Rozruch kolem deníků Petra Ginze v nizozemštině

V létě 2006 rozeslalo amsterodamské nakladatelství Ambo-Anthos ediční plán na příští období, jehož součástí byla i výpravná brožurka věnovaná publikaci Praags Dagboek 1941-1942 Petra Ginze, tedy nizozemskému překladu knihy Deník mého bratra od Chavy Pressburgerové (Trigon, 2004).

Zásluhou Českého centra není v Nizozemsku Petr Ginz a jeho osud neznámý. Někteří stálí návštěvníci už dva roky netrpělivě čekají, až si jeho deníky budou moci přečíst. Znají Petra Ginze jako literárně i výtvarně nadaného zakladatele a šéfredaktora tajného chlapeckého časopisu Vedem, který vycházel téměř dva roky v terezínském ghettu – až do okamžiku, kdy byl v září 1944 Petr Ginz deportován do Osvětimi a ve svých šestnácti letech tam zahynul v plynové komoře.

Tyto deníky zachycují předchozí období - poslední dva roky, které Petr Ginz prožíval v Praze se svými rodiči a mladší sestrou, než dostal ve čtrnácti letech předvolání do transportu a byl převezen do Terezína. Zájem o Ginzovy deníky v Nizozemsku ještě vzrostl, když v září 2005 přijela jeho mladší sestra Chava Pressburgerová na pozvání Českého centra do Amsterodamu a v Domě Anne Frankové o bratrovi i jeho denících vyprávěla.

Radost z toho, že deníky tedy v únoru 2007 konečně vyjdou v nizozemštině, bohužel zkalila větička v tiráži brožurky - překlad z němčiny: Ed Franck. Dotaz v nakladatelství Ambo-Anthos vedl ke zjištění, že jde o projekt vlámského nakladatelství Manteau v Antverpách, kdežto Ambo-Anthos obstarává pouze distribuci pro Nizozemsko. Zástupce nakladatelství (vychází tu např. Kundera, Škvorecký, Urban či Topol v překladech z originálu, jak se na zavedené nakladatelství sluší) dále prohlásil, že jde nejspíš o nějaké nedorozumění – na vydání knihy přeložené z třetího jazyka by Ambo-Anthos údajně nepřistoupilo.

Brožurka obsahovala i úryvky z překladu, z nichž vyplývalo, že překladatel (vlámský dětský autor, který vystudoval angličtinu, ale z němčiny zřejmě překládal poprvé) m.j. nezná Prahu a nenapadlo ho ani vyhledat si turistického průvodce, aby zjistil, že v nizozemštině se Václavské náměstí nenazývá „Wenzel-„, ale „Wenceslasplein“, a že Denis není pražská čtvrť, jak by se zdálo z jeho převodu Denisova nádraží – „Station Denis“. Miluškovi či Jiřinovi (jak Petr Ginz označoval rodiny svých tetiček) nechal Franck prostě v tomto českém tvaru, což je pro nizozemské čtenáře zcela nepochopitelné, protože příbuznost se jménem Miluška a Jiřina z toho nevyčtou. Možnosti konzultovat překladatelské problémy s Chavou Pressburgerovou, která je konečně pamětnicí doby i prostředí, také nevyužil.

Proč se Ginzův deník překládal z němčiny? Jednoznačnou odpověď nelze dát, protože zúčastněné strany (tedy antverpské nakladatelství Manteau, literární agentura Liepmann Zürich, která ostatně zastupuje i Deník Anne Frankové, a amsterodamské nakladatelství Ambo-Anthos) se k tomu nikdy nevyjádřily jasně. Zdá se, že se Manteau pro vydání deníků rozhodlo na základě německého překladu (vyšel na jaře 2006 v nakladatelství Berlin Verlag, přeložila Eva Profousová) a při následném jednání s agenturou si vůbec neuvědomilo, že jsou deníky původně psané česky. Agentura na tuto skutečnost zřejmě také zvlášť neupozornila – nakonec i pro zahraniční vydání Deníku Anne Frankové nabízí německou verzi jako rovnocennou originálu. Chava Pressburgerová, majitelka autorských práv, se o tom dozvěděla až v létě 2006 na základě zmíněné propagační brožury. Agent na její dotaz prohlásil, že překlad z němčiny je už hotový, a tak dost dobře nelze od nakladatele požadovat, aby nechal knihu přeložit znovu z češtiny. Paní Pressburgerová si tedy stanovila podmínku, aby hotový překlad pročetl někdo, kdo ovládá nizozemštinu i češtinu. Mimochodem všechna předchozí i následující zahraniční vydání (včetně tak odlehlých jazyků jako je japonština či korejština) vycházejí z českého originálu – nizozemský překlad je tedy smutný unikát.

V listopadu zahájilo České centrum přípravy lednového literárního večera, který měl být věnován „předpublikaci“ Ginzových deníků, a pozvalo nakladatele i překladatele, aby přišli říci něco bližšího o nizozemském vydání. Nakladatel odmítl s tím, že není „povolaná osoba“, aby se k těmto otázkám vyjadřoval. Překladatel Ed Franck požadoval honorář takové výše, že to přesahovalo možnosti organizátorů. Paní Pressburgerová v té době znovu připomněla nakladateli svou podmínku a Els De Pooterová z nakladatelství Manteau ji ujistila, že už pro překlad získala vhodného redaktora. Amsterodamský Ambo-Anthos mezitím Českému centru přislíbil, že dá v předstihu, na začátku ledna, k dispozici text překladu i maketu knihy a že dodá pro literární večer i další informační materiály. Autorka tohoto článku nakonec dostala 11. ledna za velmi přísných podmínek a s velkým zapřísaháním, že se text nesmí žádným způsobem šířit, od nakladatele do ruky tiskové korektury překladu, ze kterých vyplynulo, že ke slíbené redakci textu nedošlo. V telefonickém rozhovoru s amsterodamskými kolegy to Els De Pooterová údajně zdůvodnila tím, že nevěděla, na koho se obrátit. Následoval telefonát De Pooterové autorce tohoto článku se žádostí, aby v textu opravila několik místních názvů a jmen. Když se jí dostalo odpovědi, že text potřebuje zásadní redakci, opáčila, že na to ale není čas. Protože tento telefonát prokázal, že podmínka paní Pressburgerové nebyla splněna, zpravila ji autorka článku o situaci. Jak se zdá, vyvinul na základě toho literární agent na nakladatele nátlak, aby redakce textu byla provedena i za cenu toho, že se vydání opozdí. Podle posledních informací kniha vyjde koncem března. Vzhledem ke všem dosavadním peripetiím není třeba zdůrazňovat, že nizozemští překladatelé z češtiny knihu porovnají s originálem – o výsledku budeme informovat.

© Magda de Bruin-Hüblová