Balkónová scéna čili zahraniční cesta
Czeszko, Bohdan: Balkónová scéna čili zahraniční cesta

Balkónová scéna čili zahraniční cesta

Bývalo to kdysi pěkné město bohatých turistů. Přijížděli a odjížděli. V lázních se sirnými koupelemi ještě naleznete jejich památeční desky a na každé z nich poděkování za léčbu vyryté arabským a gotickým písmem...

Wojtkovi Žukrowskému

„Bývalo to kdysi pěkné město bohatých turistů. Přijížděli a odjížděli. V lázních se sirnými koupelemi ještě naleznete jejich památeční desky a na každé z nich poděkování za léčbu vyryté arabským a gotickým písmem, stejně jako latinkou, a také podpis. A jinak? Podívejte se prosím na roh. Tam stál obchodní dům bratrů Szenerleových.

V současné době je zavřený. Je na něm napsáno Rekonstrukce. Bude z něj opět obchodní dům, ale už ne bratrů Szenerleových, ale státní. Oni přitom měli jeden z nejbarevnějších neonů v celém městě. Neon už sundali. A jaké to bylo štěstí. Milej pane, co to je za výmysly: jakápak organizace… Rekonstrukce... Rekonstrukce, milej pane.“

Malý černý prodavač ze stánku s ovocem, který stál nedaleko opery, se mnou navazoval konverzaci a vážil přitom kilogram pěkných broskví. Trčel tu za svou váhou s cínovými miskami již léta letoucí, trčel tu léta letoucí nedaleko bratrů Szenerleových, divil se, záviděl, měl vlastní plány, přestal mít vlastní plány, soucítil, přesto se však uzavřel do svého stánku, který byl nasáklý hustým odérem z ovoce, a musel přiznat, že v dobách velkých změn se svou maličkostí nedopadl úplně nejhůře. Pocity, které ho nejspíš ovládaly, jsem si představoval banálně a zcela schematicky, mluvil rychle, leč špatnou němčinou, nadměrně používal gestikulaci a obratnými pohyby kejklíře házel semišové kulaté broskve do tašky.

Jeho pesimismus mě trochu rozčiloval, poněvadž já, jako maloměšťák, bych měl teoreticky vůči bratrům Szenerleovým a jejich obchodnímu domu, jehož brána se na něj jako tlama obrovského žraloka zubila po celý život, pociťovat ne-li nenávist, tak alespoň strach.

„Že to kdysi bývalo pěkné město?“ řekl jsem a vzal od něj ovoce. „To přeci je pěkné město.“

„Je zničené, válka ho zničila. A zvlášť potom tam za řekou…“

„Já za řekou bydlím,“ odvětil jsem a s úsměvem pokýval hlavou. On si to vysvětlil jako gesto na rozloučenou a v předklonu se protáhl mezi hromadou velkých broskví, hromadou hroznového vína a nad váhou s cínovými miskami. Vydal jsem se tedy směrem k řece. Kráčel jsem za nepřetržitého bombardování barevných světel, která na mě útočila z neonových reklam vychvalujících víno, knihy, boty, hudbu, a ukusoval jsem k tomu broskvi, jejíž šťáva mi stékala po prstech.

Zničené, napadlo mě. Ty jsi mi ale pěknej ptáček, čemu říkáš zničené? Zničené město vypadá jako červené moře, které zamrzlo během bouře. Zničené město vypadá tak, že na jeho konto ani ne pláčeš, ani nekřičíš, ale mlčíš a modlíš se. Tvé město je netknuté a v plném rozkvětu. Zdi domů jsou staré. Omítka na fasádách domů stačila během mnoha desetiletí získat patinu, čímž dodala budovám důstojnost podobnou důstojnosti starých maleb, na kterých pod vrstvou starého popraskaného šelaku hrají barvy šlechetným hlasem své starodávné písně.

Sochy na průčelích jsou strnulé, ve zdánlivě ničím nerušené pozici, kterou již dávno svým postavám určil sám sochař. Během dne jsou ulice přeplněné lidským halasem a večer se ve všech oknech svítí. Větve velkých stromů v parcích jsou nezastřižené, takže nadále, během letních veder, udávají stín a svou zelení zmírňují nekompromisní bílé sluneční světlo, jež rodí víno rodné země. Tvé město je netknuté a v plném rozkvětu.

Město usínalo do kroků mého putování. Potuloval jsem se, a aniž bych se zeptal, nebo jakkoli pospíchal, cestu domů jsem nalezl.Vracel jsem se z přehlídky lidových tanců. V hlavě mi bujely lehce zapamatovatelné rytmy melodií zahrané na obyčejné nástroje, které nebyly ani slovanské, ani turecké či cikánské. V hlavě se mi kupily barevné kroje, vodopády a rozmanité víry promíchané s hudbou.

U mostu jsem koupil buket růží. Byly rudé a voněly, jednotlivé lístky měly jemné a roztomilé jako dětská ouška. V této sluncem prohřáté zemi byly velmi levné.

Za řekou, ve čtvrti, kde jsem bydlel, již panoval noční klid. Noc sice plně neuhasila denní žár, přesto ho trochu zklidnila. Občas ke mně dolehly střídmé poryvy větru, který vál od řeky, a když pominuly, klamaly svým chladem a umocňovaly žár, který sálal z vyhřátých zdí a kamenů. Nebe se chvělo hvězdnou září. Ze všech škvír dláždění i cihel, ze zahrad posetých vůněmi do noci rozkvetlých květů se ozýval nekompromisní zpěv cikád. Napadlo mě, že mezi jejich počtem a počtem hvězd, že mezi rozechvělou melodií jejich hlasu a chvěním hvězd existuje harmonie, která ovládla onu noc do poslední vteřiny.

Na protilehlé straně nedaleko domu,ve kterém jsem bydlel, na balkoně, byla dívka a zalévala květiny v květináčích. Na vylidněné rozpálené ulici jsme zbyli pouze my dva. Skláněla se pohybem plným grácie. Vlasy měla svázané do bohatého uzle. Byla nahá a… Můj ty Bože, jak byla pěkná.

Natáhl jsem ruce před sebe. Učinil jsem bezradné, obranné gesto. Tato noc nade mnou zvítězila.

Dívka zaznamenala můj pohyb a stín a ustoupila za závěs. V tu chvíli jsem si všiml, že v natažené ruce držím růže. To, že se mému gestu mohla vysmát, že si ho mohla vysvětlovat jako nesmyslnou adoraci, jsem neskutečně prožíval. No a co, kdyby tomu tak skutečně bylo, říkal jsem si později.

 

Povídku z knihy Tren i inne opowiadania přeložila Bára Gregorová

 

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Biblioteka Polska XX Wieku, 2005

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse