Herbert, Zbigniew
Dušička

ukázka beletrie zahraniční

Už si přesně nepamatuji, jaká náhoda zapříčinila, že jsem narazil na tento text. Bylo to pravděpodobně v období, kdy jsem psal esej o Akropoli, a protože mi práce šla ztěžka, unikal jsem, jak mám v takových případech ve zvyku, k četbě.

"Nevidím, že by se Freud kdekoliv povznesl nad vlastní psychologii a nevím, jakým způsobem chce osvobodit nemocné od toho utrpení, které trápí jeho samotného jako lékaře."
Carl Gustav Jung

Už si přesně nepamatuji, jaká náhoda zapříčinila, že jsem narazil na tento text. Bylo to pravděpodobně v období, kdy jsem psal esej o Akropoli, a protože mi práce šla ztěžka, unikal jsem, jak mám v takových případech ve zvyku, k četbě. Četl jsem diskuse, příspěvky a články v odborných archeologických časopisech a vypisoval si z nich poznámky, u nichž jsem již předem měl pochybnosti, zdali mi budou k něčemu užitečné. Očividně jsem klamal sám sebe. Chtěl jsem se nějak ospravedlnit, že nemarním čas, že nepropadám duševní skleslosti, tak jsem dělal zástupnou práci, nudnou a jalovou, v naději, že z oné jalovosti a nudy náhle probleskne čistý paprsek inspirace. A zatím v každém šuplíku odborných katalogů navštívených knihoven zely stovky titulů v různých jazycích a zdálo se, že říkají: „Nač se namáháš, všechno už bylo napsáno, není k tomu co dodat. Jediná role, která ti může připadnout, je role kompilátora.“

A právě v této neklidné a nerozhodné době se mi dostal do ruky dopis Sigmunda Freuda Romainu Rollandovi napsaný u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin, a jak vyplývá z charakteru onoho dopisu, byl určený do pamětní knihy, kterou vydali jeho přátelé na počest velkého spisovatele.

Pomineme-li epistolární formu začátku a závěru, je možné brát Freudův fragment jako esej, který je o to zajímavější, že autor psychoanalýzy aplikuje tuto metodu na sebe samého, přesněji řečeno na konkrétní, vlastní zážitek. Tato příhoda je od pisatele vzdálená třicet let a zdánlivě je zcela banální. Autor se zarputile vrací do vlastního vědomí, jak sám přiznává, a to bez výrazného důvodu či příčiny.

V roce 1904, jako každý rok koncem srpna či začátkem září, se Freud se svým mladším bratrem rozhodli strávit prázdniny u Středozemního moře. Tentokrát však byla jejich dovolená kratší, vzdali se proto tradiční cesty do Itálie a jeli do Terstu, odkud měli v úmyslu vydat se na ostrov Korfu, kde chtěli strávit několik dní. V Terstu náhodou potkali známého, který je od jejich plánu zrazoval. Podle jeho slov bylo tou dobou na ostrovech velmi horko, mnohem příjemnější by býval byl výlet do Athén. Spoje lodí byly obzvlášť výhodné, protože cestovatelům zbývaly celé tři dni na prohlídku města.

Tato zdánlivě rozumná a lákavá nabídka uvedla oba bratry překvapivě do dosti mrzuté nálady. Bloumali nerozhodně po městě, bez nadšení diskutovali o plánu cesty do Athén a nacházeli na něm samé nedostatky. Když však nastala hodina otevření Lloydových pokladen, přišli k okénku a koupili si lístky, jako by v tu chvíli na předchozí výhrady zapomněli.

„Odpoledne, v den našeho příjezdu, když jsem se ocitl na Akropoli a podíval se na krajinu kolem, napadla mě podivná myšlenka. ‚Takže to všechno doopravdy existuje tak, jak jsme se to učili ve škole.‘“ Není to příliš originální postřeh, ale přesně vyjadřuje pocity všech, kterým bylo dáno poprvé uvidět Koloseum, sochu Venuše z Milétu nebo portrét Mony Lisy. A právě do hloubky tohoto zážitku či pocitu zaměřuje Freud analytickou sondu, aby prokázal, že to není tak jednoduchá a banální záležitost, jak by se mohlo někomu zdát.

Podle autora psychoanalýzy zde dochází ke zvláštnímu případu koexistence dvou protichůdných postojů v jedné psychice, které vyplývají ze dvou diametrálně odlišných reakcí na skutečnost. Samozřejmě, že se nejedná o žádné patologické rozdvojení osobnosti, v osobnosti však vzniká znepokojující štěrbina a je narušen vztah mezi vnímajícím subjektem a předmětem. Podívejme se na tento jev blíže.

Reakcí charakteristickou pro první postoj je údiv, že viděná Akropole doopravdy existuje, jako bychom předtím o její reálné existenci pochybovali. Typickou reakcí druhého postoje je „divení se tomu údivu,“ neboť opravdovost Akropole nebyla nikdy předmětem pochybností.

Pro lepší ilustraci prvního postoje Freud říká, že s jistou nadsázkou ho můžeme přirovnat k reakci člověka, který se prochází ve Skotsku kolem jezera Loch Ness a náhle spatří tělo slavné nestvůry vytažené na břeh. Tehdy je donucen přiznat: vždyť ona ta mořská příšera, v jejíž existenci jsme nikdy nevěřili, skutečně existuje. Zatímco druhý postoj, sami dodejme, blízký naivnímu realizmu, přijímá bez výhrad svědectví smyslů, je celý otevřený na obdiv nebo strach a není narušen žádnou reflexí.

Nejpřirozenější interpretací těchto dvou „konkurenčních“ pocitů by bylo konstatování, že existuje zásadní rozdíl mezi tím, co prožíváme přímo, a tím, co známe z četby nebo z doslechu, a že právě skládání znalostí a vlastních zážitků způsobuje onen protiklad prožitků a zamlžení pocitu opravdovosti. Freud však takovýto výklad přijímá jako příliš banální a nic nevysvětlující.

Snaží se přijít na to, proč v Terstu zavrhoval natolik lákavou perspektivu odjezdu do Athén, a proč na Akropoli byla jeho radost vyplývající z bezprostředního kontaktu s veledílem architektury narušena hlubokým stínem skepticizmu. „V souladu se svědectvím vlastních smyslů jsem nyní na Akropoli, a sotva tomu mohu uvěřit“ nebo tentýž pocit vyjádřený mnohem rozhodněji: „To, co teď vidím, není skutečné.“

Skepticizmus – to je to pravé slovo. Nejen slovo, ale podle Freuda něco důležitějšího, neboť se jedná o psychický mechanismus zakořeněný hluboko v člověku. Fungování tohoto psychického mechanizmu dobře známe z obecné zkušenosti. Kolikrát, když nás potká neštěstí, zaháníme ho výkřikem „ne, to není možné,“, jako bychom se snažili tuto část skutečnosti zničit, vypudit ji za rámec našeho vědomí. A autor uvádí poučný příklad z literatury – úryvek poemy Ay de mi Alhama, v níž je tato obranná reakce krásně vyjádřena. Král Boabdil dostává zprávu o pádu Alhamy. Dobře ví, že to znamená konec jeho panování. Poněvadž to však nechce vědět, přistupuje k Jobově zvěsti tak, jako by se k němu nedostala, jako by její neznalost mohla změnit běh událostí.

Cartas le fueron venidas, de que Alhama era ganada Las cartas echó en el fuego y al mensagero mataba.

Lze snadno pochopit královo chování i náladu. Král se prostě snaží překonat svou bezmocnost a utvrdit se, že jeho moc je stejně jako dříve neomezená, proto hodí dopis o porážce do ohně a káže zabít posly. Když nemůže změnit osud, ničí zdroj informací.

Tuto obrannou reakci není těžké vysvětlit a je možné uvést celou řadu méně extrémních příkladů, literárních nebo ze života, které jsou bližší běžné zkušenosti. Freuda zajímá a přitahuje druhá strana fungování téhož, jak sám tvrdí, psychického mechanizmu, strana temná, nelogická, jež si protiřečí s pudem sebezáchovy. A snaží se dokázat, že člověk reaguje podobně jako v případě neštěstí, tzn. odmítá skutečnost, když ho náhle potká štěstí – velká cena, výhra v loterii, svatba s milovanou dívkou. Tuto reakci dobře vyjadřuje hovorový obrat, který existuje snad ve všech evropských jazycích: „to je příliš dobré, než aby to byla pravda.“ Zatímco obrana proti zlému osudu je něčím samozřejmým, proč, ptá se Freud, reagujeme skepticky a nedůvěřivě i na něco, co s sebou přináší radost a úsměv štěstěny? Tuto paradoxní situaci nazývá „prohrou z důvodu úspěchu,“ a konstatuje, že lidé upadají do nemoci nejen v důsledku nesplnění svých životních tužeb, ale také tehdy, když velmi intenzivní touha dosáhne naplnění.

Autopsychoanalýza by nebyla kompletní, kdyby se starý, osmdesátiletý Sigmund Freud, nenavrátil do časů svého dětství a mládí. Vzpomíná na bídu rodného domu, dusivou atmosféru plnou zákazů, mládí s omezenými možnostmi a obzory.

Ne, nikdy nepochyboval o existenci Akropole, neměl však žádnou naději, že ji někdy uvidí na vlastní oči. A tak v den, kdy se tak stalo, měl chuť říct bratrovi: „Pamatuješ si naše mládí? Každý den jsme chodili toutéž cestou na gymnázium, v neděli pak do Prateru nebo jsme jeli na nějaké známé místo v okolí města. A teď jsme v Athénách na vrcholku Akropole! Jak dlouhou jsme ušli cestu!“ „A je-li možné porovnávat malé věci s velkými,“ píše dále, „neobrátil se snad Napoleon I. v den své korunovace v Notre Dame ke svému bratrovi se slovy: Co by řekl náš otec, kdyby tu teď mohl být? “ Je to výraz radostné hrdosti, která trvá sotva chvilku, načež je zkalena vědomím překročení tabu, utrhnutí zakázaného ovoce, hlubokého pocitu viny. Pocitu viny? Ano, odpovídá Freud.

Vůči komu? Otec Freuda byl chudý, nepříliš vzdělaný kupec a Akropole pro něj neměla velký význam. Zatímco jeho synové jej přerostli. Tolik se povýšili nad jeho všední existenci, „detronizovali“ ho a právě v tomto atentátu na otcovský ideál je třeba hledat onen pocit viny, který ubírá radost, jaká by měla být přítomna při obcování s uměleckým veledílem.

Nabízejí se tu slova Freudova velkého kritika: „Copak komplex otce beze zbytku přítomný v názorech freudovské školy dokazuje, že učinila byť sebemenší osvobození člověka od fatalizmu rodinného románu? Tento komplex s celou svou fanatickou strnulostí a přehnanou přecitlivělostí je špatně chápanou náboženskou funkcí…“

V tom polemickém dopisu napsaném na konci života se více než v jiných spisech projevuje hluboký pesimizmus autora. Není to jen pesimizmus poznání, ale týká se samé přirozenosti člověka, jeho zásadní neschopnosti dosáhnout štěstí.

Snažil jsem se věrně vystihnout tok myšlenek autora hlubinné psychologie, obsažený v jeho malém epistolárním pokusu o interpretaci konkrétního abnormálního psychického jevu. A poněvadž je tento pokus výborně a sugestivně napsán, začal jsem se zamýšlet, zdali se mi někdy nepřihodilo něco podobného. Je to stejné, jako když listujeme učebnicí psychiatrie a s pomocí empatie na sobě pozorujeme různé nemoci, které jsou v ní popsány.

Nejprve jsem si kladl otázky, jak je to s mým pocitem viny tváří v tvář veledílům. Odpověď není tak snadná; přiznání probouzí démony subjektivizmu, nutí nás myslet na dětství, životní neúspěchy nebo na drahé zesnulé, kterým nebylo dáno podělit se s námi o radost, která plyne z prožívání krásných věcí.

Jak jsem tak stál na Akropoli, přivolával jsem duše svých zemřelých kamarádů, bylo mi jich líto, a ani ne tolik kvůli kruté smrti, ale kvůli tomu, že jim byla odebrána nevyčerpatelná krása světa. Sypal jsem zrnka máku na zapomenuté hroby.

Jestliže jsem nepropadl skepsi, kterou popisuje Freud jako zkalení víry v reálnou existenci toho, co jsem viděl, bylo to z několika závažných důvodů. Když už jsem byl vybrán, myslel jsem si, a to bez zvláštních zásluh, když jsem byl vybrán ve hře slepého osudu, že musím této volbě dát smysl, zbavit ji její náhodnosti a nahodilosti. Co to znamená? To znamená vyrovnat se s ní a učinit ji svou volbou. Představit si, že jsem reprezentantem nebo poslem všech těch, kterým se to nepodařilo. A jak se na takového reprezentanta či posla sluší, zapomenout na sebe a soustředit veškerou svoji citlivost a schopnost porozumění na to, aby se Akropole, katedrály a Mona Lisa promítaly do mě samého, samozřejmě v rámci mé ohraničené mysli a srdce. A abych to, co jsem z nich pochopil, dokázal předat jiným.

To, že jsem se vůči veledílům cítil vždy nejistě, jsem pokládal za věc přirozenou. Je právem veleděl, že boří naší namyšlenou sebejistotu a zpochybňují naši důležitost. Zabírala část mé skutečnosti, vyžadovala mlčení, konec žabomyších starostí s nepodstatnými a marnotratnými záležitostmi. Nedovolovala rovněž, „abych se,“ jak říká sv. Tomáš More, „příliš trápil kvůli tomu čemusi povýšenému, co si říká .“ Je-li vhodné toto celé nazvat transakcí, byla to ta nejvýhodnější transakce ze všech dostupných. Za pokoru a ztišení mi veledíla dávala „slast a světlo,“ jaké bych sám v sobě nedokázal vytvořit.

Jedním ze smrtelných hříchů současné kultury je fakt, že se vystrašeně vyhýbá přímé konfrontaci s nejvyššími hodnotami. A také arogantní přesvědčení, že se můžeme obejít bez vzorů (jak estetických, tak i morálních), neboť naše situace ve světě je prý výjimečná a s ničím nesrovnatelná. Právě proto odmítáme pomoc tradice, zabředáváme do samoty a prohrabáváme se temnými zákoutími pusté dušičky.

Existuje chybný názor, že tradice je něco podobného jako dědický princip, že ji dědíme automaticky a bez námahy. Proto ti, kteří jsou proti dědictví a nezaslouženým privilegiím, vystupují proti tradicím. A zatím de facto každý kontakt s minulostí vyžaduje námahu a práci, je těžký a nevděčný, protože naše malé „já“ piští a brání se mu.

Vždy jsem toužil po tom, aby mě neopustilo přesvědčení, že velká díla ducha jsou objektivnější než my. A ona nás budou jednou soudit. Kdosi správně řekl, že sice čteme Homéra, prohlížíme si fresky Giotta, posloucháme Mozarta, ale Homér, Giotto a Mozart nás sledují, naslouchají nám a konstatují naší prázdnotu a hloupost. Nebozí utopisté, debutanti v dějinách, zakladatelé požárů muzeí, ničitelé minulosti jsou podobni těm šílencům, kteří ničí umělecká díla, protože jim nemohou odpustit jejich klid, důstojnost a chladné vyzařování.

 

Z knihy esejů Labyrint u moře přeložila © Jarmila Novotná
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky

Diskuse

Vložil: Krystyna Kardyni-Pelikánová, 30.01.2009 17:40
Herbert, Zbigniew: Dušička
Možná by nebylo marné přidat k těmto článkům aspoň zprávu o fejetonu "Tajemnicza pomyłka poety - Záhadný básníkův omyl" (miesięcznik Twórczość 4/2006, s. 114-117). Týká se plného lásky vztahu Herberta k Československu v roce 1968!!!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3015x

katalogy

Inzerce
Inzerce