmě, protože Stephen Hawking rukama nemůže hýbat, protože má amyotrofní laterální sklerózu, což naneštěstí vím.


Děkuji Vám za dopis. Vzhledem ke značnému množství pošty, kterou dostávám, nemohu psát osobní odpovědi. Nicméně Vás ujišťuji, že si čtu a ukládám všechny dopisy a doufám, že jednou budu s to každému napsat patřičnou odpověď, na kterou má právo. Do té doby Vás co nejsrdečněji zdravím

Stephen Hawking

Zavolal jsem mámě na mobil. „Oskare?“ „Vzala jsi to dřív, než to zazvonilo.“ „Stalo se něco?“ „Budu potřebovat laminovačku.“ „Laminovačku?“ „Chci si uchovat jednu neskutečně báječnou věc.“

Táta mě vždycky ukládal ke spaní a vyprávěl mi ty nejúžasnější historky a četli jsme si spolu v New York Times a někdy pískal písničku „I Am the Walrus“, protože to je jeho oblíbená, ovšem nedokázal mi vysvětlit, co její text znamená, což mě deptalo. Jednou z parádních věcí na něm bylo, že dokázal najít chybu v každém článku, který jsme si četli. Někdy to byly pravopisné chyby, někdy chyby zeměpisné nebo jiné faktické chyby, jindy zase článek prostě neříkal všechno. Byl jsem štěstím bez sebe, že mám tatínka, který je chytřejší než New York Times, a líbilo se mi, jak mě na tváři lechtaly chlupy na jeho prsou pod tričkem a že vždycky byl cítit po holicím krému, i když už den končil. Když jsem byl s ním, uklidňoval se mi mozek. Nemusel jsem vůbec nic vymýšlet.
Když mě táta dával spát ten večer, večer před nejhorším dnem, zeptal jsem se ho, jestli je svět placatá deska, kterou nese na zádech obří želva. „Prosím?“ „Je to ten důvod, proč země drží na místě a nepadá do vesmíru?“ „Dávám spát Oskara? Neukradl mu nějaký mimozemšťan mozek na pokusy?“ Odpověděl jsem: „My nevěřme na mimozemšťany.“ A ona na to: „Země padá vesmírem. To přece víš, kamaráde. Neustále padá ke Slunci. Tomu se říká, že kolem něj obíhá.“ „A já jsem namítl: „Jasně, ale proč existuje gravitace?“ „Jak to myslíš, proč existuje?“ „Jaký je k tomu důvod?“ „Kdo tvrdí, že to musí mít nějaký důvod?“ „Přísně vzato nikdo.“ „To byla řečnická otázka.“ „Co to znamená?“ „To znamená, že jsem se neptal, abych dostal odpověď, ale abych něco prokázal.“ „Co prokázal?“ „Že to žádný důvod mít nemusí.“ „Ale když není žádný důvod, proč vůbec vesmír existuje?“ „Protože pro to byly vhodné podmínky.“ „Tak proč jsem tvůj syn?“ „Protože jsme se s maminkou milovali a jedna moje spermie oplodnila jedno její vajíčko.“ „Račte prominout, než vyzvrátím.“ „Nechovej se na svůj věk.“ „No dobře, tak proč ale existujeme? Ne jak to, ale proč?“ Díval jsem se, jak mu světlušky myšlenek obíhají v hlavě. Řekl mi: „Existujeme proto, že existujeme.“ „Co jako?“ „Můžeme si vymyslet kdejaké vesmíry, jiné než tenhle, ale k tomuhle prostě došlo.“
Chápal jsem, jak to myslí, a ne že bych s ním nesouhlasil, ale taky ne že bych souhlasil. Že je člověk ateista, to ještě neznamená, že by nebyl radši, kdyby všechno mělo důvod být takové, jaké to je.
Zapnul jsem si krátké vlny a s tátovou pomocí se mi povedlo naladit někoho, kdo mluvil řecky, což bylo fajn. Nerozuměli jsme, co říká, ale leželi jsme a dívali jsme se na světélkující souhvězdí nalepená na stropě a chvíli jsme poslouchali. „Tvůj dědeček mluvil řecky,“ řekl. „Chceš říct, že mluví řecky.“ „Správně. Jenom nemluví řecky tady.“ „Třeba posloucháme právě jeho.“ První stranu novin jsme měli hozenou přes sebe jako deku. Zespoda tam byla fotka tenisty, který nejspíš něco vyhrál, ale podle tváře nebylo moc poznat, jestli je veselý nebo smutný.
„Tati?“ „Hm?“ „Můžeš mi něco vyprávět?“ „Jasně.“ „Něco zábavného?“ „Myslíš na rozdíl od toho všeho nudného, co jsem vyprávěl doteď?“ „Přesně tak.“ Přimáčknul jsem se k nevíře blízko k němu, až jsem mu strkal nos do podpaží. „A nebudeš mě přerušovat?“ „Budu se snažit.“ „Protože to se pak vypráví dost těžko.“ „A je to otravné.“ „Co je otravné?“
Ta chvilka před tím, než začal vyprávět, byla moje nejoblíbenější chvilka.
„Bylo nebylo, mívalo kdysi město New York šestý obvod.“ „Co je obvod?“ „Tohle myslím bylo přerušení.“ „Já vím, ale když mi nepovíš, co je obvod, nebudu tomu vyprávění vůbec rozumět.“ „To je něco jako městská čtvrť, Nebo víc čtvrtí dohromady.“ „Takže když kdysi býval šestý obvod, máme teď obvodů pět?“ „Manhattan, jak jinak, potom Brooklyn, Queens, Staten Island a Bronx.“ „Byl jsem někdy v některém z těch dalších obvodů?“ „A je to tady.“ „Já to jen chtěl vědět.“ „Jednou jsme byli v Bronxu v ZOO, je to pár let. Pamatuješ si to?“ „Ne.“ „A do Brooklynu jsme jeli do Botanické zahrady, podívat se na růže.“ „Byl jsem v Queensu?“ „Myslím, že ne.“ „Byl jsem ve Staten Islandu?“ „Ne.“ „A fakt byl kdysi šestý obvod?“ „O tom jsem se ti pokoušel vyprávět.“ „Už tě nebudu přerušovat. Slibuju.“
Když dovyprávěl, zase jsme zapnuli rádio a našli jsme někoho, kdo mluvil francouzsky. To bylo obzvlášť prima, protože mi to připomnělo výlet, ze kterého jsme se nedávno vrátili, i když bych byl radši, aby neskončil nikdy. Po chvíli se mě táta zeptal, jestli jsem vzhůru. Pověděl jsem mu, že ne, protože jsem věděl, že nerad odchází, dokud neusnu, a nechtěl jsem, aby se unavoval, když ráno musí do práce. Políbil mě na čelo a popřál mi dobrou noc a už stál u dveří.
„Ty, tati?“ „Copak, kamaráde?“ „Nic.“
Příště jsem jeho hlas slyšel, když jsem se druhý den vrátil ze školy. Kvůli tomu, co se stalo, nás pustili domů brzy. Nebál jsem se, ani trošičku ne, protože máma i táta pracují jinde v centru a babička samozřejmě nepracuje vůbec, takže všichni, koho mám rád, byli v bezpečí.
Vím, že bylo deset osmnáct, když jsem přišel domů, protože jsem se často koukal na hodinky. V bytě bylo hrozně prázdno a hrozně ticho. Vymyslel jsem páku, která by mohla být hned na domovních dveřích a která by uváděla do pohybu veliké kolo v obýváku, které by se otáčelo a naráželo na kovové zuby, které by visely od stropu, takže celé by to hrálo krásnou muziku, třeba něco jako „Fixing a Hole“ nebo „I Want to Tell You“, a z bytu byla jedna velikánská hrací skříňka.
Chvíli jsem hladil Buckminstera, abych mu ukázal, že ho mám rád, a pak jsem probral vzkazy na záznamníku. Ještě jsem neměl vlastní mobil, a když jsme odcházeli ze školy, Kefka mi povídal, že zavolá a řekne mi, jestli s ním půjdu do parku a budu se dívat, jak se snaží nacvičit triky na skateboardu, anebo jestli si půjdeme prohlížet Playboy do obchodu, kde mají uličky mezi regály tak, že nikdo nevidí, co si prohlížíte, na což jsem moc neměl chuť, no ale co.

Zpráva číslo jedna: 8:52. Jste tam někdo? Haló? Tady táta. Pokud tam jste, zvedněte to. Zkoušel jsem zrovna volat do práce, ale nikdo to tam nebere. Poslechněte, něco se stalo. Jsem v pořádku. Řekli nám, ať zůstaneme, kde jsme, a čekáme na požárníky. Určitě se nic nestane. Zavolám znovu, až budu mít lepší představu, co se děje. Jenom jsem vám chtěl dát vědět, že jsem v pořádku, abyste neměli starosti. Zase brzy zavolám.

Byly tam od něj ještě další čtyři zprávy: jedna z 9:12, jedna z 9:31, jedna z 9:46 a jedna z 10:04. Poslechl jsem si je a poslouchal jsem je znovu, a pak, než jsem stačil vymyslet, co mám dělat, a dokonce než jsem stačil přijít na to, co si mám myslet a co mám cítit, začal telefon zvonit.
Bylo 10:22:27.
Podíval jsem se na displej, kdo volá, a uviděl jsem, že to je on.

© Richard Podaný
Na iliteratura.cz se souhlasem překladatele

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3413x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce