O hrách. De spectaculis
Tertullianus: O hrách

O hrách. De spectaculis

Tertullianův spis De spectaculis nebyl dosud do češtiny přeložen, a recenzovanou knihou se u nás dostává tomuto raněkřesťanskému autorovi takové pozornosti poprvé.

Úvodní studie nabízí pohled na Tertullianův život a dílo ve světle nejnovějších odborných poznatků, které často zásadním způsobem mění tradiční pohled na tohoto autora. Kromě toho podává přehled nejvýraznějších znaků Tertullianova jazyka a stylu a snaží se charakterizovat i fenomén zvaný „křesťanská latina“. Blíže si všímá vlastního spisu, jeho obsahu a struktury, probírá otázky datace a pramenů, shrnuje jeho význam a vliv.

Ve své úvaze o křesťanské latině Kitzler polemizuje s významným švédským filologem Einarem Löfstedtem (Syntactica, 15. kapitola), který shrnuje obecně přijímaný názor filologů novější doby, že Tertullianus je „otcem křesťanské latiny“. Podle Kitzlera ovšem Tertullianova – a tedy i křesťanská – latina netvoří svébytný fenomén v dějinách vývoje latinského jazyka, nýbrž je pouze lexikálně ozvláštněnou variantou jednoho a téhož jazyka, který morfologicky a syntakticky není odlišný, nýbrž navazuje na vývoj archaické latiny, klasické latiny a především latiny pozdní. Souhlasí s tím, že rozdíl mezi latinou užívanou křesťany a jazykem nekřesťanů byl vnímán již od dob rané církve, avšak zdůrazňuje, že se to týká pouze terminologie: slova získávají v křesťanském prostředí nový, specifický obsah. Označení „křesťanská latina“ považuje za zavádějící nebo přímo chybné. Tertullianův přínos tedy vidí především v tom, že řešil a vyřešil otázku křesťanské terminologie (grécismy, neologismy).

V této knize také poprvé dostáváme do rukou tertullianovskou bibliografii, která ačkoliv je výběrová, je u nás v tomto rozsahu jedinečná. Každý zájemce o Tertulliana a jeho dílo zde nalezne základní odkazy na studijní literaturu shromážděné na jednom místě. V přehledu použité literatury uvádí autor primární zdroje a jejich překlady, seznam sekundární literatury i internetové zdroje. Velmi podrobný je oddíl Výběrová bibliografie k Tertullianovým dílům, který je rozdělen do tří částí: 1. edice Tertullianových děl, překlady a sekundární literatura: a) moderní souborná vydání, b) souborné překlady, 2. jednotlivá díla: edice a sekundární literatura. V poslední skupině je zvlášť věnována pozornost spisu De spectaculis.

Kitzlerův překlad je čtivý a přitom přesný a výstižný, což nebývá vždy tak docela samozřejmé. Vlastní text je bilingva, jež umožní sledovat všechny obtíže překladu a jejich vyřešení, které je vysvětlováno průběžně v poznámkovém aparátu. Poznámkový aparát Kitzlerova překladu je velmi pečlivě vypracovaný. Často upozorňuje na Tertullianova četná hapax legomena a odůvodňuje své způsoby překladu. Bohatě osvětluje reálie spojené s římskými hrami i spojení s jinými literárními díly s podobnou tematikou, případně s ostatními raně křesťanskými autory. Autor překladu použil jako výchozí text poslední kritické dvojjazyčné vydání M. Turcan (Sources chrétiennes, Paris 1986), s přihlédnutím i k jiným edicím, zejména k vydání E. Castoriny (Firenze 1973). Kritický aparát edice M. Turcan sice vypustil, ale při překladu zohlednil.

Na některých konkrétních místech můžeme doložit tuto obratnost a eleganci Kitzlerových překladatelských řešení. Např.:

- s. 98: 2,4 Nemo negat quia nemo ignorat, quod ultro natura suggerit, Deum esse universitatis conditorem eamque universitatem tam bonam quam homini mancipatam. – „Nikdo nepopírá, že Bůh je stvořitelem celého světa a že tento svět je dobrý a byl svěřen člověku, protože to všichni dobře vědí a navíc to dokládá sama příroda.“

- s. 152: 13,1 Satis, opinor, implevimus ordinem, quot et quibus modis spectacula idololatriam committant. – „Myslím, že jsem dostatečně splnil svůj plán a ukázal, do jaké míry a jakým způsobem jsou hry spojeny s modloslužbou.“

- s. 160: 16,4 Ex eo itaque itur in furias et animos et discordias et quicquid non licet sacerdotibus pacis. Inde maledicta, convicia sine iustitia odii, etiam suffragia sine merito amoris. – „V tomto okamžiku to tedy začíná: šílenství, pohnutí, spory a všechno, co je kněžím pokoje zakázáno. Pak přicházejí kletby, nadávky, aniž by existoval oprávněný důvod k nenávisti, a souhlasný pokřik, aniž by existovalo něco, co by zasluhovalo přízeň.“

Nad jinými místy mě ovšem napadaly otázky. Např.:
– Proč v první větě prvního odstavce na s. 90/91 změnil překladatel podmět, když gradované oslovení čtenářů v latinském originálu cognoscite, recognoscite nabízí možnost stejného gradování v překladu? Kitzlerův překlad „chci vás poučit, chci připomenout“ zdůrazňuje sice autorův záměr, ale Tertullianovo naléhavé přímé oslovení se obrací přímo na čtenáře (vlastní návrhy uvádím tučně): Qui status fidei, quae ratio veritatis, quod praescriptum disciplinae inter cetera saecularium errorum etiam spectaculorum voluptates adimat, Dei servi cognoscite, qui cum maxime ad Deum acceditis, recognoscite, qui iam accessisse vos testificati et confessi estis, ne aut ignorando aut dissimulando quis peccet. – „Jaký základní rys víry, jaký rozumný důvod plynoucí z pravdy, jaký předpis křesťanské nauky zakazuje mezi ostatními omyly světa i potěšení z her, o tom vás, boží služebníci, kteří k Bohu přistupujete právě nyní, chci poučit; vám, kteří jste dosvědčili a vyznali, že jste k Bohu již přistoupili, chci totéž připomenout, aby nikdo nehřešil nevědomostí ani přetvářkou.“ Jiná možnost s dodržením gradace originálu: „Jaký základní rys víry, jaký rozumný důvod plynoucí z pravdy, jaký předpis křesťanské nauky zakazuje mezi ostatními omyly (bludy) světa i potěšení z her, uvědomte si vy, boží služebníci, kteří k Bohu přistupujete právě nyní, a znovu si připomeňte vy, kteří jste dosvědčili a vyznali, že jste k Bohu již přistoupili, aby nikdo nehřešil ani nevědomostí ani přetvářkou.“

– Proč na s. 94: 2,1 přidal překladatel do textu slovo „neodmyslitelně“? - Inter haec deputari universa ista ex quibus spectacula instruuntur – „mezi ně je prý třeba započítat i všechno to, co neodmyslitelně patří k hrám“

– Proč je na s. 98: 2,7 v překladu vynecháno slovo constat, které má potvrzovat všeobecnou známost sdělované myšlenky? - Ceterum omnis species malorum quae etiam ethnici ut indubitata et prohibent et defendunt ex operibus Dei constat. – „Ostatně (je známo, že) všechny druhy zla, které dokonce i pohané jako nepochybně zlé zakazují a trestají, pocházejí z božích děl.“

– Proč na s. 168: 19,1 nedodržel i v překladu vybízecí konjunktiv s jeho lehce ironizujícím nádechem? - Si tales sumus quales dicimur, delectemur sanguine humano. – „Jsme-li takoví, jak se o nás říká, s rozkoší si vychutnáme lidskou krev!“ (Proč ne vychutnejme?)

– Proč je na s. 168: 19,2 překlad uveden v uvozovkách? - Bonum est, cum puniuntur nocentes. – „Je dobré, když jsou viníci potrestáni“.

– Proč je v překladu na s. 170: 19,5 změněn podmět? - Sed haec ethnicis respondi. Ceterum absit ut de istius spectaculi aversione diutius discat Christianus. – „Tato odpověď však byla určena pohanům. Pokud jde o tebe, křesťane, nesnaž se příliš dlouze hledat důvody, proč se této podívané vyvarovat.“ (Křesťan však ať se nesnaží příliš dlouze…)

– Proč je na s. 170: 20,3 přeloženo nulla jako všechny a v druhé větě omnes vynecháno? Také částice utinam vyjadřuje spíše přání. Tím se, myslím, mění i smysl celé věty: Utinam autem Deus nulla flagitia hominum spectaret, ut omnes iudicium evaderemus. – „Kdyby (Kéž by) se tak Bůh nedíval na všechny (žádné) naše prohřešky, a my (všichni) se tak vyhnuli jeho soudu!“

Na některých místech se nabízí úvaha, zda by nebyl vhodnější s ohledem na kontext jiný překlad:
– s. 100: 2,10: Neque enim oculos ad concupiscentiam sumpsimus et linguam ad maliloquium et aures ad exceptaculum maliloquii et gulam ad gulae crimen et ventrem ad gulae societatem et genitalia ad excessus impudicitiae et manus ad vim et gressus ad vagam vitam. – „Oči jsme totiž nedostali k hříšné touze, jazyk ke zlořečení, uši, abychom zlořečení naslouchali, hrdlo k mlsnosti (obžerství, přejídání – gula je jedním z hlavních hříchů), břicho, aby bylo hrdlu spojencem, pohlaví k výlevům (projevům, skutkům, konání) nemravnosti, ruce k násilí, nohy, abychom vedli potulný život.“

– s. 102: 2,12 Nos igitur, qui Domino cognito etiam aemulum eius inspicimus… – „My, kteří jsme poznali Pána a známe také jeho soupeře…“ Když se hovoří o ďáblu, bylo by asi vhodnější přeložit výraz aemulum spíše jako protivníka, navíc 4. sg. vyloučí možnost chápání plurálu, jako by soupeřů Boha bylo víc.

– tamtéž: cum ipsum hominem, opus et imaginem Dei, totius universitatis possessorem, illa vis interpolatoris et aemulatoris angeli ab initio de integritate deiecerit… – „Ona síla porušujícího a soupeřícího anděla zbavila totiž člověka, výtvor a obraz boží, pána celého světa, hned na počátku neporušenosti…“ Myslím, že spojení „Pán celého světa“, se již od raněkřesťanských dob používá především o Bohu, zde by bylo možná vhodnější spojení vlastníka celého světa; kterému byl dán do vlastnictví celý svět.

– tamtéž: ut quam doluerat homini concessam, non sibi – „Nemohla totiž snést, že tato neporušenost byla propůjčena člověku, nikoli jí…“ Výraz propůjčena vyvolává představu něčeho, co se musí zase vrátit. Sloveso concedo („propustit, přenechat, dovolit“) má spíše význam: ustoupit ze své moci a dovolit jinému něco dělat (časté spojení na začátku modliteb: concede nobis, Domine – „dovol nám, dopřej, Pane“), proto i zde by bylo možné přeložit neporušenost, která byla člověku dopřána, darována.

– Na s. 109, pozn. 46 se vysvětluje termín pompa diaboli, používaný v křestní formuli při odřeknutí se ďábla, který je, jak uvádí komentář, v této souvislosti nejasný („na nejobecnější úrovni panuje shoda v tom, že souvisí s modloslužbou a jejími projevy“). Různé názory badatelů se v této věci rozcházejí („souhrnné označení, jež zahrnovalo vše pohanské, čeho se má křesťan vyvarovat“, „satanův triumfální průvod, k němuž náležejí démoni a všechno, co je v jejich moci“, naopak „v dochovaných pramenech se nikde nesetkáme s tím, že by spojení pompa diaboli mělo osobní smysl…“) Když se podíváme na křestní formulaci odřeknutí se ďábla, která se v katolické církvi používá dodnes[[1]], najdeme tam v českém překladu spojení „všeho, co působí, a všeho, čím se pyšní“, což je, myslím, velmi výstižné; zahrnuje totiž jak osobní rozměr ďáblova působení, tak jeho vnější projevy – mohlo by to být tedy dobrou inspirací pro překlad tohoto slovního spojení i zde: s. 108, 4,1: že jsme se zřekli ďábla, jeho pompy (všeho, co působí a čím se pyšní) a jeho andělů. Totéž platí i pro pozn. 81 na s. 123: „s nejasným významem v křestní abrenunciační formuli“.

– Na s.154: 14,1 propter eos maxime, qui sibi blandiuntur quod non nominatim abstinentia ista praescripta sit – „především kvůli těm, kteří se utěšují, že takové zřeknutí se her není výslovně předepsáno“. Myslím, že „utěšují“ je zde slabý výraz. Snad by bylo lepší kteří si namlouvají, nalhávají.

– Na s. 156: 15,5 Nam et si qui modeste et probe spectaculis fruitur pro dignitatis vel aetatis vel etiam naturae suae condicione, non tamen immobilis animi et sine tacita spiritus passione. – „I když si někdo dopřává požitku z her jen střídmě a rozumně ve shodě se svým postavením, věkem nebo přirozenými dispozicemi, jeho duše přesto podléhá rozrušení (komentář M. Turcan: immobilitas animi – nepohnutost duše, řec. apatheia) a ducha ovládá pohnutí, ačkoli není patrné navenek.“ Překlad slova passio výrazem „pohnutí“ (což je spíše motus, commotio) nevystihuje újmu obsaženou ve slovese patior (opět z církevního kontextu známe význam slova passio jako „utrpení“; např. Utrpení Pána našeho Ježíše Krista – velikonoční pašije): zde tedy znamená spíše vnitřní utrpení, nápor, náraz, zásah, úraz, škoda, újma. Bylo by tedy možné použít spíše např. duch utrpí vnitřní škodu, poškození. Výraz „pohnutí“ se používá v češtině většinou v kladném smyslu, toto vnímám jako záporný kontext.

Jinde mě pouze napadaly návrhy, které by snad mohly zlepšit srozumitelnost pro čtenáře:
s. 92: 1,4 vero obsequio erga verum Deum – „s pravou poslušností pravého Boha“ (vůči pravému Bohu);

s. 96: 2,2 Quam sapiens argumentatrix sibi videtur ignorantia humana – „Jak důmyslná si připadá lidská nevědomost ve shromažďování důkazů“ (lidská hloupost);

s. 118: 5,8 Quem per ordinem et quibus idolis ludos instituerint positum est apud Suetonium… – „V jakém pořadí a jakým modlám byly hry zavedeny, uvádí Suetonius…“ V češtině by snad bylo lepší: „V jakém pořadí a pro jaké modly byly hry ustanoveny.“;

s. 126: 8,2 Quod spectaculum primum a Circe habent: Soli (patri suo, ut volunt) editum affirmant – „Závody v cirku prý první nechala uspořádat Kirké (Circa) a tvrdí, že to bylo právě na počest Sola, kterého prohlašují za jejího otce.“ Samotné „tvrdí“ je zavádějící, protože z tohoto tvaru není jasné, zda jde o sg. nebo pl. (podmět není Kirké): vyřešilo by to snad spojení tvrdí se nebo říkají;

s. 186: 27,1 Odisse debemus istos conventus et coetus ethnicorum. – „Tato shromáždění a schůze pohanů musíme nenávidět.“ Slovo schůze vyvolává jiné konotace a představy; lépe snad sejití, scházení, shromažďování;

s. 192: 29,3 In his tibi ludos circenses interpretare: cursus saeculi intuere, tempora labentia dinumera, metas consummationis exspecta, societates ecclesiarum defende, ad signum Dei suscitare, ad tubam angeli erigere, ad martyrii palmas gloriare. – „Chceš své hry v cirku? Tady je máš: pozoruj běh světa, počítej ubíhající roční období (dobu, čas), vyhlížej cílovou metu konce světa, jako svého favorita podporuj jednotlivá církevní společenství, zbystři (dávej pozor) při božím znamení (na boží znamení), postav se při zatroubení andělovy trubky, chlub se palmou mučednictví.“ Tato výzva k důkladnému rozpoznávání znamení času, kterou obnovil II. vatikánský koncil, je pro nás velmi důležitá i dnes (v souladu s vysvětlením A. Kesslera, uvedeném v pozn. 296 na s. 192).

Závěrečný odstavec, v němž se shrnuje pointa celého spisu, by mohl s použitím jiných výrazů snad vyznívat důrazněji a zásadněji (zvlášť v sousedství citátu ze sv. Pavla – 1Kor 2,9): s. 200: 30,7 Ceterum qualia illa sunt, quae „nec oculus vidit, nec auris audivit, nec in cor hominis ascenderunt“? Credo, circo et utraque cavea et omni stadio gratiora. – „A navíc, jaképak jsou ‚ony věci, které oko nevidělo, ucho neslyšelo a které ani člověku na mysl nepřišly‘? Myslím (věřím, jsem o tom přesvědčen), že jsou příjemnější (milejší, vítanější, žádanější, žádoucnější), než cirk, divadlo, amfiteátr i každý stadion.“

Aktuálnost celého spisu pro dnešní dobu si můžeme uvědomit z následující ukázky (s. 161: 16,5): „Co chtějí získat, proč se tam ženou ti lidé, kteří už nejsou sami sebou? Jedině snad právě proto, že již nejsou sami sebou: cizí neštěstí jim dělá starosti, cizí štěstí působí radost. Nic z toho, po čem touží i co zavrhují, s nimi nemá nic společného: jejich náklonnost tak vyznívá naprázdno a jejich nenávist je nespravedlivá.“

Nepřipomíná nám to něco současného? Podstatným rysem her, které Tertullianus odmítá, je kromě modloslužby i skutečnost, že při jejich sledování lidé prožívají cizí pocity, vášně, afekty, prožívají jiný život, a ne svůj – to mají společné např. i se současným sportovním či televizním seriálovým divákem. Tato podívaná je (i nás) olupuje o vlastní životy, pocity, vášně a afekty. Neprožíváme, neřešíme své vlastní situace, ale situace druhých a sami zůstáváme v bezpečí – sedadel cirku nebo křesel před televizí. Jak vidět, není tento jev vůbec nový a byl rozpoznán (a odsuzován) již ve 2. století po Kristu.

Všechny výše uvedené připomínky se ovšem týkají jen drobností a nikterak nezpochybňují kvalitu, hodnotu a význam recenzovaného překladu. Rozhodně můžeme konstatovat, že Kitzlerův překlad je vynikající, moderní a přínosný, a vyjádřit radost nad tím, že byl Tertullianus poprvé v takovém rozsahu u nás představen. Čtenář se zde dozví mnoho nejen o divadelních hrách a hrách v cirku, které byly svébytnými a charakteristickými projevy antické kultury, ale i o počátcích křesťanství, z něhož vyrostla naše současná evropská civilizace, o jeho střetech s pohanstvím a v neposlední řadě z něj může načerpat významnou inspiraci pro reflexi vlastních životních postojů a skutků. Lze jen doufat, že se z pera tohoto odborníka dočkáme brzy dalšího překladu některého z Tertullianových děl.

POZNÁMKY

[[1]] Missale Romanum, p. 372 (Dominica Resurrectionis): Abrenuntiatis Satanae? Abrenuntio. Et omnibus operibus eius? Abrenuntio. Et omnibus pompis eius? Abrenuntio.

 

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Tertullianus: O hrách. De spectaculis. Úvodní studie, překlad poznámky a výběrová biliografie Petr Kitzler, Oikúmené, Praha, 2004, 280 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse